Nábor do Horokroužku

Nábor do horokroužku proběhne 4.9.2024 od 15:30 v Sokolovně (na bouldrovce). Další informace jsou zde: http://www.houb.cz/p/horokrouzek.html.

„Ideální“ dovolená

Řídíc se heslem, že nic nepotěší tolik, co cizí neštěstí, se s vámi podělím o náš dlouho očekávaný výlet do Leonidia.

Foto č. 1 Leonidio

První znamení, že toto nebude obyčejný zájezd napovídá už to, že máme 8 letenek pro 6 lidí. Dvě samozřejmě propadnou, výlet má být low cost, ale nejmenovanou známou leteckou společnost nezajímá, že ve stejném termínu, jak máme letenky, má jedna naše účastnice zaplacený vzdělávací kurz se zahraničními lektorkami, který se možná bude, nebo taky nebude opakovat. Profese vítězí. A už vůbec je nezajímá, že den po odletu, má jiný náš účastník závody, na které opravdu musí a chce. Letecké společnosti nejsou charity. Takže pro nejdražšího syna objednávám novou letenku, doprovod do Prahy na závody, přesun zpět, odvoz na letiště do Vídně a pak v neděli vyzvednutí v Aténách, a to je největší oběť. Zde by určitě Filip poděkoval, všem, kteří se na tom podíleli. To je v pohodě, Fildo. My to pro tebe uděláme rádi.

Den 1

Pátek, den odletu. Ráno všichni v pohodě vstaneme a na letiště se dostáváme v dostatečném předstihu. Sami si odbavíme zavazadla, projdeme bezpečnostní kontrolou. V klídku vypijeme kávičku a už je tu nalodění. Honza s Julčou májí prioritní odbavení, takže jdou před námi. Jde to jak na drátkách, scan moje, scan Markova letenka, Maty svítí červeně. Letuška mu cosi říká, a tak jde vedle do fronty. Vypadá to, že nám změnili letadlo a někteří nemají stejné místo, jak měli, dostávají nové letenky. Tohle, ale bohužel není Matějův případ. Přes turnikety nám vysvětluje, že v jeho odbaveném batohu je benzin do Markova zapalovače a tím pádem nikam neletí. Zkoušíme, že benzin z batohu vyhodíme, necháme batoh ve Vídni, prosíme, škemráme, ale letušky jsou nekompromisní. V hlavě mi šrotuje, Matěj nemůže zůstat sám ve Vídni, rezervace na auto, kreditka, ubytko je na mě, nemůžu neletět. Hrdina Marek se dobrovolně nabízí, že zůstane. Mává letadlu a smutně se vrací z poza turniketů na druhou neodletovou stranu. Letušky rychle zjišťují, zda je možné letět dnes, ale není. Lety jsou plné. Ryanair má další volný let až v neděli. S tím se loučíme. Já jako poslední pasažér nastupuji do letadla, kde se usadím a trávím, jak se během pár minut všechno zvrtlo. Nicméně, ani pro nás pasažéry letu FR045 není vyhráno. Kapitán oznamuje, že přístroje hlásí chybu a letadlo se musí zkontrolovat. Tím pádem mám možnost komunikovat s Markem, jak se mu daří s přebukováním letenek. Ještě, než se ozve, že závada byla jen v přístrojích a letadlo je ok, dostávám pozitivní zprávu, Marek s Matym mají letenku na neděli v 11:15. Stálo je to jen 200 éček navíc. Ach jo.

Cesta do Atén odsýpá. Já i Honza máme spoustu volného místa. Jinak je letadlo plné.

Co se děje během letu ve Vídni, mám jen zprostředkovaně. Maty ani po 2 hodinách nemá zabavený batoh, mému bráchovi, který by je mohl odvést z Vídně se nedá 3 hod. dovolat. Nakonec to musí vzít Marek do svých rukou. Seřve letištního svěřence na dvě doby a ten ho přes kanceláře přivádí do skladu, kde si může vzít Matyho batoh, samozřejmě bez benzinu do zapalovače. Matymu tvrdil pán, že má čekat, až se batoh objeví na pásu, ale jak se tam měl ze skladu dostat, to je záhada. Brácha po pěti hodinách od mého letu vyzvedává kluky a veze je dom.

Na letišti vyzvednu mě přidělený batoh. Proč přidělený? To se má takto. Protože jsme měli 3 odbavený zavazadla pro 4 lidi, zabalili jsme se tak, že do každého batohu šlo něco těžkého a pak se doplňoval objemnými věcmi. Co vím, tak veškerá moje kosmetika je v Matym batohu. Bude pro mě překvapení, co jsem si přivezla, protože ani Markův batoh nemohl letět sám bez Marka.

