Co sa 2018 - Aktualizace!

Zduř HOUBaři,

po několikaleté odmlce sem sa rozhodl, že mě to předsedovo shrnutí na valné hromadě Sokola UB "Letos zme zase hovno vylézli." už nebaví. Navzdory tomu, že on to tam pronese zase, protože on to asi jinak neumí (ale Masi, já su rád, že si náš předseda a lepšího by sme mět ani nemohli) rozhodl sem sa sepsat to, co je dostupné anebo to, o čem vím, a co stojí za řeč ohledně lezení HOUBařů za jír 2018. Letos jsem nelezl žádné velké stěny a velké kopečky sem nelezl nikdy, takže o těch to tu bude muset rozepsat někdo jiný. Byl sem ale téměř měsíc ve sladké Francii (s krátkou zastávkou v Arcu) a byla to zábava. Takže letos jenom o těch sportovkách. Bouldry taky vynechám, i když v Loučovicích sem byl, ale stálo to za starou bačkoru. A stejně si myslím, že v bouldrech jsme letos hovno vylézli :-)

Jenys Sedlačík se z kraje jara nechal vybičovat svým kámošem Mrndou k několika návštěvám ne příliš oblíbených míst v Krase Moravském. Výsledkem bylo Salve Walley 9- na druhý pokus. Devětmínus už není úplně cesta, kterou dáte s prstem v nose enom za to, že sa na tréninky chodíte dívat na ostatní a vést na jejich účet blbé kecy. To už chce trochu skutečného tréninku a pohybu ve skalách. O zvedání pořádných závaží ani nemluvím.

Vlevo Řízek, vpravo Jenys ve vrcholné formě!

Nejvíc teho letos předvedl zarputilý vegetarián Řízek (Martin Řezníček). Při našem letním putování po Itálii a Francii vylezl spoustu krásných a těžkých cest. V Arcu dal Super Atico 9+ druhým pokusem. V Orpierre bojoval s Game Over 8a. Kvůli chladnu jsme vstávali v šest ráno a utěkali nahoru do kopca, aby si poslední možný den mohl Řízek zakřičet radostí po tom, co cvakl slaňák. Kromě toho dal na tomto zájezdě několik 7b OS nebo flash, přidal 3 7b+ PP a v St. Legeru i dlooouuuhatánské 7c Les Clowns. Myslím, že slušné. Navíc sem ho potkal před 14 dňama na Hudy v Brně a pokud bude trénovat tak, jak trénuje, tak by to na jaro mohlo zase začít padat. Motivaci myslím má. Alespoň v tom Brně sem ju viděl.
Aktualizace: Z prosincového výjezdu do Španěl si Říza přivezl další sadu pěkných přelezů z oblasti Jaén. Mezi nejhodnotnější patří Apura Tu Tiempo 7c+, El Verdugo 8a a Freddy 8a. Říza jede a ta motivace bude asi s velkým M!

Řízek v totálně odporném nástupovém boulderu do Fuega 8a+, Arco, Massone

Letošní jaro bylo příznivé aj pro mňa. V květnu jsem v zápalu boje dvakrát navštívil Divé veže, což je taková lokální, ale jinak moc krásná oblast mezi Píšťanama a Novým Mestem, která je asi 45 minut chůze od auta pod zříceninou hradu Tematín. V nejsportovnější části této oblasti se mně podařilo dát PP cestu Masáčik 9-. Na Osvětimankách jsem si asi po dvaceti letech odvěsil pytel z legendárního Znovuzrození 8+/9- a konečně v létě ve Francii jsem utrápil Soft Connerie 7b na PP.

Jezdit lozit do Provance určitě stojí minimálně za ta krásná levandulová pole!

Počet členů oddílu bohulibě roste, výkonost, jak se zdá zas tak ne. Já o dalších slušných přelezech nevím. Kdo ví, ať to přizná a dopíše. Jediné, co za ty roky vím, je, že je třeba hodně trénovat a hodně lézt venku. Nejsem nějaký nacvičovací typ. Mám raději onsajty, ale když se mi cesta líbí, umím se do ní zakousnout. A mám rád aj ty velké stěny. Takové ty cesty, kdy to už trochu lechtá kolem žaludku, kdy nastupujete dvě hodiny do kopce a sestupujete možná i hodinu déle a mezi tým lezete celý den. Ale ne vždy je na takové lezení parťák nebo čas. Chtělo by to zase takový ten velké oddílový zájezd jako byl Badil nebo Čimy. Marmolada volá!

Já v jakémsi 7b+ v Ceuse.

