Zlaté prase 2017

Zdarec fšeci!

Jako tradičně si vás dovoluju pozvat na akci Zlaté prase, která se opět uskuteční na štědrý den. Čtyryadvacátého praseinca si zabalte do batohu slifku, špeky, cukroví  a vercajk na zimní výstup na Kozla (hlavně péřofku). Sejdeme se pod skalou mezi 11 a 14 hodinou, necháme se vyudit kouřem a dá-li podmínka, zdoláme Kozla Rohovkou. Věřím, že se všichni těšíte i na společné fotografování.

Pokud by náhodou měl někdo strach, že kvůli tomuto zvěrstvu neuvidí večer zlaté prasátko, věřte, že každoročně pobíhá pod Kozlem a v jeho blízkém okolí prasátek haba kuk!

Ščastné a pekelné!!!

Až na věky oheň!

Velikonoční Arco

 Jestli se ptáte proč zase Arco, nechejte si odpovědět následující fotkou:

Zasněžené vrchoky okolních kopců a zelené palmy v údolí - to je kolorit velikonočního Arca.

Stejně jako posledních 10 let, i letos jsem se rozhodl vyrazit na Velikonoce do Arca. A podobně jako v mnoha předchozích letech, i letos mělo stejný nápad spousta dalších členů HOUBu. 

Naše auto - auto plné zvěře!

Jet na Velikonoce do Arca a zahájit tam lezeckou sezónu, to je něco jako svátek. Všude okolo spousty nádherných kopců se sněhovými čepicemi a pod nimi Lago di Garda a údolí řeky Sarca na jehož úbočí najdete nepřeberné množství skal s cestami všech sklonů a obtížností. A ta zmrzlina v Arcu na náměstí a ta pravá italská pizza, obchody přeplněné zbožím, pro které si sem jezdíme. Ono třeba 70 metrů lana za dva a půl litru - tomu říkám dobrá cena. 

Takže prostě i letos se jelo. Celkem 4 auta s 19 lidmi na palubách. Mezi nimi i naše drobotina. Jedni lezli dlouhé vícedélky, jiní zkoušeli onsajty a další pokusovali projekty. Ne úplně vše se povedlo podle představ, ale zalezl jsem si - jako každý rok - parádně. 

Hned první den vybíráme klasifikačně hodně přijatelnou oblast Val d´Algone. Na rozlez ideál. Přístup od auta cca 66 vteřin, pak přeskokem přes potok a jste tam:

Jenys leze, ...

... Macek leze, ...

... teaČR leze, ...

... ale co to tady dělá Řízek, to fakt nevím...

Další den tráví naše a Honzovo auto v Massone. Moje trápení ve vytrvalostním převisu pokračuje. Musím si tu prostě něco nechat (k Mackově velké nevoli) na další roky. 

Za zmínku však jistě stojí následující restdejové dopoledne v Massone, kde se sešli všechny 4 vozy našeho zájezdu. Původně mělo pršet a (taky) původně jsme měli namířeno někam úplně jinam, ale nepršelo nebo teda pršelo, ale ne v Massone, takže se valilo do Massone a tam se valilo na výkony. Tedy alespoň někteří. Nejlépe si vedla trojka Jenys, Pólo a Dalek. Jejich 6 sedmiček je především pro poslední dva jmenované nadstandart - jak v obtížnosti tak v počtu cest za jeden den. U Jenysa to není nic k obdivování, pro toho jsou sedmičky laláček, ale Pól a Dalin? Tady jasně plyne ponaučení - netřeba kohokoli podceňovat!!! No, zkrátka si ti dva po úderném dopoledni mohli do svých deníčků zapsat Muller-Thurgau, Chardoney, Rulandské šedé, Ostravský kahan, Veltlínské zelené a jakési Rosé na OS! Ve stínu tohoto výkonu zůstali i Řízkovi onsajty a fleše za 7a a 6c+ z prvního, druhého, třetího i následujícího čtvrtého dne. Zkrátka a dobře - kdo umí, ten umí a trénink dělá mistra!

Koho tihle 4 vyhlíží je jasné. Že, Kikuš.

Tradiční večůrek v picérce byl pojat jako oddílová schůze. Mírně šokována z toho byla jen servírka, které jsem oznámil, že nás bude devatenáct. Jediným bodem zasedání bylo odhlasování zahájení neřízené žranice a pijatiky. 19 pro, 0 proti, nezdržel se nikdo. Jednomyslně přijato, objednáno, snězeno a vypito až do dna!

