pondělí 28. dubna 2014

Suicidal tendencies?

Byl jsem teď na na jaře 2x na Kozlovi. Pokaždé narváno až k prasknutí. Skoro jako na Vertikonu v prvních lednových dnech plných předsevzetí. A pokaždé jsem se nestačil divit. To je mezi lezci opravdu tak málo odpovědnosti k vlastnímu životu a k životu jejich kamarádů? Pominu to, že přijede parta, které jeden člověk tahá všechno a ostatní se vezou. Pominu i to, že si lano dávají přímo do vracáku, místo aby použili 2 presa proti sobě, a že dělají přes několik samostatných linií jakousi šílenou pavučinu. O to tu nejde - i když i tohle je podle mého názoru špatně. A i když se do značné míry ztotožňuji s následujícím výrokem, vězte, že důvod, proč psát tenhle text je ukryt v tom, že většina "lezců" okupujících Kozla nemohla riskovat, protože dle mého soudu nedokázala absolutně vyhodnotit situaci a způsob svého chování se v lezeckém terénu.

Žít znamená být odvážný. Žít znamená něco riskovat . To live is to risk. Kdo nemá odvahu, nežije. Charles Houston

Jde totiž o to, že vedoucím takové skupiny je dost často někdo, koho bychom mohli s klidem zaměnit za Aloiza Nováka - známého recidivistu z intra od horkýže Slíže. Nebezpečný sobě i svému okolí. A při tom je to člověk, kterému ti ostatní naprosto bezmezně věří. Nechápu, proč si ti, kdo dělají náš úžasný sport nejdříve neprostudují trochu jeho historii. Především tu smutnou historii. Neměli by to dělat z nějaké nostlagie, ale proto, aby se poučili z chyb, které před nimi udělali jiní, často mnohonásobně zkušenější borci. Naučit se jak správně cvakat expresky do kruhu, jak do nich cvakat lano, aby se minimalizovalo riziko jeho vycvaknutí, proč nemít lano omotané třikrát kolem nohy, jak jistit druholezce, jak se navázat, jak slaňovat, ... Prostě těch pár základních dovedností, které ze slepého riskování udělají riskování vědomé. Riskování, které podstupuji občas i já, ale s naprosto jasným vědomím, že teď jsem udělal něco špatně a měl jsem k tomu zřejmě sakra dobrý důvod a počítám s rizikem, které mi to přináší. Proč? Prostě proto, že

Čím lépe věci rozumíte, tím lépe dokážete rozpoznat nebezpečí.

Přátelé chcete-li lézt, vězte, že dobrý horo/lezec je živý horolezec. Sápání se po skalkách je v zásadě bezpečný sport. Možná i bezpečnější než jízda osobním automobilem. Ale stejně jako při řízení vozu, i v lezení platí jistá pravidla, která není záhodno porušovat. Nemuselo by se to totiž vyplatit. A následky bývají při automobilovývh nehodách, stejně jako při lezení, často fatální. Lze jen doufat, že ti, kteří neustále opakují jednu chybu za druhou, nemají zdravý úsudek a nedokáží kriticky odhadnout své schopnosti, se ve svém pomatení mysli a opojení výškou nevydají ještě dál - do vysokých stěn či hor. Ale dost keců. Věřím, že našeho oddílu se tohle netýká. A tak se s vámi rozloučím už jen jedním citátem a pod ním seznamem doporučené literatury, kterou není nutné číst komplet, ale nahlédnout do ní určitě nikomu neuškodí.

Pravda neosvobozuje, dělá vás jen méně populárním. Sol Stein

Porcházka Vladimír et al.: Horolezectví, Olympia Praha 1990 - už asi nesehnatelná základní bible lezení v českém jazyce
Schubert Pit: Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu, Freytag a berndt Praha a KLETR Plzeň 1998
Schubert Pit: Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu II. díl, Freytag a berndt Praha 2002 - oba díly jsou hodně zajímavým čtením o tom, že i ta nejméně představitelná chyba se může stát
Frank Tomáš, Kublák Tomáš et al.: Horolezecká abeceda, Nakladatelství Epocha, Praha 2007 - zatím poslední česká bublikace probírají horo a lezení ze všech možných stránek

-teaČR-

pátek 25. dubna 2014

Velikonoční Arco

 Jestli se ptáte proč zase Arco, nechejte si odpovědět následující fotkou:
Zasněžené vrchoky okolních kopců a zelené palmy v údolí - to je kolorit velikonočního Arca.
Stejně jako posledních 10 let, i letos jsem se rozhodl vyrazit na Velikonoce do Arca. A podobně jako v mnoha předchozích letech, i letos mělo stejný nápad spousta dalších členů HOUBu. 

