VERTIKON CUP U14 Český pohár v lezení na obtížnost

V sobotu 18.5.2019 se našlo 5 odvážných dětí z Horokroužku, které přijely do Zlína porovnat síly s cca 130 dětmi, které narozdíl od těch brodských trénují i 3x týdně na těch nejvyšších a nejlepších stěnách v ČR pod vedením trenérů prefesionálů.
Byl to vůbec první závod, na který jsme s dětmi vyrazili a rovnou takový křest ohněm. Do Zlína se sjeli závodníci z Prahy, Brna, Ostravy, Pardubic, Prostějova, Trutnova, Olomouce, ale také ze Slovenska a Polska.
Závodilo se ve třech věkových kategoriích a samozřejmě odděleně dívky a chlapci.

V jednotlivých kategoriích jsme měli reprezentanty s následujícími výkony:

• Kategorie U10 dívky - Nejmladší závodnice Elen Maleňáková (ročník 2012) dosáhla na 13. místo. V součtu obou kvalifikačních cest dokázala udržet 42 chytů a díky své výšce 43 (Q1 - 30+, Q2 - 12). "pouze" tečovala. Její vytrvalost a technika je velkým příslibem do dalších let/závodů.

Elen Maleňáková v 1. kvalifikační cestě

• Kategorie U10 chlapci - V této kategorii jsme měli 2 zástupce - Šimona Kučeru (ročník 2011) a Patrika Uhera (ročník 2010). Šimon dosáhl na 12. místo. Měl stejně jako Elenka problém s delšími kroky. V 1. kvalifikační cestě se na něm podepsal respekt z převislé stěny, kterou díky nevhodně namontovaným chytům v Brodě vůbec netrénujeme. Šimon má v této kategorii ještě minimálně rok na to, aby natrénoval. Kvalifikační i finálovou cestu měli chlapci i dívky stejné. Šimon v součtu kvalifikačních cest udržel 31 chytů (Q1 - 12+, Q2 - 19). Nejlépe se z Broďanů s trémou a strachem z konkurence popasoval Patrik Uher. Jeho výkony byly velkým překvapením. Z 9. místa po kvalifikaci dokonce postoupil do finále. Ve finále mu chyběly 2 kroky, aby své celkové umístění ještě o jednu příčku vylepšil. Za celý den zdolal 68 chytů a dva další tečoval. (Q1 - 18, Q2 - 39+, F - 11+). A to nepočítám chyty, na kterých lezl během přestávek. Patrikův bezstresový přístup a klidná hlava je také příslibem dalších skvělých výkonů.

Patrik Uher při prohlídce finálové cesty v kategorii U10

Vítězové kategorie U10 chlapci - zdroj: FB stránky Vertikonu

• Kategorie U12 chlapci - V kategorii U12 jsme měli závodníka pouze mezi chlapci. Byl jím Dominik Škrabálek (ročník 2008), který se složením závěrečné zkoušky v Horokroužku v minulém roce posunul mezi dospělé do tzv. HOUBu. Dominik v současnosti trénuje hlavně s tatínkem Tomášem. Na Dominikovi byl vidět tréma už od rána, ale jeho výkon byl velmi profesionální. V kvalifikačních cestách si načetl kroky soupeřů a nastupoval do cest s jasně vymyšlenou strategií. Tento zodpovědný přístup, samozřejmě i jeho lezecká technika a síla, mu zajistily 15. místo. Dominik se v obou kvalifikačních cestách dokázal pohybovat na celkem 38,5 chytech (Q1 - 17, Q2 - 21,5). Dominik ještě na závodech tvrdil, že si závody hodně užil, že ještě potrénuje a zkusí příště zabojovat o lepší umístění. Tak se velmi těšíme na jeho další úspěchy.

