Mezioddílový fotbálek Břestek - U krtka 12. 4. 2025

Zájemci o účast na turnaji, nechť se hlásí Dalkovi Masařovi, šéfovi našeho okopávacího týmu s názvem, který jsme si ještě nezvolili, ale brzy tak jistě učiníme.

Le village qui grimpe

Provance byla až ta poslední volba. Jenže když v kruhu o poloměru 1000 kilometrů od UB hlásili déšť, déšť a déšť a já jsem postupně škrtal Frankenjuru, Rakousko, Slovinsko a nechtěl jsem jet třeba do Arca a navíc v Provance slibovali Sluníčko s tím, že nezdechneme vedrem, rozhodl jsem se po pěti letech do Orpierre vrátit.

Než se začnu, opojen vzpomínkovým optimismem, rozplývat nad krásami místní přírody, chutí místního ovoce, ostrostí kůrek místních baget a psát květnaté a vzletné věty o místním lezení, mám jednu hodně špatnou zprávu. Je to fakt daleko. Kurefsky daleko! 1450 kiláků na jeden zátah v autě znamená asi 14 a půl hodiny řízení (čistého!). Takže i když ráno vstanete o půl čtvrté a snažíte se, jak to jen jde, tak do Orpierre budete přijíždět někdy kolem 20:00. Masakr, obvzláště, řídíte-li to celé sami. To by bylo, co se týká negativní energie asi tak fšecko, protože, jakmile sjedete z hlavního tahu na vedlejší, vedoucí k Orpierre, ocitnete se v jiném světě. Ve světě pohodičky, klídečku, skal, a všech těch dalších kýčovitých klišé. Romantyčka do nekonečna! Takže, prvních a posledních 17 hodin zájezdu vynechám a začnu rovnou ve Francii.

Mont Aiguille, láska na první pohled!

Cestou, již ve Francii, projížděli kolem jednoho z divů Dauphiné. Magická stolová hora Mont Aiguille se tyčila do výšky přes dva kilometry a svým plochým vrcholem se téměř dotýkala nízkých mračen, halících do podivné šedi sluncem spálenou krajinu Provance. O to silněji je přitahovala k sobě jako magnet. Omámeni kouzlem této hory, si ji zařadili do svého seznamu "To musíme vylézt!" a teď doufají, že si ji brzy odškrtnou. A zdaleka nebyli první, kdo se toužil projít po jejím rozlehlém, travou porostlém vrcholu. 

Historicky první první alpinistický výstup vůbec na ni nařídil již v roce 1492, Karel III. Výstup uskutečnil jeden z jeho služebníků, jistý Antoine de Ville a to za pomoci kombinace žebříků, lan a dalších umělých pomůcek. Na vrcholu jej v následujících dnech (nahoře bivakoval 8 dní) navštěvovalo mnoho členů šlechty.

Orpierre je vesnicí, ve které lezení zachránilo život. Před pěti lety, při mojí první návštěvě, na mne působila jako vybydlená, polorozpadlá dědina. Dnes tepala životem. Ale takovým tím poklidným, francouszko-vesnickým. Všichni jsou příjemní, odevšad voní levandule, všude jsou skály a skoro vše je povoleno a je to na dosah ruky. V nadmořské výšce mezi 800 až něco málo přes 1000 metry je lezení pohodové i v létě. Když je horko opravdu velké, je dobré počkat si na odpolední stín nebo jít lézt brzy ráno.

Orpierre, to CHCEŠ!

Spali jen tak nadivoko v zákrutě prašné cesty vedoucí do skal. Stěny šedého a oranžového vápence je hlídali ve spaní a, když šli v noci močit, viděli, jak na ně shlíží z výšky nad ležením. Měsíc putoval kolem svého superúplňku nad protějším hřebenem a ozařoval noční krajinu takovou silou, že vše tvořilo ostré stíny a vidět bylo skoro stejně daleko do krajiny, jako za dne. Zprvu horká noc tepala životem. Hmyz, hlavně cikády a sarančata vrzala v neúnavném rytmu, z usedlostí pod nimi se ozýval štěkot psů a fičel ostrý vítr. Postupně vše utichalo aby nad ránem, kdy teplota často klesala i ke 13 stupňům a oranžová linka nad východním obzorem ohlašovala příchod dalšího rána, se vše znovu zrodilo do nového dne, který jim dá okusit čerstvé, patro strouhající, bagety, sladké nektarinky a výrazný sýr k svačině pod skalami, na kterých odkrojí další lezecké metry ve fantastické skále.

