Mezioddílový fotbálek Břestek - U krtka 12. 4. 2025

Zájemci o účast na turnaji, nechť se hlásí Dalkovi Masařovi, šéfovi našeho okopávacího týmu s názvem, který jsme si ještě nezvolili, ale brzy tak jistě učiníme.

Leonídio II

Podobně jako každý dobrý béčkový akčňák, tak i návštěva sqělé lezecké oblasti má svůj druhý (a pak třeba i třetí, čtvrtý, pátý, ...) pokračovák. Nejinak tomu bylo i s návštěvou Leonídia. Důvodů bylo hned několik. Za prvé je Leonídio fakt super oblast se super lezením, za druhé je Leonídio dostupné i cenově (jak letenky, tak výpůjčka auta a i ubytování jsou za rozumnou cenu), a za třetí: koupil jsem si před vánočním výletem průvodce a bylo by škoda ho neprolistovat trochu víc a nenavštívit další sektory. K tomu všemu je třeba připočíst perfektní lezeckou atmosféru tohoto místa, obchůdky, atd., jak jsem popisoval v článku z vánoční návštěvy.

Tentokrát jsem se na výlet za řeckou pohodou vydal s Filipem, Matějem a bábou. Bába nám měla sloužit především jako maskot zájezdu, což do posledku splnila, protože, jak říká Filouš, s bábou je vždycky sranda.

A tak jsme v pátek před jarňákama vyrazili směr Bratislava, Vídeň Švechat, Atény, Leonídio. Do ubytka jsme dorazili někdy kolem 23:30, takže docela záhul. Navíc se cestou Filoušovi rozjela jakási rýmečka a kašlíček a mě fakt bolí při delším chození a po lezení hnáta tak, že jsem si snad ani nemyslel, že by to tak mohlo bolet.

Tentokrát bydlíme asi dva kiláky od cedule Leonídio, přímo pod sektory Théos pillar, Théos cave a Yellow wall, ale vidíme i do Love ledge, Théos Right, Mad wall a Cave of Panagiá. Do nejbližších skal tedy nemusíme ani jezdit autem, dá se to do 30 minut dojít pěšky. Ráno nás příjemně překvapuje maminka pana domácího, která nám nabízí jakousi místní baštu a čerstvě lisovaný juice z pomerančů. Také nám naplňuje obří ošatku na terase před vchodem pomeranči a citróny s tím, že si je máme brát. Nutno podotknout, že se toto opakuje každé ráno, a že ošatka je po celou dobu našeho pobytu vždy plná citrusů.

První dva dny chodím tedy do skal jen s Matym. Konkrétně navštívíme nejdříve sektor Mad wall, který nabízí lehčí cesty v položeném až kolmém lezení do 6b. Pro mě na rozlez po únavné cestě a pro Matyho ideální sektor. Platí zde, že čím vyšší číslo, tím jsou cesty krásnější. Vše je špičkově odjištěno. Nejtěžší Don´t Panic je nejkrásnější cestou sobotního lezeckého odpoledne. V neděli jdeme ještě o sto metrů dále do sektoru Cave of Panagiá. Tento sektor nabízí lehčí linky od 4 do 6b+ ve spodní části k polici. Nad policí je druhá část s cestami od 6a+ do 7b+. Lezeme nejdříve rozlezy v dolní části a Stairway to Heaven i nad polici za 6a+ (docela silové tahy po tufách ve slušném převisu). Po restu si vpravo vybírám dlouhé Solo de Gauche, které se dá vylézt i se spodní částí za 4 v kuse. Vychutnáte si tak silný tah lana vytaženého na 42 metrů, ve kterých je slaňák tohoto luxusního 6c+. Pak ještě zkoušíme z police jednu cestu uprostřed (na polici dolezem pětcéčkem), ale tohle 7a je jakési zapeklité a tak to dolezu s několika odsedy a první dva dny lezení jsou za námi.

V restdeji jdeme na nedalekou pláž na vycházku a cestou zpět už trpím jako postřelené zvíře a snad se dávám aj na modléní. Alespoň, že Filip je už lepší a tak plánujeme další den vyrazit do sektoru Míti, což je oranžovo žlutá stěna přímo nad mořem s dlouhými cestami od 5c do 7c+ s tím, že Filouš zkusí, jak to půjde a uvidíme, co dál.

3 ichtilové na pláži pod sektorem Míti.

Při příjezdu pod Míti se zdá, že nejsložitějším úkolem dne bude dostat pod skály bábu a pak ji ještě dostat dolů jinak, než že ji skopnem a dole ji pak najdem (bába stále žije a zvládla to v pohodě). Filouš teda zkouší. Rozlez v docela přísném a kopcovitém 5c, pak už to Filip hrne: 6c OS, 7a OS, 7b OS, 7b OS a možeme jít dom. Já si dám jedno to 7b PP druhým, 7a zvládám taky na OS, takže pohoda. Zdá se, že to půjde!

