Nábor do Horokroužku

Nábor do horokroužku proběhne 4.9.2024 od 15:30 v Sokolovně (na bouldrovce). Další informace jsou zde: http://www.houb.cz/p/horokrouzek.html.

Do Tater přes Rakousko aneb moje první lezení po vlastním

 

Jak se jede do Tater přes Rakousko? No to máte tak. To vám napíše kámoš Jeff, že shání parťáka na vícedélku v Gësause. Moje reakce byla okamžitá – JEDU! Lezení v horském terénu jsem si chtěla už nějaký ten roček zkusit, ale prostě nějak nebylo kdy a s kým. Takže aniž bych podrobně studovala topo a více o tom přemýšlela, byla jsem rozhodnutá . Jednalo se o cestu Flora 6+ na Kleiner Ödstein (2163mnm). Je to 500m dlouhá cesta rozdělená na 19 délek, přičemž ty nejtěžší jsou nahoře. Bylo mi jasné, že to bude určitě moje smrt, protože jsem zatím lezla tak max. 8 délek a ještě v dobře odjištěném terénu s hospodou nahoře 😊-ano myslím tím Hohe Wand, ale s heslem - Zkusit se musí všechno a Co tě nezabije, to tě posílí, jsem se rozhodla, že to zkusím.

A tak jsme vyjeli ve středu po práci směr Rakousko. Kousek před Vídní si ale Jeffovo auto postavilo hlavu a začalo čmoudit, cukat a prostě nechtělo jet dál. Co teď? Zrušit akci? To se nám úplně nechtělo, ale budeme rádi, když zvládneme dojet domů.

Hned jsme vymysleli alternativní variantu. Vrátit se, vzít moje auto a ještě stihneme dojet do Tater a pak se uvidí. Jeff navrhl Kuttovy plotny za 5- na Batizovský štít, tam je ale dlouhý nástup a vzhledem k tomu, že jsme do Tater dorazili po půlnoci, jsme raději zvolili Volovku. Po 4h spánku dole na parkovišti, které je startovním bodem k cestě na Rysy, jsme ráno pobrali vercajk a vyrazili přes Popradské pleso k Žabím plesům. Po chvilce váhání, zda zkusit Žabího koňa nebo Voliju Vežu jsme zamířili k Volovce. Už od Vyšného Žabieho plesa jsme viděli, že cesta Štáflovka za 5- je obsazená a někdo do ní právě nalézá…no co, než dojdeme pod stěnu, bude odlezený. Bohužel nebyl… Týpek lezl sám, takže si každou délku vylezl v podstatě 3x  a na to se nám čekat nechtělo.

Stanislawského cesta za 5 byla další možnost. Jeff se ptá, jestli má začít.. Hledím na stěnu a říkám si…to dám. První délka byla lehoučká. Zdálo se mi, že jsem zahlédla nahoře štand, takže vím, kam dolézt- hned je svět veselejší😊. Tohle je totiž můj velký strašák..Co když minu štand? Co když nalezu někam, odkud se nebudu moci vráti?   Zkusila jsem založit nějaké friendy, vypadalo to, že drží dobře. Druhou délku - krásný komínek, jsme nechtíc rozdělili na 2 délky. Zhruba v polovině Jeff uviděl 2 staré skoby a tak zaštandoval. Do jeskyňky, kde byl ten správný štand, jsem tedy dolezla já. 3.délka -krátký traverz a převisek, který krásně bral z boku dal Jeff a opět štandoval ze skoby, kterou našel a s přidáním frienda. A tak plotýnky s dolezem do správného borhákového štandu čekal ne mě. Následovala asi nejhezčí plotnová délka za V., kde je samém závěru parádní krok na plotně v traverzu. Dolez na vrchol Volovky 2370 mnm je trojkovým terénem.

Štandy z borháků byly nové, cesta moc hezká vystřídal se komín, převisek, traverz i plotna.  Nic těžkého mi tam nepřišlo. Cesta jde krásně odjistit. Měla jsem možnost použít friendy, smyce i vklíněnce. Ze štandů je nádherný výhled do údolí a na okolní hřebeny. A když vám vyjde počasí, tak jak nám a svítí sluníčko, tak si člověk připadá, jako by byl v pohádce.