Všechny místní skály jsou rozděleny do několika sektorů. A všechny jsou perfektně popsány v posledním místním průvodci z tohoto roku, kterého pořídíte v místním infocentru za lidových 26 eurokaček. Průvodce je aktuální, tudíž i aktualizovaný, uvádí většinu výstupů v Orpierre, zmiňuje zakázané sektory, uvádí i průvodce na místní ferratu (rodinná trasa má obtížnost AD je asi na hoďku a půl, sportovní uvádí obtížnost D a délku průstupu na asi 2 hodiny), která je orientovaná na sever a východ, takže ji lze v pohodě absolvovat i horkém dni. Použitelný je ale i průvodce od RockFaxu France, Haute Provance z roku 2009, který obsahuje i další vyhlášené oblasti v Provance jako legendární Buoux, Volx, Ceuse, St. Legere nebo St. Julien. Tento průvodce ale není úplný a pokud si chcete Orpierre užít naplno, doporučuji místního fírera zakoupit.

Místní flóra a fauna je nádherná. A to i ta na té druhé fotce! (I když, ta vlastně není místní.)

Probouzelo je Slunce a nedočkaví lezci projíždějící zákrutou k parkovišti, aby stihli ranní chlad. Snídaně a káva je nakoply do nového dne. Zajeli do údolí pro bagetu a sýr, ve stínu stromů někde u řeky poobědvali a u oběda mezi blankytně modrými bodláky je navštěvovali obrovští tesaříci. Později po obědě vyrazili do skal. Pod nohami jim uskakovala sarančata s modrými a červenými křídly, z cesty před nimi prchaly ještěrky. Ty drobné, hnědé, ale i obrovské ještěrky zelené, vyvedené do neuvěřitelných barev, se s šustěním schovávaly v křoví pod nízkými, pokroucenými duby. Jejich boty rozechvívaly  uschlé rostliny podél cesty, jejichž semena chrastila v suchých obalech jako ocasy chřestýšů. Všude poletovali motýli v nádherných barvách. Ponejvíc admirálové, velcí otakárci a občas i ještě větší jasoni červenoocí.

Nejnavštěvovanějším a nejstarším, a tím pádem také nejoklouzanějším (na kras to ale nemá!), sektorem je Chateau, které najdete přímo nad Orpierre. Většina stěn je orientována na východ, takže ve stínu jsou cesty po obědě. K nejbližším cestám jdete 10 minut, k nejvzdálenějším asi 15 až dvacet. Neduhem sektoru jsou v některých cestách umělé chyty (lepené nebo sekané). Parkuje se u hřbitova. Stačí zprava objet kostel (ten větší) a jste na parkáči. Lépe vyjet na ten horní. Na parkáči jsou záchody a voda. Ke skalám stoupáte po jasné cestičce až k větvení, kde doleva jdete do části Racines du ciel s cestami od 4c do 6b+ v délce od 20 do 35 metrů, většinou v položeném. Doprava postupně procházíte pod dalšími částmi Chateau: L´etrangleur (6a až 7c, 25 až 35 metrů), Mission impossible (6a+ až 8c, cesty kolem 30 metrů), Hurlement (6b+ až 8b, kolem 25 metrů), Anticlinal (5b až 6b+, některé cesty s technickým krokem, délka od 15 do 35 metrů), Cascade, le mur (je ve stínu již od rána, orientace na SV, 5c až 7a, většinou do 20 metrů), Cascade, les dalles (podobně jako předchozí část, s orientací na SV, lehké, položené cesty, zajištěné líp jak na stěně od 4a do 6a, oklouzanost není tak hrozná, jak by si jeden mohl myslet, přímo pod skálou protéká potůček, což výrazně zlepšuje klima, rostou tu stromy, poskytující příjemný stín, úplně nahoře vodopád a kamenný lavor vhodný na koupačku, vpravo od něj poslední část Cascade (resp. celého Chateau - la plage s kratšími cestami 4a až 6b+).

Lezení v Chateau, vlevo v části Mission impossible Filda v 7b+, vpravo Mates na Cascades v cestě za 5c.