Všichni jsou pro!

Poslední lezecký den jedeme nad Pietru Muratu do sektoru Camerette (tím my myslím opět naše a Honzičovo auto). Pěkné lezení. Dlouhé cesty. I nějaké ty hezké onsajty zase padly. Na těžší věci nebyla síla nebo vůle, možná shcázela vytrvalost anebo jsme už byli unavení.

Na závěr je třeba napsat, že on i ten deštíček, který nás trochu lechtal u žaludku, vyšel tak nějak dobře, že to vlastně ani nevadilo. A za to jsme rádi. To kvůli tomu vysmátému slunci, vlčím mákům a nádherným skalám s úžasnými liniemi, to kvůli tomu se sem stále vracíme. RomanTyčka jak má byt!

To já jen, abyste věděli, že fotky jsou od Fialice.

PS: Prosím, kdo má nějaké další fotky - teba z vícedélek - pošlete mi něco - rád bych to sem přidal.

-teaČR-

TRE CHČIME ... (oddílový výlet do Dolomit)

Vedro, že se člověk zpotí jak prase i z ležení (prosím věnujte zvýšenou pozornost háčku nad písmenkem "z" v posledním slově před závorkou!). Vedro, že žádná lišta nedrží. ME za náma, MČR daleko. Okurková sezóna v plném proudu. A doprostřed toho všeho marastu vyjíždějí neohroženě 4 vozy HOUBařů směrem na Cortinu dan PECO. Tento rok se jede na oddílový výjezd do Dolomit! A cílem není nic méně profláknutého než tři věže - TRE CHČIME DI LAVARÉDO (nebo tak nějak).

To jsou ty slavné severní stěny profláklých Třech čim...

Protože jsem prozřel a teď už vím, že největšími odborníky na lezení jsou pánové Aspon tak, Shut UP!, Kozlák, Ste banda tupců, PS a Tak a je to a protože už taky vím, jak správně nastoupit Zlínskou a v kolika letech dozrávají lezci u nás na Slovácku, rozhodl jsem se, že to nebudu nijak dramatizovat a vše popíšu po pravdě. Takže na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, bylo to asi takto:

Vstáváme s Jenýskem 3:59 po téměř probdělé noci. Chceme být na nástupu opravdu včas. Pro nás to laláček prostě není. Plně si uvědomujeme, že zas taková prdel, abysme vyspávali do desíti, to nebude. Cosi do sebe na silu narveme (snídaňa), vypijem čaj, hodíme na sebe batůžek s matrošem a nové Jenýskovy roupy a jdem. Pomalu začíná svítat, takže ani nepotřebujeme čelofky. Ze sedla pod Picolisimou vidíme do severních stěn. NO TY KOKY! Nástup je jasný. Eště se pořádně vy...., abysme sa náhodů nepo.... ve stěně. Na obrovském vápencovém kvádru tak sedí jako vrány dva HOUBaři a poslouchají, jak pleskají jejich výtvory o kameny dole. Jak si tak utírám prdel všimnu si, že z druhé strany běží po suti další závodníci. A už jsou na nástupovém stupínku nad sněhem. Nevadí, aspoň nám ukážou cestu. Počkáme než odlezou a Jenys už to hrne za nima. První štand, druhý štand. Tady z té police začíná série sedmičkových délek. Než se však Jenys pustí do té první, je třeba se maximálně odlehčit.

Tady z té police...

...začíná série sedmičkových délek.

A proto je třeba se odlehčit... (TRE CHČIME!)

Jenys nastupuje do traverzu první těžké délky. Fírer hlásá 7, já bych klidně za těch prvních pět metrů plusko přidal. Ale až vyzraju, bude to maximálně 7-. Dolezu za Jenysem a jdu další délku. Je výrazně lehčí. Pak zase Jenys a znova já. Moje délka opět trochu přitvrdí - vytrvalostní nářez do kopce s přelezem do plotny - docela zajímavé - klidně bych dal víc než psaných 7-. Poslední sedmičková délka má být za 7 a přijde mi lehči i s batohem. 

Jenys v poslední sedmičkové délce Cominíka na Grandu

Následující 3 délky spojíme tak, že z toho vyjdou 2 + krátký přelez pod mokrý kout. A tady teprve začíná pořádná veselice. Komín je mokrý jak sviňa. Fakt se mi do něj nechce ani za nic. Ale co možu jako dělat? Nadechnu se a du. Prvních pár metrů položeného je zývačka, ale pak se to ztopoří a začne sec mazec.

