Zobrazují se příspěvky se štítkemjura. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemjura. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 29. srpna 2017

SWJEŤAK!

Po tem, co sa Marťa odstěhoval do Mnichova, otevřely sa nám lezcom z Broda Uherského úplně nové možnosti. Teho zme sa rozhodli využit já s Jenysem v termínu finále svěťáku v bAulderingu, kerý měl byt právě v Mnichově. Páč je to kůsek od Jury, tož jakože nejdříf Jura a podem svěťák. A protože sa nám to moc líbilo, rád bych sa s vama podělil o naše zkušenosti s tuplákama piva v Mnichově a s lezením v Juře.
Jenys měl přes víkend pařbu, tož sem ho vyzvedával až v nedělu večer v Brně. Už když sem ho uviděl u Lídlu na parkáči, tušil sem, že to slibované řízení, sa v jeho podání konat nebude. Po D1 se teda náš kočár řítil výhradně pod mojím vedením. Posledních 20 minut před Špízem to bylo na krev, ale žijem, tož dobré.
Jenys byl navalený jak slimák!
Ráno dospávám deficit z řízení a Jenys vyspává opicu z prokaleného víkendu. Eště doma sem listoval průvodcem z roku 2011 od Šwertnera, kerý je minimálně tak dobrý, jak ten na Palštajn a možná aj o cosik lepčí, protože v něm mám už spoustu zápisků a perfektně sa v něm orijentýruju. No a doma sem si aj na Jenysovo doporučení vybral Obere stěnu u Gosvajnštajnu (to je to město s tým velikánským kostelem – až budete v Juře po patnácté, tak už budete vědět a pokud pojedete poprvé, tak je to jedno, protože v Juře vedů šecky cesty na jakési město, co sa menuje Umlaitung). To je stěna, gde nebožtík Kurt Albert, fotr rotpunktu, vylezl kdysi hóóódně dávno ten slavný Sautanz. Na téjto stěně je ale aj spousta dalších krásných cest. Rozlézání v šestkách zvládá Jenys s mírným třesem v těle, čímž mi značně připomíná mňa samotného. Enomže u mňa je podezřelé, když sa netřesu, u něho je to právě naopak. Lezeme to zleva doprava (jako obrazně – šli zme ve skutečnosti zprava doleva) a očumujeme jednu rozkošnů polku. Po sedmičkách dáváme svačinu a Jenys šlofíka. Já si mezitým obejdu šecky zdejší zákoutí a najdu si hvězdičkovů osummínusku. Jako dobrý balet po mrdkách se zmrzlýma prstama, pak polica a silovica po ďůrách. Ke štandu dolézám udýchaný, ale spokojený. OS nebo smrt sa pro mňa stává heslem zájezdu. Pak zme eště lezli šéne handris. No, mělo to hvězdy, ale. Handris začínal komínem na rozpor nohy-záda. První jištění v podobě smyce starší než Kurt bylo pěkně vysoko a první borhák eště o 3 metry výš a med to teda rozhodně nebyl. Estlik do tohoto naleze sedmičkový lezec, tož z té hvězdičkové sedummínusky bude kurefsky překvapený. Jednů sem cvakal z žaby a jednů z pěsti, jinak sem to jako handris na tých 30 metroch necítil. Ale jako fajn, mně sa to lůbilo. Jenys mně u čtvrtého řekl, že se málem posral a chytil sa presky a jeli zme k foťáku pro pivo. Foťák je nejlepčí obchod v Juře. Leží mezi Betzenštajnem, kde je Rockstór (ne, elektrické kytary ani černé trička se škaredýma obrázkama tam nekůpíte) a Plechem (to je město, ne klempířský matroš!). Tam majů takovů sekci s chlastem a výběrem piv z asi 30 pivovarů. A majů tam aj výborné německé rádlery. Bereme si mnicha – ten je nejlepčí. A zpátky do Špízu na pódium, uvařit a spat. Usínám brzo, brzo vstávám a tým znervózňuju svoje kamarády na lezeckých zájezdoch.
Norimberk je velmi kulturní město
Další den jedeme přes půl Jury na sever do údolí, kde je Rotewand a takové ty další vyhlášené stěny. Ideme lézt naproti teho Rotewandu. Je to pěkné – 3 oblasti vedle sebe a pod sebů (to sa mosí vidět, to sa nedá popsat). Jediná chyba – svítí sem dopo slunko. A že letos sakra svítí a hřeje. Rychlo lezeme tři sedmičky, co sů tak napůl ve stínu a pak sa krčíme v takové polojeskyňce a čekáme, až ta žhavá sviňa zaleze za kopec. Mezitým došel borec s borků. Borec zkůšá vyhlášenů devětmínusku a borka ho jistí z průžku stínu pod skalů. Tož, paráda! Pěkná byla! Jako ta borka. Já sa navazuju a idu do osummínusky vedle nich. Když sa chytím skály, hned sa jí pustím. Ta skala je horká, jak cip! No, aspoň to rychlo vysmahnu a nebudu sa zbytečně zdržovat v chytoch. Sem to vysmahl a vysmahlý sem byl a spocený a vůbec – vedro, hnus! Jenys nastůpí a říká, že jako, že estli sem myslel, že je ta skala horká? Říkám, že jo a on na to, že ty půčo, ta je úplně žhavá! Pak ideme do sektoru za roh. Tam to trochu podělám v další pěkné osummínusce, ale neva, hezká byla. Za dvacet roků ju zkusím znova. Pak ideme takovů nádhernů sedummínusku do převisa. Ty koky leze sa pod převisem jak v Josemitoch v Grejtrůfu na Kapa. To je fakt zážitek! Typický Josemitský vápno a nádherná expozice. Tuto cestu fšeckým moc doporučuju. Já si eště na dolez dám Golema. Dole sa stavíme v potoku očmáchat, dáme rádlera a jedem do Bejrůtu. Jako pěkné město. Tak si tu dáme německé národní jídlo. Kebab za 3,50 je výtečný a plný masa. Večer sů na pódiu dvě pěkné němky. Ale nechců sa s nama bavit ani nic jiného nechců. Zme rádi, že možeme byt pod střechů. Jak sa zetmí, tak zalezů do svojeho obytňáku a zhasnů, tak nevidíme, jak si sundávaly podprsenky.