Večer sestupovali unaveni lezením zpět k autu, aby zamířili k říčce, kde studená voda odplavila z jejich těl pot, prach i únavu. Příjemně osvěžení se vraceli zákrutami prašné cesty do "své" zatáčky k večeři, vtipkování a další jasné noci, která pozvolna ochlazovala vzduch, až se nad ránem choulili do svých spacáků až po uši. Když procitli ještě před úsvitem a měsíc už byl kdesi na západě, temnou oblohu zdobili miliony hvězd svým chladným světlem přicházejícím z hlubin vesmíru, přímo nad jejich hlavami půlila noc Mléčná dráha a kdesi z poza kopce vykukovaly oje velkého vozu.

Přímo pod ferratou, v krátké docházkové vzdálenosti je stinný, na sever orientovaný bejby sektor Ladoux s cestami od 4a do 5b. Za Cascade pokračují skály sektorem Belleric, což je relativně velká plotna s jedno, dvou i třídelkovými, sportovně zajištěnými cestami mezi 5a a 6c. Úplně vpravo na plotně pak najdete lehké jednodélky od 3a do 5a+.

Z tohoto místa se dá také dojít k nástupům do východní stěny mohutného Quiquillonu s vícedélkami od 6a do 8a+ dosahující až 150 metrů.

Vlevo Quiquillon z Chateau.

Když se rozhodli vzít útokem velkou stěnu nad bivakem, museli si přivstat, aby je v cestě nesežehlo slunce. Spěchali klikatou strmou cestičkou pod masiv Adrech s lanem a vybavením na výstup. jejich prsty se zakously do vápna cesty Reve du papillon a oni projeli 150 metrovou cestou jako nůž máslem, propojeni rudou pupeční šňůrou jejich lana. Ranní vzduch byl nekonečně průzračný a chladivý, cesta úchvatná a lehčí úseky šly mírně do převisu. Klíčová plotna nabízela fantastický balet po bočácích a malých škrabkách s často nejistými nohami. Ten pocit na vrcholu je vždycky úžasný. Ještě úžasnější, že je spojoval nejen společný zážitek, ale i společná krev...

Tím se dostávám k vícedélkovému lezení, které najdete jak na Quiquillonu, tak také na masivech za ním, směrem k východu. K těmto stěnám je nejlepší přístup z parkoviště Adrech (směrovky jsou u hlavní silnice před vjezdem do Orpierre). Vše začíná východní stěnou Quiquillonu s až 170 metrovými cestami od 5c do 7a. Quiquillon - Mur bleu a Mur jaune nabízejí kratší sportovky od 5c do 7a+, mezi kterými se občas schovává nějaká dvou až třídélka. Masiv Quiquillonu, pokračuje dále k východu částmi Ramier (vícedélky do cca 100 metrů 5b až 6a+), Jungle en folie (převážně vícedélky až 150 metrů do 6b, některé i s úseky technického lezení). Další část masivu se nazývá 4 heures. Z parkoviště Adrech sem dojdeme asi za 20 minut, leze se povětšinou na jednu délku do 30 metrů v obtížnost od 4b do 7a+. Za 4 heures je masiv přerušen krátkým údolím s lesíkem a pokračuje asi po 100 metrech masivem Adrech. V údolí nad 4 heures je sektor Ascle, kde najdete několik vícedélek do 90 metrů s lezením do 6b+/A0. Jižní stěna Adrech poskytuje pěkné plotnové lezení ve vícedélkách do 160 metrů a obtížnosti 6c. Východní stěna je pak čistě sportovní záležitostí s liniemi v obtížnosti 6b až 7c+ v délce kolem 30 metrů.

Vlevo a uprostřed lezení na Proi jaune, vpravo já v cestě Major fatal v Secteur de l´ombre

Další části masivu je Les Blaches, který je rozdělen na několik částí. Vlevo jsou spíše lehčí a položené cesty (5 až 7b do 30 m + nějaké lehké vícedélky do 70 metrů), úplně vpravo je pak část Paroi jaune s až 50 metrovými sportovkami od 6a do 8b v krásném oranžovém a převislém vápenci. Přístup sem je z parkoviště dlouhý až 25 minut a lezení je vhodné hlavně na brzké ráno nebo odpoledne od 14. hodiny. Několik málo cest je na východ a dají se lézt dříve. Paroi jaune je nasvícena nejdéle.