Jede se do půjčovny. Já fasuju Opel Corsa a Honza, který má objednaný Suzuki Swift, dostává Fiata Pandu. Po pár kilometrech to hodnotí tak, že 10 věcí, které vás na autě fakt štvou, tak všechny v Pandě spolehlivě najdete. Musím říct, že pán v půjčovně je neuvěřitelně milý a nápomocný. Radí mi, co si mám fotit, ukáže mi interiér, kde je zpátečka, jak fungují světla, fakt mi to dokonale vysvětlí, vypadá to, že nejen moje děti pochybují o mé inteligenci 😊. Taky trochu nechápe, proč pro 3 lidi máme 2 auta. No, protože ostatní přiletí v nedělu, přece.

Nasedat a jede se. Honzu instruuji, že má jet pomalu. Je to zbytečné. Všichni jedou pomalu. Na dálnici, i když je tam 130, jedou všichni do stovky. Neuvěřitelné, to nejsou závody jako u nás. A když sjedeme z dálnice, tak je všude 50. 234 km za téměř 4 hodiny. Cesta se vleče, ale co se vleče, neuteče. Posledních 70 km se jede podél pobřeží, a tak na závěr si trochu zařídím. Doleva, doprava, brzda, plyn, žádný auta. Super.

Navigace nás dovede do Leonidia a to jsem klikla na link „Jak se dostat na ubytování“. Naše ubytování je v Plaka, ale nevím kde, to je přeci Markova starost. Co já. Stojíme na tom nejmenším náměstí, kde se dají zaparkovat 3 auta, v našem případě 2 piďi auta zaberou 1 místo. Prošli jsme to křížem krážem a apartmán s číslem 1 jsme nenašli. Je 7 hod večer. Vstávala jsem v 3:15 a chci být už na ubytku, pít čaj a relaxovat. Místo toho beru telefon a volám help. Julia (paní domácí) nechápe, kde jsme a ani já to nevím. V tom ke mně přichází dědeček z pohádky a ptá se anglicky, zda nepotřebuju pomoc. Předávám mu telefon a prosím ho, aby paní na druhé straně vysvětlil, kde jsme. Po pár ne, ne, ne, mi vrací telefon zpět a Julia přikazuje, že máme zůstat na místě a že pro nás přijede na skútru. Mezitím, dostávám zprávu od Marka s adresou ubytování. POZDĚ. Trochu je mi blbý, že si ani adresu nedokážu zjistit a mockrát se za to Julii omlouvám, ta to bere sportovně.

Ubytování je pěkné. V lednici, mléko, vejce. Dál ještě kafe, chleba, suchary a nechybí ani pomeranče. Zatopíme a já se jdu podívat, co se skrývá v mém batohu.

Jupí, mám lano, troje lezečky a dva sedáky. Zítra se jde lézt!!! Má být slunečno. No, oblečení je Filipovo, do neděle si musím poradit s tím, co mám. Honza má 13 presek. Naznačuji mu, že by si mohl koupit nové. Nebrání se 😊

Den 2

Ráno je krásný a slunečný. I když to není ideální, jsem rozhodnutá se nenechat vykolejit nepřízní osudu a užít si lezecký den.

Vybíráme oblast nad Leonidiem – Kokkinóvrachos sektor Douvari. Ještě procházíme lezecké obchody, ale presky, které se nabízejí, nejsou ideální. Přikláním se k variantě, že polezem s tím, co máme. Honza ještě vyrábí 2 presky ze smyček a karabin.

Je to dobrý, na začátku je předskalí, tak můžu jištění vynechávat. Leze se báječně, jen cítím tlak na hrudní kosti. Infarkt to není, ale není to úplně komfortní.

Julča leze jako drak. Každou cestu si dává 2x. Leze sice jen do půlky, ale i tak je moc šikovná. Dáváme 6 cest a balíme to. Pro začátek stačí a je potřeba se ještě odměnit. Jde se na zmrzku a pak jedeme k moři. Moc pěkný den.

Foto č. 2 Juli leze

Večer mě bolí hrudní kost při každém pohybu. Honza googlí, co mi je. Závěr jsou zablokovaná žebra. Na YouTube zjišťuje, co s tím a po konzultaci se ženou se na mě vrhá. To by v tom byl čert, aby se alespoň trochu Míšina umu nepřesunulo na něj. Cvičí se mnou, ručičkami mi máchá a ano trochu to pomáhá. Po dalších 2 dnech o tom už nevím.