Máme restdej a to je v Juře ideální čas na to, dívat sa, jak vstávajů mladé hezké němky. Jako pěkná podívaná k snídani. Plán na večer je jasný. Bílé víno prý roztahuje nohy. Když to eště vytuníme svíčičkama, to by bylo, aby nebylo! S velkýma plánama jedeme do Potentoštajnu do bazénu. Stejně poprchává a my restujeme. Sa okůpeme, požereme u golfového hřišťa a jedeme do Norimberka pro Marťu. Jako jedem dost brzo, protože si chceme obejít histerické centrum (ne, nemám tam chybu). Tož obcházíme jeden gotický kostel za druhým. Paráda. Všude lebky, lidi prolezlí červama, zdechlí králíci a varhany, na kterých paří varhaníci. A pak deme na hrad. Hradby jak sviňa. Obrovské bašty, stěny majů šířku snad dvaapůl metra. Pod hradem si dáme kafe a voláme Marťovi, kam má dojít. Jenys si eště ubalí cigárko a já zakůsnu jabko a pak už jedeme na naše oblíbené pódium. Stavíme sa u foťáku pro to víno a svíčky. Jenys sa modlí, aby tam byly ty němky. Já sa nemodlím, ale enom proto, že to neumím. Marťa je v klidu, protože nevěří, že to nebyla fatamorgána. A pak sa nám směje, když žádné němky pod pódium nedorazijů. Eště stihneme naplánovat, že sa zítra pojedem podívat ven z Berlína a ideme spat. Nechám si zdát o tom, jak si němky sundávajů podprsenky aj ty další věci.
Out of Berlin 8a - leze Marťa
Ráno jedem na stěnu, kde je to z teho Berlína venku. Marťa to zkůšal na začátku prázdnin. Kroky si ale pamatuje líp Jenys, který ho v tom tenkrát akurát jistil. Jako házal sem můdra jako „tam daj patu“, „ty nejsi rozhodnutý, estli pravů nebo levů“, „lezeš jak debil“ případně "lezeš jak pařez!". Marťa na všecky moje bláboly opakovaně odpovídal větů „je to mokré“, případně „je to oslizlé“. Já sem mezitým zkůšal nejaké osummínusky a osmičky a lezlo sa mně dobře aj když to bylo mokré a místy oslizlé. Byl tam aj jakýsi světoznámý trenér s naušniců v nose. Marťa dal ostrý pokus a i když sa mu podařilo cvaknůt lano do první aj druhé a věřte nebo ne, ale aj do třetí expresky správně (ano, on existuje správný a špatný způsob cvakání lana a tá gumička, ta je na expresce enom jedna z určitého důvodu, ale na to bych sa optal v nejlepším autdórovém šopu široko-daleko, tam na to majů odborníky), tak ta mokrá a oslizlá kunda ve stropě fakt střílala jak sviňa, až to brnklo prstama, jak když luskne. Tož jako že deset minut odpočne a zkusí to. No nedopadlo to, ale bylo to o podmínce, to je jistá věc. Možná hrálo roli aj to, že si Marťa nezvolil dobrů cestu. Šak on nebyl OUT OF BERLIN, on byl OUT OF MNICHOV!!! Dobří byli aj ti holanďani, co tam lézli vedle nás a mezi každů cestů si dali špeka (ne, nemyslím slaninu, myslím špeka). A zasejc obchod, rádlery, pivo a večer Roman Tyčka u čajových svíček (těch zme měli od včerejška dost).
Mnichovská podzemka má fakt páru!
Poslední lezecký den zme si vybrali lokalitu na jihu, aby sme sa co nejvíc přiblížili Mnichovu. Skaly, co měly byt 10 minut z parkovišťa, zme hledali asi hodinu a půl. Jenysa to odrovnalo, mňa nasralo a Marťu nabudilo. Aj proto byl navázaný jako první a hrnul si to šestků vzhůru, zatímco Jenys usínal na kládě. Ta šestka byla hnusná. Pak sme šli tuším nejaků sedmplusku a pak osummínusku. Jako vypečené lezení – doporučuju! Pak sem sa už konečně mosel nažrat. Za rohem Marťa odvážně nalezl do osmmínusky a