Pevně věřím, že nastupující nová generace dokáže (a počítám k ní stále ještě i Řízka) zvednout laťku, a že ten příští rok bude ještě úspěšnější. K tomu nám dopomáhej oneň!

teaČR

SWJEŤAK!

Po tem, co sa Marťa odstěhoval do Mnichova, otevřely sa nám lezcom z Broda Uherského úplně nové možnosti. Teho zme sa rozhodli využit já s Jenysem v termínu finále svěťáku v bAulderingu, kerý měl byt právě v Mnichově. Páč je to kůsek od Jury, tož jakože nejdříf Jura a podem svěťák. A protože sa nám to moc líbilo, rád bych sa s vama podělil o naše zkušenosti s tuplákama piva v Mnichově a s lezením v Juře.

Jenys měl přes víkend pařbu, tož sem ho vyzvedával až v nedělu večer v Brně. Už když sem ho uviděl u Lídlu na parkáči, tušil sem, že to slibované řízení, sa v jeho podání konat nebude. Po D1 se teda náš kočár řítil výhradně pod mojím vedením. Posledních 20 minut před Špízem to bylo na krev, ale žijem, tož dobré.

Jenys byl navalený jak slimák!

Ráno dospávám deficit z řízení a Jenys vyspává opicu z prokaleného víkendu. Eště doma sem listoval průvodcem z roku 2011 od Šwertnera, kerý je minimálně tak dobrý, jak ten na Palštajn a možná aj o cosik lepčí, protože v něm mám už spoustu zápisků a perfektně sa v něm orijentýruju. No a doma sem si aj na Jenysovo doporučení vybral Obere stěnu u Gosvajnštajnu (to je to město s tým velikánským kostelem – až budete v Juře po patnácté, tak už budete vědět a pokud pojedete poprvé, tak je to jedno, protože v Juře vedů šecky cesty na jakési město, co sa menuje Umlaitung). To je stěna, gde nebožtík Kurt Albert, fotr rotpunktu, vylezl kdysi hóóódně dávno ten slavný Sautanz. Na téjto stěně je ale aj spousta dalších krásných cest. Rozlézání v šestkách zvládá Jenys s mírným třesem v těle, čímž mi značně připomíná mňa samotného. Enomže u mňa je podezřelé, když sa netřesu, u něho je to právě naopak. Lezeme to zleva doprava (jako obrazně – šli zme ve skutečnosti zprava doleva) a očumujeme jednu rozkošnů polku. Po sedmičkách dáváme svačinu a Jenys šlofíka. Já si mezitým obejdu šecky zdejší zákoutí a najdu si hvězdičkovů osummínusku. Jako dobrý balet po mrdkách se zmrzlýma prstama, pak polica a silovica po ďůrách. Ke štandu dolézám udýchaný, ale spokojený. OS nebo smrt sa pro mňa stává heslem zájezdu. Pak zme eště lezli šéne handris. No, mělo to hvězdy, ale. Handris začínal komínem na rozpor nohy-záda. První jištění v podobě smyce starší než Kurt bylo pěkně vysoko a první borhák eště o 3 metry výš a med to teda rozhodně nebyl. Estlik do tohoto naleze sedmičkový lezec, tož z té hvězdičkové sedummínusky bude kurefsky překvapený. Jednů sem cvakal z žaby a jednů z pěsti, jinak sem to jako handris na tých 30 metroch necítil. Ale jako fajn, mně sa to lůbilo. Jenys mně u čtvrtého řekl, že se málem posral a chytil sa presky a jeli zme k foťáku pro pivo. Foťák je nejlepčí obchod v Juře. Leží mezi Betzenštajnem, kde je Rockstór (ne, elektrické kytary ani černé trička se škaredýma obrázkama tam nekůpíte) a Plechem (to je město, ne klempířský matroš!). Tam majů takovů sekci s chlastem a výběrem piv z asi 30 pivovarů. A majů tam aj výborné německé rádlery. Bereme si mnicha – ten je nejlepčí. A zpátky do Špízu na pódium, uvařit a spat. Usínám brzo, brzo vstávám a tým znervózňuju svoje kamarády na lezeckých zájezdoch.