My si s Julčou ještě plánujeme na zítra holčičí den. Moře, cukrárna, procházka, slunění atd. Honza byl tak strašně moc hodný, že mi nabídl, že vyzvedne Marka, Matěje a Filipa v Aténách. Jsem mu nekonečně vděčná.

Večer jdu brzo spát.

Den 3

Probouzíme se do krásného slunného dne. Tím by to mohlo skončit. Nekončí. Juli v noci zvracela a ráno zvrací znovu. Den tedy strávíme doma, já na terase s knihou (pokusím se chytit nějaký ten bronz) a Juli skoro celý den prospí.

Než Honza odjede, jedu ještě rychle nakoupit. Mám radost, že jsem se propletla úzkými uličkami, zaparkovala jsem a nikoho jsem svou jízdou neohrozila, o neomezení bohužel nemůžu mluvit 😊. Nemají zeleninu a ovoce, tak zkusím se poohlídnout v centru a jo, zelenina je i v neděli otevřená. Nakupuji jabka, banány, mrkev, okurku, paní prodavačka mi tam ještě hodí pár pomerančů a když si po namarkování vzpomenu na zázvor, šupne ho tam bez placení. Neuvěřitelné, a ještě mluví anglicky. Všichni se usmívají a já mám z toho dušu v péři.

Honza vyráží po 11. hod. Má čas. Jsme dohodnutí, že Filip, který doletí o 2 hod dřív bude čekat až přiletí Marek s Matym a pak je teprve všechny Honza vyzvedne. A jak se dostali ti tři na letiště ve Vídni? Břeťa je zavezl. Předpokládám, že i tady účastníci by poděkovali. Takže velké díky.

To bylo večer veselé shledání. Od té doby jsme se pro jistotu pravidelně počítali. Jedna, dva, tři … šest. Uff.

Den 4

Výběr oblastí pro tak odlišně zdatnou skupinu je vždy ošemetný. Musí tam být hodně lehký cesty, středně i velmi těžký cesty. Zohlednit se musí také počasí a orientace.

V neděli jdeme všichni, i Juli, do sektoru Skiadhiániko. Sluníčko svítí po celou dobu nástupu. Chvíli po tom, co dorazíme na místo, se zatáhne a i mě je do pláče. Všechny lehčí cesty jsou ukloněné. Ano viděla jsem na fotce, že jsou to šedé skály, ale myslela jsem, že to bude kolmé. To, čemu se na stěně vyhýbám velkým obloukem, se mi dnes dostává ve velké hojnosti. Fakt celou zimu lezu mírně až více převislé cesty, abych si pak odírala kolínka v položených cestách? To jako fakt. Fňuk. První cestu se ještě lituju a říkám si, že to nedám. No naštěstí po druhé cestě vítězí chuť lezení nad sebelítostí a u třetí cesty už si to zas užívám. Taky jsem ráda, že už mám zase na sedáku svého zajíce. Má tam čestné místo a nebojím se ho použít. Opravdu mi rozšířil obzory. Sláva ušákovi. I přes moji původní, nechuť si tu zalezou všichni. Za zmínku stojí Fildovo 7c na OS. Marek si bohužel vybral cestu, kde svou velkou silou urval polovinu klíčových chytů.

Foto č.3 Macek v plotnách

Odpoledne je už zataženo a chladno. Balíme tedy. Bohužel ani den 4 se neobejde bez komplikací. Honza si natahuje kotník. Večer ho má fest napuchlý.

Kousek od oblasti je klášter Elóna. Moc pěkný, opravený, žádní turisti a vstup zdarma. 

Foto č. 4 Monastery Elona

Den 5

Juli zase není dobře. Honza s oteklým kotníkem s ní zůstává doma. My, ač má pršet, se vydáváme do sektoru Theós cave. Vybírám si koutové 5c, ve kterém mě nazachránil ani zajíc. Odlez od posledního, ke slaňáku je mooc daleko. První pytel. Další cesty jsou pěkné, ale je strašná kosa. Ještě vyzdvihnu Matyho, který leze 6a Os. Po tom, co Filip dá své první 8a (prst v dírce, má tak zmrzlý, že tam, drží sám, není to nepovolený doping?) to balíme.

Foto č. 5 Filda v 8a

Ten den už se nic nestalo.

Den 6

Prší a má pršet celý boží den. Pojedeme na výlet. Hodinu do zátoky Fokiano a hodinu zpět. Hurá Juli je dobře. Dostane kinedril a vyrážíme. Cesta je hrozně zajímavá. Serpentiny jsou vysekané do skály a všude kopce. Ne kopečky, ale příkré homole se zakrslými stromky. A když vyjedete nahoru, je tam plato s pár domečky. Všude je to daleko. Co tam ty lidi dělají?