 

Lezenice s mořem za zády a ostrým větrem ve vlasech v sektoru Míti.

Na další den hlásí trochu horší počasí, takže volíme restday. Zatímco my tři to bereme vážně a celý den se jen povalujeme po ubytku, čteme, vaříme a žerem, tak bába naprosto porušuje klid zbraní a vyráží na okružní pochůzku nivou s políčky a sady, na kterou máme výhled z ubytka.

Tisícileté olivovníky a směrovník k sektorům u parkoviště.

Po poctivém restdeji je třeba pořádně zaútočit. Jedeme do jeskyně Cras of the Titans. Přístup je taková malá vysokohorská turistika, v první třetině sutí, takže moje haxna si fatk libuje. Okolo běhají divoké kozy a s nima i divoká kůzlátka. Pohledy a výhledy k nezaplacení. Navíc, když kopce směrem na Spartu jsou pocukrované sněhem. Crash of the Titans je sektor, který nenabízí příliš lehkých cest. Tady je dobré, už trochu lézt, protože cesty jsou často dost silové a fakt těžké. Dnes nemám den. Rozlez za 5c ještě zvládnu, v 6c sedám (ten konec, to byl fakt hnus). Nastupujeme do Gykouli, které je po první řetěz za 6b+. Následuje druhá délka s tvrdým boulderem přes strop a cesta pokračuje ještě asi 10 zbytečných metrů až k řetězu, který je 40 metrů nad zemí. Celkem za 7b+. Filda nalézá. U řetězu restuje, nacvakne si první dvě presa z prodloužení, ochytá si to a ještě si sleze do restu. A už to jede. Nástup do stropu je fakt krutý, ale Filip bojuje až do velkého křídla a i nad něj. Cestu už má vlastně v kapse, ale musí se ještě přetahovat s šíleně táhnoucím lanem a nejhorší je cvaknout slaňák, protože lano prostě skrz tření nejde nabrat. Nic-moc dalšího se nám v ten den už nepovedlo, ale nevěšíme hlavu. Ještě máme dva lezecké dny.

Lezenice v sektoru Cras of the Titans.

Na pátek (ty koky, už pátek!) hlásí fest vedro, takže volíme zastíněný Sabaton a Mini Canyon, které jsou hned vedle sebe a od auta jste u skal za dvě minuty. Nejdřív jdeme do kaňonu. Obligátní rozlez v cestě Portokalia, která je po první řetěz za 5b a prodloužení vede nádherným sokolíkem za 6a (doporučeníhodné) a v cestě Moving Target, což je docela odporné 6b. Já si pak ještě vylezu  luxusní And cakes by Tonnes 6c+ a přesunujeme se do střední části Sabatonu k velkému bloku. Filda zkouší osnout Savra ext. 7b, ale nahoře prostě nedoskočí a je docela nas-štvaný. Já si ještě s Matym vyběhnu na terasy k cestě Fun and Fuck 6c+ a parádně si jí užiju (Jak jinak, že? Fšak fun and fuck!). I přesto, že na slunku je pekelné horko, tady, ve stínu, je nám fest zima. Balíme to a jedeme na ubytko. Zítra je poslední den a ještě chceme trochu zaútočit.

Lezenice v Mini Canyon i na Sábaton nabízí množství cest všech obtížností od 4 po 8b+.

Sektory nelze minout a hlídač obytňáku ve slušivém dresu.

Poslední lezecký den míříme do Twin Caves, kde jsem si nechal z Vánoc rozlezené jedno 7b+. Rozlézáme se v levé části sektoru s lehkými položenými cestami. Směrem doprava se to kolmí a jakmile přejde stěna do první jeskyně, jste na hadech a v převise, kde si můžete zkusit cesty až do 8b. 5b a 6a+ na rozlez stačí. Jdeme do Autopsie. Nacvakám presky a přichází Filip na svůj OS pokus. Ani nemůžu uvěřit jakým programem a jak lehce přelézá místa, kde já rvu na max. Naprosto s přehledem cvaká z chytů, které já radši ani nedržím. Cestu smrkne onsajtem s nacvakanýma preskama jak nic. Já si nakonec tuto cestu musím nechat na někdy jindy i přes 3 velmi nadějné pokusy mě vždycky setřepe poslední těžký krok v cestě.  Filip ještě zkouší na OS Bonobo 7b+, ale spadne těsně pod vrškem. Nicméně se rozhoduje pro druhý pokus, kterým už cestu vyleze. Pak si Maty dává ještě jednu lehčí cestu vlevo, která pokračuje prodloužením za 6c+, které si Filda dá jako závěrečný zákusek vydařeného zájezdu jak jinak, než OS.

Rozlez v levé části Twin Caves.

Vlevo Autopsia 7b+, uprostřed nějaké 5c, vpravo Bonobo 7b+.

