Co sa 2018 - Aktualizace!

Zduř HOUBaři,

po několikaleté odmlce sem sa rozhodl, že mě to předsedovo shrnutí na valné hromadě Sokola UB "Letos zme zase hovno vylézli." už nebaví. Navzdory tomu, že on to tam pronese zase, protože on to asi jinak neumí (ale Masi, já su rád, že si náš předseda a lepšího by sme mět ani nemohli) rozhodl sem sa sepsat to, co je dostupné anebo to, o čem vím, a co stojí za řeč ohledně lezení HOUBařů za jír 2018. Letos jsem nelezl žádné velké stěny a velké kopečky sem nelezl nikdy, takže o těch to tu bude muset rozepsat někdo jiný. Byl sem ale téměř měsíc ve sladké Francii (s krátkou zastávkou v Arcu) a byla to zábava. Takže letos jenom o těch sportovkách. Bouldry taky vynechám, i když v Loučovicích sem byl, ale stálo to za starou bačkoru. A stejně si myslím, že v bouldrech jsme letos hovno vylézli :-)

Jenys Sedlačík se z kraje jara nechal vybičovat svým kámošem Mrndou k několika návštěvám ne příliš oblíbených míst v Krase Moravském. Výsledkem bylo Salve Walley 9- na druhý pokus. Devětmínus už není úplně cesta, kterou dáte s prstem v nose enom za to, že sa na tréninky chodíte dívat na ostatní a vést na jejich účet blbé kecy. To už chce trochu skutečného tréninku a pohybu ve skalách. O zvedání pořádných závaží ani nemluvím.

Vlevo Řízek, vpravo Jenys ve vrcholné formě!

Nejvíc teho letos předvedl zarputilý vegetarián Řízek (Martin Řezníček). Při našem letním putování po Itálii a Francii vylezl spoustu krásných a těžkých cest. V Arcu dal Super Atico 9+ druhým pokusem. V Orpierre bojoval s Game Over 8a. Kvůli chladnu jsme vstávali v šest ráno a utěkali nahoru do kopca, aby si poslední možný den mohl Řízek zakřičet radostí po tom, co cvakl slaňák. Kromě toho dal na tomto zájezdě několik 7b OS nebo flash, přidal 3 7b+ PP a v St. Legeru i dlooouuuhatánské 7c Les Clowns. Myslím, že slušné. Navíc sem ho potkal před 14 dňama na Hudy v Brně a pokud bude trénovat tak, jak trénuje, tak by to na jaro mohlo zase začít padat. Motivaci myslím má. Alespoň v tom Brně sem ju viděl.
Aktualizace: Z prosincového výjezdu do Španěl si Říza přivezl další sadu pěkných přelezů z oblasti Jaén. Mezi nejhodnotnější patří Apura Tu Tiempo 7c+, El Verdugo 8a a Freddy 8a. Říza jede a ta motivace bude asi s velkým M!

Řízek v totálně odporném nástupovém boulderu do Fuega 8a+, Arco, Massone

Letošní jaro bylo příznivé aj pro mňa. V květnu jsem v zápalu boje dvakrát navštívil Divé veže, což je taková lokální, ale jinak moc krásná oblast mezi Píšťanama a Novým Mestem, která je asi 45 minut chůze od auta pod zříceninou hradu Tematín. V nejsportovnější části této oblasti se mně podařilo dát PP cestu Masáčik 9-. Na Osvětimankách jsem si asi po dvaceti letech odvěsil pytel z legendárního Znovuzrození 8+/9- a konečně v létě ve Francii jsem utrápil Soft Connerie 7b na PP.

Jezdit lozit do Provance určitě stojí minimálně za ta krásná levandulová pole!