V zátoce je krásná čirá voda a oblázková pláž. Kluci se jdou koupat. Sice prší, voda je studená, ale oni to dávají. Maty jde do moře v péřovce.

Foto č. 6 Maty se koupe

Někdy v té době mi Lenka M. píše ať dám nějakou fotku na Houb. Ale co? Jak klepem kosu nebo se koupeme v péřovce v moři, jak prší nebo jsme pochroumaní. Dávám to k ledu. Ono se počasí určitě umoudří a bude příležitost udělat fotku, kterou se budeme moct pochlubit 😊

Foto č. 7 v zátoce Fokiano

Foto č. 8 v zátoce Fokiano

Je čas oběda a v zátoce je taverna. Na 99% bude asi zavřená, ale i tak to zkusíme. A máme štěstí. Ptám se, zda mají něco k snědku a ano, prý se tam pro nás něco najde. Vystrnadíme dva místní rybáře ven. Vevnitř jsou jen 2 stoly. Čekáme, co nám pan domácí přinese. Jako předkrm máme zeleninu se sýrem a olivovým olejem. Moc dobré. Další chod je smažená ryba, masové kuličky a hranolky. Opravdu mňamka. Dezert je pak ovoce – pomeranče, mandarinky a jabka. Na závěr si dáme řeckou kávu a jsme plní. Pán za to všechno, pro nás šest chce jen 60€. K tomu, ho ještě vyzpovídáme. Jak je možné, že všichni mluví english? Spousta lidí, pracovala v zahraničí nebo na lodích a pak se vrátili do Řecka a taky kvůli turistům. Ti jsou v té oblasti celoročně. Od říjná do května lezci a zbytek roku rekreanti.

Rybu, kterou jsme měli je od lokálního rybáře a je to velmi chutná ryba, která se pohybuje hluboko, takže se živí zdravě. Myslíme si, že je to nějaký druh pražmy. Ještě se dozvídáme, že dřív byly Řekové mnohem přátelštější a zvali si hosty domů, ale jak turismus rostl, vztahy trochu ochladly.

Den 7

Tak dnes nám začíná dovolená. Sluníčko, dobrý výběr sektoru Theos cave.

A já, já jsem konečně dala OS 6b+ v Mikro Theós. Jen 1x použitý zajíc. Mám splněno a už můžu lézt jen pro radost 😊

Filip 7c+ druhým pokusem. Matěj 2 kérky a několik copánků a Juli pokreslená celá ruka 😊

Foto č. 9 Kozy z blízka

Den 8

Kašlem na Atény, zůstaneme až do soboty lézt, přesunem se až v sobotu večer. Paní domácí s tím nemá problém. A já si fakt nedokážu uvědomit, že by ten den bylo něco špatně. Sektor Yellow Eyes. Krásné cesty. Cestou zpět zmrzka a pohoda. Počasí chvíli vedro, chvíli zataženo.

Den 9

Vracíme se do prvního navštíveného sektoru, tentokrát vybaveni 65 preskami a zajícem. Sektor Orama. Cesty 40 m a jen 16 jištění. To je strašně málo. Bojim, bojim. Druhou cestu lezu o + težší a 3 m kratší s 14 preskami. Je to lepší. Bobříka odvahy si plním na 37m dlouhém 6b a máme dost. Jo a svítí slunko, honem honem udělat fotku, kterou se konečně můžeme pochlubit. Chtěla jsem po klucích, aby si svlékli trika, ale prý jen když do toho půjdu i já. No zůstali obleční.

Konec, finíto. Hore zdar a jede se na ubytko, nabalit auto a přesun do Atén.

Foto č. 10 Juli v 6b

Foto č. 11 odchod z ubytka

Honza to cestou rozpandil a pandoval za naší Corsou o pandošest.

Foto č. 12 Honza a jeho Panda

Atény jsou šedé, polorozbořené, neútulné, ale v některých místech se snaží. Náměstíčka jsou osázená zelení, sochami a restauracemi. Do jedné takové jsme zapadli a pořádně si naprali břicha. Byla to mňamka.

Den 10

Vstáváme brzo. Chceme ještě stihnout i ty památky. Po 8 hodině už sedíme v metru (zase trochu omšelém a pokresleném) a už chápu proč se říká, že Praha je krásná. Míříme do Akropole na vršku. Je nádherně slunečno, a ještě málo turistů, děláme milion fotek a kocháme se starou krásou.