bojoval jak lev o svůj onsajt a lezl při tom jak nemehlo. Ty lehké cesty, kde sa mosí řešit, co člověk chytí, ty mu nejdů. Ale jak je to 8a, kde není z čeho vybírat, to leze jak pánbů. No, já sem si to flešnul a byl sem spokojený – doporučuju, pěkné (jako opravud, bez ironie). Marťa to v té cestě pohřbil. Balíme a jedeme k němu do Mnichova. Všeci sa už těšíme do zahrádky na tupláky. Řídí Marťa a jede průměrnů rychlosťů 175. V Mnichově sme za chvílu. Nakůpíme, u Marti sa umyjeme, nažereme (vaří Marťa) a valíme do parku na zahrádku (býrgárden) doplnit vitamín B. Dám si tupláka. Marťa si dá poloviční a Jenys si dá dva tupláky. Marťa ho má, já taky a Jenys je v poho. Přišla pořádná smršť. Prší, blesky, hromy, plesky. Beru si krýgl jako suvenýr dom.
2 Z sa čtů jako Č!
Sobota je jednoznačně nejdůležitějším dnem našeho zájezdu. Dneska uvidíme, jak sa má boulderovat! Vstáváme pozdějc. Snídaňu chystá Marťa. (Já sa k němu asi přestěhuju, to je servis!) Pak ideme na boulderofku. Je tam lidí jak sraček, strašné vedro a letité zkušenosti sů vám tu k hovnu. Jak to začne byt do kopca a do těla, tak su v p.. (šak víte gde). Zato Marťa exceluje a Jenys mu zdatně sekunduje. Ale jako Marťa je jednoznačně nejlepčí! (jako z nás tří) Pak valíme do města. Sa stavíme v restauračce na žrádlo. Jako fakt supr. Gdyby ste jeli do Mnichova, tak si sem zajděte. Nevím, kde to je, ani jak sa to menuje, ale běžte tam. Kucí si dávajů těstofky – každý iné a já pizzu (pozor! Dvě Z sa čtů jako Č!). Mňamka! Pizza je tak veliká, že nechávám kůsek aj Jenysovi, protože bych to nepozřel. Pak si eště kůpíme rádlery a jedem podzemní šalinů na olympičijský stadión. Lístky máme kůpené přes net. Dopravu po městě aj kůpení lístků zařizovali inženýři. Já jako magistr bych to nedal, tak sem sa enom vezl. Ideme pod pódium a Marťa sa protlačí až k bariéře před stěnů. Eště hodinu čekáme, než to vypukne. Už je to tady! Šů jak sviňa začala! První lezů ženské. Jako dobré kusy by to byly, ale sů takové hranaté. Docela sympoška je ta Srbka. Šecko leze jinak než ostatní a je fakt pěkná. A de jí to. Nekteré bouldry nemožů borky ani nalézt. Ale nevadí, když sa není na co dívat na stěně, díváme sa okolo. Tolik pěkných bab, to je po týdnu v Juře balzám pro dušu!
Po krátkej pauze nastupujů na finále chlapi. A to je teprů masakr! 3 Japonci, 2 Korejci (z nichž jeden sa menuje Ja-pon-čan) a Jan HHHOOOJJJEEERRR!!! Německé publikum huláká jak kdyby Bajern vyhrál ligu mistrů! Japonci s Korejcama skáčů po stěně jak opičáci. Hojer sa v prvním pěkně trápí a topuje až 2 sekundy před koncem limitu – fakt dobrý adrenalin. Ve dvojce se asiati nechytajů. Pak příde Hojer a smrkne to jak nic a rázem atakuje první příčku. Hojer byl prostě mocný jak zaželezobetonovaný Rumburak. Ve trojce je to podobné. Čtverka je moc hezká a každý ju řeší jinak. Záverečný skok je parádní. Obvzlášť elektrizující je, když doskočí aj Honza Hojerů. Němci řvů jak najatí! Jako fakt hustý závod. Je tu lidí, že sa ani nevlezů! Pecka!!!
Po vyhlášení, keré ohňovýma efektama připomínalo víc koncert Ramštajnů než svěťák v bAulderingu, ideme eště na jeden tupláček (já), rádler (Marťa) a dva kousky (Jenys). Nočním metrem jedeme do bytu. Ráno vstáváme fakt pozdě. A pak už jenom kodrcání dom.
Totální tupláci!
Až na věky OHEŇ!
teaČR

