čtvrtek 6. června 2019

Vítání léta 2019 - aktualizace

Pozor aktualizace:

Poté, co jsem dostal zjeba, že v Brodě je v sobotu Brodfest, jsem byl nucen přesunout vítání léta na pátek. 
Takže znovu a lépe :-)

Hola Houbaři,
Vítání léta po roce bude.

Budeme opět světový a pojedeme do zahraničí. Jak jistě tušíte, na Skalku u Trenčína.
A to v pátek 28.6.2019. Sraz jak kdo dorazí (předpokládám že většina dorazí mezi 17-18:00 ).
Bečku piva oddílový rozpočet utáhne. Špekáčky, slivovicu, víno každý svoje.
Navečer zalezem, okůpem a na závěr tu bečku snad i vypijem.
A jestli to ve zdraví přežijem, tak v sobotu lezba pokračuje.
Prosím všechny o přivezení namrařených petek. Na chlazení piva opět použijeme systém "kozel", který se osvědčil.
Tak přijeďte včas, ať z pivka nejsou chcánky.
Krýgle samozřejmě sebou.

Masik

středa 22. května 2019

VERTIKON CUP U14 Český pohár v lezení na obtížnost

V sobotu 18.5.2019 se našlo 5 odvážných dětí z Horokroužku, které přijely do Zlína porovnat síly s cca 130 dětmi, které narozdíl od těch brodských trénují i 3x týdně na těch nejvyšších a nejlepších stěnách v ČR pod vedením trenérů prefesionálů.
Byl to vůbec první závod, na který jsme s dětmi vyrazili a rovnou takový křest ohněm. Do Zlína se sjeli závodníci z Prahy, Brna, Ostravy, Pardubic, Prostějova, Trutnova, Olomouce, ale také ze Slovenska a Polska.
Závodilo se ve třech věkových kategoriích a samozřejmě odděleně dívky a chlapci.

V jednotlivých kategoriích jsme měli reprezentanty s následujícími výkony:

  • Kategorie U10 dívky - Nejmladší závodnice Elen Maleňáková (ročník 2012) dosáhla na 13. místo. V součtu obou kvalifikačních cest dokázala udržet 42 chytů a díky své výšce 43 (Q1 - 30+, Q2 - 12). "pouze" tečovala. Její vytrvalost a technika je velkým příslibem do dalších let/závodů.
Elen Maleňáková v 1. kvalifikační cestě
  • Kategorie U10 chlapci - V této kategorii jsme měli 2 zástupce - Šimona Kučeru (ročník 2011) a Patrika Uhera (ročník 2010). Šimon dosáhl na 12. místo. Měl stejně jako Elenka problém s delšími kroky. V 1. kvalifikační cestě se na něm podepsal respekt z převislé stěny, kterou díky nevhodně namontovaným chytům v Brodě vůbec netrénujeme. Šimon má v této kategorii ještě minimálně rok na to, aby natrénoval. Kvalifikační i finálovou cestu měli chlapci i dívky stejné. Šimon v součtu kvalifikačních cest udržel 31 chytů (Q1 - 12+, Q2 - 19). Nejlépe se z Broďanů s trémou a strachem z konkurence popasoval Patrik Uher. Jeho výkony byly velkým překvapením. Z 9. místa po kvalifikaci dokonce postoupil do finále. Ve finále mu chyběly 2 kroky, aby své celkové umístění ještě o jednu příčku vylepšil. Za celý den zdolal 68 chytů a dva další tečoval. (Q1 - 18, Q2 - 39+, F - 11+). A to nepočítám chyty, na kterých lezl během přestávek. Patrikův bezstresový přístup a klidná hlava je také příslibem dalších skvělých výkonů.