Foto č. 13 - 18 Akropole

Výtečné zakončení zájezdu.

Pak už šlo vše jak na drátkách. Skoro, ale nic, co by stálo za zveřejnění.

No, aby se neřeklo, že je vše jen v mé režii, dovolila jsem Markovi přidat i pár svých řádků.

Zde jsou:

Dovolím si několik drobných útržkovitých postřehů, které byly Mackem záměrně opomenuty:

• Benzín do Zippáče stojí v Řecku 4,- €.
• Pomerančovník je plevel.
• Fiat Panda Hybrid je skoro dostatečné auto.
• V městské zástavbě Athén je naprosto vše do výše 4,444 m, případně do výše, kam vyleze průměrný člověk, zdemolované. Včetně metra.
• Hajlzlpapír by prý údajně již okolo roku 2076 měl konečně jezdit společně s výrobkem.
• Prostředním pruhem na dálnici jezdí nejpomalejší vozidla.
• Ťukání na čelo se v Řecku vyučuje v autoškole.
• Ke skalám nebo ze skal je to vždy do kopce.
• V článku byly velmi hrubě opomenuty mé hluboké znalosti řeckých starověkých reálií a plánku metra, zejména pak v souvislosti s návštěvou nějakého kopce v Anténách.
• Feidiás, Iktínos a Kallikratés nebyli lezci a Níké není bota. Parthenón není krém po opalování. Jeho stavební optické korekce pozorované konečně na vlastní oči mě málem dovedly k vyvrcholení.
• Agorafobie (strach z otevřených prostranství) má jméno po docela pěkném stavení v lese.
• V metru je na nástupištích více žvýkaček než ve stáncích s jejich prodejem.
• Filip leze jako Bůh junior.
• I když jede 40% Lekešů (z plánovaných 60%) na 100% času zájezdu, 25% Macků (z plánovaných 100%) na 100% zájezdu a 75% Macků (z plánovaných 100%) na 80% zájezdu (z plánovaných 100%), je z toho 100% ní zájezd. Zajímavý matematický paradox s jakoukoli účastí Lekešů a Macků i za 150% nákladů (z plánovaných 100%).

Macku, Honzo a děcka díky !!

Výsledky Mikulášských závodů

 

Mikulášské závody Horokroužku 2.12.2023 - výsledky

Akční foto od Martina Maňka

Vítězka kategorie 2008-2009 Adéla Šmigurová

Kategorie 2010 a celková vítězka Nikča Maňková

Kategorie 2011 a celkové 2. místo Zorka Jančaříková

Kategorie 2012 - vítězové Kristýna Uhrová a Matyáš Haničinec

Kategorie 2013 - vítězka Inka Mačáková

Kategorie 2014 - vítěz Kuba Kučera

Kategorie 2014 - vítěz Míša Straka

Kategorie 2019 - vítězka Ema Mačáková

Hromadné foto

Mikulášské závody HOUBu 9.12.2023 - výsledky

Stupně vítězů holky

Prvních 6 chlapů

Akční momentka

Další akční momentka

Le village qui grimpe

Provance byla až ta poslední volba. Jenže když v kruhu o poloměru 1000 kilometrů od UB hlásili déšť, déšť a déšť a já jsem postupně škrtal Frankenjuru, Rakousko, Slovinsko a nechtěl jsem jet třeba do Arca a navíc v Provance slibovali Sluníčko s tím, že nezdechneme vedrem, rozhodl jsem se po pěti letech do Orpierre vrátit.

Než se začnu, opojen vzpomínkovým optimismem, rozplývat nad krásami místní přírody, chutí místního ovoce, ostrostí kůrek místních baget a psát květnaté a vzletné věty o místním lezení, mám jednu hodně špatnou zprávu. Je to fakt daleko. Kurefsky daleko! 1450 kiláků na jeden zátah v autě znamená asi 14 a půl hodiny řízení (čistého!). Takže i když ráno vstanete o půl čtvrté a snažíte se, jak to jen jde, tak do Orpierre budete přijíždět někdy kolem 20:00. Masakr, obvzláště, řídíte-li to celé sami. To by bylo, co se týká negativní energie asi tak fšecko, protože, jakmile sjedete z hlavního tahu na vedlejší, vedoucí k Orpierre, ocitnete se v jiném světě. Ve světě pohodičky, klídečku, skal, a všech těch dalších kýčovitých klišé. Romantyčka do nekonečna! Takže, prvních a posledních 17 hodin zájezdu vynechám a začnu rovnou ve Francii.

Mont Aiguille, láska na první pohled!