Naše auto - auto plné zvěře!
Jet na Velikonoce do Arca a zahájit tam lezeckou sezónu, to je něco jako svátek. Všude okolo spousty nádherných kopců se sněhovými čepicemi a pod nimi Lago di Garda a údolí řeky Sarca na jehož úbočí najdete nepřeberné množství skal s cestami všech sklonů a obtížností. A ta zmrzlina v Arcu na náměstí a ta pravá italská pizza, obchody přeplněné zbožím, pro které si sem jezdíme. Ono třeba 70 metrů lana za dva a půl litru - tomu říkám dobrá cena. 

Takže prostě i letos se jelo. Celkem 4 auta s 19 lidmi na palubách. Mezi nimi i naše drobotina. Jedni lezli dlouhé vícedélky, jiní zkoušeli onsajty a další pokusovali projekty. Ne úplně vše se povedlo podle představ, ale zalezl jsem si - jako každý rok - parádně. 

Hned první den vybíráme klasifikačně hodně přijatelnou oblast Val d´Algone. Na rozlez ideál. Přístup od auta cca 66 vteřin, pak přeskokem přes potok a jste tam:

Jenys leze, ...

... Macek leze, ...

... teaČR leze, ...

... ale co to tady dělá Řízek, to fakt nevím...
Další den tráví naše a Honzovo auto v Massone. Moje trápení ve vytrvalostním převisu pokračuje. Musím si tu prostě něco nechat (k Mackově velké nevoli) na další roky. 

Za zmínku však jistě stojí následující restdejové dopoledne v Massone, kde se sešli všechny 4 vozy našeho zájezdu. Původně mělo pršet a (taky) původně jsme měli namířeno někam úplně jinam, ale nepršelo nebo teda pršelo, ale ne v Massone, takže se valilo do Massone a tam se valilo na výkony. Tedy alespoň někteří. Nejlépe si vedla trojka Jenys, Pólo a Dalek. Jejich 6 sedmiček je především pro poslední dva jmenované nadstandart - jak v obtížnosti tak v počtu cest za jeden den. U Jenysa to není nic k obdivování, pro toho jsou sedmičky laláček, ale Pól a Dalin? Tady jasně plyne ponaučení - netřeba kohokoli podceňovat!!! No, zkrátka si ti dva po úderném dopoledni mohli do svých deníčků zapsat Muller-Thurgau, Chardoney, Rulandské šedé, Ostravský kahan, Veltlínské zelené a jakési Rosé na OS! Ve stínu tohoto výkonu zůstali i Řízkovi onsajty a fleše za 7a a 6c+ z prvního, druhého, třetího i následujícího čtvrtého dne. Zkrátka a dobře - kdo umí, ten umí a trénink dělá mistra!

Koho tihle 4 vyhlíží je jasné. Že, Kikuš.
Tradiční večůrek v picérce byl pojat jako oddílová schůze. Mírně šokována z toho byla jen servírka, které jsem oznámil, že nás bude devatenáct. Jediným bodem zasedání bylo odhlasování zahájení neřízené žranice a pijatiky. 19 pro, 0 proti, nezdržel se nikdo. Jednomyslně přijato, objednáno, snězeno a vypito až do dna!

Všichni jsou pro!
Poslední lezecký den jedeme nad Pietru Muratu do sektoru Camerette (tím my myslím opět naše a Honzičovo auto). Pěkné lezení. Dlouhé cesty. I nějaké ty hezké onsajty zase padly. Na těžší věci nebyla síla nebo vůle, možná shcázela vytrvalost anebo jsme už byli unavení.

Na závěr je třeba napsat, že on i ten deštíček, který nás trochu lechtal u žaludku, vyšel tak nějak dobře, že to vlastně ani nevadilo. A za to jsme rádi. To kvůli tomu vysmátému slunci, vlčím mákům a nádherným skalám s úžasnými liniemi, to kvůli tomu se sem stále vracíme. RomanTyčka jak má byt!

To já jen, abyste věděli, že fotky jsou od Fialice.
PS: Prosím, kdo má nějaké další fotky - teba z vícedélek - pošlete mi něco - rád bych to sem přidal.