úterý 25. října 2016

S Mackem v Juře

Zkrátka jsme na Macka zbyli my – rodina Masařovic. Macek chtěla jet a my taky. Naložili jsme se v pondělí 4.7.2016 do auta k Mackovi a vyrazili na cestu. Po pár zastaveních a tlačenici na D1 nás Macek bezpečně dovezla do Německa.

ÚTERÝ 5.7.2016

První noc pod širým nebem na parkovišti. Bylo hezky, tak jsme si po cestě zdřímli. Sbalili se a přejeli ke skalám – oblast Marientaler Wande.

Kousíček od auta, skála pěkně odjištěná a téměř bez lidí. První den a hned slibné přelezy. Měli jsme radost.
Marientaler Wand
Navečer jsme se jeli ubytovat do kempu Betzenstein. Čekala jsem nával lidí a překvapivě byl kemp prázdný. Což bylo příjemné. Na louce pro stany je maringotka se záchody, které byly vždy čisté. A umývárna na nádobí. Sprchy jsou za hlavní budovou. Kempaři s grily a lednicemi naplněnými k prasknutí přejeli až na víkend. Kupovidu nedělali randál, tak se dalo v klidu spát.

STŘEDA 6.7.2016

Po večeři Macek s Masikem vedli debatu nad výběrem další oblasti. Dohodli na Graischer Bleisteinwande. No, ne že bychom tam zrovna chtěli, jenomže hned první den, kdy jindy, jsme zjistili, že Masik zapomněl sbalit presky. V tu dobu byl v Juře i Řízek, tak jsme ho požádali o zapůjčení jeho presek. A než jsme je našli, nemělo cenu přejíždět jinam, proto jsme lezli tady. A kdyby toho nebylo málo… Masik nechal doma i moje druhé lezečky, přivezla jsem si do Jury pouze náhradní šňůrky. Ještěže vzal aspoň jedny a já mohla lézt. Trochu se tady bojím, první cesty přelézám, ale pak mně odradí dolez na polici bez parádních chytů, tak slaňuji dolů. Poslední cestu lezu na druhém i tak se v ní houpu. Nástup bez noh zvládnu, ale dál jsem se zasekla. Opět tam, kde ostatní nemají žádný problém. Co už.