Lezení v Paroi jaune nabízí dlouhé, táhlé převisy a nádherné výhledy do údolí pod vámi na vzdálené vrcholy Hautes Alpes.

Večeřeli v prachu zatáčky domácí konzervy, popíjeli místní pivo, a když bylo chladno a fučel příliš silný vítr, rozmotávali své myšlenky při čaji s citronem a medem. Takhle by si mohli žít napořád. Dva dny lezení v kouzelné krajině, den volna u vody nebo ve městě... 

Jenže život už zdaleka není to, co býval kolem roku 1840 na západě, na dnešní Mexicko-americké hranici a i svobodu lezce a cestovatele je dnes možné v Evropě pro většinu smrtelníků pouze vykoupit každodenním přikrmováním systému, vzornou docházkou do práce a plněním plánů, nejlépe na 120 procent. Aby pak, jednou za čas, mohl člověk prožít své Orpierre, ať už se nachází kdekoli...

2x Avignon

3x Sisteron

Volné dny lze využít k návštěvě bližších i vzdálenějších měst. Nabízí se Gap (autem asi 40 minut pod legendární oblast Ceuse se světovými cestami), Sisteron (lezení mezi vztyčenými deskami prastarých vrás) nebo Avignon (asi 1:45 hodiny automobilového kroužení kolem Mt. Ventoux (znají hlavně fanoušci cyklistiky) až do rovin pod Alpami). Z Orpierre se dá snadno dojet i do jiných oblastí. Nejblíže je Sisteron (asi 30 minut jízdy autem), asi 40 minut je St. Julien, kde se leze na sportovkách v soutěsce, kterou hnal svou armádu při tažení Evropou Hanibal nebo nad městem na fantastickém rozeklaném hřebení nad městem s vícedélkami (dlouhé nástupy). V dostřelu je Ceuse nebo St. Legere, kde najdete lezení vhodné i na horké letní dny. Samotný průvodce na Orpierre popisuje ještě oblasti Baume rousse (vhodné spíš na zimu) a Sigottier (plotnové lezení od 4b do 7a u soutěsky nad stejnojmennou vesnicí - oblast populární již v 80 letech, nově přejištěná).

Vlevo aktuální průvodce Orpierre (2023), vpravo výběrový průvodce na oblasti Hautes Provance z roku 2009, který zahrnuje i neúplné Orpierre.

A to je všecko, bobánci. Spisovatel už ze mňa nebude, ale to je hlavně vaša škoda!!!

- Břeťa teaČR Lebloch -

ENERGII NAŠIM CESTÁM DODÁVAJÍ MEDY A DALŠÍ VČELÍ PRODUKTY OD beeSTRONG

Bouldrový sranda závod

25.3.2023 proběhne boulderingový sranda závod na počest nového dopadiště a snad i lavky. Začátek závodu je naplánovaný na 15:00. Všichni přátelé oddílu jsou vítání (napsal jsem už do Bojkovic a dám vědět i do Hradiště). Systém závodu bude jako dřív, každý (kdo chce) vymýšlí jeden boulder a ten polezou všichni ostatní. Každý chyt se počítá. Takže si zaleze opravdu každý. 

S Masikem uvažujeme o zajištění bečky piva, na kterou se složíme. To až podle potvrzené účasti. Každý vemte na občerstvení, co uznáte za vhodné a co máte rádi.

Na 19:00 jsem domluvil promítání s horolezeckou tématikou. Myslím, že to bude super.

Jak zme hovno vylezli

Konečně sa naplnily slova předsedy a výlet do chorvatské Paklošky se letos nesl ve znamení jeho pověstné věty, že „stejně hovno lezeme“.

Tradiční kodrcání tam nám „zpříjemnila“ naprosto nepochopitelná kontrola na Slovinsko – Chorvatské hranici, kde jsme stáli ve štrůdlu nervózních řidičů víc jak hodinu, aby si pak nějaká nána klikla naše doklady, aniž by se vůbec podívala, kdo v kočáře přebývá.