Počet členů oddílu bohulibě roste, výkonost, jak se zdá zas tak ne. Já o dalších slušných přelezech nevím. Kdo ví, ať to přizná a dopíše. Jediné, co za ty roky vím, je, že je třeba hodně trénovat a hodně lézt venku. Nejsem nějaký nacvičovací typ. Mám raději onsajty, ale když se mi cesta líbí, umím se do ní zakousnout. A mám rád aj ty velké stěny. Takové ty cesty, kdy to už trochu lechtá kolem žaludku, kdy nastupujete dvě hodiny do kopce a sestupujete možná i hodinu déle a mezi tým lezete celý den. Ale ne vždy je na takové lezení parťák nebo čas. Chtělo by to zase takový ten velké oddílový zájezd jako byl Badil nebo Čimy. Marmolada volá!

Já v jakémsi 7b+ v Ceuse.

Pevně věřím, že nastupující nová generace dokáže (a počítám k ní stále ještě i Řízka) zvednout laťku, a že ten příští rok bude ještě úspěšnější. K tomu nám dopomáhej oneň!

teaČR

ARCamazonia

Je středa odpoledne a já vyrážím deštivým podzimem směr Amazonia. Na mojí cestě mě má doprovázet pravá amazonka, kterou ale do svého autíčka naklopím až těsně u hranic. Nebudu nudit klasickým průběhem cesty, to zná každý, kdo někdy někam jel. Zkrátím to na: bylo to dlouhé.

Po přistání jsme velmi příjemně šokováni teplotou, která tu panuje. Je půlka listopadu a tady je tak teploučko… Ukládáme se ke spánku a já se uvnitř sebe těším na zítřek a zároveň se tak trochu bojím. Je to rok, co jsem si pochroumal prst na levé ruce tak, že už se to nikdy nesrovná. A je to rok, co jsem naposledy pořádně lezl. Budu to vůbec ještě umět? Amazonka mě uklidňuje, že tohle se nezapomíná. Uvidíme.

Ráno je trochu chladnější, ale my nikam nespěcháme a v poklidu si snídáme snad do půl jedenácté. Pak sjedeme z vršku dolů a krátce jdeme pod nástup do Amazonie. První lezecké kroky jsou nejisté, ale po dlouhém traverzu druhou a třetí délkou se zahřívám. Lezení začíná vlastně teprve tady. Na začátku čtvrté délky. Lezu jako první a je to super. Užívám si každý pohyb, každý krok. Skála je nádherná. Leze se v pevném a neoklouzaném vápenci. Nádherné lezení. Cítím se šťastný a svobodný a užívám si to na max. Střídáme se ve vedení a v předepsaném čase v pohodě dolézáme na vrchol stěny. Mám báječný pocit. Uvědomuju si, jak moc mi to všechno scházelo, jak moc miluju lezení, a že díky všem těm zraněním a totální neformě jsem nahlédnul do cesty, o kterou bych jindy ani nezavadil. A jaká by to byla škoda! Vychutnáváme si krátkou siestu na vršku. Výstup slavíme čajem z termosky a tyčinkou. Je to prostě nádhera. Sestup je nejdřív spíše výstup, ale pak už to jde a za chvilku jsme u auta. Míříme k našemu tábořišti, vaříme večeři, popíjíme medovinu, řešíme ty nejzásadnější otázky světa a někdy kolem sedmé unavený včerejší devítihodinovou pilotáží, dnešním lezením a alkoholem zalézám do spacáku. Tento můj odchod do pelechu nese amazonka pěkně nelibě. Za trest nebo na dobrou noc nebo snad abych měl zajímavější snění (těžko jsem to v tom stavu rozeznával) čte mi úryvky z knihy Pražské porno (Nebo jak se to jmenovalo - Pražské orgie? Ovšem o jáhůdkách to stoprocentně nebylo). Usnul jsem rychle…

Topo cesty AMAZONIA - odkaz zde

Další den míříme do vyhlášené oblasti nad údolím, kterým vede dálnice. Jindy tu nejspíše bývají mraky lezců, ale teď je pozdní podzim a navíc pracovní den a tak si celou oblast můžeme přivlastnit sami pro sebe. Trochu se vytrápím a vybojím v některých cestách, které bych ještě před zraněním lezl s prstem v nose, ale užívám si to. S každou další cestou se cítím lépe a lépe. Odměnou mi je určitě nejkrásnější cesta dne. Téměř čtyřicetimetrového 6a+. Dorážím se v závěrečném 5c, které si vyloženě vychutnám. Lezení je nádherná disciplína!