Norimberk je velmi kulturní město

Další den jedeme přes půl Jury na sever do údolí, kde je Rotewand a takové ty další vyhlášené stěny. Ideme lézt naproti teho Rotewandu. Je to pěkné – 3 oblasti vedle sebe a pod sebů (to sa mosí vidět, to sa nedá popsat). Jediná chyba – svítí sem dopo slunko. A že letos sakra svítí a hřeje. Rychlo lezeme tři sedmičky, co sů tak napůl ve stínu a pak sa krčíme v takové polojeskyňce a čekáme, až ta žhavá sviňa zaleze za kopec. Mezitým došel borec s borků. Borec zkůšá vyhlášenů devětmínusku a borka ho jistí z průžku stínu pod skalů. Tož, paráda! Pěkná byla! Jako ta borka. Já sa navazuju a idu do osummínusky vedle nich. Když sa chytím skály, hned sa jí pustím. Ta skala je horká, jak cip! No, aspoň to rychlo vysmahnu a nebudu sa zbytečně zdržovat v chytoch. Sem to vysmahl a vysmahlý sem byl a spocený a vůbec – vedro, hnus! Jenys nastůpí a říká, že jako, že estli sem myslel, že je ta skala horká? Říkám, že jo a on na to, že ty půčo, ta je úplně žhavá! Pak ideme do sektoru za roh. Tam to trochu podělám v další pěkné osummínusce, ale neva, hezká byla. Za dvacet roků ju zkusím znova. Pak ideme takovů nádhernů sedummínusku do převisa. Ty koky leze sa pod převisem jak v Josemitoch v Grejtrůfu na Kapa. To je fakt zážitek! Typický Josemitský vápno a nádherná expozice. Tuto cestu fšeckým moc doporučuju. Já si eště na dolez dám Golema. Dole sa stavíme v potoku očmáchat, dáme rádlera a jedem do Bejrůtu. Jako pěkné město. Tak si tu dáme německé národní jídlo. Kebab za 3,50 je výtečný a plný masa. Večer sů na pódiu dvě pěkné němky. Ale nechců sa s nama bavit ani nic jiného nechců. Zme rádi, že možeme byt pod střechů. Jak sa zetmí, tak zalezů do svojeho obytňáku a zhasnů, tak nevidíme, jak si sundávaly podprsenky.

Máme restdej a to je v Juře ideální čas na to, dívat sa, jak vstávajů mladé hezké němky. Jako pěkná podívaná k snídani. Plán na večer je jasný. Bílé víno prý roztahuje nohy. Když to eště vytuníme svíčičkama, to by bylo, aby nebylo! S velkýma plánama jedeme do Potentoštajnu do bazénu. Stejně poprchává a my restujeme. Sa okůpeme, požereme u golfového hřišťa a jedeme do Norimberka pro Marťu. Jako jedem dost brzo, protože si chceme obejít histerické centrum (ne, nemám tam chybu). Tož obcházíme jeden gotický kostel za druhým. Paráda. Všude lebky, lidi prolezlí červama, zdechlí králíci a varhany, na kterých paří varhaníci. A pak deme na hrad. Hradby jak sviňa. Obrovské bašty, stěny majů šířku snad dvaapůl metra. Pod hradem si dáme kafe a voláme Marťovi, kam má dojít. Jenys si eště ubalí cigárko a já zakůsnu jabko a pak už jedeme na naše oblíbené pódium. Stavíme sa u foťáku pro to víno a svíčky. Jenys sa modlí, aby tam byly ty němky. Já sa nemodlím, ale enom proto, že to neumím. Marťa je v klidu, protože nevěří, že to nebyla fatamorgána. A pak sa nám směje, když žádné němky pod pódium nedorazijů. Eště stihneme naplánovat, že sa zítra pojedem podívat ven z Berlína a ideme spat. Nechám si zdát o tom, jak si němky sundávajů podprsenky aj ty další věci.

Out of Berlin 8a - leze Marťa

Ráno jedem na stěnu, kde je to z teho Berlína venku. Marťa to zkůšal na začátku prázdnin. Kroky si ale pamatuje líp Jenys, který ho v tom tenkrát akurát jistil. Jako házal sem můdra jako „tam daj patu“, „ty nejsi rozhodnutý, estli pravů nebo levů“, „lezeš jak debil“ případně "lezeš jak pařez!". Marťa na všecky moje bláboly opakovaně odpovídal větů „je to mokré“, případně „je to oslizlé“. Já sem mezitým zkůšal nejaké osummínusky a osmičky a lezlo sa mně dobře aj když to bylo mokré a místy oslizlé. Byl tam aj jakýsi světoznámý trenér s naušniců v nose. Marťa dal ostrý pokus a i když sa mu podařilo cvaknůt lano do první aj druhé a věřte nebo ne, ale aj do třetí expresky správně (ano, on existuje správný a špatný způsob cvakání lana a tá gumička, ta je na expresce enom jedna z určitého důvodu, ale na to bych sa optal v nejlepším autdórovém šopu široko-daleko, tam na to majů odborníky), tak ta mokrá a oslizlá kunda ve stropě fakt střílala jak sviňa, až to brnklo prstama, jak když luskne. Tož jako že deset minut odpočne a zkusí to. No nedopadlo to, ale bylo to o podmínce, to je jistá věc. Možná hrálo roli aj to, že si Marťa nezvolil dobrů cestu. Šak on nebyl OUT OF BERLIN, on byl OUT OF MNICHOV!!! Dobří byli aj ti holanďani, co tam lézli vedle nás a mezi každů cestů si dali špeka (ne, nemyslím slaninu, myslím špeka). A zasejc obchod, rádlery, pivo a večer Roman Tyčka u čajových svíček (těch zme měli od včerejška dost).