Dom jsme v nedělu dojeli v pondělí ráno, no, a to je asi tak fšecko. Já si momentálně dávám pauzičku a doufám, že se mi ta haxna spraví a nebudu to muset rvát přes bolest a Filip pokračuje v tvrdém tréninku, aby co nejdřív bouchl to 8a, a aby i na závodech netahal za úplně krátkou tkaničku. Na sobotním prvním kole ČP v boulderingu mu to zatím stačilo na osmý flek.

Až na věky oheň!

Zúčtujeme na Hnědce!

Za čistě přírodní energii děkujeme medům od našich fčeliček beeSTRONG.

-teaČR-

Brigáda a organizace OUPN 2020

Nazdar Sokolíci,

závod se neúprosně blíží, tak doufám, že ladíte formy (vy co budete závodit), a že se chystáte přiložit ruku k dílu vy ostatní. Přidanou hodnotou pro všechny členy oddílu bude výměna a očištění všech chytů na velké stěně.

Termíny:
26. 1. neděla 14:00 - 20:00 sundávání chytů - je potřeba každá ruka s rázovým utahovákem, dotahovačkou, imbusem a/nebo kartáčem, lešení zajistí Honza Lekeš, pokud by někdo byl schopen zajistit druhé lešení, byla by to pecka (ideálně na celý týden)

od středy 29. 1., 15:00 budeme s Azbestem stavět závodní cesty, určitě bude fajn, když se stavíte a s něčím pomůžete (pokud nezávodíte) - bude třeba pověsit reklamní banery, sem tam posunout lešení, možná někdy jistit, podat chyt nebo imbus, ...

pátek 31. 1. od 15:00 - nutno nanosit stoly, židle, osvětlení, vytyčit závodní prostor, vytyčit zónu pro závodníky, šatny, vylepit směrovníky, nachystat úplně všechno + rozdělit funkce (jističi, rozhodčí, registrace závodníků, pomocníci stavěče, hlídači do izolace, občerstvovači atd. - ty bude nutné poučit - je to zodpovědná a náročná práce vyžadující stoprocentní soustředění, měření času a alespoň elementární znalost pravidel IFSC resp. ČHS pro lezení na obtížnost - pravidla nejsou složité, ale rozhodčí musí být schopen je správně a aplikovat a měřit všem stejně)

sobota 1. 2. 2020 - den D - všichni organizátoři na značkách nejpozději v 7:50, závodníci stačí v 9:00 (prosím všechny, kdo chtějí závodit, aby mně (a i těm, co budou v registraci) ulehčili práci a zaregistrovali se přes stránky horosvazu předem) Hlavně na začátku závodu bude třeba alespoň 4 jističů a více rozhodčích (poleze se na 4 cestách naráz)
Počítám s tím, že závod včetně vyhlášení skončí nejpozději v 19:30, a že se v klidu přesuneme na Tropál zapařit s Pietama.

neděle 2. 2. 2020 od 9:00 nahazování stěny - asi nejtěžší je vždycky to všechno uklidit a nahodit zoět chyty - tady platí dvakrát to, co jsem psal k neděli 26. 1. - dondite fakt v hojném počtu

Předem Vám všem moc děkuju za pomoc. Bez mravenčí práce každého jednoho HOUBaře by se tento závod nemohl nikdy uskutečnit. Ty Piety budete mít samozřejmě všichni za odměnu, takže free.

Klidně mi pište na FB do zpráv, co jste ochotní dělat nebo zajistit, případně i nápady nebo připomínky.

teaČR

Mikulášská bAuldersejšn 2019

Zvu týmto šecky HOUBaře a další spřízněné duše na tradiční

MIKULÁŠSKOU BaULDERSEJŠN

 závod v boulderingu s hodně předvánoční atmosférou v klasickém houbařsko-pekelném duchu

Gdy: sobota 14. 12. od 14:00
Gde: bAulderovka HOUBu v suterénu Sokolky v UB
Staví Azbest
10 závodních boulderů, systém - co chyt, to bod

Občerstvení a obžerstvení doneste s sebou, masky vítány, i když chápu, že nekteří žádnů masku nepotřebujů.

Co sa 2018 - Aktualizace!