Cestou do „kempu“ se stavujeme v supermarketu, kde působíme na domorodce jako totální exoti. Ale i to si užívám. Včetně veselého placení v automatu. A pak večeře a místní vínko, na kterém je nakreslené, že ho nemožů tlusté ženské a k němu arašídy a klid a nikde nikdo. A spát jdu tentokrát až kolem kolem desáté. I přesto si amazonka ještě čte při čelovce…

V noci prší a ráno taky. Chvílemi víc než dost. A chvílemi skoro vůbec. Volíme alternativní program v podobě geokešingové vycházky, která nás vede mezi suťovými poli až k základům jakéhosi středověkého hradu. To místo vypadá naprosto impozantně. Hledání kešek je docela zábava. Když už jsme téměř u auta, prudce se rozprší a mi definitivně promoknem. Naštěstí byl ten slejvák jen krátký. Míříme do města, obcházíme lezecké obchůdky, kterých tu od mé poslední návštěvy zase spousta vyrostla a zjišťujeme, která picérka otvírá nejdřív. Máme času, že bychom s ním mohli obchodovat. Obchody už nás nebaví. Máme hlad. Chceme svou picovou odměnu jako tečku za krásným výletem. Čas je ale proti nám. Táhne se jako hustý sopel. A tak si ještě vyjdeme křivolakými uličkami do parku nad městem a kocháme se tisíci světýlek zářících do noci. Je tu nádherně. A i ten kostel je dneska krásnější než jindy. Konečně sedíme u stolu a objednáváme jídlo. Je to mňamka – jako vždycky.

Ráno vstáváme v 7. Snídaně a hurá do mašinky a směr dálnice. Jenže ouha! Asi 30 kilometrů za Bolzanem nás zastavuje policie – dálnice je uzavřené, musíte se vrátit po okrskách a jet přes sedlo. No jo, ale kama? Naštěstí se dokážeme pověsit na jakési hodné Jihočechy, kteří nás přes sedlo převedou. Když však amazonka uvidí tu obří anakondu, po které máme jet v navigaci, div, že se nepozvrací jen z toho pohledu. Asi nemá ráda hady. 

V údolí je dvanáct nad nulou, tady už jen pět a o kus výš máme nulu a pak mínus dva a sněhu jak na sjezdovce. Severní strana hor vypadá ještě lépe. Z lyžařského hlediska ovšem. Zdárně vše překonáváme a znovu se těsně před Brenerem napojujeme na dálnici. Vše další probíhá v pohodě až na drobný incident u Vídně, kdy mi místní policisté za 20 Euro vysvětlili, že policejní auto se nepředjíždí. No, budiž. 20 Euro je za fundovanou odpověď slušná cena :-) .

A na závěr malé odhalení:

AŽ NA VĚKY VĚKŮ OHEŇ!!!!!!

S Mackem v Juře

Zkrátka jsme na Macka zbyli my – rodina Masařovic. Macek chtěla jet a my taky. Naložili jsme se v pondělí 4.7.2016 do auta k Mackovi a vyrazili na cestu. Po pár zastaveních a tlačenici na D1 nás Macek bezpečně dovezla do Německa.

ÚTERÝ 5.7.2016

První noc pod širým nebem na parkovišti. Bylo hezky, tak jsme si po cestě zdřímli. Sbalili se a přejeli ke skalám – oblast Marientaler Wande.

Kousíček od auta, skála pěkně odjištěná a téměř bez lidí. První den a hned slibné přelezy. Měli jsme radost.

Marientaler Wand

Navečer jsme se jeli ubytovat do kempu Betzenstein. Čekala jsem nával lidí a překvapivě byl kemp prázdný. Což bylo příjemné. Na louce pro stany je maringotka se záchody, které byly vždy čisté. A umývárna na nádobí. Sprchy jsou za hlavní budovou. Kempaři s grily a lednicemi naplněnými k prasknutí přejeli až na víkend. Kupovidu nedělali randál, tak se dalo v klidu spát.