-teaČR-

pondělí 14. dubna 2014

Nejen o lezení s Michalem Rožkem

Začátkem dubna se v Uherském Brodě vyhlašovali nejlepší sportovci města. Anketa odborníků vyhlašuje své výsledky vždy jednou za dva roky. Je velkým štěstím, že druhým v pořadí (a nutno podotknout, že druhým za první Šárkou Pančochovou) byl vyhlášen Michal Rožek, člen HOUBu. Za štěstí to považuji především proto, že lezení je sport, který většině lidí mimo tuto disciplínu nic neříká. Pro většinu veřejnosti je to o dobývání Everestu, případně dalších osmitisícovek. Tomuto štěstí šel však Michal cílevědomě naproti. Po pauze zaviněné zraněním se vrátil do sportovního lezení a dokázal prorazit mezi domácí závodní špičkou (rok 2012 celkově 2. v ČP, rok 2013 celkově 3. v ČP) a nominovat se do reprezentace. Díky tomu nejenže absolvoval několik závodů SP, ale také se zúčastnil MS a ME. Michal má za sebou celou řadu prvovýstupů všech obtížností a to hlavně v Chřibech a v Jevišovicích. Na skalách je jeho nejtžší cestou na PP Bububu 10/10+ a 7c+ OS, které si převzl z Frankenjury. Velkým štěstím je také to, že Michal souhlasil a odpověděl mi v e-mailové korespondenci na několik otázek, které doplnil i o pár zajímavých fotografií. Vznikl tak tenhle rozhovor. A tady ho máte:

Michale, první, taková obligátní otázka: Kdy jsi začal s lezením?
V roce 1998 ve svých 19 letech na Osvětimanských skalách v Chřibech.

Michal ve své cestě Deratizace 9+/10-, Jevišovice
Jaké ty začátky byly – lezl jsi hned osmičky nebo to šlo pomalu a máš vše vydřené?
Žádný velký talent jsem nebyl, vše jsem poctivě vydřel stupínek po stupínku, ale je fakt, že rychleji, než bylo běžné.

Na ČP ve Zlíně - rok 2013
Bál jsi se, když jsi začínal lozit a jestli ano, jak ses s tím vyrovnával?
Nikdy jsem neměl při lezení zásadní pocit strachu, v začátcích už vůbec ne. Většinou jsem lezl sám, free solo v teniskách a s křídou v pytlíku.

SP v Chamonix
Kdy jsi se rozhodl pro těžké sportovní cesty a kdy pak pro kariéru závodníka?
Lezení těžkých sportovních cest byl přirozený vývoj, do závodního lezení mě zasvětil Dalimil Janků. Zprvu jsem to bral jako zpestření a v roce 2008 jsem začal závodit intenzivně.
 
V klíčovém místě cesty Jebem ti hrob 10-, kterou Michal v roce 2009 udělal
V minulém roce jsi byl vyhlášen nejlepším lezcem HOUBu za rok 2012, letos jsi skončil druhý v anketě Sportovec Uherského Brodu, kde jsi byl druhý za snowboardistkou Punčochovou. Co pro tebe znamenají tyto úspěchy ve srovnání s přelezy těžkých cest nebo úspěchy v ČP?
Nedá se to moc srovnávat. Na skalách je skvělý pocit, když dáš cestu na OS, nebo ji máš vydřenou na několikátý pokus, to jsou nezapomenutelné chvíle. Na závodech získáš určitá umístění a ty se pak samo projeví na konci roku či let při vyhlašování takovýhdle anket, kde se většinou hledí na tuhle závodní složku. Vážím si všech těžkých cest, oceněních v anketách a umístění na jednotlivých závodech, ale asi nejvíce je pro mě vítězství na Slováckém oupn v roce 2012, kdy jsem se po dvou letech vrátil do lezení, navíc jsem nikdy na Oupn nezávodil a podařilo se mě vyhrát. A v anketách jednoznačně 2. místo -  sportovec za rok 2012 – 2013 města Uherský Brod.
 
Na rybách se synem - kapr měl 53 cm a 3,7 kg
Co tvoje reprezentační kariéra – světový pohár, MS a ME – jak to hodnotíš?
Když jsem se dostal poprvé do reprezentace v roce 2009 a tudíž mít možnost lézt SP jsem netušil, co všechno to obnáší. V Brně na SP téhož roku jsem si pokazil závody sám a i tak jsem byl schopen lézt s ostatními. Věděl jsem, že na to mám, ale po dvouleté pauze zapříčiněné zraněním jsem po návratu do SP viděl, jak mě ujel vlak. Ještě jsem dobře pocitově zalezl na SP Chamonix 2012, ale pak už to nešlo. Myslím, ža hodně konala hlava a špatná rozlezenost před samotnými cestami. Samozřejmě na SP je kvalifikační cesta 8b.

V Jeseníkách - přechod se záhrabem, únor 2013
Jsi známý svým přístupem k tréninku a k dodržování závodní váhy. Kolik jsi schopen kvůli závodům shodit, za jak dlouho a kolik pak zase nabereš v odpočinkovém období?
Experimenty z let 2008 -2009, kdy jsem byl schopen přibrat o vánocích za 3 týdny 13 kilo a
následující rok sundat váhu o 16 kilo jsou pryč. Je to opět vývoj a i kdybych v tomhle věku chtěl, tak tělo by nechtělo. Samozřejmě zdravé to rozhodně nebylo, i když stravování si myslím, že mám dobré. Závodní váhu mám okolo 66 kg, trénovací 68 kg, odpočinkovou 73 kg. Jsem schopen bez úbytku síly shodit před závody kilo týdně.