Mnichovská podzemka má fakt páru!

Poslední lezecký den zme si vybrali lokalitu na jihu, aby sme sa co nejvíc přiblížili Mnichovu. Skaly, co měly byt 10 minut z parkovišťa, zme hledali asi hodinu a půl. Jenysa to odrovnalo, mňa nasralo a Marťu nabudilo. Aj proto byl navázaný jako první a hrnul si to šestků vzhůru, zatímco Jenys usínal na kládě. Ta šestka byla hnusná. Pak sme šli tuším nejaků sedmplusku a pak osummínusku. Jako vypečené lezení – doporučuju! Pak sem sa už konečně mosel nažrat. Za rohem Marťa odvážně nalezl do osmmínusky a bojoval jak lev o svůj onsajt a lezl při tom jak nemehlo. Ty lehké cesty, kde sa mosí řešit, co člověk chytí, ty mu nejdů. Ale jak je to 8a, kde není z čeho vybírat, to leze jak pánbů. No, já sem si to flešnul a byl sem spokojený – doporučuju, pěkné (jako opravud, bez ironie). Marťa to v té cestě pohřbil. Balíme a jedeme k němu do Mnichova. Všeci sa už těšíme do zahrádky na tupláky. Řídí Marťa a jede průměrnů rychlosťů 175. V Mnichově sme za chvílu. Nakůpíme, u Marti sa umyjeme, nažereme (vaří Marťa) a valíme do parku na zahrádku (býrgárden) doplnit vitamín B. Dám si tupláka. Marťa si dá poloviční a Jenys si dá dva tupláky. Marťa ho má, já taky a Jenys je v poho. Přišla pořádná smršť. Prší, blesky, hromy, plesky. Beru si krýgl jako suvenýr dom.

2 Z sa čtů jako Č!

Sobota je jednoznačně nejdůležitějším dnem našeho zájezdu. Dneska uvidíme, jak sa má boulderovat! Vstáváme pozdějc. Snídaňu chystá Marťa. (Já sa k němu asi přestěhuju, to je servis!) Pak ideme na boulderofku. Je tam lidí jak sraček, strašné vedro a letité zkušenosti sů vám tu k hovnu. Jak to začne byt do kopca a do těla, tak su v p.. (šak víte gde). Zato Marťa exceluje a Jenys mu zdatně sekunduje. Ale jako Marťa je jednoznačně nejlepčí! (jako z nás tří) Pak valíme do města. Sa stavíme v restauračce na žrádlo. Jako fakt supr. Gdyby ste jeli do Mnichova, tak si sem zajděte. Nevím, kde to je, ani jak sa to menuje, ale běžte tam. Kucí si dávajů těstofky – každý iné a já pizzu (pozor! Dvě Z sa čtů jako Č!). Mňamka! Pizza je tak veliká, že nechávám kůsek aj Jenysovi, protože bych to nepozřel. Pak si eště kůpíme rádlery a jedem podzemní šalinů na olympičijský stadión. Lístky máme kůpené přes net. Dopravu po městě aj kůpení lístků zařizovali inženýři. Já jako magistr bych to nedal, tak sem sa enom vezl. Ideme pod pódium a Marťa sa protlačí až k bariéře před stěnů. Eště hodinu čekáme, než to vypukne. Už je to tady! Šů jak sviňa začala! První lezů ženské. Jako dobré kusy by to byly, ale sů takové hranaté. Docela sympoška je ta Srbka. Šecko leze jinak než ostatní a je fakt pěkná. A de jí to. Nekteré bouldry nemožů borky ani nalézt. Ale nevadí, když sa není na co dívat na stěně, díváme sa okolo. Tolik pěkných bab, to je po týdnu v Juře balzám pro dušu!