Patrik Uher při prohlídce finálové cesty v kategorii U10

Vítězové kategorie U10 chlapci - zdroj: FB stránky Vertikonu
  • Kategorie U12 chlapci - V kategorii U12 jsme měli závodníka pouze mezi chlapci. Byl jím Dominik Škrabálek (ročník 2008), který se složením závěrečné zkoušky v Horokroužku v minulém roce posunul mezi dospělé do tzv. HOUBu. Dominik v současnosti trénuje hlavně s tatínkem Tomášem. Na Dominikovi byl vidět tréma už od rána, ale jeho výkon byl velmi profesionální. V kvalifikačních cestách si načetl kroky soupeřů a nastupoval do cest s jasně vymyšlenou strategií. Tento zodpovědný přístup, samozřejmě i jeho lezecká technika a síla, mu zajistily 15. místo. Dominik se v obou kvalifikačních cestách dokázal pohybovat na celkem 38,5 chytech (Q1 - 17, Q2 - 21,5). Dominik ještě na závodech tvrdil, že si závody hodně užil, že ještě potrénuje a zkusí příště zabojovat o lepší umístění. Tak se velmi těšíme na jeho další úspěchy.
  • Kategorie U14 dívky - Suverénně největší výzvu před sebou měla Klára Světínská (ročník 2007). Nastupovala do kvalifikačních cest, které byly v obtížnosti 7b+ a 7c+. Pro porovnání této obtížnosti zmíním, že v oddíle nemáme ani jednu ženu, která by danou obtížnost vylezla a mezi muži jich je určitě do 10. V první kvalifikační cestě zdolala 11 chytů. Zrádnými se jí staly velké oblé chyty, které bohužel díky jejich finanční náročnosti v Brodě nemáme. Když Klára nastupovala do druhé kvalifikační cesty, zdála se uvolněná. Dokonce jsme se ze srandy vsadili o pivo, když cvakne 3. expresku. Ale bohužel přemotivovanost se jí stala osudnou. V sekvenci prvních několika kroků postupovala opačně a ztratila velké množství sil. Díky tomu necvakla první expresku a v závodě skončila. Doufám, že její nezdar ji od závodění neodradí a bude moct v dalších závodech opravdu ukázat, na co má.

Ještě bych chtěl podotknout, že cesty měly víc než 40 kroků / chytů. Děti z horokroužku lezly na tak vysoké stěně max. 2 - 3 x. Někteří jen jednou. Dost bylo ale obahjování výkonů. Upřímně si řekněme, že máme co zlepšovat a na čem pracovat. Vzhledem k tom, že máme jeden trénink za týden, neočekávám, že budeme konkurovat vítězům. Ale i díky Patrikovi vidíme, že postup do finále není meta příliš vzdálená. Takže: "ZLEPŠEME SE!"
Za vedení horokroužku velmi děkuji všem, kteří našli odvahu a reprezentovali HO TJ Sokol Uherský Brod neboli HOUB. Po zásluze budou reprezentanti na nejbližím tréninku oceněni a pochváleni před celým kroužkem.

Kalendář open závodů: https://www.horosvaz.cz/open-zavody/
Odkaz na FB stránky Vertikonu s fotkami: facebook Vertikonu


Zbyněk Sušil

pondělí 1. dubna 2019

Mallorca report


Normálně mě postihuje žravá, ale teď se na mě vrhla psavá. Nebudu labuť a podělím se.
Letos se kluci konečně dočkali. Poprvé poletí letadlem za sluncem, i když jako dárek k vánocům to vzali celkem vlažně. Křížovka se zašifrovanou letenkou na Mallorcu byl přeci jen kus papíru.
Pravé nadšení nastalo týden před odletem, dokonce si Filip dělal domácí přípravu. Psal si anglický i španělský fráze a slovíčka, aby se domluvil. Nebyl jediný, později jsme zjistili, že Michala vládne plynnou katalánštinou.
V sobotu ráno jsme vstali ještě v noci. Budík zazvonil v 2:00 a pak to šlo jak po másle. Naštěstí si Lekeši vytiskli letenku už ve čtvrtek a zjistili, že čas na e-letence a palubním lístkem se liší. Z původních 17:50 jim přesunuli odlet na 7:30, ani jim nedali vědět.