Na začátku krásného psycha za 5-

Asi nejsem ve formě. Ale jak bych mohl, vždyť forma je jen mýtus! Nohama tlačím do dolomitu takovou silou, že snad i vyrábím důlky, ve kterých jako zázrakem všechno ustojím. Vzduchem letí všemožná slova - hlavně ta hodně sprostá. To se opakuje stále dokola. Zapnul jsem aj 3 rezaté mrchy a založil jeden frendík. Ten se mně momentálně kýve hluboko pod nohama a lýtka, která drží celé moje tělo na skále začínají dostávat křeč. No ty pííípčo! No totok! Do pííípči! Ke štandu na polici metr a půl a já se nemůžu pohnout. Snažím se to rozdýchat. Ale vzduch je řídký!!! Tak znova nádech, výdech, pravá hnáta hóódně vysoko a nasoukat se přes ni tělem do širočiny, znova se vydýchat a převalit tělo na polici jak v nějakém mantlu ve Fontáči (nebo to byl jenom pocit?). "Ty pííípčo, JÁ ŽIJU!", hulákám na Jenysa. Druhou půlku tohoto nádherného komína přenechávám jemu. Evidentně si ji užívá dost podobně i když je to lezení lehčí. Problém je v tom, že z vrchu začínají padat kameny. Jenys schytá líznutí po noze na štandu a borec pod náma dostane prdu do ruky. Naštěstí mu nic není a leze směle dál. Štandujeme nad výrazným převisem na malé polici, po které se traverzuje hodně výrazně doleva. Traverz je na mě. Jdu po polici kousek rovně, pak nahoru a uvidím štand z napřímení. Dolezu k němu. Napřímení je sice těžší, ale úsek do kopce je hustě zajištěn skobami a zbytek dobře odjistitelný vlastním. Jenys se ve správnou chvíli podívá doleva a odbočí ke štandu z původního výlezu. Poslední délka tak zůstává na mně. Zajištěn pár skobami a jakýmsi kamarádem úspěšně dolézám na polici odřezávající vrchol Grandy od šestisetmetrové podstavy. Jsem nahoře!

Jenys na vrcholu

Já na vrcholu

Po výstupu následuje obcházení věže. Chodník je místy úzký, jinde nízký (máte nad sebou stropovitý převis, takže jdete po čtyřech) a pak se zcela ztrácí a navíc zrovna na tom nízkém úseku. Docela zábava. Jakmile dojdeme na západní stranu a překlopíme se na Jih, je to, jakobychom ani nestáli na vrcholu věže. Obrovské suťovisko a pohodlný chodníček. Slanění po nových slaňácích je sranda pro děcka a trvá nám i s čekáním na ty před námi asi hodinu a půl. Ze sestupu mám ještě jednu zajímavost. Když totiž při sestupu na jakémsi štandu zase tlačíme na taliány před sebou a borec, s kterým si Jenys minimálně na dvou štandech v Comičim vykládal, se ho zeptá, co jsme lezli a po odpovědi, že Comiciho, se zatváří, jakože frajeři, přemýšlím, kam odešla jeho krátkodobá paměť. Holt taliánsko!

Tak, to je všechno. Těším se na kritické poznámky výše jmenovaných i dalších odborníků, kteří rozjedou parádní diskusi. A taky doufám, že o dalších přelezech a zajímavostech zájezdu napíše někdo další. Nebyli jsem tam totiž s Jenýskem z Brodu sami. Bylo nás 16!

AŽ NA VĚKY OHEŇ!

PS: Když jsme pod Sellama lezli v převisech, pozorovali jsme záchranku na stěnách naproti. Jenysovi se podařilo vypátrat, co se tam stalo. Tak čtěte pozorně, abyste nezapomněli, že ono je to v těch kopečkách občas fakt o držku (překlad s pomocí Mistra Googla - volně upraveno):

Trento, 02.8.2013 - 65-letý Seveso, Alessandro Gabriele Spinelli se stal obětí nehody, když dnes odpoledne spěchal západní stěnou na Pordoipass v Dolomitech. Muž na posledním lezeckém úseku Via Fedele, který je považován za relativně snadný, náhle ztratil pevnou půdu pod nohama a spadl přibližně 30 metrů. Udeřil se o skalní hranu a okamžitě zemřel.
Jeho dva lezečtí společníci, kteří byli na místě činu, byli událostí šokováni a okamžitě vyhlásili poplach, bohužel marně. Tělo postiženého bylo transportováno vrtulníkem Dolomit alpinista Aiut Alpin z horské služby Alta Val di Fassa do údolí.
Podle některých zdrojů ho ještě oživovali, ale neůspěšně.

