Normálně mě postihuje žravá, ale teď se na mě vrhla psavá.
Nebudu labuť a podělím se.
Letos se kluci konečně dočkali. Poprvé poletí letadlem za
sluncem, i když jako dárek k vánocům to vzali celkem vlažně. Křížovka se zašifrovanou
letenkou na Mallorcu byl přeci jen kus papíru.
Pravé nadšení nastalo týden před odletem, dokonce si Filip
dělal domácí přípravu. Psal si anglický i španělský fráze a slovíčka, aby se
domluvil. Nebyl jediný, později jsme zjistili, že Michala vládne plynnou
katalánštinou.
V sobotu ráno jsme vstali ještě v noci. Budík
zazvonil v 2:00 a pak to šlo jak po másle. Naštěstí si Lekeši vytiskli
letenku už ve čtvrtek a zjistili, že čas na e-letence a palubním lístkem se
liší. Z původních 17:50 jim přesunuli odlet na 7:30, ani jim nedali vědět.
Vídeň nás přivítala mrazivými -2°C a letadlo 20 min.
zpožděním. Výhodou bylo, že v tuto brzkou hodinu moc lidí neletělo a kluci
si mohli vybrat, kde budou sedět. Nakonec v poloprázdném letadle seděli
všichni 4 na 3 místech. Start okomentovali jako dost dobrý, přistání už
nekomentovali. Zas tak hustý to prý nebylo. Takže let nijak zvlášť neprožívali.
Odměnou za ranní mráz bylo teplo a slunečno.
Auto jsme zvládli půjčit bez problému, i když Lekeši se
trochu potrápili, než pochopili, že capital letter není dopis od kapitána.
V pronajatém domě (což jsem předem, některým
účastníkům, nezdůraznila, a proto se třikrát ptal, kdo ještě s námi bude
bydlet a opravdu máme celý dům k dispozici) jsme paní domácí ujistili, že
se pokusíme nic nerozbít a neprotopit majlant. To jsem nevěděla, že hned druhý
den naše ratolest samozřejmě nechtě rozbije lampu a občas zapomeneme vypnout
topení na noc.
Dům byl úžasný. Hned jsme se občerstvili na naší slunné
terase a užívali si pohodu. Kdybychom nemuseli nakoupit, sedíme tam celé
odpoledne. A když už bylo tak krásně, byla by škoda to nevyužít pro večerní
grilovačku. Aji Terka se Zdendou přišli. Party time J
Ráno po konzultaci s Velkým Vezírem, kapitán rozhodl,
že nejlepší bude rozlézt se v Cala Magraner. Krásné zátoce, kde se děcka
můžou vyblbnout v moři. Abych se furt neopakovala, řeknu to hned na začátku.
Celý týden jsme měli azuro a teploty ve stínu 18-19 °C.
Co se týče lezení, tak to v mém podání prošlo rychlým
vývojem. První cesta 6a+, kterou jsem nedolezla, jakýsi bouldr, zahazuju
lezečky, druhá cesta na druhém, musím se přece rozlézt, to půjde, třetí cesta,
je to tu ňáký těžký, tvrdá klasa, čtvrtá – nepůjdem se okoupat, je vedro, lézt
se nedá.
Moře bylo studené, ale osvěžující. Jak v něm mohli
kluci vydržet celý den? Pravda měli i přestávky na sbírání a zdobení šutrů,
které nám později za velké peníze prodali v dražbě.
Po malém zchlazení usuzuju, že musím udělat krok zpět (hodně
velký), abych třeba zítra mohla 2 kroky dopředu. Very nice beautiful V+ a
maximální spokojenost.
Zítra bylo lezení taky u moře, ale nedalo se k němu
dostat. Místo toho jsme se mohli kochat pohledem na skalní útvar s údajně nejtěžším
DWS za 9b – Es Pontas. Oblast Cala Santanyi.
Co říct k lezení, 2 kroky dopředu nebyly. A to jsem
měla 2 týdny zpět formu. Pravda je, že jsme měli omezený zavazadla a ani malá
formička se tam nevlezla. Za to Michala si lupla krásnou 5+
Nevzdala jsem se a nenechala se rozhodit poznámkou od
jističe, že netušil, že to 6a+ je pro mě projekt, po tom co jsem ho vyzvala
k tichu, abych se mohla maximálně soustředit. Žádný smysl pro
dramatičnost.