V půlce dolezové délky na vrchol je zarvaný friend, který jsme použili při sestupu na dojištění. Úplně přesně jsme nevěděli kudy se schází a sestup nevypadal, že je zadarmo, tak jsme se raději proslaňovali zpět k patě hory. Závěrečné pivečko na Popradském plese nesmělo chybět a pak už jen hurá domů.    

Lenka

Vítání leta 2024

Hola Houbaři,

Tak se nám blíží tradiční akce Vítání léta. Pojede se k bratrům na Slovensko. Pro velký úspěch opět na Porůbku u Žiliny.

Akce proběhne o víkendu 22. - 23.6.2024. Sraz, jak kdo dorazí (předpokládám, že většina dorazí v pátek navečer, případně v sobotu dopoledne).
Bečku piva zatáhne Honza Plesner, neb slaví kulatiny. Proto si vemte nějaké prašule, ať na Honzu taky něco vybereme. Špekáčky, slivovicu, víno každý svoje.
Přes den zalezeme, okůpeme a večer tu bečku vypijeme.
A jestli to ve zdraví přežijeme, tak v neděli lezba pokračuje.

Lezení je zde vhodné pro všechny výkonnostní a věkové kategorie, takže neváhejte. Vhodné i pro rodiny s malými dětmi.

Spí se v kempu Slnečné skály, takže nějaké eura sebou.

Krýgle samozřejmě taky. Repelent se taky hodí.

Masik

PS: Meďoš se opět vrací na kole. Takže kdo má zájem i o cyklovýlet, tak se meďošovy ozvěte.

       Bude rád, že nepojede sám. Je to přes 100km z kopce. Pokud tedy nepočítám přejezd             přes hřeben Bílých Karpat :-). 

Voda 2024

 

Zdravím všechny Houbaře,

Tento rok to snad vyjde 😊. Jede se na Jizeru. Odjezd v pátek 26.4.2024 po práci. Základna bude v kempu Ostrov v Malé skále. Přímo v kempu je i půjčovna lodí. Odkaz na kemp zde. Program dle chuti (voda, kola, lezení). Konečné rozhodnutí s ohledem na počasí padne ve středu.

Kdo má tedy zájem tak ve středu v 17:00 na tréninku proběhne konečná domluva. A kdo nemůže přijít a chce jet, tak dejte alespoň vědět, ať se zhruba ví kolik nás bude.

Masik

„Ideální“ dovolená

Řídíc se heslem, že nic nepotěší tolik, co cizí neštěstí, se s vámi podělím o náš dlouho očekávaný výlet do Leonidia.

Foto č. 1 Leonidio

První znamení, že toto nebude obyčejný zájezd napovídá už to, že máme 8 letenek pro 6 lidí. Dvě samozřejmě propadnou, výlet má být low cost, ale nejmenovanou známou leteckou společnost nezajímá, že ve stejném termínu, jak máme letenky, má jedna naše účastnice zaplacený vzdělávací kurz se zahraničními lektorkami, který se možná bude, nebo taky nebude opakovat. Profese vítězí. A už vůbec je nezajímá, že den po odletu, má jiný náš účastník závody, na které opravdu musí a chce. Letecké společnosti nejsou charity. Takže pro nejdražšího syna objednávám novou letenku, doprovod do Prahy na závody, přesun zpět, odvoz na letiště do Vídně a pak v neděli vyzvednutí v Aténách, a to je největší oběť. Zde by určitě Filip poděkoval, všem, kteří se na tom podíleli. To je v pohodě, Fildo. My to pro tebe uděláme rádi.