Vídeň nás přivítala mrazivými -2°C a letadlo 20 min. zpožděním. Výhodou bylo, že v  tuto brzkou hodinu moc lidí neletělo a kluci si mohli vybrat, kde budou sedět. Nakonec v poloprázdném letadle seděli všichni 4 na 3 místech. Start okomentovali jako dost dobrý, přistání už nekomentovali. Zas tak hustý to prý nebylo. Takže let nijak zvlášť neprožívali. Odměnou za ranní mráz bylo teplo a slunečno.
Auto jsme zvládli půjčit bez problému, i když Lekeši se trochu potrápili, než pochopili, že capital letter není dopis od kapitána.
V pronajatém domě (což jsem předem, některým účastníkům, nezdůraznila, a proto se třikrát ptal, kdo ještě s námi bude bydlet a opravdu máme celý dům k dispozici) jsme paní domácí ujistili, že se pokusíme nic nerozbít a neprotopit majlant. To jsem nevěděla, že hned druhý den naše ratolest samozřejmě nechtě rozbije lampu a občas zapomeneme vypnout topení na noc.

Dům byl úžasný. Hned jsme se občerstvili na naší slunné terase a užívali si pohodu. Kdybychom nemuseli nakoupit, sedíme tam celé odpoledne. A když už bylo tak krásně, byla by škoda to nevyužít pro večerní grilovačku. Aji Terka se Zdendou přišli. Party time J
Ráno po konzultaci s Velkým Vezírem, kapitán rozhodl, že nejlepší bude rozlézt se v Cala Magraner. Krásné zátoce, kde se děcka můžou vyblbnout v moři. Abych se furt neopakovala, řeknu to hned na začátku. Celý týden jsme měli azuro a teploty ve stínu 18-19 °C.




Co se týče lezení, tak to v mém podání prošlo rychlým vývojem. První cesta 6a+, kterou jsem nedolezla, jakýsi bouldr, zahazuju lezečky, druhá cesta na druhém, musím se přece rozlézt, to půjde, třetí cesta, je to tu ňáký těžký, tvrdá klasa, čtvrtá – nepůjdem se okoupat, je vedro, lézt se nedá.


Moře bylo studené, ale osvěžující. Jak v něm mohli kluci vydržet celý den? Pravda měli i přestávky na sbírání a zdobení šutrů, které nám později za velké peníze prodali v dražbě.
Po malém zchlazení usuzuju, že musím udělat krok zpět (hodně velký), abych třeba zítra mohla 2 kroky dopředu. Very nice beautiful V+ a maximální spokojenost.
Zítra bylo lezení taky u moře, ale nedalo se k němu dostat. Místo toho jsme se mohli kochat pohledem na skalní útvar s údajně nejtěžším DWS za 9b – Es Pontas. Oblast Cala Santanyi.
Co říct k lezení, 2 kroky dopředu nebyly. A to jsem měla 2 týdny zpět formu. Pravda je, že jsme měli omezený zavazadla a ani malá formička se tam nevlezla. Za to Michala si lupla krásnou 5+
Nevzdala jsem se a nenechala se rozhodit poznámkou od jističe, že netušil, že to 6a+ je pro mě projekt, po tom co jsem ho vyzvala k tichu, abych se mohla maximálně soustředit. Žádný smysl pro dramatičnost.
Druhá cesta byla z celých 2 dnů nejkrásnější a s jídlem roste chuť, tak proč si nezašpásovat v převise. Jištění sice vysoko, ale to se nějak vyřeší. Vyřešilo a s pocitem, že teď už to bude jen za odměnu, si to šinu dál. Potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejdřív se mi při zvednutí vysoké nohy vyklubal zadek z kalhot a pak to byl boj o každý postupový jištění. Kdyby mi jistič nezařídil fotografa (fakt to nebyl můj nápad), tak bych si dávno sedla, ale tak. Moje čest mi nedovolí chlubit se fotkou z cesty, v které jsem seděla. Musím to dolézt. Byl to boj, ale nahoře jsem byla sama se sebou spokojená i s dírou na zadku.