Cestou, již ve Francii, projížděli kolem jednoho z divů Dauphiné. Magická stolová hora Mont Aiguille se tyčila do výšky přes dva kilometry a svým plochým vrcholem se téměř dotýkala nízkých mračen, halících do podivné šedi sluncem spálenou krajinu Provance. O to silněji je přitahovala k sobě jako magnet. Omámeni kouzlem této hory, si ji zařadili do svého seznamu "To musíme vylézt!" a teď doufají, že si ji brzy odškrtnou. A zdaleka nebyli první, kdo se toužil projít po jejím rozlehlém, travou porostlém vrcholu. 

Historicky první první alpinistický výstup vůbec na ni nařídil již v roce 1492, Karel III. Výstup uskutečnil jeden z jeho služebníků, jistý Antoine de Ville a to za pomoci kombinace žebříků, lan a dalších umělých pomůcek. Na vrcholu jej v následujících dnech (nahoře bivakoval 8 dní) navštěvovalo mnoho členů šlechty.

Orpierre je vesnicí, ve které lezení zachránilo život. Před pěti lety, při mojí první návštěvě, na mne působila jako vybydlená, polorozpadlá dědina. Dnes tepala životem. Ale takovým tím poklidným, francouszko-vesnickým. Všichni jsou příjemní, odevšad voní levandule, všude jsou skály a skoro vše je povoleno a je to na dosah ruky. V nadmořské výšce mezi 800 až něco málo přes 1000 metry je lezení pohodové i v létě. Když je horko opravdu velké, je dobré počkat si na odpolední stín nebo jít lézt brzy ráno.

Orpierre, to CHCEŠ!

Spali jen tak nadivoko v zákrutě prašné cesty vedoucí do skal. Stěny šedého a oranžového vápence je hlídali ve spaní a, když šli v noci močit, viděli, jak na ně shlíží z výšky nad ležením. Měsíc putoval kolem svého superúplňku nad protějším hřebenem a ozařoval noční krajinu takovou silou, že vše tvořilo ostré stíny a vidět bylo skoro stejně daleko do krajiny, jako za dne. Zprvu horká noc tepala životem. Hmyz, hlavně cikády a sarančata vrzala v neúnavném rytmu, z usedlostí pod nimi se ozýval štěkot psů a fičel ostrý vítr. Postupně vše utichalo aby nad ránem, kdy teplota často klesala i ke 13 stupňům a oranžová linka nad východním obzorem ohlašovala příchod dalšího rána, se vše znovu zrodilo do nového dne, který jim dá okusit čerstvé, patro strouhající, bagety, sladké nektarinky a výrazný sýr k svačině pod skalami, na kterých odkrojí další lezecké metry ve fantastické skále.

Všechny místní skály jsou rozděleny do několika sektorů. A všechny jsou perfektně popsány v posledním místním průvodci z tohoto roku, kterého pořídíte v místním infocentru za lidových 26 eurokaček. Průvodce je aktuální, tudíž i aktualizovaný, uvádí většinu výstupů v Orpierre, zmiňuje zakázané sektory, uvádí i průvodce na místní ferratu (rodinná trasa má obtížnost AD je asi na hoďku a půl, sportovní uvádí obtížnost D a délku průstupu na asi 2 hodiny), která je orientovaná na sever a východ, takže ji lze v pohodě absolvovat i horkém dni. Použitelný je ale i průvodce od RockFaxu France, Haute Provance z roku 2009, který obsahuje i další vyhlášené oblasti v Provance jako legendární Buoux, Volx, Ceuse, St. Legere nebo St. Julien. Tento průvodce ale není úplný a pokud si chcete Orpierre užít naplno, doporučuji místního fírera zakoupit.

Místní flóra a fauna je nádherná. A to i ta na té druhé fotce! (I když, ta vlastně není místní.)

Probouzelo je Slunce a nedočkaví lezci projíždějící zákrutou k parkovišti, aby stihli ranní chlad. Snídaně a káva je nakoply do nového dne. Zajeli do údolí pro bagetu a sýr, ve stínu stromů někde u řeky poobědvali a u oběda mezi blankytně modrými bodláky je navštěvovali obrovští tesaříci. Později po obědě vyrazili do skal. Pod nohami jim uskakovala sarančata s modrými a červenými křídly, z cesty před nimi prchaly ještěrky. Ty drobné, hnědé, ale i obrovské ještěrky zelené, vyvedené do neuvěřitelných barev, se s šustěním schovávaly v křoví pod nízkými, pokroucenými duby. Jejich boty rozechvívaly  uschlé rostliny podél cesty, jejichž semena chrastila v suchých obalech jako ocasy chřestýšů. Všude poletovali motýli v nádherných barvách. Ponejvíc admirálové, velcí otakárci a občas i ještě větší jasoni červenoocí.