Den 1

Pátek, den odletu. Ráno všichni v pohodě vstaneme a na letiště se dostáváme v dostatečném předstihu. Sami si odbavíme zavazadla, projdeme bezpečnostní kontrolou. V klídku vypijeme kávičku a už je tu nalodění. Honza s Julčou májí prioritní odbavení, takže jdou před námi. Jde to jak na drátkách, scan moje, scan Markova letenka, Maty svítí červeně. Letuška mu cosi říká, a tak jde vedle do fronty. Vypadá to, že nám změnili letadlo a někteří nemají stejné místo, jak měli, dostávají nové letenky. Tohle, ale bohužel není Matějův případ. Přes turnikety nám vysvětluje, že v jeho odbaveném batohu je benzin do Markova zapalovače a tím pádem nikam neletí. Zkoušíme, že benzin z batohu vyhodíme, necháme batoh ve Vídni, prosíme, škemráme, ale letušky jsou nekompromisní. V hlavě mi šrotuje, Matěj nemůže zůstat sám ve Vídni, rezervace na auto, kreditka, ubytko je na mě, nemůžu neletět. Hrdina Marek se dobrovolně nabízí, že zůstane. Mává letadlu a smutně se vrací z poza turniketů na druhou neodletovou stranu. Letušky rychle zjišťují, zda je možné letět dnes, ale není. Lety jsou plné. Ryanair má další volný let až v neděli. S tím se loučíme. Já jako poslední pasažér nastupuji do letadla, kde se usadím a trávím, jak se během pár minut všechno zvrtlo. Nicméně, ani pro nás pasažéry letu FR045 není vyhráno. Kapitán oznamuje, že přístroje hlásí chybu a letadlo se musí zkontrolovat. Tím pádem mám možnost komunikovat s Markem, jak se mu daří s přebukováním letenek. Ještě, než se ozve, že závada byla jen v přístrojích a letadlo je ok, dostávám pozitivní zprávu, Marek s Matym mají letenku na neděli v 11:15. Stálo je to jen 200 éček navíc. Ach jo.

Cesta do Atén odsýpá. Já i Honza máme spoustu volného místa. Jinak je letadlo plné.

Co se děje během letu ve Vídni, mám jen zprostředkovaně. Maty ani po 2 hodinách nemá zabavený batoh, mému bráchovi, který by je mohl odvést z Vídně se nedá 3 hod. dovolat. Nakonec to musí vzít Marek do svých rukou. Seřve letištního svěřence na dvě doby a ten ho přes kanceláře přivádí do skladu, kde si může vzít Matyho batoh, samozřejmě bez benzinu do zapalovače. Matymu tvrdil pán, že má čekat, až se batoh objeví na pásu, ale jak se tam měl ze skladu dostat, to je záhada. Brácha po pěti hodinách od mého letu vyzvedává kluky a veze je dom.

Na letišti vyzvednu mě přidělený batoh. Proč přidělený? To se má takto. Protože jsme měli 3 odbavený zavazadla pro 4 lidi, zabalili jsme se tak, že do každého batohu šlo něco těžkého a pak se doplňoval objemnými věcmi. Co vím, tak veškerá moje kosmetika je v Matym batohu. Bude pro mě překvapení, co jsem si přivezla, protože ani Markův batoh nemohl letět sám bez Marka.

Jede se do půjčovny. Já fasuju Opel Corsa a Honza, který má objednaný Suzuki Swift, dostává Fiata Pandu. Po pár kilometrech to hodnotí tak, že 10 věcí, které vás na autě fakt štvou, tak všechny v Pandě spolehlivě najdete. Musím říct, že pán v půjčovně je neuvěřitelně milý a nápomocný. Radí mi, co si mám fotit, ukáže mi interiér, kde je zpátečka, jak fungují světla, fakt mi to dokonale vysvětlí, vypadá to, že nejen moje děti pochybují o mé inteligenci 😊. Taky trochu nechápe, proč pro 3 lidi máme 2 auta. No, protože ostatní přiletí v nedělu, přece.

Nasedat a jede se. Honzu instruuji, že má jet pomalu. Je to zbytečné. Všichni jedou pomalu. Na dálnici, i když je tam 130, jedou všichni do stovky. Neuvěřitelné, to nejsou závody jako u nás. A když sjedeme z dálnice, tak je všude 50. 234 km za téměř 4 hodiny. Cesta se vleče, ale co se vleče, neuteče. Posledních 70 km se jede podél pobřeží, a tak na závěr si trochu zařídím. Doleva, doprava, brzda, plyn, žádný auta. Super.