Zduř HOUBaři,

po několikaleté odmlce sem sa rozhodl, že mě to předsedovo shrnutí na valné hromadě Sokola UB "Letos zme zase hovno vylézli." už nebaví. Navzdory tomu, že on to tam pronese zase, protože on to asi jinak neumí (ale Masi, já su rád, že si náš předseda a lepšího by sme mět ani nemohli) rozhodl sem sa sepsat to, co je dostupné anebo to, o čem vím, a co stojí za řeč ohledně lezení HOUBařů za jír 2018. Letos jsem nelezl žádné velké stěny a velké kopečky sem nelezl nikdy, takže o těch to tu bude muset rozepsat někdo jiný. Byl sem ale téměř měsíc ve sladké Francii (s krátkou zastávkou v Arcu) a byla to zábava. Takže letos jenom o těch sportovkách. Bouldry taky vynechám, i když v Loučovicích sem byl, ale stálo to za starou bačkoru. A stejně si myslím, že v bouldrech jsme letos hovno vylézli :-)

Jenys Sedlačík se z kraje jara nechal vybičovat svým kámošem Mrndou k několika návštěvám ne příliš oblíbených míst v Krase Moravském. Výsledkem bylo Salve Walley 9- na druhý pokus. Devětmínus už není úplně cesta, kterou dáte s prstem v nose enom za to, že sa na tréninky chodíte dívat na ostatní a vést na jejich účet blbé kecy. To už chce trochu skutečného tréninku a pohybu ve skalách. O zvedání pořádných závaží ani nemluvím.

Vlevo Řízek, vpravo Jenys ve vrcholné formě!

Nejvíc teho letos předvedl zarputilý vegetarián Řízek (Martin Řezníček). Při našem letním putování po Itálii a Francii vylezl spoustu krásných a těžkých cest. V Arcu dal Super Atico 9+ druhým pokusem. V Orpierre bojoval s Game Over 8a. Kvůli chladnu jsme vstávali v šest ráno a utěkali nahoru do kopca, aby si poslední možný den mohl Řízek zakřičet radostí po tom, co cvakl slaňák. Kromě toho dal na tomto zájezdě několik 7b OS nebo flash, přidal 3 7b+ PP a v St. Legeru i dlooouuuhatánské 7c Les Clowns. Myslím, že slušné. Navíc sem ho potkal před 14 dňama na Hudy v Brně a pokud bude trénovat tak, jak trénuje, tak by to na jaro mohlo zase začít padat. Motivaci myslím má. Alespoň v tom Brně sem ju viděl.
Aktualizace: Z prosincového výjezdu do Španěl si Říza přivezl další sadu pěkných přelezů z oblasti Jaén. Mezi nejhodnotnější patří Apura Tu Tiempo 7c+, El Verdugo 8a a Freddy 8a. Říza jede a ta motivace bude asi s velkým M!

Řízek v totálně odporném nástupovém boulderu do Fuega 8a+, Arco, Massone

Letošní jaro bylo příznivé aj pro mňa. V květnu jsem v zápalu boje dvakrát navštívil Divé veže, což je taková lokální, ale jinak moc krásná oblast mezi Píšťanama a Novým Mestem, která je asi 45 minut chůze od auta pod zříceninou hradu Tematín. V nejsportovnější části této oblasti se mně podařilo dát PP cestu Masáčik 9-. Na Osvětimankách jsem si asi po dvaceti letech odvěsil pytel z legendárního Znovuzrození 8+/9- a konečně v létě ve Francii jsem utrápil Soft Connerie 7b na PP.

Jezdit lozit do Provance určitě stojí minimálně za ta krásná levandulová pole!

Počet členů oddílu bohulibě roste, výkonost, jak se zdá zas tak ne. Já o dalších slušných přelezech nevím. Kdo ví, ať to přizná a dopíše. Jediné, co za ty roky vím, je, že je třeba hodně trénovat a hodně lézt venku. Nejsem nějaký nacvičovací typ. Mám raději onsajty, ale když se mi cesta líbí, umím se do ní zakousnout. A mám rád aj ty velké stěny. Takové ty cesty, kdy to už trochu lechtá kolem žaludku, kdy nastupujete dvě hodiny do kopce a sestupujete možná i hodinu déle a mezi tým lezete celý den. Ale ne vždy je na takové lezení parťák nebo čas. Chtělo by to zase takový ten velké oddílový zájezd jako byl Badil nebo Čimy. Marmolada volá!

Já v jakémsi 7b+ v Ceuse.

Pevně věřím, že nastupující nová generace dokáže (a počítám k ní stále ještě i Řízka) zvednout laťku, a že ten příští rok bude ještě úspěšnější. K tomu nám dopomáhej oneň!

teaČR

Zlaté prase 2017

Zdarec fšeci!

Jako tradičně si vás dovoluju pozvat na akci Zlaté prase, která se opět uskuteční na štědrý den. Čtyryadvacátého praseinca si zabalte do batohu slifku, špeky, cukroví  a vercajk na zimní výstup na Kozla (hlavně péřofku). Sejdeme se pod skalou mezi 11 a 14 hodinou, necháme se vyudit kouřem a dá-li podmínka, zdoláme Kozla Rohovkou. Věřím, že se všichni těšíte i na společné fotografování.

Pokud by náhodou měl někdo strach, že kvůli tomuto zvěrstvu neuvidí večer zlaté prasátko, věřte, že každoročně pobíhá pod Kozlem a v jeho blízkém okolí prasátek haba kuk!

Ščastné a pekelné!!!

Až na věky oheň!