ČTVRTEK 7.7.2016

Máme rest day. V plánu je procházka kolem Betzensteinu po naučné stezce. A poté krytý bazén. Parádička pro unavené svalstvo a prima zábava pro děti.

Naučná stezka
Rest day


PÁTEK 8.7.2016

Macek po společném brainstormingu s Masikem dali palec nahoru pro Hartensteinner Wand. Super volba. Po cestě jdeme kolem aleje třešní, pak pliveme pecky až ke skalám. A díky tomu dupe po svých i Mirek. Což je fajn, ruce mám vytahané jak opice. Skály jsou kousek od auta, pokud zaparkujete u hřbitova a pak lesíkem jen 5 minut. A bezpečné s malými batolaty a ratolestmi. Téměř rovinka. Proto se sem sjíždí i další lezci s kočary a drobotinou. I tak není přetlak v cestách. Věřím výběru Macka i Masika, lezu vše na prvním i cesty s většími odlezy. Skála je dobře zajištěná, v některých místech s mechem. Je třeba se dívat, kudy cesta vede, pokud se mechu chcete vyhnout. Dala bych oblasti +++.
Hartensteiner Wand
Hartensteiner Wand Masik


SOBOTA 9.7.2016

Počasí jak malované po celou dobu a ne jinak tomu bylo i v sobotu. Díky tomu je i široký výběr oblastí. Balíme a jedeme do Steinberger Gemsenwand. Mám takového tucha, že oblast protlačil Masik. První dlouhé cesty lezou Macek s Masikem na pohodu. Jen že já při jejich přelezu držím téměř při každém posunu vzhůru volný nebo viklající se chyt. To mně rozhodilo morál. Další cestu raději na druhém. Pak jistím Macka a Masik uspává děti. Macek zkouší 7, ale nelíbí se jí odlez od jištění a parádní chyt v nedohlednu. Po pár pokusech slaňuje.

Další cestu jsem si vybrala já a kupodivu dobře. Lezu ji na OS a Macek s Masikem za mnou. Hned vedle cesta vybízející k přelezu. Masik radí lézti na medvěda, Macek zkouší a vono né a né. Tak změna na sokola a ono jó a jó!!! Macek to dala Masikovi slíznout, mohla mít cestu na flash a bohužel si odsedla. Já jsme lezla druhá a na sokola a šlo to. Masik, aby obhájil své rady, přelezl cestu na medvěda. Zkrátka, každému sedí lezecká technika trochou jinak.

Stienberger Gemsenwand Macek
Stienberger Gemsenwand
A poslední den nám došel plyn v bombě. Bomba!!! Změna teplého jídelníčku na chlebové slepeňáky či co zásoby dovolily. To abychom si zpestřili dovolenou. A pro neustálý absťák po pivu, který doháněl Masika, jsme každý den museli do obchodu. A že děcka jsou otravné…!?

PS: ostatní, příště pojeďte s námi nebo sami, Jura stojí za návštěvu!!!

Text a nejspíš i foto: Linda

středa 7. září 2016

S Řízkem v Juře

Pondělí 9/8 nastavuji v navigaci brněnskou adresu Řízka a vyrážíme vstříc dobrodružství. K Řízkovi dorazíme bez problémů. Naskládáme zbytek jeho věcí do již plného auta a můžeme jet. Malinko se zdržíme při výjezdu z Brna. Navigace není třeba. Řízek cestu zná. Jen mu nesmím pokládat otázky, když máme odbočovat. To jsem zjistila, až už bylo pozdě. Já taky značení ignoruju, co bych se starala, když mám vedle sebe navigátora, že jo. Už samotné sledování provozu a vedení dialogu je náročné.