Nejnavštěvovanějším a nejstarším, a tím pádem také nejoklouzanějším (na kras to ale nemá!), sektorem je Chateau, které najdete přímo nad Orpierre. Většina stěn je orientována na východ, takže ve stínu jsou cesty po obědě. K nejbližším cestám jdete 10 minut, k nejvzdálenějším asi 15 až dvacet. Neduhem sektoru jsou v některých cestách umělé chyty (lepené nebo sekané). Parkuje se u hřbitova. Stačí zprava objet kostel (ten větší) a jste na parkáči. Lépe vyjet na ten horní. Na parkáči jsou záchody a voda. Ke skalám stoupáte po jasné cestičce až k větvení, kde doleva jdete do části Racines du ciel s cestami od 4c do 6b+ v délce od 20 do 35 metrů, většinou v položeném. Doprava postupně procházíte pod dalšími částmi Chateau: L´etrangleur (6a až 7c, 25 až 35 metrů), Mission impossible (6a+ až 8c, cesty kolem 30 metrů), Hurlement (6b+ až 8b, kolem 25 metrů), Anticlinal (5b až 6b+, některé cesty s technickým krokem, délka od 15 do 35 metrů), Cascade, le mur (je ve stínu již od rána, orientace na SV, 5c až 7a, většinou do 20 metrů), Cascade, les dalles (podobně jako předchozí část, s orientací na SV, lehké, položené cesty, zajištěné líp jak na stěně od 4a do 6a, oklouzanost není tak hrozná, jak by si jeden mohl myslet, přímo pod skálou protéká potůček, což výrazně zlepšuje klima, rostou tu stromy, poskytující příjemný stín, úplně nahoře vodopád a kamenný lavor vhodný na koupačku, vpravo od něj poslední část Cascade (resp. celého Chateau - la plage s kratšími cestami 4a až 6b+).

Lezení v Chateau, vlevo v části Mission impossible Filda v 7b+, vpravo Mates na Cascades v cestě za 5c.

Večer sestupovali unaveni lezením zpět k autu, aby zamířili k říčce, kde studená voda odplavila z jejich těl pot, prach i únavu. Příjemně osvěžení se vraceli zákrutami prašné cesty do "své" zatáčky k večeři, vtipkování a další jasné noci, která pozvolna ochlazovala vzduch, až se nad ránem choulili do svých spacáků až po uši. Když procitli ještě před úsvitem a měsíc už byl kdesi na západě, temnou oblohu zdobili miliony hvězd svým chladným světlem přicházejícím z hlubin vesmíru, přímo nad jejich hlavami půlila noc Mléčná dráha a kdesi z poza kopce vykukovaly oje velkého vozu.

Přímo pod ferratou, v krátké docházkové vzdálenosti je stinný, na sever orientovaný bejby sektor Ladoux s cestami od 4a do 5b. Za Cascade pokračují skály sektorem Belleric, což je relativně velká plotna s jedno, dvou i třídelkovými, sportovně zajištěnými cestami mezi 5a a 6c. Úplně vpravo na plotně pak najdete lehké jednodélky od 3a do 5a+.

Z tohoto místa se dá také dojít k nástupům do východní stěny mohutného Quiquillonu s vícedélkami od 6a do 8a+ dosahující až 150 metrů.

Vlevo Quiquillon z Chateau.

Když se rozhodli vzít útokem velkou stěnu nad bivakem, museli si přivstat, aby je v cestě nesežehlo slunce. Spěchali klikatou strmou cestičkou pod masiv Adrech s lanem a vybavením na výstup. jejich prsty se zakously do vápna cesty Reve du papillon a oni projeli 150 metrovou cestou jako nůž máslem, propojeni rudou pupeční šňůrou jejich lana. Ranní vzduch byl nekonečně průzračný a chladivý, cesta úchvatná a lehčí úseky šly mírně do převisu. Klíčová plotna nabízela fantastický balet po bočácích a malých škrabkách s často nejistými nohami. Ten pocit na vrcholu je vždycky úžasný. Ještě úžasnější, že je spojoval nejen společný zážitek, ale i společná krev...