Po exkurzi na umělém jezeře, kde kluci vyrobili několik ostrovů, každý má své jméno, balíme a jdeme do Natural Park Mandragó – 76 druhů ptáků. Hned po příjezdu jsem viděla dudka. To byl nejsilnější zážitek, další ptáci se schovali, hledala jsem všude J  Tak jsme aspoň rychle proběhli krátký okruh k pláži, kde jsme si vykoupali nohy a mazali dom.
V úterý nás čekal rest day. Na doporučení Velkého Vezíra jsem zařadila do programu vycházku kaňonem do Port de Sa Calobra. Na netu zjišťuju, že je to tak na 1,5 hod. Velký Vezír říká něco o 4 hod, ale nevěnuju mu pozornost. Kdo ví, jak je na tom s AJ.
Parkoviště nacházíme bez problémů, máme v plánu, že zavezeme jedno auto do Portu, abychom se pak mohli vyvézt.
První a zároveň poslední rozcestník nám ukázal, že Velký Vezír je na tom s angličtinou poměrně dobře. I když my jsme to zvládli za 3,5 h. Jedním z důvodů, byla obrovská chuť našich dětí jít v čele výpravy. Filip byl obzvlášť zarputilý (nechápu, kde se to v něm bere) a tak, aby ho náhodou někdo nepředešel, valil až o závod. Z bezpečnostních důvodů a v rámci zachování alespoň trochu klidu, si kluci museli hlídat svojeho dospělého a nevzdalovat se od něj. Já vyfásla Filipa a tak jsem metala za ním.


Cesta byla špekulantská, úzký kaňon s obrovskými stěnami a velkými šutry v cestě. Některé jsme přelézali, jiné obcházeli a některými jsme dokonce prolézali. Fakt dobrodrůžo. Kaňon ústil do moře, kde se kluci museli vykoupat i když už slunko nesvítilo a Španělé tam chodili v péřovkách.
Po krátké procházce tunelem ve skále, jsme všichni nasedli do naší Fiesty. Ano všech 8 a frčeli serpentýnami nahoru. S krátkou zastávkou. 
Ráno vstáváme a nenápadně zjišťujeme, jestli i ty druhé bolí stehýnka. Nakonec všichni dospělí přiznají, že trochu jo.
Další oblast je jedna z nejlepších na Mallorce Sa Gubia. Jediný problém byl, že v našem průvodci bylo asi tak 50% cest a prakticky jsme nevěděli, co lezem. Vylezli jsme 2 cesty a přenechali lezení ratolestem, asi je tolik neboleli nohy. Shodujeme se na tom, že další den bude zase rest day.
Hurá dračí jeskyně, s koncertem vážné hudby, pizzou, nákupem slamáku, pohledů a suvenýrů.
Na odpoledne jsem vybrala na mapě suprovou zátoku. Nevede k ní silnice, musí se pěšky. Nikdo tam nebude, tam se vyvalíme a budeme se rochnit v moři. Parádní plán.
Zastavili jsme o kus dřív, než jsme plánovali, neb cesta byla samá díra. Ano nikdo tam nebyl. Ano někteří se koupali: Ne na pláži se nedalo vyvalit, nebyla vyčištěná. Vzali jsme tedy za vděk skalní římsu, kterou oblévalo moře, římsa byla ostrá a i kluci šli na ostro.
Podle mapy kousek dál měla být ještě jedna pláž s dunama. Po čtvrté zatáčce, kdy zátoka byla v nedohlednu, už se mnou nikdo nechtěl jít, ale já tam došla, skoro a pláž jsem vyfotila a vrátila se k osádce. Opravdu tam byla.
Následující den jsme se vrátili do Cala Magraner. Kapitán usoudil, že spokojenost posádky je důležitější a nestojí o žádnou vzpouru. To bylo tak, Kapitán ranní ptáče chodil brzo spát a posádka večer do noci kula pikle, které pak Velký Vezír podsouval Kapitánovi. A ten v rámci zachování klidu a pohody to pojal za své.
Aspoň jsem vylezla zbytek lezitelných cest a mohla oblast uzavřít. Taky jsem zabojovala v 6b+ a zase se podivovala nad tím, že musím udělat dynamický krok do dalšího chytu a to nad jištěním (fuj), chyt vypadající jako madlo, není madlo a z pozice, kdy se držím levačkou tutového chytu, opravdu slaňák necvaknu. Naštěstí mám schopnost sama sebe přesvědčit, že to zvládnu, ona taky není jiná možnost, leda tak hodit tlamu a vybojuju to. Zase jsem spokojená. Jen do moře se mi už nechce, je pozdě večer a slunko už tak nepraží.