Navigace nás dovede do Leonidia a to jsem klikla na link „Jak se dostat na ubytování“. Naše ubytování je v Plaka, ale nevím kde, to je přeci Markova starost. Co já. Stojíme na tom nejmenším náměstí, kde se dají zaparkovat 3 auta, v našem případě 2 piďi auta zaberou 1 místo. Prošli jsme to křížem krážem a apartmán s číslem 1 jsme nenašli. Je 7 hod večer. Vstávala jsem v 3:15 a chci být už na ubytku, pít čaj a relaxovat. Místo toho beru telefon a volám help. Julia (paní domácí) nechápe, kde jsme a ani já to nevím. V tom ke mně přichází dědeček z pohádky a ptá se anglicky, zda nepotřebuju pomoc. Předávám mu telefon a prosím ho, aby paní na druhé straně vysvětlil, kde jsme. Po pár ne, ne, ne, mi vrací telefon zpět a Julia přikazuje, že máme zůstat na místě a že pro nás přijede na skútru. Mezitím, dostávám zprávu od Marka s adresou ubytování. POZDĚ. Trochu je mi blbý, že si ani adresu nedokážu zjistit a mockrát se za to Julii omlouvám, ta to bere sportovně.

Ubytování je pěkné. V lednici, mléko, vejce. Dál ještě kafe, chleba, suchary a nechybí ani pomeranče. Zatopíme a já se jdu podívat, co se skrývá v mém batohu.

Jupí, mám lano, troje lezečky a dva sedáky. Zítra se jde lézt!!! Má být slunečno. No, oblečení je Filipovo, do neděle si musím poradit s tím, co mám. Honza má 13 presek. Naznačuji mu, že by si mohl koupit nové. Nebrání se 😊

Den 2

Ráno je krásný a slunečný. I když to není ideální, jsem rozhodnutá se nenechat vykolejit nepřízní osudu a užít si lezecký den.

Vybíráme oblast nad Leonidiem – Kokkinóvrachos sektor Douvari. Ještě procházíme lezecké obchody, ale presky, které se nabízejí, nejsou ideální. Přikláním se k variantě, že polezem s tím, co máme. Honza ještě vyrábí 2 presky ze smyček a karabin.

Je to dobrý, na začátku je předskalí, tak můžu jištění vynechávat. Leze se báječně, jen cítím tlak na hrudní kosti. Infarkt to není, ale není to úplně komfortní.

Julča leze jako drak. Každou cestu si dává 2x. Leze sice jen do půlky, ale i tak je moc šikovná. Dáváme 6 cest a balíme to. Pro začátek stačí a je potřeba se ještě odměnit. Jde se na zmrzku a pak jedeme k moři. Moc pěkný den.

Foto č. 2 Juli leze

Večer mě bolí hrudní kost při každém pohybu. Honza googlí, co mi je. Závěr jsou zablokovaná žebra. Na YouTube zjišťuje, co s tím a po konzultaci se ženou se na mě vrhá. To by v tom byl čert, aby se alespoň trochu Míšina umu nepřesunulo na něj. Cvičí se mnou, ručičkami mi máchá a ano trochu to pomáhá. Po dalších 2 dnech o tom už nevím.

My si s Julčou ještě plánujeme na zítra holčičí den. Moře, cukrárna, procházka, slunění atd. Honza byl tak strašně moc hodný, že mi nabídl, že vyzvedne Marka, Matěje a Filipa v Aténách. Jsem mu nekonečně vděčná.

Večer jdu brzo spát.

Den 3

Probouzíme se do krásného slunného dne. Tím by to mohlo skončit. Nekončí. Juli v noci zvracela a ráno zvrací znovu. Den tedy strávíme doma, já na terase s knihou (pokusím se chytit nějaký ten bronz) a Juli skoro celý den prospí.

Než Honza odjede, jedu ještě rychle nakoupit. Mám radost, že jsem se propletla úzkými uličkami, zaparkovala jsem a nikoho jsem svou jízdou neohrozila, o neomezení bohužel nemůžu mluvit 😊. Nemají zeleninu a ovoce, tak zkusím se poohlídnout v centru a jo, zelenina je i v neděli otevřená. Nakupuji jabka, banány, mrkev, okurku, paní prodavačka mi tam ještě hodí pár pomerančů a když si po namarkování vzpomenu na zázvor, šupne ho tam bez placení. Neuvěřitelné, a ještě mluví anglicky. Všichni se usmívají a já mám z toho dušu v péři.