Po krátkej pauze nastupujů na finále chlapi. A to je teprů masakr! 3 Japonci, 2 Korejci (z nichž jeden sa menuje Ja-pon-čan) a Jan HHHOOOJJJEEERRR!!! Německé publikum huláká jak kdyby Bajern vyhrál ligu mistrů! Japonci s Korejcama skáčů po stěně jak opičáci. Hojer sa v prvním pěkně trápí a topuje až 2 sekundy před koncem limitu – fakt dobrý adrenalin. Ve dvojce se asiati nechytajů. Pak příde Hojer a smrkne to jak nic a rázem atakuje první příčku. Hojer byl prostě mocný jak zaželezobetonovaný Rumburak. Ve trojce je to podobné. Čtverka je moc hezká a každý ju řeší jinak. Záverečný skok je parádní. Obvzlášť elektrizující je, když doskočí aj Honza Hojerů. Němci řvů jak najatí! Jako fakt hustý závod. Je tu lidí, že sa ani nevlezů! Pecka!!!

Po vyhlášení, keré ohňovýma efektama připomínalo víc koncert Ramštajnů než svěťák v bAulderingu, ideme eště na jeden tupláček (já), rádler (Marťa) a dva kousky (Jenys). Nočním metrem jedeme do bytu. Ráno vstáváme fakt pozdě. A pak už jenom kodrcání dom.

Totální tupláci!

Až na věky OHEŇ!

teaČR

Štepánský VERTIKON

Jak sem si v půli prosince předsevzal, pustil jsem se do závodění na staré kolena. Hned po žranicové smršti kolem vánoc jsem vyrazil do Zlína na tradiční Štepánský závod 4 ALL. Eště než to začalo, tak jsem si ověřil, že kategorii 40+ skutečně nevyhlašují. Ovšem mají tu kategorii pohodářů. Ta se vyhlašuje tak, že po sečtení všech výsledků se v půlce startovního pole udělá čára a ten, kdo je pod tou čárou první, vyhrál hobíky. Vyhlašovali 3 nejlepší hobíky. Já jsem tu ovšem byl hlavně kvůli šestému místu. Nic jiného mě nezajímalo! Pro jistotu, kdyby to náhodou nemělo vyjít, jsem si pohlídal, abych měl startovní číslo 6.

Startovní číslo 6!

Závodní adrenalin jsem vypustil už při rozlézání. Byl jsem na startu včas, možná i předčasně. A pak někdo vystřelil z pistole nebo to taky mohlo být zapraskání v repráku a šlo se na to. Bylo nachystáno 30 cest na obtížnost a 10 boulderů. Víceméně to šlo od jedničky ke stále těžším. Přelezl jsem si pár cest s lanem - tak abych měl alespoň nějaký bodík a šel jsem zkusit bouldříky. Do šestky to šlo v poho, sedmička byla skokanská lahůdka. Skákalo se ovšem po nohách. A já to na šestašedesátý pokus skočil a dolezl! 

Po obřích strukturách jenom nohama - lahůdka!

V osmičce se skákalo po rukách a to sem neskočil. A devítka s desítkou pro mě byly v momentální formě anrýl. Zkusil jsem i sedumplusku největším převisem a kupodivu pustila i ta. Nakonec jsem nasbíral za 3 nejtěžší cesty a 3 nejtěžší bouldry 423 bodů. A to je přesně číslo mojeho baráku - su fakt borec a s číslama umím kouzlit! To se potvrdilo při vyhlašování, kdy jsem z výsledkovky vyčetl, že su tentokrát od konca skutečně šestý! Splněný sen!

Hezký boulder číslo 2 jsem lezl ve sněhové vánici!

Před finále ještě proběhly doplňkové soutěže. Já už sem byl ale jetý jak starý pionýr, tak jsem se jenom apaticky díval, jak probíhá lezecká štafeta a pak souboj v páce. Někteří borci se tak před finále pěkně utavili. Finále bylo supr. Holky lezli jak o dušu dlouhou cestou na sloupu. Asi v jedné třetině to zhoustlo a tam vypadlo několik holek na pár chytech. Pak ale přišly ty nejlepší a ty šly až do topu. Kluci to měli docela drsné hned od začátku. Jako poslední šel na stěnu Konečník a smrkl to, jak kdyby to tam ani nebylo. Ale musím říct, že ten borec, co šel před ním, lezl taky parádně a taky dal top.

Bylo to zábavné a bylo to únavné a já byl šestý a mohl sem jet dom spokojený. Škoda, že nás nebylo víc - musel jsem si dělat celou dobu srandu jenom sám ze sebe a to nebylo ono. Tak příště pojeďte taky, ať jim v tom Zlíně možeme zatopit tím naším věčným ohněm!

Hellelůja!!!

Šperlonga - nebo rači Gaeta?

Toš zme sa s Jenysem dohodli, že si kůpíme to ubytko za 4 kila na týden, že to je jako dobrá cena a že těch 15 kiláků ke skalám fpoho každý den dojedem.