• Kategorie U14 dívky - Suverénně největší výzvu před sebou měla Klára Světínská (ročník 2007). Nastupovala do kvalifikačních cest, které byly v obtížnosti 7b+ a 7c+. Pro porovnání této obtížnosti zmíním, že v oddíle nemáme ani jednu ženu, která by danou obtížnost vylezla a mezi muži jich je určitě do 10. V první kvalifikační cestě zdolala 11 chytů. Zrádnými se jí staly velké oblé chyty, které bohužel díky jejich finanční náročnosti v Brodě nemáme. Když Klára nastupovala do druhé kvalifikační cesty, zdála se uvolněná. Dokonce jsme se ze srandy vsadili o pivo, když cvakne 3. expresku. Ale bohužel přemotivovanost se jí stala osudnou. V sekvenci prvních několika kroků postupovala opačně a ztratila velké množství sil. Díky tomu necvakla první expresku a v závodě skončila. Doufám, že její nezdar ji od závodění neodradí a bude moct v dalších závodech opravdu ukázat, na co má.

Ještě bych chtěl podotknout, že cesty měly víc než 40 kroků / chytů. Děti z horokroužku lezly na tak vysoké stěně max. 2 - 3 x. Někteří jen jednou. Dost bylo ale obahjování výkonů. Upřímně si řekněme, že máme co zlepšovat a na čem pracovat. Vzhledem k tom, že máme jeden trénink za týden, neočekávám, že budeme konkurovat vítězům. Ale i díky Patrikovi vidíme, že postup do finále není meta příliš vzdálená. Takže: "ZLEPŠEME SE!"

Za vedení horokroužku velmi děkuji všem, kteří našli odvahu a reprezentovali HO TJ Sokol Uherský Brod neboli HOUB. Po zásluze budou reprezentanti na nejbližím tréninku oceněni a pochváleni před celým kroužkem.

Kompletní výsledky chlapci: https://www.horosvaz.cz/res/archive/278/039042.pdf

Kompletní výsledky dívky: https://www.horosvaz.cz/res/archive/278/039043.pdf

Propozice závodu: https://www.horosvaz.cz/res/archive/275/038006.pdf

Kalendář závodů ČHS: https://www.horosvaz.cz/soutezni-lezeni/prehled-zavodu-cr/kalendar-zavodu-cr-2019/

Kalendář open závodů: https://www.horosvaz.cz/open-zavody/

Odkaz na FB stránky Vertikonu s fotkami: facebook Vertikonu

Zbyněk Sušil

Co sa 2018 - Aktualizace!

Zduř HOUBaři,

po několikaleté odmlce sem sa rozhodl, že mě to předsedovo shrnutí na valné hromadě Sokola UB "Letos zme zase hovno vylézli." už nebaví. Navzdory tomu, že on to tam pronese zase, protože on to asi jinak neumí (ale Masi, já su rád, že si náš předseda a lepšího by sme mět ani nemohli) rozhodl sem sa sepsat to, co je dostupné anebo to, o čem vím, a co stojí za řeč ohledně lezení HOUBařů za jír 2018. Letos jsem nelezl žádné velké stěny a velké kopečky sem nelezl nikdy, takže o těch to tu bude muset rozepsat někdo jiný. Byl sem ale téměř měsíc ve sladké Francii (s krátkou zastávkou v Arcu) a byla to zábava. Takže letos jenom o těch sportovkách. Bouldry taky vynechám, i když v Loučovicích sem byl, ale stálo to za starou bačkoru. A stejně si myslím, že v bouldrech jsme letos hovno vylézli :-)

Jenys Sedlačík se z kraje jara nechal vybičovat svým kámošem Mrndou k několika návštěvám ne příliš oblíbených míst v Krase Moravském. Výsledkem bylo Salve Walley 9- na druhý pokus. Devětmínus už není úplně cesta, kterou dáte s prstem v nose enom za to, že sa na tréninky chodíte dívat na ostatní a vést na jejich účet blbé kecy. To už chce trochu skutečného tréninku a pohybu ve skalách. O zvedání pořádných závaží ani nemluvím.

Vlevo Řízek, vpravo Jenys ve vrcholné formě!