Sobota, po včerejšku mám v plánu konečně prásknout ňáký dech beroucí 6b/b+. Jsem rozlezená, natěšená a v oblasti, kterou jsem vybrala, nebude horko.
To jsem ještě nevěděla, že mě čeká emoční peklo. Ráno vstanu dřív, nachystám snídani a sváču, ať můžeme brzo vyrazit a mám dost času na své snažení.
Snídaně. Mluvčí skupiny mi nadhazuje, že se v noci domlouvali, že bychom dnes jako skončili s lezením dřív, nejlíp už v 14 hod, abychom stihli jít do města, které jsem naplánovala. Za celou dobu jsme nebyli v žádném historickém městě. Na lezení je vyhrazeno 2,5 hod.
Nemůžu uvěřit, co slyším, jak dřív, vždyť dnes je můj velký den, sakra. Stavujeme se ve městě nakoupit. Lítost přechází v naštvání. Dojedeme do skal. Oblast není tak jak bych si představovala, spousty cest u silnice. Není to zrovna ideální. První cesta mi nakope, druhou dávám, ale asi to lezu blbě. Kluci chtějí lézt, jaké překvapení, když Filip zjistí, že má jen jednu lezečku. Půjčuje si druhou od Matěje.

Vybírám si krásné 6b. Aji by to šlo, nebýt závěrečného velkého převisu. Nádherná cesta. Co dál, ostatní to chtějí už zabalit, ale velkoryse mi dávají příležitost lézt. Co teď, nic co by mě zaujalo, ale nechce se mi ještě končit, poslední den (fňuk). Druhá osádka to balí a jedou dolů do přístavu. Kluci by rádi za nimi. No nakonec se rozhodnu, že na to kašlu. V přístavu se najím, nálada stoupá, dám si kafe a mám nápad. Půjdu nahoru pěšky. Je krásně, mám ještě spoustu nevybité energie, tak stoupám po serpentinách vzhůru a užívám si. Když mě zbytek vyzvedává, jsem maximálně vyladěná a spokojená.
Ve Valdemosse je karneval masek a bubeníci. Je to super. Zatrsáme, projdeme město, utratíme poslední peníze za dárky a jedem dom na grilovačku. Život je krásný, skvělý, nádherný a já mám tu nejlepší rodinu a přátele. Mám to ale štěstí.



Malý mráček výletu se přehnal, když jsem zjistila, že druhá Matějova lezečka zůstala na skalách. Takže máme od každého páru jednu lezečku. Pozitivní je, že máme aspoň levou a pravou.
Na cestě dom už není nic moc zajímavého.
Děkuji spoluúčastníkům, klukům a Velkému Vezírovi za skvělou dovču a podporu.
Macek

pondělí 7. ledna 2019

Co sa 2018 - Aktualizace!