Vrtulník s podvěsem, který vyprošťoval postižené družstvo ze stěny - foto Jenys.

Deštěm, sněhem, vánicí boulder na hřbet velryby

Na čtvrtek, pátek, sobotu i neděli hlásí docela mizernou předpověď. Je to důvod vybrat si dva dny dovolené a vyrazit na Petráč. Je třeba prověřit zuby barakudy a nechat si od ní i dalších místních vodních organismů ostrouhat kůži na bříškách prstů.
Středeční pekelná jízda po D1 nebyla zas tak pekelná, protože jsme vyjeli docela pozdě a eště sme se stavovali u obrovského několikaposchoďového bordelu pro Jenýska. Auto narvané bouldermatkama, bílým práškem a nějakým tím domácím alkoholem (dnes již s jistotou mohu říct, že byl bez methanolu).
První noc spíme pod tisíciletým dubem s kmenem o průměru 4 metry (nebo tak nějak) a ráno nás budí píseň "Píču, píču", po které následuje víc jak hodinový konferenckól o zapínání počítače a grafech o zásobách hliníku v milliónech dolarů (já ani Jenys tak debilní a vulgární vyzvánění nemáme!). Po této vydatné snídani valíme na Mlýňák, kde má prý bydlet ta kousavá rybička. Místo kousavého zástupce třídy Pisces se plazíme na obrovského zástupce mořských savců (zřejmě ňáký vorvaň).

Jenys bruslí ve Velrybí spáře a já mu mávám (ruka vpravo)

Jenýsek pokusuje i jedno krásné 7B v dýmové cloně našeho ohýnku na rozehřívání promrzlých prstů. Kůže na prstech se trhá a odlupuje. Jdeme na druhou stranu kopce. Tady někde je ta rybiška. Nenalézáme, ale přelézáme Staré pušky (Jenýsek na flaš) a Jenys zkouší alespoň AUMAX pravý 7A (nebo +). Asi třetím nebo tak nějak udrtí první dva smrtelné tahy a pak už to nejde pustit. Večírek nedaleko hlavní ve směru na KVary je u ohýnku zajímavý. Nebojte se, stihli jsme pomluvit úplně všechny! :-)
Ráno se rozpršelo, takže vstáváme až přestane. Loudáme se a je nám čím dál tím větší kosa. Jedeme do Jesenice doplnit zásoby jídla a piva. Kupujeme i špeky (prý jsou netradiční a to tím, že je v nich 70% masa - dobrý ftip!). Piva je dost, jest je taky co, takže hurá hledat bouldry u Žihle, kde bylo poslední padání. Bloudíme jak magoři. Orientace je nejasná, objížďky šílené. Neustále přejíždíme hranice mezi Plzeňským, Ústeckým a Karlovarským krajem a furt jsme někde v Tramtárii. My ale nechceme Tramtárii. Chceme bouldry u Žihle. V momentě, kdy vyměníme navigátora, začíná se vše (až na oblohu) krásně vyjasňovat. Konečně parkujeme v lesíčku plném šutrů. Jakmile si hodíme na záda bouldrmatky, začne pršet. Jakmile je shodíme pod prvním šutrem, začne sněžit. "Ne, já su tvrďák! Du do toho!", zvolávám neohroženě. Neohrožený jsem však jen do té doby než vyklouznu z jakéhosi 5B. Sněžení je hustější a hustější. Hledáme nějaký převis. Převísek máme, ohniště taky. Nalámeme větvičky ze smrku, škrtneme sirkou a začneme tančit válečný tanec a tanec na odvolávání humusu, který bouldrování nepřeje. Fšecko marné.

Zmoklé slépky, pivo a oheň bude svítit, bude hřát!

Jenys si tedy bere v zoufalství do ruky svůj dobře nabroušený nůž a mizí v lese. Když se vrátí, drží v ruce 3 opékačky. Protože veverky neulovil, vytahujeme 70% maso. Špeky nám spraví náladu a pivečko jakbysmet. Bílé zlo však nepřestává padat. Pochčijeme ohýnek a jedeme domů. Opět se trckáme po dálnici D1 a opět v Brně odbočujeme k tomu obrovskému, do dálky růžově zářícímu bordelu a o pár ulic dál vyhazujeme Jenysa před jeho privátkem. Jo, ale bylo to krásné - to skákání do madraček.

(foto a 1. navigátor Macek)