Druhá cesta byla z celých 2 dnů nejkrásnější a
s jídlem roste chuť, tak proč si nezašpásovat v převise. Jištění sice
vysoko, ale to se nějak vyřeší. Vyřešilo a s pocitem, že teď už to bude
jen za odměnu, si to šinu dál. Potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejdřív
se mi při zvednutí vysoké nohy vyklubal zadek z kalhot a pak to byl boj o
každý postupový jištění. Kdyby mi jistič nezařídil fotografa (fakt to nebyl můj
nápad), tak bych si dávno sedla, ale tak. Moje čest mi nedovolí chlubit se
fotkou z cesty, v které jsem seděla. Musím to dolézt. Byl to boj, ale
nahoře jsem byla sama se sebou spokojená i s dírou na zadku.
Po exkurzi na umělém jezeře, kde kluci vyrobili několik
ostrovů, každý má své jméno, balíme a jdeme do Natural Park Mandragó – 76 druhů
ptáků. Hned po příjezdu jsem viděla dudka. To byl nejsilnější zážitek, další
ptáci se schovali, hledala jsem všude J
Tak jsme aspoň rychle proběhli krátký
okruh k pláži, kde jsme si vykoupali nohy a mazali dom.
V úterý nás čekal rest day. Na doporučení Velkého
Vezíra jsem zařadila do programu vycházku kaňonem do Port de Sa Calobra. Na
netu zjišťuju, že je to tak na 1,5 hod. Velký Vezír říká něco o 4 hod, ale
nevěnuju mu pozornost. Kdo ví, jak je na tom s AJ.
Parkoviště nacházíme bez problémů, máme v plánu, že
zavezeme jedno auto do Portu, abychom se pak mohli vyvézt.
První a zároveň poslední rozcestník nám ukázal, že Velký
Vezír je na tom s angličtinou poměrně dobře. I když my jsme to zvládli za
3,5 h. Jedním z důvodů, byla obrovská chuť našich dětí jít v čele
výpravy. Filip byl obzvlášť zarputilý (nechápu, kde se to v něm bere) a
tak, aby ho náhodou někdo nepředešel, valil až o závod. Z bezpečnostních důvodů
a v rámci zachování alespoň trochu klidu, si kluci museli hlídat svojeho
dospělého a nevzdalovat se od něj. Já vyfásla Filipa a tak jsem metala za ním.
Cesta byla špekulantská, úzký kaňon s obrovskými
stěnami a velkými šutry v cestě. Některé jsme přelézali, jiné obcházeli a
některými jsme dokonce prolézali. Fakt dobrodrůžo. Kaňon ústil do moře, kde se
kluci museli vykoupat i když už slunko nesvítilo a Španělé tam chodili
v péřovkách.
Po krátké procházce tunelem ve skále, jsme všichni nasedli
do naší Fiesty. Ano všech 8 a frčeli serpentýnami nahoru. S krátkou
zastávkou.
Ráno vstáváme a nenápadně zjišťujeme, jestli i ty druhé bolí
stehýnka. Nakonec všichni dospělí přiznají, že trochu jo.
Další oblast je jedna z nejlepších na Mallorce Sa
Gubia. Jediný problém byl, že v našem průvodci bylo asi tak 50% cest a
prakticky jsme nevěděli, co lezem. Vylezli jsme 2 cesty a přenechali lezení
ratolestem, asi je tolik neboleli nohy. Shodujeme se na tom, že další den bude
zase rest day.
Hurá dračí jeskyně, s koncertem vážné hudby, pizzou,
nákupem slamáku, pohledů a suvenýrů.
Na odpoledne jsem vybrala na mapě suprovou zátoku. Nevede
k ní silnice, musí se pěšky. Nikdo tam nebude, tam se vyvalíme a budeme se
rochnit v moři. Parádní plán.
Zastavili jsme o kus dřív, než jsme plánovali, neb cesta
byla samá díra. Ano nikdo tam nebyl. Ano někteří se koupali: Ne na pláži se
nedalo vyvalit, nebyla vyčištěná. Vzali jsme tedy za vděk skalní římsu, kterou
oblévalo moře, římsa byla ostrá a i kluci šli na ostro.