Mrtvé hory

Letos jsem si v průběhu léta našel už podruhé čas na víkendový výpad do Totes Gebirge, Mrtvých hor. Pravdou je, že ten druhý výjezd byl spíš takovou alternativou za Tatry, kde hlásili déšť. I přesto jsem si zase parádně zalezl v místních vápencových stěnách. Nabízím vám tedy pohled do zákulisí HOUBařského zájezdu za vícedélkama ve stínu Dachštajnu:

Vrchol Loser lemovaný korunou stěn s výškou okolo 250 m, feratou a několika pěknými vícedélkami leží přímo naproti Trisselwandu.

V turbodieselovém kočáře na rakouské A9 nedaleko sjezdu na Liezen se v jednu chvíli odehrávala šifrovaná konverzace přibližně v tomto znění. Masik: Počky! Ty, ty, ty, já.. NE! Znova. Já, ty, já, ty, já, ty, do pi… Znova! Honzič: Bude to já, já, ty, ty ty, ty! Řidičovi z toho jde hlava kolem a přemýšlí, proč nedával v Pionýru víc pozor, když se učila Morseovka.

Pohled na Dachstein z parkoviště pod vrcholem Loseru. Vede sem placená silnička. Přes den je to za 16 zlatých, přes noc za 8 pro osobní auto.

O několik hodin později se na stezce po jihozápadní stěny Trisselwandu v potocích potu soukají 4 HOUBaři. Cíl je jasný. Taktika taky. Řidič už pochopil ty kódy a je mu (je mně) jedno, jak to vyjde. I když Macarát jeskynní si to v hlavě spočítala a závěrečné 4 nejtěžší kousky jdou na můj účet. Nástup je z jeskyňky – nedá se minout a i navzdory všem hrůzostrašným scénářům o komplikovaném přístupu z článků o výstupu cestou Seeblick stojíme pod cestou cca za 55 minut od auta. Chce si to prostě přečíst návod v průvodci na Bergstaigu a nemůžete mít problém.

Ty, ty, ty, já, já, ty - hlavně se z toho nepo...

Jak začneme vytahovat z batohu matroš a cinknou expresky, přichází na Masika Masikův reflex. V dost zajímavé pozici přidává do jeskyňky svůj dáreček. To už ale krouhám první metry nástupových trojek. První dvě délky jsou trochu rozbité, ale není to žádná hrůza. Pak začne lezení. Nádherné plotnové lezení odjištěné nýty. Místy jsou nýty trochu dál od sebe. Vše jde hladce a rychle. Střídáme se až pod závěrečné nejtěžší délky. Nejvypečenější zdá se mi pak sedummínuskový traverz s nohama na sklopeném a rukama na přísavku. Závěrečné sedmičky mi přijdou na své číslo hodně lehké. Do té doby to byla výživná lýtkovačka, teď už to i trochu tahá za ruce. Celkově mě cesta trochu zklamala. Byl jsem na ni hodně natěšený z článků, které pěly samé chvalozpěvy o fantastickém lezení s úžasnými výhledy na Dachštajn. Výhledy byly super, expozice taky, ale to lezení – no, lezl jsem už hezčí věci, ale i horší. Celkově bych tomu dal ve školním hodnocení dvojku.

 

Z cesty Seeblick.

Na vrchu čekáme snad hodinu na ledoborce. Sestup je ve vedru příšerný. Prudký sešup. Koupel nohou v korýtku na louce u auta je SUPER a pivko na verandě místního gasthofu je za odměnu. Ledoborci dají dva kousky! My dáváme jen rádlera. Macek to má ale i tak hodně složité s následujícím přesunem do auta a při cestě do bivaku neustále upozorňuje řidiče, ať jede pomalu.

Selfíčko v korýtku

Náročný jest život alpinistův, náročný!

Večer usínáme utahaní jako koťata přímo pod mostem silnice. Trochu zapršelo a prší stále a tady je alespoň relativní sucho. V koutku duše doufám, že ráno to bude v poho a půjdeme ještě něco lézt. Nakonec se tak stane. Vybíráme cestu Null Komma Josef, která vede na začátku údolí na stěnu přímo nad hlavní silnicí. To jediné mně vadí na jinak docela hezkém výstupu. Nahoře jsme všichni zase uvaření a po sestupu feratou ještě uvařenější. Koupačka v potoku je odměna a nutnost zároveň. Pojíme, popijem (řidič jen nealko), nasednem do auta a valíme dom.

V této stěně přímo u silnice vede mnoho lehčích vícedélek, několik sportovek, feraty a taky naše Null Komma Josef.

AŽ NA VĚKY OHEŇ!!!

SWJEŤAK!