Nejvíc teho letos předvedl zarputilý vegetarián Řízek (Martin Řezníček). Při našem letním putování po Itálii a Francii vylezl spoustu krásných a těžkých cest. V Arcu dal Super Atico 9+ druhým pokusem. V Orpierre bojoval s Game Over 8a. Kvůli chladnu jsme vstávali v šest ráno a utěkali nahoru do kopca, aby si poslední možný den mohl Řízek zakřičet radostí po tom, co cvakl slaňák. Kromě toho dal na tomto zájezdě několik 7b OS nebo flash, přidal 3 7b+ PP a v St. Legeru i dlooouuuhatánské 7c Les Clowns. Myslím, že slušné. Navíc sem ho potkal před 14 dňama na Hudy v Brně a pokud bude trénovat tak, jak trénuje, tak by to na jaro mohlo zase začít padat. Motivaci myslím má. Alespoň v tom Brně sem ju viděl.
Aktualizace: Z prosincového výjezdu do Španěl si Říza přivezl další sadu pěkných přelezů z oblasti Jaén. Mezi nejhodnotnější patří Apura Tu Tiempo 7c+, El Verdugo 8a a Freddy 8a. Říza jede a ta motivace bude asi s velkým M!

Řízek v totálně odporném nástupovém boulderu do Fuega 8a+, Arco, Massone

Letošní jaro bylo příznivé aj pro mňa. V květnu jsem v zápalu boje dvakrát navštívil Divé veže, což je taková lokální, ale jinak moc krásná oblast mezi Píšťanama a Novým Mestem, která je asi 45 minut chůze od auta pod zříceninou hradu Tematín. V nejsportovnější části této oblasti se mně podařilo dát PP cestu Masáčik 9-. Na Osvětimankách jsem si asi po dvaceti letech odvěsil pytel z legendárního Znovuzrození 8+/9- a konečně v létě ve Francii jsem utrápil Soft Connerie 7b na PP.

Jezdit lozit do Provance určitě stojí minimálně za ta krásná levandulová pole!

Počet členů oddílu bohulibě roste, výkonost, jak se zdá zas tak ne. Já o dalších slušných přelezech nevím. Kdo ví, ať to přizná a dopíše. Jediné, co za ty roky vím, je, že je třeba hodně trénovat a hodně lézt venku. Nejsem nějaký nacvičovací typ. Mám raději onsajty, ale když se mi cesta líbí, umím se do ní zakousnout. A mám rád aj ty velké stěny. Takové ty cesty, kdy to už trochu lechtá kolem žaludku, kdy nastupujete dvě hodiny do kopce a sestupujete možná i hodinu déle a mezi tým lezete celý den. Ale ne vždy je na takové lezení parťák nebo čas. Chtělo by to zase takový ten velké oddílový zájezd jako byl Badil nebo Čimy. Marmolada volá!

Já v jakémsi 7b+ v Ceuse.

Pevně věřím, že nastupující nová generace dokáže (a počítám k ní stále ještě i Řízka) zvednout laťku, a že ten příští rok bude ještě úspěšnější. K tomu nám dopomáhej oneň!

teaČR

Mikulášská bAulderingová SMRŠŤ

Nazdar sokolíci!

Už sa blíží Vánoce, už sa stromček ligoce! A před Vánocama je Mikuláš a k tomu patří bAuldersejšn. Tentokráte již první víkend v prosinci!
 

bAulderofka SOKOLka UB

sobota 2. 12. 2018

start 14:00

 
Občerstvení a obžerstvení s sebou! Doporučujeme aj formu.

Břeťa

DOPLŇENÍ k připravovaným závodům

Dohodli jsme se na včerejším (8.11.) tréninku, že by chytům prospěla malá očista. Takže 25.11.2017 od 14:00 proběhne brigádka - sundání chytů, které převezeme k Lekešům, kde se vapkou opláchnou. Snad se Honzovi podaří zajistit vysoušeč a vše bude na závody připraveno. Všichni imbusy a šrubovačky s sebou!