No raději přece jen navigaci nastavíme. Půl hodiny motání po Brně, abychom se vrátili na původní trasu, nechceme opakovat. Cesta pak probíhá bez problémů, aspoň si myslím. Na místo spaní dorazíme ještě za světla.

Ač v noci byly vidět hvězdy, ráno prší. Prý je to jen lokální a je třeba odjet z údolí. Já jsem připravena. Mám detailní plán na všechny 4 lezecké dny. Jak jinak.

Přesouváme se na Bärnfelswand. Zaparkujeme u hřbitova a delší cestou, za to přes vesnici míříme ke skalám. První sektor Schda Schdum nacházíme bez problémů, ale to je tak všechno. Další skálu nemáme v průvodci nebo co a převislé skály, kde se chceme schovat před deštěm, se schovaly zase nám. A že je Řízek intenzivně hledal. Zpátky k autu jdeme přímo.

No nic náhradní program je jeskyňka Wolfsberger Grotte. Řízek se vytrápí v Pandě za 9-, ale nakonec ji dá, na kolikátý pokus nevím. Si říkám, proč trpí v takové bolavé cestě, když vedle má hvězdičkovou 9- Orang Utan, že by masochista nebo se nerad vzdává. Tu dává druhým pokusem. Pohledem přihlížejícího to mohl dát OS, kdyby trochu zabral, ale to mohlo být jen zdání. V každém případě strop jeskyně je dle jeho gusta a druhým pokusem dává i Grüne Banane za 9+. Leze lehce, ani se nezadýchá. Radost pohledět.

No u mě to je 50:50. 7+ Flesh ano a 7+ OS bohužel ne. Odpoledne přestává pršet a svítí slunko. Filip chce lézt na věžičku s křížkem. To je třeba podpořit. Leze ji s přehledem. Já jsem si vybrala na závěr nejlépe odjištěnou 7-. Řízek se pozastavuje nad kruhy, které už kruhy nejsou. Jsou to spíš ovály. Prý jsou opadaný. Podle mě to tak bylo už původně. Nicméně nad prvním takovým šišatým kruhem jsem trochu znejistěla. Trochu lokrovaté a jištění pod nohama. Pak bouldr pod dalším kruhem. Sakra co to je! Jakési malinké lišty, ze kterých necvaknu a jištění 2-3 m pode mnou. Řízek mně ujišťuje, že to na zem určitě nebude. No to jsem slyšet nepotřebovala. No nic, cvakám jištění z vedlejší cesty, které je díky bohu blízko. Těžké místo přelézám a mířím k prvnímu bytelnému kruhu, ze kterého jsem rozhodnuta slanit. Dál jsou už jen 2 smyce. Cvakám kruh. Řízek ze zdola: „ To už dolezeš, smyce jsou jak nové.“ Když to říká. Lezu dál, skála se pokládá a určitě jsou tam samá madla. První smyce je velké rozčarování. Smyce není provázaná v hodinách!!!! Jen je daná ve spáře. Do prkýnka, že jsem neslanila z kruhu. Další nemilé překvapení mně čeká pod další smycí. Odlez jak v Tatrách a najednou ukloněná police bez chytů. Aůů. Potím se, adrenalin stříká ušima, panika útočí. Dolů je to daleko. V hlavě mi běží můj nekrolog. Cesta je však jen vzhůru. Nalézám do leva. Řízek volá, jestli nelezu moc doleva. Jeho hloupý komentář nechávám bez odezvy (musela bych být hodně sprostá a na to teď není prostor). Soustředím se na výrobu chytu. Trhám kytku a tvořím chyt tak na konečky prstů. Překonám hluché místo a cvakám smyci. Panebože díky. Konečně kruh, jsem zachráněna. Po slanění mi Řízek suše oznamuje. „Já bych to zabalil u toho kruhu.“ V ten moment bych ho nejradši něčím praštila, ale jsem tak ráda, že jsem přežila, že i jeho nechám žít.

S odstupem času musím říct, že ruky byly špatné, ale nohama se dalo lézt a není důležitý, jestli je zážitek pozitivní nebo negativní, hlavně musí být silný. Což rozhodně byl.