Po tem, co sa Marťa odstěhoval do Mnichova, otevřely sa nám lezcom z Broda Uherského úplně nové možnosti. Teho zme sa rozhodli využit já s Jenysem v termínu finále svěťáku v bAulderingu, kerý měl byt právě v Mnichově. Páč je to kůsek od Jury, tož jakože nejdříf Jura a podem svěťák. A protože sa nám to moc líbilo, rád bych sa s vama podělil o naše zkušenosti s tuplákama piva v Mnichově a s lezením v Juře.

Jenys měl přes víkend pařbu, tož sem ho vyzvedával až v nedělu večer v Brně. Už když sem ho uviděl u Lídlu na parkáči, tušil sem, že to slibované řízení, sa v jeho podání konat nebude. Po D1 se teda náš kočár řítil výhradně pod mojím vedením. Posledních 20 minut před Špízem to bylo na krev, ale žijem, tož dobré.

Jenys byl navalený jak slimák!

Ráno dospávám deficit z řízení a Jenys vyspává opicu z prokaleného víkendu. Eště doma sem listoval průvodcem z roku 2011 od Šwertnera, kerý je minimálně tak dobrý, jak ten na Palštajn a možná aj o cosik lepčí, protože v něm mám už spoustu zápisků a perfektně sa v něm orijentýruju. No a doma sem si aj na Jenysovo doporučení vybral Obere stěnu u Gosvajnštajnu (to je to město s tým velikánským kostelem – až budete v Juře po patnácté, tak už budete vědět a pokud pojedete poprvé, tak je to jedno, protože v Juře vedů šecky cesty na jakési město, co sa menuje Umlaitung). To je stěna, gde nebožtík Kurt Albert, fotr rotpunktu, vylezl kdysi hóóódně dávno ten slavný Sautanz. Na téjto stěně je ale aj spousta dalších krásných cest. Rozlézání v šestkách zvládá Jenys s mírným třesem v těle, čímž mi značně připomíná mňa samotného. Enomže u mňa je podezřelé, když sa netřesu, u něho je to právě naopak. Lezeme to zleva doprava (jako obrazně – šli zme ve skutečnosti zprava doleva) a očumujeme jednu rozkošnů polku. Po sedmičkách dáváme svačinu a Jenys šlofíka. Já si mezitým obejdu šecky zdejší zákoutí a najdu si hvězdičkovů osummínusku. Jako dobrý balet po mrdkách se zmrzlýma prstama, pak polica a silovica po ďůrách. Ke štandu dolézám udýchaný, ale spokojený. OS nebo smrt sa pro mňa stává heslem zájezdu. Pak zme eště lezli šéne handris. No, mělo to hvězdy, ale. Handris začínal komínem na rozpor nohy-záda. První jištění v podobě smyce starší než Kurt bylo pěkně vysoko a první borhák eště o 3 metry výš a med to teda rozhodně nebyl. Estlik do tohoto naleze sedmičkový lezec, tož z té hvězdičkové sedummínusky bude kurefsky překvapený. Jednů sem cvakal z žaby a jednů z pěsti, jinak sem to jako handris na tých 30 metroch necítil. Ale jako fajn, mně sa to lůbilo. Jenys mně u čtvrtého řekl, že se málem posral a chytil sa presky a jeli zme k foťáku pro pivo. Foťák je nejlepčí obchod v Juře. Leží mezi Betzenštajnem, kde je Rockstór (ne, elektrické kytary ani černé trička se škaredýma obrázkama tam nekůpíte) a Plechem (to je město, ne klempířský matroš!). Tam majů takovů sekci s chlastem a výběrem piv z asi 30 pivovarů. A majů tam aj výborné německé rádlery. Bereme si mnicha – ten je nejlepčí. A zpátky do Špízu na pódium, uvařit a spat. Usínám brzo, brzo vstávám a tým znervózňuju svoje kamarády na lezeckých zájezdoch.

