Máme tady poslední víkend letních prázdnin. Předpověď počasí
hlásí tropické teploty a my se rozhodujeme, že vyrazíme za lezeckým
dobrodružstvím do Hohe Wandu (lezecká oblast pod Vídní).
To sem píši pro ty, co jsou na tom podobně jako já, která
tam byla poprvé a ještě pár dní před odjezdem hledala na mapě, kam se to vůbec
pojede. Na místo určení jsme dorazili totálně upečení asi
v 5hod.odpoledne. V autě nám nefungovala klimatizace a tak jsme mohli
sedačky v autě ždímat. Jarda si celou cestu stěžoval, že už má nafoukané
v oku a z těch našich holčičích písniček mu asi brzy přeskočí. Za
Vídní dokonce prohlásil, že to asi raději dojde pěškyJ
První den jsme chtěli vyběhnout HTL steig feratu, ale než
jsme postavili stan, který jsme v podstatě ani nepotřebovali, protože se
obě noci spalo venku, tak bylo 6 a lézt po tmě se nám nechtělo. Pobrali jsme lezecké cajky a šli pod skálu
ozkoušet ji. Vůbec jsme nestudovali kde a
jak co lézt…prostě jsme přišli na parkoviště a uviděli pěšinku, která se
klikatila lesem ke skalám. Dovedla nás k cestě, označené cedulkou Schlüsselerlebnis. Nástup byl
položená plotna. Vylezli jsme si první délku. Skála krásně držela a i přes
přetrvávající dusno a nastávající soumrak jsme šli ještě do vedlejší první
délky Steinbockalarm. Slanili jsme od stromu a spokojení s večerní
rozcvičkou a natěšení na vícedélky, které nás čekají následující den, jsme se
vrátili do kempu. Přivezla jsme si z netu vytisklého průvodce, ale ani
jednu z výše uvedených cest jsem v něm nenašla. Asi po 22hod. přijelo
druhé auto (Luďa, Leoš a Miki), kteří měli průvodce a hlavně Miki měl perfektní
přehled o lezeckých oblastech, cestách a jejich obtížnostech, protože to tu měl
asi dost prolezené. Rozdělili jsme se do dvojic a vybrali lezení na sobotu.
Luďa s Mikim si zvolili Puzzle pro pokročilé (Puzzle Für Fortgeschrittene –obtížnost
7), Jarda s Luckou chtěli dolézt Steinbockalarm obtížnost 7- (jejiž první
délku jsme si vyzkoušeli a byla výborně odjištěná a příjemně se lezla) a já
s Leošem jsme šli do Smoky Joki (6-) prostě proto, že se nám líbil název.
Ráno nás přivítal překrásný pohled na sluncem osvícené
skály. Nikam jsme nespěchali. Ke skalám jsme došli zhruba o půl 11. Hledání
cest nám chvilku trvalo. Myslela jsem, že všechny budou tak hezky označené, jak
ty včera, ale to jsem se spletla. Naštěstí zkušenější Luďa s Mikim nás
správně nasměrovali a lezení mohlo začít. Nástup Smokyho byl lehký a mi zvolna
stoupali čtverkovým a trojkovým terénem vzhůru. Vedro bylo přímo neskutečné,
ale vůbec nám to nevadilo. Výhledy stály za to. Nad hlavami nám kroužili
paraglaidisti. Čekal nás nejtěžší úsek cesty ( 5,6-,5+) Podívali jsme se
k přelezu hladkou stěnou, který vedl za roh, kam jsme již neviděli. Právě
zde zápasila na život a na smrt německy nadávající a zcela vyčerpaná lezkyně.
Po dobrých deseti minutách, kdy jsme s Leošem seděli ve štandu a poslouchali její pláč,
nadávání a pak zoufalé prosení (táhni) ..kdy padala do lana a nemohla se
vyškrábat ani pomocí presek, které měla ještě prodloužené o smyce, jsme konečně
mohli pokračovat. No upřímně nás to trochu vyděsilo J, ale usoudili jsme, že slečna
nejspíš dosáhla vrcholu v 3. délce a teď již to bude jen lepší. Byla jsem ráda, že délka vyšla na Leoše.
Začátek byl dobrý, hezké chyty, ale
v úseku 6- jsem to nevydržela a chytla se presky. Ono když tam prostě je,
tak nejde odolat. Vyškrábala jsem se pod nepříjemný převis. Chvilku jsem
přemýšlela, kudy dál. Zkusila jsem na
něj nějak nalézt a šlo to …sláva jsem za nejhorším úsekem…jsem si myslela (to
byl velký omyl). Opět jsme zaštandovali a rozebírali přelezený úsek a onu
lezkyni před námi. Teď už nás mělo čekat jen pohodové lezení čtverkovým terénem
až ke sky walku. Šla jsem první, byl to v podstatě choďák až jsem přišla
k něčemu, co mohlo být štandem…nad sebou v koutě jsem uviděla borhák
s karabinou a prusíkem. Křikla jsem na Leoše, že lezu ještě k tomu.