Středa. Vybíráme oblast Schlaraffenland blízko spaní. Řízek mi nechává nacvakanou 7mičku, ve které se rozlézá, ale na ni se dopoledne nedostane. Než se rozlezu, začne pršet. Řízek dává 8+ OS po ničem a na 15 m s jedním jištěním, brr. Přesouváme se pod převis, kde zkouší několik těžkých cest, ale po víkendových bouldrových závodech a včerejším lezení nemá kůži na prstech, ale cesty ho baví a užívá si to. Já si dávám krásnou Drachen 7, kterou lze lézt i za deště. Zabojuju při cvakání a nevzdám to u posledního jištění. Jen mám zase dilema, zda je to OS když v klíčovém místě vezmu označený chyt. Asi bych to nedala, kdyby nebyl označený, takže jen flesh. Ale pěkné. V každém případě mám bojovnou náladu a vylezu i nacvakanou sedmičku z rána. I sám Řízek čekal, kdy řeknu, sedám, poté co jsem hezkou chvíli ladila, než jsem udělala další krok. Mám radost.

Přesouváme se dál. Řízek dává na několikátý pokus Commander Superfinger za 9- . Bohužel zmrzl, když jsem se trápila v hvězdičkové 7-, které byla převislá od začátku do konce, v půlce začalo pršet. Asi na něj mám magnet nebo co.

Večer přijel Honza s kluky. To bylo radosti.

Následující den jsem měla rest day. Vzala jsem všechnu omladinu na výlet kolem Muggendorfu, kde byly volně přístupné jeskyně a vyhlídky. Za zmínku stojí, že se potvrdilo, že ženské (tedy některé) neumí číst v mapách (na mou obranu to byl jen nákres v letáku a ne pořádná mapa) a jeden super strmý kopec jsme 2x vyšli a zase sešli, než jsem našla správnou cestu. Taková chybička se může stát, ale je důležité to umět dobře zdůvodnit (a v tom mám trénink) a taky mít po ruce něco, co jim námahu vynahradí (např. balíček bonbonů.). No nejvíc to stejně zmohlo mně.

První jeskyň byla asi 16 m dlouhá a osvětlená svíčkami. Hotová Roman Tyčka. Druhá jeskyň měla 60m a byla průchozí a bez světel. Kluci měli docela nahnáno. Drželi se mně jako klíště. Škoda, že jim to nevydrželo celý zájezd :-)
Foto č. 1 Jeskyně Oswaldhöhle
Pak už jsme se jeli jen vykoupat do bazénu, kde byl největší hit tobogán.

Řízek s Honzou lezli v Trockauer Wand a Řízek měl vele úspěšný den. Ve stručnosti:

  • Zitterikiii 8- OS
  • Froschkonig 8+ PP
  • Steep Mud 9+/10- PP 4 pokusy


Večer jsme se přesunuli do kempu ve Freinfels. Když se nás kluk na recepci ptal, zda máme rezervaci, trochu mi zatrnulo, ale měli jsme sebou Řízka, takže se pro nás místo našlo. On je vůbec u pánské populace populární :-)

Ráno tradičně pršelo, ale já měla plán, který počítal i s touto variantou. Náš cíl byl Freudenhaus, kde se dá lézt i když celý den prší. Jen je tam nebezpečně blízko potok, kde se i přes výslovný zákaz Matěj i Filip namočili. To, ale přiznali až večer.

My jsme se věnovali lezení.

Řízek se rozlezl v Ejakulation 8, který dal OS.

Foto č. 6 Řízek v Ejakulation
Honza dal OS Vorspiel 7 a Fl poeticky znějící Emanuellu za 7. Ta se mu líbila už podle jména. Oba jsme vylezli Vorspiel za 7 a Rammler 7-.

Foto č. 2 Honza v cestě Emanuelle 7
Já měla velké oči a 80 C za 7+ jsem lezla expedičně. Ještě z povinnosti jsem dala Sackesicht 7 a z Mit oder ohne za 7- jsem slanila z prvního bórku. Forma, jestli kdy nějaká byla, šla do kytek a navíc jsem měla absťák na kafe. Řízek měl taky absťák, ale jiný. Asi proto zvolil na rozlez cestu s tak netradičním jménem? Nicméně i přes tento nedostatek vylezl Golden balls 8+ OS. Ještě zkoušel nějaké 9+/10-, ale to ho nepustilo. Kulturní vložkou bylo vystoupení hudební skupiny Hadi.