Kolmáče v sektoru Sperlonga - nad prvním tunelem směrem z Gaety.

Zájezd do Sperlongy jsme původně plánovali už loni, ale jákési z....né čidlo ve výfucku nám u Vídně zkolabovalo a dál už to fšeci znáte a při každé příležitosti dáváte k lepšímu. Proto, to letos na Vánoce byl jasný cíl. Jeli zme v 6, jak jinak, zme HOUBaři!

Další den znova v sektoru Sperlonga - tentokrát hodně vysoko nad silnicí i mořem, když v tom ...

Přilétá heliška, aby pomohla postavit dělníkům nové zábrany proti padajícímu kamení, které poškodilo to staré a dokonce zasáhlo silnici do Sperlongy.

Cesta je to daleká. Fakt, že jo. Autem jedete přes hory, doly, mosty a tunely až kamsi pod Řím, čímž se vám podaří vyvrátit tvrzení, že šecky cesty vedou do Říma. My jsme ho na naší cestě úspěšně minuli (a nebo to bylo tím, že zrovna řídil Jenys?).

Asi to nejlepší tu nabízí Grota - super krápníky, nádherné vytrvalostní linky.

Jenys v Grotě.

Kristýna v Grotě byla k roztrhání...

Lezení ve Sperlonze je vlastně spíš lezení pobíž města Gaeta. Jeden sektor, který se menuje Sperlonga, je té Sperlonze nejblíž. Pak sou tu další sektory - většina lezení po ostrém přímořském vápenci v kolmém, položeném a mírně převislém - většinou s nástupem pěkným pochoďáčkem do kopečka. Výjimku tvoří Grota Areonauta (nebo tak nejak - hledat to kvůli vám nebudu) - což je jeskyň jak prase, samý krapas, převisy, stropy - no hrůza. Vedle groty je i cosi kvaků přímo na pláži a jedna menší jeskyň je i v sektorech na úbočích nad restuaračkama (odbočíte vlevo ze silnice do Itry).

Vše je zpracováno ve fírerovi Blue rock - je to jako dobré na orientaci ten průvodce, ale je takový - no řekněme italský.

O restdejích jsem absolvovali šlapanici do Itry (takové klasické špinavé jihoitalské městečko asi 6 kiláků od našeho ubytka - z5 jsem se táhl jak smrad) a na Silvestra Stallona pak vejlet na Vesuv, který nevyšel, páč taliánom napadl sněh a oni to na těch letních gumách neumí ubruslit, takže z teho byly ty Pompeje - taky dobré - třeba ten zpopelněný pes... 

Cestou na Vesuv se nám chtělo...

Zasněžený Vesuv!

Koulovačka v Pompejích - neuvěřitelné!

Vítejte u šulínků doma - hlásá tento štít u dveří jednoho z domů v Pompejích.

Zpopelněn.

Večery jsme trávili při 4 dílech Vinetůa a všeci už teď víme, že věta "Tak a teď se dívej, jak tví přátelé chcípají." je v dílu Old Shaterhand (nepíše se tam někde 2xr?). Ale bylo těžké to zjistit. To kreslené o tom modrém ftákovi, to bylo taky dobré.

Filka to fakt baví!

No ty krávo!

Jenýsek leze v sektoru Eldorádo.

O půlnoci na Silvestra jsme zjistili, jak dobře umí chlastat chlapci a děva z Ostravy a pár hodin před tím, že přejet špalek o průměru jak sviňa se ani Transportérem nedá. Naštěstí hever na kamiony, kerý měl pan domácí uschován pro tyto případy ve svém skladu, nám pomohl tu káru ze špalku sundat.

Zkrátka, byl to vejlet, jak má blejt!

Paklenica 2014

Osud tomu chtěl, že i letos se (alespoň menší) skupina HOUBařů vydala do Paklenice. Ve složení teaČR, Macek, Filip, Mates, bába, Fialice a Miki jsme ve čtvrtek k odpoledni nasměrovali náš autobus směrem na Vídeň, Štýrský Hradec, Maribor, Záhřeb a dále na jih, skoro až k Zadaru. Skoro celou cestu pršelo, ale Mackovi to nevadilo ani když řídila, protože chorvatská dálnice byla téměř bez provozu (jako obvykle v tuto roční dobu) a tak mohla stále udržovat střed našeho auta na čáře oddělující pomalejší a rychlejší pruh.

Ubytování proběhlo v našem oblíbeném kempu za 6 E na noc (děcka za půl) - normální cena. Kuchyňku od mé poslední návštěvy zrekonsturovaly, jinak vše při starém. Povinná návštěva pláže, prstnatky, ďůravé kameny a ichtýlci.