Podle mapy kousek dál měla být ještě jedna pláž
s dunama. Po čtvrté zatáčce, kdy zátoka byla v nedohlednu, už se mnou
nikdo nechtěl jít, ale já tam došla, skoro a pláž jsem vyfotila a vrátila se
k osádce. Opravdu tam byla.
Následující den jsme se vrátili do Cala Magraner. Kapitán
usoudil, že spokojenost posádky je důležitější a nestojí o žádnou vzpouru. To
bylo tak, Kapitán ranní ptáče chodil brzo spát a posádka večer do noci kula
pikle, které pak Velký Vezír podsouval Kapitánovi. A ten v rámci zachování
klidu a pohody to pojal za své.
Aspoň jsem vylezla zbytek lezitelných cest a mohla oblast
uzavřít. Taky jsem zabojovala v 6b+ a zase se podivovala nad tím, že musím
udělat dynamický krok do dalšího chytu a to nad jištěním (fuj), chyt vypadající
jako madlo, není madlo a z pozice, kdy se držím levačkou tutového chytu,
opravdu slaňák necvaknu. Naštěstí mám schopnost sama sebe přesvědčit, že to
zvládnu, ona taky není jiná možnost, leda tak hodit tlamu a vybojuju to. Zase
jsem spokojená. Jen do moře se mi už nechce, je pozdě večer a slunko už tak
nepraží.
Sobota, po včerejšku mám v plánu konečně prásknout ňáký
dech beroucí 6b/b+. Jsem rozlezená, natěšená a v oblasti, kterou jsem
vybrala, nebude horko.
To jsem ještě nevěděla, že mě čeká emoční peklo. Ráno vstanu
dřív, nachystám snídani a sváču, ať můžeme brzo vyrazit a mám dost času na své
snažení.
Snídaně. Mluvčí skupiny mi nadhazuje, že se v noci
domlouvali, že bychom dnes jako skončili s lezením dřív, nejlíp už
v 14 hod, abychom stihli jít do města, které jsem naplánovala. Za celou
dobu jsme nebyli v žádném historickém městě. Na lezení je vyhrazeno 2,5
hod.
Nemůžu uvěřit, co slyším, jak dřív, vždyť dnes je můj velký
den, sakra. Stavujeme se ve městě nakoupit. Lítost přechází v naštvání.
Dojedeme do skal. Oblast není tak jak bych si představovala, spousty cest u
silnice. Není to zrovna ideální. První cesta mi nakope, druhou dávám, ale asi
to lezu blbě. Kluci chtějí lézt, jaké překvapení, když Filip zjistí, že má jen
jednu lezečku. Půjčuje si druhou od Matěje.
Vybírám si krásné 6b. Aji by to šlo, nebýt závěrečného
velkého převisu. Nádherná cesta. Co dál, ostatní to chtějí už zabalit, ale
velkoryse mi dávají příležitost lézt. Co teď, nic co by mě zaujalo, ale nechce
se mi ještě končit, poslední den (fňuk). Druhá osádka to balí a jedou dolů do
přístavu. Kluci by rádi za nimi. No nakonec se rozhodnu, že na to kašlu.
V přístavu se najím, nálada stoupá, dám si kafe a mám nápad. Půjdu nahoru
pěšky. Je krásně, mám ještě spoustu nevybité energie, tak stoupám po
serpentinách vzhůru a užívám si. Když mě zbytek vyzvedává, jsem maximálně vyladěná
a spokojená.
Ve Valdemosse je karneval masek a bubeníci. Je to super.
Zatrsáme, projdeme město, utratíme poslední peníze za dárky a jedem dom na
grilovačku. Život je krásný, skvělý, nádherný a já mám tu nejlepší rodinu a
přátele. Mám to ale štěstí.
Malý mráček výletu se přehnal, když jsem zjistila, že druhá
Matějova lezečka zůstala na skalách. Takže máme od každého páru jednu lezečku.
Pozitivní je, že máme aspoň levou a pravou.
Na cestě dom už není nic moc zajímavého.
Děkuji spoluúčastníkům, klukům a Velkému Vezírovi za skvělou
dovču a podporu.
Macek