Norimberk je velmi kulturní město

Další den jedeme přes půl Jury na sever do údolí, kde je Rotewand a takové ty další vyhlášené stěny. Ideme lézt naproti teho Rotewandu. Je to pěkné – 3 oblasti vedle sebe a pod sebů (to sa mosí vidět, to sa nedá popsat). Jediná chyba – svítí sem dopo slunko. A že letos sakra svítí a hřeje. Rychlo lezeme tři sedmičky, co sů tak napůl ve stínu a pak sa krčíme v takové polojeskyňce a čekáme, až ta žhavá sviňa zaleze za kopec. Mezitým došel borec s borků. Borec zkůšá vyhlášenů devětmínusku a borka ho jistí z průžku stínu pod skalů. Tož, paráda! Pěkná byla! Jako ta borka. Já sa navazuju a idu do osummínusky vedle nich. Když sa chytím skály, hned sa jí pustím. Ta skala je horká, jak cip! No, aspoň to rychlo vysmahnu a nebudu sa zbytečně zdržovat v chytoch. Sem to vysmahl a vysmahlý sem byl a spocený a vůbec – vedro, hnus! Jenys nastůpí a říká, že jako, že estli sem myslel, že je ta skala horká? Říkám, že jo a on na to, že ty půčo, ta je úplně žhavá! Pak ideme do sektoru za roh. Tam to trochu podělám v další pěkné osummínusce, ale neva, hezká byla. Za dvacet roků ju zkusím znova. Pak ideme takovů nádhernů sedummínusku do převisa. Ty koky leze sa pod převisem jak v Josemitoch v Grejtrůfu na Kapa. To je fakt zážitek! Typický Josemitský vápno a nádherná expozice. Tuto cestu fšeckým moc doporučuju. Já si eště na dolez dám Golema. Dole sa stavíme v potoku očmáchat, dáme rádlera a jedem do Bejrůtu. Jako pěkné město. Tak si tu dáme německé národní jídlo. Kebab za 3,50 je výtečný a plný masa. Večer sů na pódiu dvě pěkné němky. Ale nechců sa s nama bavit ani nic jiného nechců. Zme rádi, že možeme byt pod střechů. Jak sa zetmí, tak zalezů do svojeho obytňáku a zhasnů, tak nevidíme, jak si sundávaly podprsenky.

Máme restdej a to je v Juře ideální čas na to, dívat sa, jak vstávajů mladé hezké němky. Jako pěkná podívaná k snídani. Plán na večer je jasný. Bílé víno prý roztahuje nohy. Když to eště vytuníme svíčičkama, to by bylo, aby nebylo! S velkýma plánama jedeme do Potentoštajnu do bazénu. Stejně poprchává a my restujeme. Sa okůpeme, požereme u golfového hřišťa a jedeme do Norimberka pro Marťu. Jako jedem dost brzo, protože si chceme obejít histerické centrum (ne, nemám tam chybu). Tož obcházíme jeden gotický kostel za druhým. Paráda. Všude lebky, lidi prolezlí červama, zdechlí králíci a varhany, na kterých paří varhaníci. A pak deme na hrad. Hradby jak sviňa. Obrovské bašty, stěny majů šířku snad dvaapůl metra. Pod hradem si dáme kafe a voláme Marťovi, kam má dojít. Jenys si eště ubalí cigárko a já zakůsnu jabko a pak už jedeme na naše oblíbené pódium. Stavíme sa u foťáku pro to víno a svíčky. Jenys sa modlí, aby tam byly ty němky. Já sa nemodlím, ale enom proto, že to neumím. Marťa je v klidu, protože nevěří, že to nebyla fatamorgána. A pak sa nám směje, když žádné němky pod pódium nedorazijů. Eště stihneme naplánovat, že sa zítra pojedem podívat ven z Berlína a ideme spat. Nechám si zdát o tom, jak si němky sundávajů podprsenky aj ty další věci.

Out of Berlin 8a - leze Marťa

Ráno jedem na stěnu, kde je to z teho Berlína venku. Marťa to zkůšal na začátku prázdnin. Kroky si ale pamatuje líp Jenys, který ho v tom tenkrát akurát jistil. Jako házal sem můdra jako „tam daj patu“, „ty nejsi rozhodnutý, estli pravů nebo levů“, „lezeš jak debil“ případně "lezeš jak pařez!". Marťa na všecky moje bláboly opakovaně odpovídal větů „je to mokré“, případně „je to oslizlé“. Já sem mezitým zkůšal nejaké osummínusky a osmičky a lezlo sa mně dobře aj když to bylo mokré a místy oslizlé. Byl tam aj jakýsi světoznámý trenér s naušniců v nose. Marťa dal ostrý pokus a i když sa mu podařilo cvaknůt lano do první aj druhé a věřte nebo ne, ale aj do třetí expresky správně (ano, on existuje správný a špatný způsob cvakání lana a tá gumička, ta je na expresce enom jedna z určitého důvodu, ale na to bych sa optal v nejlepším autdórovém šopu široko-daleko, tam na to majů odborníky), tak ta mokrá a oslizlá kunda ve stropě fakt střílala jak sviňa, až to brnklo prstama, jak když luskne. Tož jako že deset minut odpočne a zkusí to. No nedopadlo to, ale bylo to o podmínce, to je jistá věc. Možná hrálo roli aj to, že si Marťa nezvolil dobrů cestu. Šak on nebyl OUT OF BERLIN, on byl OUT OF MNICHOV!!! Dobří byli aj ti holanďani, co tam lézli vedle nás a mezi každů cestů si dali špeka (ne, nemyslím slaninu, myslím špeka). A zasejc obchod, rádlery, pivo a večer Roman Tyčka u čajových svíček (těch zme měli od včerejška dost).

Mnichovská podzemka má fakt páru!