Zduř HOUBaři,

po několikaleté odmlce sem sa rozhodl, že mě to předsedovo shrnutí na valné hromadě Sokola UB "Letos zme zase hovno vylézli." už nebaví. Navzdory tomu, že on to tam pronese zase, protože on to asi jinak neumí (ale Masi, já su rád, že si náš předseda a lepšího by sme mět ani nemohli) rozhodl sem sa sepsat to, co je dostupné anebo to, o čem vím, a co stojí za řeč ohledně lezení HOUBařů za jír 2018. Letos jsem nelezl žádné velké stěny a velké kopečky sem nelezl nikdy, takže o těch to tu bude muset rozepsat někdo jiný. Byl sem ale téměř měsíc ve sladké Francii (s krátkou zastávkou v Arcu) a byla to zábava. Takže letos jenom o těch sportovkách. Bouldry taky vynechám, i když v Loučovicích sem byl, ale stálo to za starou bačkoru. A stejně si myslím, že v bouldrech jsme letos hovno vylézli :-)

Jenys Sedlačík se z kraje jara nechal vybičovat svým kámošem Mrndou k několika návštěvám ne příliš oblíbených míst v Krase Moravském. Výsledkem bylo Salve Walley 9- na druhý pokus. Devětmínus už není úplně cesta, kterou dáte s prstem v nose enom za to, že sa na tréninky chodíte dívat na ostatní a vést na jejich účet blbé kecy. To už chce trochu skutečného tréninku a pohybu ve skalách. O zvedání pořádných závaží ani nemluvím.

Vlevo Řízek, vpravo Jenys ve vrcholné formě!
Nejvíc teho letos předvedl zarputilý vegetarián Řízek (Martin Řezníček). Při našem letním putování po Itálii a Francii vylezl spoustu krásných a těžkých cest. V Arcu dal Super Atico 9+ druhým pokusem. V Orpierre bojoval s Game Over 8a. Kvůli chladnu jsme vstávali v šest ráno a utěkali nahoru do kopca, aby si poslední možný den mohl Řízek zakřičet radostí po tom, co cvakl slaňák. Kromě toho dal na tomto zájezdě několik 7b OS nebo flash, přidal 3 7b+ PP a v St. Legeru i dlooouuuhatánské 7c Les Clowns. Myslím, že slušné. Navíc sem ho potkal před 14 dňama na Hudy v Brně a pokud bude trénovat tak, jak trénuje, tak by to na jaro mohlo zase začít padat. Motivaci myslím má. Alespoň v tom Brně sem ju viděl.
Aktualizace: Z prosincového výjezdu do Španěl si Říza přivezl další sadu pěkných přelezů z oblasti Jaén. Mezi nejhodnotnější patří Apura Tu Tiempo 7c+, El Verdugo 8a a Freddy 8a. Říza jede a ta motivace bude asi s velkým M!

Řízek v totálně odporném nástupovém boulderu do Fuega 8a+, Arco, Massone
Letošní jaro bylo příznivé aj pro mňa. V květnu jsem v zápalu boje dvakrát navštívil Divé veže, což je taková lokální, ale jinak moc krásná oblast mezi Píšťanama a Novým Mestem, která je asi 45 minut chůze od auta pod zříceninou hradu Tematín. V nejsportovnější části této oblasti se mně podařilo dát PP cestu Masáčik 9-. Na Osvětimankách jsem si asi po dvaceti letech odvěsil pytel z legendárního Znovuzrození 8+/9- a konečně v létě ve Francii jsem utrápil Soft Connerie 7b na PP.

Jezdit lozit do Provance určitě stojí minimálně za ta krásná levandulová pole!
Počet členů oddílu bohulibě roste, výkonost, jak se zdá zas tak ne. Já o dalších slušných přelezech nevím. Kdo ví, ať to přizná a dopíše. Jediné, co za ty roky vím, je, že je třeba hodně trénovat a hodně lézt venku. Nejsem nějaký nacvičovací typ. Mám raději onsajty, ale když se mi cesta líbí, umím se do ní zakousnout. A mám rád aj ty velké stěny. Takové ty cesty, kdy to už trochu lechtá kolem žaludku, kdy nastupujete dvě hodiny do kopce a sestupujete možná i hodinu déle a mezi tým lezete celý den. Ale ne vždy je na takové lezení parťák nebo čas. Chtělo by to zase takový ten velké oddílový zájezd jako byl Badil nebo Čimy. Marmolada volá!