Už jen 500 metrů

Ichtyláci na pláži

Ráno raníčko míříme do kaňonu Velké Paklenice, zaplatíme vlez - děcka to mají free, takže taky pohoda. Bába si bere na povel masožrafky a vyrazí s nimi trekovat. My osttaní se s chutí vrháme do svých projektů. My, co chceme do Hramu, musíme brodit. Porpvé za všechny ty návštěvy vidím, jak se potokem valí voda. Každý si leze to svoje. Macek nakonec dává 7a PP.

Brod přes potok

  

 

 

4x teaČR ve svém projektu

Čtvrtý den jdeme s Mackem do Aničky "odpočnout" si do Jenjavi za 7a+ (7a, 7a+, 6c+, 6a, 5c, 3, 6b, 6a+, 6a, 6a, 5c, 5c) 350 m. V prvních dvou délkách sedám, ostatní jde na OS. Osobně si myslím, že ty těžší délky obtížnostně seděly, ty lehčí byly podhodnocené - klidně bych dal větší čísla. Celá cesta je neuvěřitelně dobře odjištěna nýty. Miki s Martinou trekují, kluci se s bábou koupají v moři.

Anička - Jenjavi vlevo od roští z Albatrosa

V traverzu

Na štandu

Poslední den jdou Martina, kluci a jejich bába na přechod Malá -> Velká. Po cestě se k nim přidá Vinnetou, Bílý bratr i Nšo-či. My lezeme ve trojici s Mikim. Já ještě marně zkouším dorazit svůj projekt, ale už není moc z čeho brát, takže třeba za rok, nebo někdy jindy. Forma byla, ale hlava asi nezafungovala.

Bylo to pěkných 5 dnů krásné polezenice.

Foto: teaČR, Miki, Macek

Další Mikiho fotky najdete zde.

Řízek

Řízek je plátek masa, který je změkčen naklepáním paličkou (případně uválen válečkem apod.), jakož i název pokrmu z tohoto masa připraveného. Jako pokrm může být obalený v trojobalu nebo bez obalu, tzv. přírodní řízek. Nejčastěji se používá maso vepřové nebo kuřecí, někdy i telecí. Recept na český vepřový řízek původně vznikl za dob Rakouska-Uherska z rakouského receptu na vídeňský řízek. (Wikipedie)

Kuřecí řízek (foto Google)

Musíte však uznat, že s tímhle řízkem jsme rozhovor udělat nemohli. Takoví mágové, jako ti, kteří jsou schopni zaznamenat rozhovor dvou šutrů a ještě je neodvezli do kromclu, tak takoví mágové fakt nejsme. V našem případě jde o Martina Řízka Řezníčka – člena HOUBu, který se v krátké době vyšvihl do klubu 7b. A to i přesto, že ty osummínusky na onsajt mu pořád nějak nejdou. Dle mého naprosto subjektivního pohledu, se Řízek stal svými přelezy v tomto roce jedním z vážných kandidátů na Lezca roku HOUBu 2014.

Níže uvedený rozhovor vznikl na zájezdu do Jury (v průběhu celého zájezdu - takže v několika dnech), kde Řezňa mimo jiné dvě 7b+ celkem suše dal.

TeaČR (T): Proč začals lozit?

Řízek (Ř): Tož proč? Impulz byl na vysoké škole. Prostě sem to chtěl zkusit.

Macek (M): Proč nezustals u karate?

Ř: Myslíš u juda?

M: No.

Ř: Mě to nenaplňovalo.

M (žalovným tónem): On se učí anglicky!

T: Víš co je to kvikdró?

Ř: Rychlá malba?

T: Řízku, doplň si nejdřív základní lezecké slovíčka. Tu gramatiku si nech na potom.

Kvikdró (foto Google)

T: Co tě motivuje při lezení?

Ř: Vylézt nějaké pěkné čísla a příprava na závody.

M: Žes jich letos absolvoval.

Ř: Dva. TŘI!

Řízek na ČP ve Zlíně 18. 5. 2013 (foto www.michalrozek.cz)

T: Takže ide o body na Lezcovi.

Ř: Body neřeším.

T: Tak to si v liši.

T: Motivují tě výkony ostatních?

Ř: No určitě. Hlavně v okolí.

M: Máš nějaký vzor?

Ř: … (ty tři tečky jsou asi dlouhý nádech, do kterého vystartovala Macek s následující větou)

M (mluví jasně k Řízkovi): Dáš si Zuzanku?

T: Já bych si dal klidně aj Zuzanku.

Ř: Zuzanku nechcu.