Pak už ale pohoda po volných dálnicích Chorvatska, skrz hřeben Velebitu na pobřeží Jadranu (k móřu, dámy a pánové, k móřu) do Starigradu na náš oblíbený plácek v kempu Vesna. Těsně před usnutím ještě doběhl pan domácí oděn pouze ve slipech, jestli Všechno dóbro?, a protože všechno dobro bylo, mohli zme zalézt a spat.

Kouzelný kaňon Velka Paklenica nabízí mrtě lezení. Sportovky, vícedélky, lehké, těžké, tradiční, hákovačky. Stačí si jen vybrat.

Po vydatné snídani (protože každý lezec, paní Kavalcová, ví, proč vydatně snídat), ke které nám pán domácí (tentokrát už aj ve svém oblíbeném tričku, co ho nosí už těch 20 roků, co sem jezdím) donésl fíkovů marmeládu, startujeme směr lezení. Inflace se rozjela úplně fšade, takže je to letos do Paklošky zase asi za trochu víc kaček, ale kdo by to řešil, když ide o lezení. Parking a direkt směr Kozí řitě, což je sektor, do něhož cesta jest nesnadná. Pod stěnou zjišťujeme, že kromě inflace dorazilo do Chorvatska aj to globální oteplování. Horko je jak sviňa. Rozcvička a rozlez v celkem pěkném, ale natahovacím 6a+ a pak už to jede. 

Pony Express 6a+, sektor Kozarice, leze Filip

Bohužel Žarko sunce žarko bude moset na přelez eště počkat. Na Fildu moc dlůhé kroky a já sem byl unavený z řízení, to je jasná výmluva. Když nelezeme, tak sa váláme pod skálů v kozích bobkách (takže vlastně lezeme hovno!) a hledáme stín. 

Žarko sunce žarko 7b/b+, sektor Kozarice, leze Filip

Před čtvrtů už sme tak vytahaní, že to balíme a ideme vstříct bábě, jejíž sms zpráva informující o jejím stavu a poloze po tom, co přešla Velebit tam a zase zpátky, je hodně zajímavá: Jsem u baru, kde jste vy? Je tedy jasné, že i ona dnes lezla akurát to hovno.

Eště před večeřů běží Filip do místního supermárketu, kde v tomto čase bývá výprodej hřbitovních svící. Letos vybírá tu s Máriů a Ježiškom, páč ten loňský Ježíš měl hodně pekelný výraz. U svíšišky dáváme večeřu, prohrábnem struny, nejaké to pifko a únava nás zaháňá poměrně brzo do stanů.

Další den je ten den D! Z parkáča ideme direkt do obřího skalního okna zvaného Hram, kde se zakloňenýma hlavama očumujeme ty naše směry. Z nejakého naprosto nepochopitelného důvodu volíme rozlez za rohem v dlouhých lehčích cestách. Hned po tom, co Filip s peprnými slovy slézá ze 6a s tým, že větší humus v životě neviděl, dere sa do šestbéčka. No ty koky, estli do tohoto šestbéčka naleze někdo, kdo to má na hraně, tak sa asi posere. Zeus 6b je pro Filipa fakt cenný onsajt a snad eště cennější flash pro mňa. Po tomto hrůzostrašném zážitku sa vracáme do Hramu. Filda zhazuje triko a nastupuje do Funky Shit (leze hovno a eště k tomu zhulené hovno, Masik musí byt v sedmém nebi). První kroky v cestě vypadají naprosto beznadějně. Nástupový boulder je rébus složitý jak sudoku v killer levelu. Konečně nachází Filipes řešení a postupně prolézá celou cestu až k topu. Nezdá sa, že by to cítil na přelez. Na řadě su já. Ve Svantevitovi si rozjebu ukazovák na pravé a nasraně sjíždím na zem. Po svačince nastupuju do sedmbépluska co prolézá celým Hramem zezadu dopředu. Hustá, silově-vytrvalostní darda, ve které sa trápím, ale s nejakým tým odsedem sa došontám ke slaňáku. Já mám dneska dolezené. Prsty zedrané, tělo unavené, formu sem měl před týdnem. Fčíl lezu hovno. Ale aspoň bude předseda spokojený, že naplňuju jeho slova. 