Honza vyráží po 11. hod. Má čas. Jsme dohodnutí, že Filip, který doletí o 2 hod dřív bude čekat až přiletí Marek s Matym a pak je teprve všechny Honza vyzvedne. A jak se dostali ti tři na letiště ve Vídni? Břeťa je zavezl. Předpokládám, že i tady účastníci by poděkovali. Takže velké díky.

To bylo večer veselé shledání. Od té doby jsme se pro jistotu pravidelně počítali. Jedna, dva, tři … šest. Uff.

Den 4

Výběr oblastí pro tak odlišně zdatnou skupinu je vždy ošemetný. Musí tam být hodně lehký cesty, středně i velmi těžký cesty. Zohlednit se musí také počasí a orientace.

V neděli jdeme všichni, i Juli, do sektoru Skiadhiániko. Sluníčko svítí po celou dobu nástupu. Chvíli po tom, co dorazíme na místo, se zatáhne a i mě je do pláče. Všechny lehčí cesty jsou ukloněné. Ano viděla jsem na fotce, že jsou to šedé skály, ale myslela jsem, že to bude kolmé. To, čemu se na stěně vyhýbám velkým obloukem, se mi dnes dostává ve velké hojnosti. Fakt celou zimu lezu mírně až více převislé cesty, abych si pak odírala kolínka v položených cestách? To jako fakt. Fňuk. První cestu se ještě lituju a říkám si, že to nedám. No naštěstí po druhé cestě vítězí chuť lezení nad sebelítostí a u třetí cesty už si to zas užívám. Taky jsem ráda, že už mám zase na sedáku svého zajíce. Má tam čestné místo a nebojím se ho použít. Opravdu mi rozšířil obzory. Sláva ušákovi. I přes moji původní, nechuť si tu zalezou všichni. Za zmínku stojí Fildovo 7c na OS. Marek si bohužel vybral cestu, kde svou velkou silou urval polovinu klíčových chytů.

Foto č.3 Macek v plotnách

Odpoledne je už zataženo a chladno. Balíme tedy. Bohužel ani den 4 se neobejde bez komplikací. Honza si natahuje kotník. Večer ho má fest napuchlý.

Kousek od oblasti je klášter Elóna. Moc pěkný, opravený, žádní turisti a vstup zdarma. 

Foto č. 4 Monastery Elona

Den 5

Juli zase není dobře. Honza s oteklým kotníkem s ní zůstává doma. My, ač má pršet, se vydáváme do sektoru Theós cave. Vybírám si koutové 5c, ve kterém mě nazachránil ani zajíc. Odlez od posledního, ke slaňáku je mooc daleko. První pytel. Další cesty jsou pěkné, ale je strašná kosa. Ještě vyzdvihnu Matyho, který leze 6a Os. Po tom, co Filip dá své první 8a (prst v dírce, má tak zmrzlý, že tam, drží sám, není to nepovolený doping?) to balíme.

Foto č. 5 Filda v 8a

Ten den už se nic nestalo.

Den 6

Prší a má pršet celý boží den. Pojedeme na výlet. Hodinu do zátoky Fokiano a hodinu zpět. Hurá Juli je dobře. Dostane kinedril a vyrážíme. Cesta je hrozně zajímavá. Serpentiny jsou vysekané do skály a všude kopce. Ne kopečky, ale příkré homole se zakrslými stromky. A když vyjedete nahoru, je tam plato s pár domečky. Všude je to daleko. Co tam ty lidi dělají?

V zátoce je krásná čirá voda a oblázková pláž. Kluci se jdou koupat. Sice prší, voda je studená, ale oni to dávají. Maty jde do moře v péřovce.