T – nechápavý výraz

Zuzanky ve slevě - kdo by odolal? Jedině Řízek! (foto Google)

Ř: Vzor… No, každý, kdo leze krásně.

T: Co je víc OS nebo RP?

Ř: Určitě onsajt. Protože to je úplně jiný styl lezení.

T: A OS nebo smrt?

Ř: Jedině onsajt. Smrt až někdy pozděj.

T: Jaké máš teda cíle v tom lezení?

Ř: No nějaké vysoké číslo. Aspoň 8c+.

M: V jakém horizontu?

Ř (naprosto suveréně – věřím mu každé písmenko): Do dvou let.

M (taky naprosto suveréně a taky jí to žeru): Máš co dělat.

Ř (už méně suveréně): To jo.

M – mele nejaké moudra

T: Nemluv tak rychlo, nestíhám to psat!

Ř: Je to v hlavě.

M: Není to v hlavě.

T: Máš v <->?

Ř: Já neumím přečíst tu cestu.

T: Mluvíš o lezení na stěně?

Ř: Všude. Já lezu krátce a beru moudra od všech.

T: No a letos chceš vylézt co?

Ř: Aspoň 9+.

M: A už máš vybrané?

Ř: V Krase mám.

T: A co ti podle tebe nejvíc chybí?

Ř: Partner.

T: Partnerka ti nestačí? Ty bys rád švédskou trojku?

Ř: Ano, partnerka mně stačí, ale neumí …

T (skáče Ř do řeči): Robit fajku?

Ř: S dlouhým kouřem.

T: Tak proč se na nekoho nenapichneš?

(Pokud má některý z čtenářů pocit, že už dávno není tento rozhovor o lezení, tak se plete!)

Ř: To není tak jednoduché.

T: Jak teda trénuješ na to 8c+?

Ř: Pokus-omyl. Dycky něco zkusím a když pak něco vylezu, tak je to dobré.

M: Musíš se zlepšit tak, abys to mohl dělat profesionálně.

Ř – úsměv

Řízek drtí v Schon Wetter 9-, Frankenjura (foto Macek)

Filip (zčistajasna vstupuje do rozhovoru - dále F): Řízku, jak si možů bagři nasazovat různé nástavce?

Ř: To je jednoduché – prostě to nasadí.

Bagr (foto Google)

T: A co hory?

Ř: Jako lezení? V horách? To mě moc netankuje (asi – poslední slovo jsem sám po sobě nemohl přečíst).

F (prohrabuje se Řízkovi v bedně s jídlem): Řízku, Řízku, co máš v bedně?

Ř: Dvě čokolády.

F (naprosto nekompromisně oznamuje): Ty si dáme.

Ř: Proteiňák a Luhačovský perník.

T: Optám sa něco pro fanynky. Míry, váhy, obvod bicáku, stav?

Ř: Míry dobré, váhy přijatelné, bicák tak akorát.

T: A stav?

Ř: Studující, schopen všeho.

F: Řízku, co je to sluneční energie?

Ř: Tok fotonů, blá, blá, blá (kecá půl hodiny s T o světle, teorii relativity a E=mc²)

T: Kolik uděláš shybů na jedné ruce?

Ř: Ani jeden

F: Kdy si to dáme?

M: Kdy si dáme ty sušenky?

T: Co si myslíš o sikování?

Ř: Takže sikování. V určité míře ano – třeba aby byla zachovaná ta cesta, ale jinak ne.

T: A co si myslíš o zákazu mágnézia na písku?

Ř: Nejsem proti magnéziu na písku. Ale zase když si turista a máš se dívat na ty fleky…

T: A bouldering? Máš ambice?

Ř: Já? Ambice? Na bouldru ty čísla neřeším – když je to pěkný bouldr, tak si ho vylezu.

M: Jak dlouho vlastně lezeš?

Ř: Druhá sezóna.

T: To říkáš už tři roky.

M: Takže hodláš vydržet u lezení?

Ř: Jo.

M: Jak dlouho?

Ř: To se nedá říct. A ne, nemám obřízku.

M: A jaký to má vliv na lezení???

M: Takže za 10 let do Jury s rodinkou?

Ř: Hmmm, to je možné.

T: Kolik ti je?

M: 23.

T: Tebe sem se neptal a furt si neubírej.

Ř (kývá hlavou): Ale sedím vzadu s klukama.

T: A co je tvoje největší lezecká slabina?

Ř: Čas.

T: Jakože lezeš pomalu?

Ř: Jakože na to nemám čas.

T: Týýý, Řízku, a jíš vůbec řízky?

Ř: Řízky nejím, nejsu kanibal.

Ale k buchtičce s kafíčkem se nechá zlákat snadno (foto Macek)