Já v jakémsi 7b+ v Ceuse.
Pevně věřím, že nastupující nová generace dokáže (a počítám k ní stále ještě i Řízka) zvednout laťku, a že ten příští rok bude ještě úspěšnější. K tomu nám dopomáhej oneň!

teaČR

středa 2. ledna 2019

Mikulášské závody Horokroužku 2018 - výsledky, foto


15.12.2018 již tradičně závodili děti z Horokroužku v boulderingu a i tentokrát v maskách. Organizátoři se poučili z minulého ročníku a připravili pro závodiníky 10 boulderů různých obtížností. Každý boulder byl označen piktogramem, značkou.
Soutěžní listina
Tak jako každý trénink i závody začali v 9:00 pořádnou rozcvičkou.

Rozcvička - foto: Bára, maminka Pepíka
Závodníkům byla představena pravidla, systém bodování - kdy každý krok (chyt) znamenal jeden bod. Předseda oddílu Martin "Masik" Masař dokonce názorně ukázal topování neboli dosažení posledního chytu. Stejně jako v jiných závodech, bylo nutné podržet poslední chyt oběma rukama min. 3 sekundy. 

Vysvětlení pravidel - foto: Bára, maminka Pepíka

Názorná ukázka v podání Masika - foto: Bára, maminka Pepíka

Pekelné soustředění - foto: Bára, maminka Pepíka

Účastníci závodů během vysvětlení pravidel  - foto: Bára, maminka Pepíka

Poté se začalo již naplno závodit. Všechny bouldry se lezli souběžně díky velkému množství chytačů. Zapojili se nejen členové oddílu, ale také rodiče. Touto cestou jim za pomoc děkuji.

Skvělou kulisu závodníkům připravili rodinní příslušníci- foto: Bára, maminka Pepíka
I želva Ninja potřebuje sem tam krýt záda :-) - foto: Bára, maminka Pepíka
Přísný rozhodčí - foto: Bára, maminka Pepíka

Chytači a závodníci v akci - foto: Bára, maminka Pepíka

Startovným byla buchta nebo cokoliv jiného pro občerstvení závodníků. Rodiče to pojali velmi důsledně, proto jsme museli děti vybavit svačinou i na doma. Opět všem děkuji.

Bohaté občerstvení - foto: Bára, maminka Pepíka

Dobíjení energie - foto: Bára, maminka Pepíka
Některé bouldry byly zdolávány v maskách. Hodnocení masek se počítalo do celkového pořadí. Nejlepší maskou závodů byla vyhlášena želva ninja alias Šimon Kučera.

Boulder po šedých chytech nebyl pro kočičku žádný problém - foto: Bára, maminka Pepíka

Čertovky dobré závody - foto: Bára, maminka Pepíka

Nejpromakanější maska závodů - želva ninja v podání Šimona Kučery - foto: Bára, maminka Pepíka

Létající čarodějnice měla výhodu, tak si klidně lezla bez bot - foto: Bára, maminka Pepíka

Tentokrát nepřišel Mikuláš, ale anděl s několik čerty ano - foto: Bára, maminka Pepíka
Kolem 13:00 jsme přistoupili ke sčítání výsledků. Závodníci se krásně rozřadili. Ale pro ty nejlepší jsme připravili superfinále, které spočívalo ve slezení šedého boulderu (12ti krokový traverz od vrchu dolů s označením černé tečky) a napojení do zeleného (taktéž 12ti krokového boulderu s označením hvězdou). Do tohoto superfinále se nominovali Šimon Bartek (ročník 2004), Klára Světinská (ročník 2007), Dominik Škrabálek (ročník 2008) a jedna z nejmladších závodníků Elen Maleňáková (ročník 2012!). V napínavém finále nejdále dolezl Šimon Bartek, který se stal vítězem celého závodu.