Lezení v sektoru Hram

Filda de na pokus do Funky Shit. Krásně nastoupí a nachází koleno, pak zbytečně padá. Dvacet minut oddechu, obléct dlúhé gatě (aby koleno tak nebolelo) a nový nástup. V nejtěžším místě nástupového boulderu dává Filouš koleno tak perfektně, že nám može zamávat oběma ručičkama. Eště pár těžkých tahů do místa, kde sa cesta láme do totálního stropu, tam sa dá sklepat. Filda odpočívá aspoň deset minut. Pak tahy ve stropě, po lištách a hadici a nakonec mohutný skok do madla s vypuštěnýma nohama. DRŽ TO! Drží! Dobré nohy tady diktují. Pomáhá si vysokou patou a za mohutného povzbuzování krauluje ke slaňáku. Ty kokos, on to dokázal, vylézl hovno! Funky Shit 7c+ je tam. Hrdost otce nezná mezí! Loni to byly dva dost marné pokusy, letos to šlo třetím. Super. Dneska sa bude v kempu slavit. Dáme si fšeci jedno pivo. Teda, fšeci kromě Filipa.

Filip v cestě Funky Shit 7c+, sektor Hram - vpravo po úspěšném přelezu.

Úspěšný den opět zakončuje pan domácí, který se svou věčnou otázkou zda všechno dobro nám přinášá půllitřík čerstvě vylisovaného olivového oleja.

Večery trávíme v dobré společnosti.

Třetí den máme rest, takže po vzájemné dohodě volíme odpočinkový výstup na Mali Čuk cestou za 5a. Jsou to 4 délky krásného a dobře zajištěného lezení. Po obědě jdeme na pláž, abychom si užili aj to móře, holky v bikinách a nekteré aj bez bikin. Co vám budu vykládat. Krása střídá nádheru!

Z výstupu na Mali čuk cestou Celjski stup 5a (ano, na první fotografii ukazuje Filip, že se leze nahoru) + vrcholové foto našeho družstva.

Naša sestava u móřa + Filip leze na baštu.

Poslední lezecký den nejdeme do kaňonu Paklenica, ale míříme do oblasti, která je asi 40 kilometrů po místních okrskách. Jedná se o nádhernou a obrovskou jeskyň, ve které nejtěžší cestu za 9a dlouhou snad 50 metrů vylezl Adam Ondra. Přístup k jeskyni je trochu delší (jdeme necelou půlhodinku do kopce), ale stojí to za to. V jeskyni čumíme jak puci. Ty kokos. 

Na přístupu naprosto neviditelná, ale když vlezete dovnitř ...

V našem fírerovi (2017) je tak pětina současných cest. Naštěstí tu jsou dva místňáci, tak sa máme koho optat na více jak 70 směrů v mohutné klenbě. Moc se není v čem rozlézat, tak se jen rozhýbeme a už to tam hrneme. Velebitski golemash je nádherné vytrvalostní 7a, které Filouš mlaskne jako nic na OS. Já už asi potřebuju tu rozehřívací cestu, takže kousek před slaňákem sedám, ale pěkné lezení. Pak ideme hned vedle Maratonac 7b. Filouš drtí jak o dušu, nahoře pod slaňákem trochu boj s horšíma chytama a ty koky aj přes ty holubí hovna (Masi, zase zme lezli hovno!) cvaká slaňák na OS. Lepší by ten výlet pro něho ani být nemohl. Pocit hrdosti na syna opět zaplavuje moji hruď. Su z teho jeho výkonu tak omámený, že si v Maratonači odsedávám, ale po obídku a válení na paloučku na Slunku si to lusknu na PP s pocitem, že by to klidně mohlo mět eště 5 metrů navíc. Tak aspoň jeden zářez. No, spíš zářezek :-). Zkoušíme ještě jedno 7b, ale sil už néni a ani kože na prstoch sa nedostává. Balíme a vracáme sa do kempu s tým, že příště polezeme 3 dni tady a v Paklošce enom jeden den na nejaků vícedélku, tentokrát snáď už konečně v Aničce.

Záběry z lezení cesty Maratonac 7b

Mávání rukama na chyty a Filda  cestě Deep throat 7b.

Ráno využíváme posunu času a kolem osmé, vykostění o inflačně navýšený poplatek za kemp, už fičíme po dálnici směr domov.

Až na věky oheň!

teaČR (s laskavým schválením Filipa)

Energii našim lezeckým výletům dodávají včelí produkty přímo od včelařů beeSTRONG!