Skála byla nakloněná, nohy hezky držely, ale na ruky tam vůbec nic nebylo. Až
teď jsem zjistila, že tam nejsou dva body, které bych mohla spojit, ale jen ten
jeden borhák s karabinou. No nic dál už se mi nechtělo, tak jsem dobrala
Leoše. Dívali jsme se na cestu koutem nad námi. Leoš lezl a jen jsem slyšela:
doháje tady se není čeho chytit. Křičím na něj…to by měla být čtverka. To je na
pohodu. No nebylo! Nešlo mi do hlavy, jak to mám jako přelézt. Kousek nad touhle
hrůzou následovala plotna, kde jsem myslela, že to snad bude v pohodě, ale
zase omyl. Žádný chyt, žádný stup. Celou cestu jsem si říkala, je to jen zasraná
čtverka, to není normální! No nebudu kecat..prostě jsem to přelezla na prasákaJ a málem si u toho
káklaJ.
Vylezla jsem nahoru a nechápala, co jsme to vlastně lezli. Leoš taky ne! Ty
kráso, do čeho jsme to nalezli? Pocity byly neuvěřitelné. Nahoře už na nás
mávala Lucka s Jardou. Nemohla jsem zavřít pusu. Mlela jsem a mlela, jak
to bylo boží a neuvěřitelné a o tom, že jsme se v těch čtverkách málem
posr…li, a že vystupuju z krůžku….to je má oblíbená věta…když musím
přelézat čtverky po preskách.J
Až později v průvodci jsme zjistili, že jsme omylem nalezli do jiné cesty
Sonnenuhr pfeiler (7) právě v její nejtěžší pasáži (5+, 7, 6 a 5+). Chvíli po nás dolezli taky
Miki s Luďu napravo od nás. Všichni jsme plni zážitků a dojmů přešli do
hospody, abychom to dnešní dobrodružství hezky spláchli pivkem.
Z vrchu stolové hory vede příjemná sestupovka. Vůbec se
mi nechtělo vracet do kempu. Asi v polovině jsme uviděli na vrchu skály
kříž. Nejraději bych si zkusila k němu vylézt. Nevypadalo to obtížně, ale
byla jsem přehlasována…šlo se zpět do kempu vařit večeři. Noc byla zase
příjemně teplá a při nějakém tom vínku, proseku, pivku a slivovici jsme
listovali průvodcem a plánovali, co polezeme ráno. Původní plán vylézt feratu
jsme zavrhli. Jarda s Luckou šli do
cesty Osterhasi (7-), kterou tuším Jarda už jednou lezl, ale asi nedolezl, Luďa
s Mikim si dali Traum und Wirklichkeit (7-), což mi bylo přeloženo jako
sen a něco…to už si nepamatuju a já s Leošem jsme si chtěli odpočinout
v nějaké lehké pětkové cestě. Vybrali jsme si Duettsteig (5-), která se
napojuje na Draschgrat (5+).
Když jsme ráno dorazili k nástupu cesty Duettsteig,
bylo tam pěkně narváno. V cestě byla jedna dvojice, nalézala druhá a dole
čekala třetí. Tak jsme nastoupili vedlejším rohem…Draschgrat odspodu, kde nikdo
nebyl. Nástup byl nepříjemně oklouzaný. Připadala jsem si, jak na skalce u
Trenčína. Položíš nohu a ta ti ustřelí. Kameny se hýbaly no hrozné. Ještě po
malém včerejším flámování jsem si nebyla vůbec jistá. Leoš se nabídl, že půjde
první. Super. Nakonec nepříjemný nástup přelezl, ale souhlasil se mnou, že to
teda bylo dost hnusné. Cesta vedla víceméně po hraně, což mělo za následek
nádherné výhledy, ale na druhou stranu, tím že to byla lehká cesta, jištění
bylo řidší a tak jsem nechtěla domyslet, jak bych dopadla, kdyby mi uklouzla
noha třeba na úseku, kdy jsem šla po hřebeni a jištění bylo asi 8m za mnou.
V podstatě se nám líbila až závěrečná pasáž, kde se lezlo po kolmé stěně a
krásných chytech. Nahoře jsme byli první. Asi po 10ti minutách dolezli Lucka s Jardou,
kteří taky neoplývali nadšením. Do cesty jim totiž vlezla dvojice, ze které
jeden ztratil lezečku (spadla mu), a tak lezl naboso a Lucka s Jardou
museli hrozně dlouho čekat. Taky už jim docházely síly. No a Miki měl taky
nějaké ty krizovky.
Hohe Wand mě osobně nadchl. Kdyby tam tekla řeka, tak bych
mu dala 100bodů ze 100. Takhle má jen 99J.
Je to nádherné místo, kde je nespočet lezeckých možností a už se těším, až se
tam zase vrátím.
Lenka
 |
Pohled z kempu
|
Cesta Smoky Joki (pasáž 5, 6- )
 |
| Leoš v cestě
Smoky Joki |
 |
| Lucka,
Jarda, Leoš (pohodička) |
 |
| Topo
Smoky Joki |
 |
| Nástup
cesty Daschgrat |
 |
| Miki
s Luďů v cestě Traum und Wirklichkait |
 |
| Sky
Walk |