Foto č. 6 Maty se koupe

Někdy v té době mi Lenka M. píše ať dám nějakou fotku na Houb. Ale co? Jak klepem kosu nebo se koupeme v péřovce v moři, jak prší nebo jsme pochroumaní. Dávám to k ledu. Ono se počasí určitě umoudří a bude příležitost udělat fotku, kterou se budeme moct pochlubit 😊

Foto č. 7 v zátoce Fokiano

Foto č. 8 v zátoce Fokiano

Je čas oběda a v zátoce je taverna. Na 99% bude asi zavřená, ale i tak to zkusíme. A máme štěstí. Ptám se, zda mají něco k snědku a ano, prý se tam pro nás něco najde. Vystrnadíme dva místní rybáře ven. Vevnitř jsou jen 2 stoly. Čekáme, co nám pan domácí přinese. Jako předkrm máme zeleninu se sýrem a olivovým olejem. Moc dobré. Další chod je smažená ryba, masové kuličky a hranolky. Opravdu mňamka. Dezert je pak ovoce – pomeranče, mandarinky a jabka. Na závěr si dáme řeckou kávu a jsme plní. Pán za to všechno, pro nás šest chce jen 60€. K tomu, ho ještě vyzpovídáme. Jak je možné, že všichni mluví english? Spousta lidí, pracovala v zahraničí nebo na lodích a pak se vrátili do Řecka a taky kvůli turistům. Ti jsou v té oblasti celoročně. Od říjná do května lezci a zbytek roku rekreanti.

Rybu, kterou jsme měli je od lokálního rybáře a je to velmi chutná ryba, která se pohybuje hluboko, takže se živí zdravě. Myslíme si, že je to nějaký druh pražmy. Ještě se dozvídáme, že dřív byly Řekové mnohem přátelštější a zvali si hosty domů, ale jak turismus rostl, vztahy trochu ochladly.

Den 7

Tak dnes nám začíná dovolená. Sluníčko, dobrý výběr sektoru Theos cave.

A já, já jsem konečně dala OS 6b+ v Mikro Theós. Jen 1x použitý zajíc. Mám splněno a už můžu lézt jen pro radost 😊

Filip 7c+ druhým pokusem. Matěj 2 kérky a několik copánků a Juli pokreslená celá ruka 😊

Foto č. 9 Kozy z blízka

Den 8

Kašlem na Atény, zůstaneme až do soboty lézt, přesunem se až v sobotu večer. Paní domácí s tím nemá problém. A já si fakt nedokážu uvědomit, že by ten den bylo něco špatně. Sektor Yellow Eyes. Krásné cesty. Cestou zpět zmrzka a pohoda. Počasí chvíli vedro, chvíli zataženo.

Den 9

Vracíme se do prvního navštíveného sektoru, tentokrát vybaveni 65 preskami a zajícem. Sektor Orama. Cesty 40 m a jen 16 jištění. To je strašně málo. Bojim, bojim. Druhou cestu lezu o + težší a 3 m kratší s 14 preskami. Je to lepší. Bobříka odvahy si plním na 37m dlouhém 6b a máme dost. Jo a svítí slunko, honem honem udělat fotku, kterou se konečně můžeme pochlubit. Chtěla jsem po klucích, aby si svlékli trika, ale prý jen když do toho půjdu i já. No zůstali obleční.

Konec, finíto. Hore zdar a jede se na ubytko, nabalit auto a přesun do Atén.

Foto č. 10 Juli v 6b

Foto č. 11 odchod z ubytka

Honza to cestou rozpandil a pandoval za naší Corsou o pandošest.

Foto č. 12 Honza a jeho Panda

Atény jsou šedé, polorozbořené, neútulné, ale v některých místech se snaží. Náměstíčka jsou osázená zelení, sochami a restauracemi. Do jedné takové jsme zapadli a pořádně si naprali břicha. Byla to mňamka.

Den 10

Vstáváme brzo. Chceme ještě stihnout i ty památky. Po 8 hodině už sedíme v metru (zase trochu omšelém a pokresleném) a už chápu proč se říká, že Praha je krásná. Míříme do Akropole na vršku. Je nádherně slunečno, a ještě málo turistů, děláme milion fotek a kocháme se starou krásou.

Foto č. 13 - 18 Akropole

Výtečné zakončení zájezdu.

Pak už šlo vše jak na drátkách. Skoro, ale nic, co by stálo za zveřejnění.

No, aby se neřeklo, že je vše jen v mé režii, dovolila jsem Markovi přidat i pár svých řádků.