Foto č. 3 Vystoupení skupiny Hadi
Pak jsme jeli do REWE, kde jsem si lámanou němčinou zvládla objednat polovinu makového závinu a nechat si ho rozpůlit na 2 kousky, a kafe. Byl to boj, ale domluvila jsem se. Měla bych zaměřit němčinu více tímto směrem. Kafe i buchta byly lahodný a naprosto ukojily moje chutě. Řízkovi nikoliv.

Po krátkém občerstvení jdeme na naučnou stezku v Hollfeldu. Cestou sbíráme svítící tyčinky, které jistě způsobylo ztracení několik německých dětí. Řízku, Řízku, cos to zas vymyslel.

Foto č. 4 Naučná stezka v Hollfeldu
Foto č. 5 Honzík prolézá stromem
Sobota. Poslední lezecký den. Neprší. Vybíráme Harry Potter Wand. Po příjezdu zjišťujeme, že je totálně mokrá. Vybírám ze zálohy Steinfelder Turm a Wand kde si po cestě tam vzpomenu, že už jsem tam byla. Filip tehdy roční nám tam nechtě vyskočil obličejem napřed z auta na čerstvě šutry vysypané parkoviště. Chudák.

Zpět k lezení. Řízek vybírá na rozlez cestu za 7, ze které se vyklube 8- . Nám s Honzou se to od začátku nezdálo, takže to lezem na druhém. Já se bojím víc jak na prvním.

Foto č. 7 Honza v Südwestkante 6-
Pak ještě cosi na druhém a něco málo na prvním a pár fotek a pak cesta Direktor Einstieg 7, kde mi Honza galantně stahuje lano tak, aby zůstalo v prvním jištění, a já místo abych byla vděčná, to chci stáhnout úplně, což Honza komentuje slovy: „ Ona se radši zabije, aby se mi vyrovnala.“ Tak si to rozmýšlím, beru rozum do hrsti a lano nechávám v prvním jištění. Dobře dělám. Klíčové místo je v půli stěny, kdy nemůžu cvaknout jištění. Je tam takový nejistý krok z dvouprstové dírky. Asi po desátém pokusu mi Řízek radí, ať se chytnu presky, což je impuls, který mě nakopne. Nadechnu se, naberu dvouprdu a vší silou tahám lano, až ho cvaknu. S cvaklou preskou už není co řešit, až na ten odlez a rezavou skobu s kruhem, což jsem myslela, že je regulérní tutové jištění. No dolézám a mám dost. Další cesta, kterou jsem přežila.

Foto č. 8 Honza v Direkter Einstieg 7
Foto č. 9 Honza jistí
Foto č. 10 Řízek v Direkter Einstieg 7
Řízek dává ještě nějaké 8-/8, těžší cesty jsou ve stínu, takže mokré. Honza leze po něm na druhém. Mohl by i na prvním, vzhledem k tomu, že v tom nesedí. Já už lézt nechcu, ale donutili mně, prý je řada na mě. Jurské lezení uzavírám pěknou 6-, kterou si pak dají i Honzík s Filípkem.

Foto č. 11 Honzík v Rocky Kremer 6-
Foto č. 12 Had Arnošt v Juře
Řízek se ještě před večeří jde podívat na skalku u kempu, kde jsou samé těžké cesty, ale to mně už nezajímá. Jsem KO. Kluci se vrací bez skalpu.

V neděli ráno platíme. Zapomněli nám napočítat 2 děti. Že by zase Řízkův vliv? Přehlédnout a přeslechnout určitě nešly. Přesto, že máme stejnou cestu minimálně až do Plzně, kde já se mám oddělit a pokračovat na Šumavu, dělíme se překvapivě už po 100 m. Každého vede navigace jinama. A já ji slepě následuji. Cestu zpět nebudu popisovat, aby si někdo neudělal mylný obrázek. Dobrý zájezd to byl. Tož tak.


Až na věky oheň.


Macek.


PS: Markéta s Ondrou do Jury nedorazila, takže to bylo takové komornější, jestli je to vůbec možné s 4 malýma divochama.