Traverz 7C na Koryčanském Hřebeni
Jak zvládáš trénink, rodinu, práci?
Tohle je snad nejtěžší ze všeho. Je to o prioritách a čas je k nezaplacení. Spousta věcí, které jsou pro normálního člověka běžné jdou bokem.

Vím, že jsi prodělal v minulosti i nějaká zranění a i letos tě zastavili zdravotní problémy. Co bys nám řekl k tomuhle?
Poslední dva roky jsem intenzivně trénoval skrz závody a přiznejme si, věk nelze zastavit.
Tělo nemělo už z čeho brát. Chronický zánět achilovky, z toho záněty v orgánech a absolutní
vyčerpanost, proto jsem po ČP v Praze přestal lézt. Týden jsem ještě cvičil pro údržbu, ale pak už to též nešlo.

Osvětimanky s rodinkou
Kdy se zase vrátíš k tréninku, lezení a závodění?
Ke cvičení bych se rád vrátil po nynější detoxikační kůře – ovoce, zelenina, voda, kombucha a to po 20.4. Lézt budu moct, pokud nebudu mít zánět v té noze, ale to může ještě trvat klidně další měsíc, či dva...

Jaké máš cíle pro letošní sezonu?
Prvotní cíl je být zdravý. V září je MČR v Praze. Pokud budu vědět, že se nestihnu v klidu připravit, nepojedu a začnu závodit po novém roce. Vše zlé je k něčemu dobré, protože bych si mohl více užít lezení na skalách, které mě chybí. Skrz závody jdou skály bokem. Nesměl bych pracovat, abych při rodině zvládal naplno i tuhle část lezení.

Co bys doporučil těm, kteří s lezením začínají? Jak by měli postupovat, pokud chtějí být úspěšní?
Nejvíce je důležité, aby je to bavilo a šli svou cestou bez ohledu na výsledek. Jen tak můžou být v budoucnu úspěšní. Znovu se budu opakovat, pokud chceš v lezení dosáhnout více, než ostatní, jde hodně věcí stranou. Při dosažení vrcholné úrovně se dá opět k věcem vracet, jako u mě s rybařením. Skrz lezení jsem rybařinu pověsil na hřebík a teď můžu jít na ryby a přitom se i dobře připravím na závody.
 
Co pro tebe znamená „být úspěšný“ v lezení?
Mít výborný pocit ze sebe samého! Pokud tenhle pocit chybí a hlavně delší dobu, nemůžu jít dále.
 
Michal při petanque


Máš mnoho prvovýstupů. Kterých si ceníš nejvíce?
99 procent prvovýstupů mám v Chřibech. Spoustu z nich jsem dělal s Markem Zavřelem a nějaké též s Vlkem, Markem Čajkou a Jarou Blatným. Dvě cesty v desátém stupni UIAA  mám zapsané v Jevišovicích na Znojemsku.
Pro mě je nejhodnotnější prvovýstup Severní stěna 9+/10- UIAA na Osvětimanských skalách v Chřibech a dále cesta Jebem ti hrob 10- UIAA v Jevišovicích.
 
Existuje někdo, nějaká osobnost, tvůj vzor, trenér, rádce – prostě někdo, kdo ti v lezení pomohl dostat se tam, kam jsi se dostal ty?
V začátcích jednoznačně Dala Janků z Uh. Hradiště. Byl jediný kdo na konci 90 let lezl stabilně 8b na skalách a jezdil na závody. Ujal se mě, trénovali jsme spolu, bral mě na závody. Troufám si tvrdit, že jsem po něm později převzal štafetu. Rád bych ještě uvedl Marka Zavřela, Sviště, Vlka a Helču Lipenskou s Tomem Mrázkem. Tihle lidé mě dali mnoho do lezení i do života.
 
Na plese HOUBu, začátkem roku 2013, byl Michal vyhlášen Lezcem roku HOUBu za rok 2012
A co nějaký typ na dobrou lezeckou oblast? Třeba tvoje nej oblast u nás a v cizině?
U nás určitě Chřiby. Různorodost lezení na kvalitním pískovci a to vše vsazeno v nádherných bukových lesích. V zahraničí je má nejoblíbenější oblast Arco v Itálii.   

ptal se teaČR

autoři fotografií: M. Zavřel, J. Mynář, J. Rožek, D. Pavlinec, J. Antl, M. Rožková, B. Lebloch