Zde jsou:

Dovolím si několik drobných útržkovitých postřehů, které byly Mackem záměrně opomenuty:

• Benzín do Zippáče stojí v Řecku 4,- €.
• Pomerančovník je plevel.
• Fiat Panda Hybrid je skoro dostatečné auto.
• V městské zástavbě Athén je naprosto vše do výše 4,444 m, případně do výše, kam vyleze průměrný člověk, zdemolované. Včetně metra.
• Hajlzlpapír by prý údajně již okolo roku 2076 měl konečně jezdit společně s výrobkem.
• Prostředním pruhem na dálnici jezdí nejpomalejší vozidla.
• Ťukání na čelo se v Řecku vyučuje v autoškole.
• Ke skalám nebo ze skal je to vždy do kopce.
• V článku byly velmi hrubě opomenuty mé hluboké znalosti řeckých starověkých reálií a plánku metra, zejména pak v souvislosti s návštěvou nějakého kopce v Anténách.
• Feidiás, Iktínos a Kallikratés nebyli lezci a Níké není bota. Parthenón není krém po opalování. Jeho stavební optické korekce pozorované konečně na vlastní oči mě málem dovedly k vyvrcholení.
• Agorafobie (strach z otevřených prostranství) má jméno po docela pěkném stavení v lese.
• V metru je na nástupištích více žvýkaček než ve stáncích s jejich prodejem.
• Filip leze jako Bůh junior.
• I když jede 40% Lekešů (z plánovaných 60%) na 100% času zájezdu, 25% Macků (z plánovaných 100%) na 100% zájezdu a 75% Macků (z plánovaných 100%) na 80% zájezdu (z plánovaných 100%), je z toho 100% ní zájezd. Zajímavý matematický paradox s jakoukoli účastí Lekešů a Macků i za 150% nákladů (z plánovaných 100%).

Macku, Honzo a děcka díky !!

Oddílové příspěvky 2024

 Zdravím všechny Houbaře,

Tak už konečně víme, za kolik to lezení tento rok bude. Dobrá zpráva je, nebude to dražší. Špatná, ani levnější. Takže stejně jak minulí rok.

 

Platit se bude podle počtu tréninků. To znamená, že každý si určí kolikrát bude chodit na stěnu (bouldrovku) v rámci jednoho týdne. Buď 1x, 2x nebo 3 a vice x v daném týdnu. Čili neplatí, že zaplatil jsem si 1x a minulý týden jsem nebyl, tak tento týden půjdu dvakrát. Vím, že je to komplikované a nekontrolovatelné a spoustě členům se to nemusí líbit, ale je to nejrozumnější řešení jak pro nás, tak pro Sokol. Asi jsem idealista, ale věřím, že nejsme
křiváci a dohodnutá pravidla budeme dodržovat.

Oddílové příspěvky musí být vybrány do 15.3.2024. 

Platbu proveďte převodem na oddílový účet. Do zprávy pro příjemce uveďte, za koho a za co (jméno, počet tréninku) jsou příspěvky hrazeny, ať můžeme platbu identifikovat. Ve výjimečných případech je možno hotově u Lindy.

 Číslo účtu je 2001223096/2010

 Oddílové příspěvky + sokolské 

Děti 0–17 let (nar. 2007 a později)

·       1x týdně 1.600,-

·       2x týdně 2.300,-

·       3 a více x týdně 2.700,-            

Dospělí 18–64 let (nar. 2006–1960) 

·       1x týdně 2.100,-

·       2x týdně 3.000,-

·       3 a více x týdně 3.600,-  

Senioři 65–💀 let (nar. 1959 a dříve)         

·       1x týdně 1.600,-

·       2x týdně 2.300,-

·       3 a více x týdně 2.700,-  

Rodinné členství

Rodič + dítě – sleva 200,-Kč

každé další dítě – sleva 100,- Kč

Pak tu máme ještě fenomén vodění "malých" dětí na trénink, kde nelezou nicméně jsou v tělocvičně využívají nářadí, a tak je třeba nějak zlegalizovat jejich vstup. Stále platí dohoda, že zaplatí pouze sokolskou známku 300,-.

Na tyto děti se již nebude vztahovat sleva na rodinné členství uvedená výše.
Ještě podotýkám, že v rámci Sokola jsme všichni pojištění pro případ úrazu na sokolské půdě.

čus Masik