Poslední lezecký den zme si vybrali lokalitu na jihu, aby sme sa co nejvíc přiblížili Mnichovu. Skaly, co měly byt 10 minut z parkovišťa, zme hledali asi hodinu a půl. Jenysa to odrovnalo, mňa nasralo a Marťu nabudilo. Aj proto byl navázaný jako první a hrnul si to šestků vzhůru, zatímco Jenys usínal na kládě. Ta šestka byla hnusná. Pak sme šli tuším nejaků sedmplusku a pak osummínusku. Jako vypečené lezení – doporučuju! Pak sem sa už konečně mosel nažrat. Za rohem Marťa odvážně nalezl do osmmínusky a bojoval jak lev o svůj onsajt a lezl při tom jak nemehlo. Ty lehké cesty, kde sa mosí řešit, co člověk chytí, ty mu nejdů. Ale jak je to 8a, kde není z čeho vybírat, to leze jak pánbů. No, já sem si to flešnul a byl sem spokojený – doporučuju, pěkné (jako opravud, bez ironie). Marťa to v té cestě pohřbil. Balíme a jedeme k němu do Mnichova. Všeci sa už těšíme do zahrádky na tupláky. Řídí Marťa a jede průměrnů rychlosťů 175. V Mnichově sme za chvílu. Nakůpíme, u Marti sa umyjeme, nažereme (vaří Marťa) a valíme do parku na zahrádku (býrgárden) doplnit vitamín B. Dám si tupláka. Marťa si dá poloviční a Jenys si dá dva tupláky. Marťa ho má, já taky a Jenys je v poho. Přišla pořádná smršť. Prší, blesky, hromy, plesky. Beru si krýgl jako suvenýr dom.

2 Z sa čtů jako Č!

Sobota je jednoznačně nejdůležitějším dnem našeho zájezdu. Dneska uvidíme, jak sa má boulderovat! Vstáváme pozdějc. Snídaňu chystá Marťa. (Já sa k němu asi přestěhuju, to je servis!) Pak ideme na boulderofku. Je tam lidí jak sraček, strašné vedro a letité zkušenosti sů vám tu k hovnu. Jak to začne byt do kopca a do těla, tak su v p.. (šak víte gde). Zato Marťa exceluje a Jenys mu zdatně sekunduje. Ale jako Marťa je jednoznačně nejlepčí! (jako z nás tří) Pak valíme do města. Sa stavíme v restauračce na žrádlo. Jako fakt supr. Gdyby ste jeli do Mnichova, tak si sem zajděte. Nevím, kde to je, ani jak sa to menuje, ale běžte tam. Kucí si dávajů těstofky – každý iné a já pizzu (pozor! Dvě Z sa čtů jako Č!). Mňamka! Pizza je tak veliká, že nechávám kůsek aj Jenysovi, protože bych to nepozřel. Pak si eště kůpíme rádlery a jedem podzemní šalinů na olympičijský stadión. Lístky máme kůpené přes net. Dopravu po městě aj kůpení lístků zařizovali inženýři. Já jako magistr bych to nedal, tak sem sa enom vezl. Ideme pod pódium a Marťa sa protlačí až k bariéře před stěnů. Eště hodinu čekáme, než to vypukne. Už je to tady! Šů jak sviňa začala! První lezů ženské. Jako dobré kusy by to byly, ale sů takové hranaté. Docela sympoška je ta Srbka. Šecko leze jinak než ostatní a je fakt pěkná. A de jí to. Nekteré bouldry nemožů borky ani nalézt. Ale nevadí, když sa není na co dívat na stěně, díváme sa okolo. Tolik pěkných bab, to je po týdnu v Juře balzám pro dušu!

Po krátkej pauze nastupujů na finále chlapi. A to je teprů masakr! 3 Japonci, 2 Korejci (z nichž jeden sa menuje Ja-pon-čan) a Jan HHHOOOJJJEEERRR!!! Německé publikum huláká jak kdyby Bajern vyhrál ligu mistrů! Japonci s Korejcama skáčů po stěně jak opičáci. Hojer sa v prvním pěkně trápí a topuje až 2 sekundy před koncem limitu – fakt dobrý adrenalin. Ve dvojce se asiati nechytajů. Pak příde Hojer a smrkne to jak nic a rázem atakuje první příčku. Hojer byl prostě mocný jak zaželezobetonovaný Rumburak. Ve trojce je to podobné. Čtverka je moc hezká a každý ju řeší jinak. Záverečný skok je parádní. Obvzlášť elektrizující je, když doskočí aj Honza Hojerů. Němci řvů jak najatí! Jako fakt hustý závod. Je tu lidí, že sa ani nevlezů! Pecka!!!

Po vyhlášení, keré ohňovýma efektama připomínalo víc koncert Ramštajnů než svěťák v bAulderingu, ideme eště na jeden tupláček (já), rádler (Marťa) a dva kousky (Jenys). Nočním metrem jedeme do bytu. Ráno vstáváme fakt pozdě. A pak už jenom kodrcání dom.

Totální tupláci!

Až na věky OHEŇ!

teaČR