Superfinalista a celkový vítěz závodů Šimon Bartek - foto: Bára, maminka Pepíka

Superfinalista Dominik Škrabálek - foto: Bára, maminka Pepíka

Superfinalistka Elen Maleňáková - foto: Bára, maminka Pepíka

Skvělá burácející atmosféra popoháněla finalisty k vrcholným výkonům - foto: Bára, maminka Pepíka
Po superfinále bylo dětem nutné ukázat, že superfinále lze přelézt do konce. Po přelezení tam i zpět jsem byl dětmi upozorněn, že se to stejně nepočítá, protože jsem se dotkl žiněnky ocasem :-)

Medvědi nevědí, že tečování ocasem je zakázané - foto: Bára, maminka Pepíka

Bylo horko - foto: Bára, maminka Pepíka

Fandilo se, tak jak je v HOUBu zvykem, "spadni, spadni :)" - foto: Bára, maminka Pepíka

Po mojí diskvalifikaci jsme přešli na vyhlášení vítezů. Opět jsme vyhlašovali kategorie podle ročníků:

Ročník 2013-2012

  1. Elen Maleňáková 100 bodů (celkově 4)
  2. Inka Mačáková 47 bodů
  3. Jiří Králík 23 bodů
  4. Ema Slunečková 5 bodů
Vítězové ročník 2013-2012 - foto: Bára, maminka Pepíka

Ročník 2011

  1. Šimon Kučera 71 bodů (nejlepší maska závodů)
  2. Josef "Pepík" Macek 58 bodů
  3. Mikuláš Mudrák 7 bodů
Vítězové ročník 2011 - foto: Bára, maminka Pepíka

Ročník 2010

  1. Šárka Mikušková 93 bodů
  2. Veronika Kročová 79 bodů
  3. Zuzana Jurčová 74 bodů
  4. Edita Mikušková 73 bodů
  5. Jan Jurča 68 bodů
  6. Anja Mačáková 62 bodů
  7. Anastázie Struhaříková 54 bodů
  8. Matyáš Richtr 44 bodů 
Vítězové ročník 2010 - foto: Bára, maminka Pepíka

Ročník 2009 - 2008

  1. Dominik Škrabálek 109 bodů (celkově 2.)
  2. Šimon Mikuška 84 bodů
  3. Adéla Hasenovičová a Jan Bobčík 70 bodů
  4. Elen Knotková 63 bodů
  5. Ester Slunečková 59 bodů
  6. Anna Richtrová 49 bodů
Vítězové ročník 2009 - 2008 - foto: Bára, maminka Pepíka

Ročník 2007 - 2006

  1. Klára Světinská 109 bodů (celkově 3., nejlepší ze skupiny B horokroužku)
  2. Tadeáš Mudrák 96 bodů (nejlepší ze skupiny A horokroužku)
  3. Tomáš Dosoudil 79 bodů
Vítězové ročník 2007 - 2006 - foto: Bára, maminka Pepíka

Ročník 2004

  1. Šimon Bartek 107 bodů (celkový vítěz závodů)
Celkový vítěz závodů - foto: Bára, maminka Pepíka
Do celkového pořadí, kromě přelezených cest, promluvilo hodnocení masky a v případě prvních 4 i pořadí v superfinále. Všem pořadatelům a aktivním rodičům děkuji za pomoc. Chtěl bych poděkovat i outdoorovému obchodu WOLF PACK z Uherského Hradiště, Havřické hospodě, Honzovi Loveckému a rodině Kusákovic za hodnotné ceny, které jsme dětem rozdali. Každý z účastníků dostal ovoce, nálepky, sladkosti, pexeso diplom a další.
Za vedoucího kroužku hodnotím závody za podařené. Všechny děti lezly "na plný plyn". Neusněme ale na vavřínech, musíme ještšě tvrdě trénovat.

Za horokroužek

Zbyněk "medvěd" Sušil