Tím se dostávám k vícedélkovému lezení, které najdete jak na Quiquillonu, tak také na masivech za ním, směrem k východu. K těmto stěnám je nejlepší přístup z parkoviště Adrech (směrovky jsou u hlavní silnice před vjezdem do Orpierre). Vše začíná východní stěnou Quiquillonu s až 170 metrovými cestami od 5c do 7a. Quiquillon - Mur bleu a Mur jaune nabízejí kratší sportovky od 5c do 7a+, mezi kterými se občas schovává nějaká dvou až třídélka. Masiv Quiquillonu, pokračuje dále k východu částmi Ramier (vícedélky do cca 100 metrů 5b až 6a+), Jungle en folie (převážně vícedélky až 150 metrů do 6b, některé i s úseky technického lezení). Další část masivu se nazývá 4 heures. Z parkoviště Adrech sem dojdeme asi za 20 minut, leze se povětšinou na jednu délku do 30 metrů v obtížnost od 4b do 7a+. Za 4 heures je masiv přerušen krátkým údolím s lesíkem a pokračuje asi po 100 metrech masivem Adrech. V údolí nad 4 heures je sektor Ascle, kde najdete několik vícedélek do 90 metrů s lezením do 6b+/A0. Jižní stěna Adrech poskytuje pěkné plotnové lezení ve vícedélkách do 160 metrů a obtížnosti 6c. Východní stěna je pak čistě sportovní záležitostí s liniemi v obtížnosti 6b až 7c+ v délce kolem 30 metrů.

Vlevo a uprostřed lezení na Proi jaune, vpravo já v cestě Major fatal v Secteur de l´ombre

Další části masivu je Les Blaches, který je rozdělen na několik částí. Vlevo jsou spíše lehčí a položené cesty (5 až 7b do 30 m + nějaké lehké vícedélky do 70 metrů), úplně vpravo je pak část Paroi jaune s až 50 metrovými sportovkami od 6a do 8b v krásném oranžovém a převislém vápenci. Přístup sem je z parkoviště dlouhý až 25 minut a lezení je vhodné hlavně na brzké ráno nebo odpoledne od 14. hodiny. Několik málo cest je na východ a dají se lézt dříve. Paroi jaune je nasvícena nejdéle.

Lezení v Paroi jaune nabízí dlouhé, táhlé převisy a nádherné výhledy do údolí pod vámi na vzdálené vrcholy Hautes Alpes.

Večeřeli v prachu zatáčky domácí konzervy, popíjeli místní pivo, a když bylo chladno a fučel příliš silný vítr, rozmotávali své myšlenky při čaji s citronem a medem. Takhle by si mohli žít napořád. Dva dny lezení v kouzelné krajině, den volna u vody nebo ve městě... 

Jenže život už zdaleka není to, co býval kolem roku 1840 na západě, na dnešní Mexicko-americké hranici a i svobodu lezce a cestovatele je dnes možné v Evropě pro většinu smrtelníků pouze vykoupit každodenním přikrmováním systému, vzornou docházkou do práce a plněním plánů, nejlépe na 120 procent. Aby pak, jednou za čas, mohl člověk prožít své Orpierre, ať už se nachází kdekoli...

2x Avignon

3x Sisteron

Volné dny lze využít k návštěvě bližších i vzdálenějších měst. Nabízí se Gap (autem asi 40 minut pod legendární oblast Ceuse se světovými cestami), Sisteron (lezení mezi vztyčenými deskami prastarých vrás) nebo Avignon (asi 1:45 hodiny automobilového kroužení kolem Mt. Ventoux (znají hlavně fanoušci cyklistiky) až do rovin pod Alpami). Z Orpierre se dá snadno dojet i do jiných oblastí. Nejblíže je Sisteron (asi 30 minut jízdy autem), asi 40 minut je St. Julien, kde se leze na sportovkách v soutěsce, kterou hnal svou armádu při tažení Evropou Hanibal nebo nad městem na fantastickém rozeklaném hřebení nad městem s vícedélkami (dlouhé nástupy). V dostřelu je Ceuse nebo St. Legere, kde najdete lezení vhodné i na horké letní dny. Samotný průvodce na Orpierre popisuje ještě oblasti Baume rousse (vhodné spíš na zimu) a Sigottier (plotnové lezení od 4b do 7a u soutěsky nad stejnojmennou vesnicí - oblast populární již v 80 letech, nově přejištěná).

Vlevo aktuální průvodce Orpierre (2023), vpravo výběrový průvodce na oblasti Hautes Provance z roku 2009, který zahrnuje i neúplné Orpierre.

A to je všecko, bobánci. Spisovatel už ze mňa nebude, ale to je hlavně vaša škoda!!!

- Břeťa teaČR Lebloch -

ENERGII NAŠIM CESTÁM DODÁVAJÍ MEDY A DALŠÍ VČELÍ PRODUKTY OD beeSTRONG