STŘEDA 6.7.2016

Po večeři Macek s Masikem vedli debatu nad výběrem další oblasti. Dohodli na Graischer Bleisteinwande. No, ne že bychom tam zrovna chtěli, jenomže hned první den, kdy jindy, jsme zjistili, že Masik zapomněl sbalit presky. V tu dobu byl v Juře i Řízek, tak jsme ho požádali o zapůjčení jeho presek. A než jsme je našli, nemělo cenu přejíždět jinam, proto jsme lezli tady. A kdyby toho nebylo málo… Masik nechal doma i moje druhé lezečky, přivezla jsem si do Jury pouze náhradní šňůrky. Ještěže vzal aspoň jedny a já mohla lézt. Trochu se tady bojím, první cesty přelézám, ale pak mně odradí dolez na polici bez parádních chytů, tak slaňuji dolů. Poslední cestu lezu na druhém i tak se v ní houpu. Nástup bez noh zvládnu, ale dál jsem se zasekla. Opět tam, kde ostatní nemají žádný problém. Co už.

ČTVRTEK 7.7.2016

Máme rest day. V plánu je procházka kolem Betzensteinu po naučné stezce. A poté krytý bazén. Parádička pro unavené svalstvo a prima zábava pro děti.

Naučná stezka

Rest day

PÁTEK 8.7.2016

Macek po společném brainstormingu s Masikem dali palec nahoru pro Hartensteinner Wand. Super volba. Po cestě jdeme kolem aleje třešní, pak pliveme pecky až ke skalám. A díky tomu dupe po svých i Mirek. Což je fajn, ruce mám vytahané jak opice. Skály jsou kousek od auta, pokud zaparkujete u hřbitova a pak lesíkem jen 5 minut. A bezpečné s malými batolaty a ratolestmi. Téměř rovinka. Proto se sem sjíždí i další lezci s kočary a drobotinou. I tak není přetlak v cestách. Věřím výběru Macka i Masika, lezu vše na prvním i cesty s většími odlezy. Skála je dobře zajištěná, v některých místech s mechem. Je třeba se dívat, kudy cesta vede, pokud se mechu chcete vyhnout. Dala bych oblasti +++.

Hartensteiner Wand

Hartensteiner Wand Masik

SOBOTA 9.7.2016

Počasí jak malované po celou dobu a ne jinak tomu bylo i v sobotu. Díky tomu je i široký výběr oblastí. Balíme a jedeme do Steinberger Gemsenwand. Mám takového tucha, že oblast protlačil Masik. První dlouhé cesty lezou Macek s Masikem na pohodu. Jen že já při jejich přelezu držím téměř při každém posunu vzhůru volný nebo viklající se chyt. To mně rozhodilo morál. Další cestu raději na druhém. Pak jistím Macka a Masik uspává děti. Macek zkouší 7, ale nelíbí se jí odlez od jištění a parádní chyt v nedohlednu. Po pár pokusech slaňuje.

Další cestu jsem si vybrala já a kupodivu dobře. Lezu ji na OS a Macek s Masikem za mnou. Hned vedle cesta vybízející k přelezu. Masik radí lézti na medvěda, Macek zkouší a vono né a né. Tak změna na sokola a ono jó a jó!!! Macek to dala Masikovi slíznout, mohla mít cestu na flash a bohužel si odsedla. Já jsme lezla druhá a na sokola a šlo to. Masik, aby obhájil své rady, přelezl cestu na medvěda. Zkrátka, každému sedí lezecká technika trochou jinak.

Stienberger Gemsenwand Macek

Stienberger Gemsenwand

A poslední den nám došel plyn v bombě. Bomba!!! Změna teplého jídelníčku na chlebové slepeňáky či co zásoby dovolily. To abychom si zpestřili dovolenou. A pro neustálý absťák po pivu, který doháněl Masika, jsme každý den museli do obchodu. A že děcka jsou otravné…!?

PS: ostatní, příště pojeďte s námi nebo sami, Jura stojí za návštěvu!!!

Text a nejspíš i foto: Linda