S tím je spojena výluka na bouldrovce od 25.11. - do 2.12. - nebudou tam chyty!

Ještě jedna výluka na bouldrovce 9.12. celý den - na bouldrovce a částečně na stěně proběhnou Mikulášské závody horokroužku. Pokud by měl někdo čas a chuť pomoct se stavbou cest nebo by přišel jako rozhodčí, budu rád - dejte mi vědět telefonicky nebo mailem.

Nahození chytů zpět proběhne v neděli 10.12. od 14:00 

Zbyněk

Skoro všechno sedí, ale... Pivo (bečku) zaplatí a doufejme, že i zajistí Kuba Jurčík. Měl, má či bude mít kulatiny, tak to chce s námi roztočit. Měla jsem nápad, že bych na Mikulášské závody zajistila kýtu z DN, zaplatila ji z oddílových peněz jako malou odměnu, pozornost pro členy a přátele oddílu za lezeckou sezónu. Nic se nemění na tom, že jak mužská část oddílu tak i ženská část oddílu přinesou sladké občerstvení (sladké tečky) po masitém předkrmu. Chleba a pochutiny k masu zajistím. A nealko taky. V souvislosti s narozeninami Kuby mějte s sebou peníze, budu vybírat min. 100,- Kč! 

Linda

Štepánský VERTIKON

Jak sem si v půli prosince předsevzal, pustil jsem se do závodění na staré kolena. Hned po žranicové smršti kolem vánoc jsem vyrazil do Zlína na tradiční Štepánský závod 4 ALL. Eště než to začalo, tak jsem si ověřil, že kategorii 40+ skutečně nevyhlašují. Ovšem mají tu kategorii pohodářů. Ta se vyhlašuje tak, že po sečtení všech výsledků se v půlce startovního pole udělá čára a ten, kdo je pod tou čárou první, vyhrál hobíky. Vyhlašovali 3 nejlepší hobíky. Já jsem tu ovšem byl hlavně kvůli šestému místu. Nic jiného mě nezajímalo! Pro jistotu, kdyby to náhodou nemělo vyjít, jsem si pohlídal, abych měl startovní číslo 6.

Startovní číslo 6!

Závodní adrenalin jsem vypustil už při rozlézání. Byl jsem na startu včas, možná i předčasně. A pak někdo vystřelil z pistole nebo to taky mohlo být zapraskání v repráku a šlo se na to. Bylo nachystáno 30 cest na obtížnost a 10 boulderů. Víceméně to šlo od jedničky ke stále těžším. Přelezl jsem si pár cest s lanem - tak abych měl alespoň nějaký bodík a šel jsem zkusit bouldříky. Do šestky to šlo v poho, sedmička byla skokanská lahůdka. Skákalo se ovšem po nohách. A já to na šestašedesátý pokus skočil a dolezl! 

Po obřích strukturách jenom nohama - lahůdka!

V osmičce se skákalo po rukách a to sem neskočil. A devítka s desítkou pro mě byly v momentální formě anrýl. Zkusil jsem i sedumplusku největším převisem a kupodivu pustila i ta. Nakonec jsem nasbíral za 3 nejtěžší cesty a 3 nejtěžší bouldry 423 bodů. A to je přesně číslo mojeho baráku - su fakt borec a s číslama umím kouzlit! To se potvrdilo při vyhlašování, kdy jsem z výsledkovky vyčetl, že su tentokrát od konca skutečně šestý! Splněný sen!

Hezký boulder číslo 2 jsem lezl ve sněhové vánici!

Před finále ještě proběhly doplňkové soutěže. Já už sem byl ale jetý jak starý pionýr, tak jsem se jenom apaticky díval, jak probíhá lezecká štafeta a pak souboj v páce. Někteří borci se tak před finále pěkně utavili. Finále bylo supr. Holky lezli jak o dušu dlouhou cestou na sloupu. Asi v jedné třetině to zhoustlo a tam vypadlo několik holek na pár chytech. Pak ale přišly ty nejlepší a ty šly až do topu. Kluci to měli docela drsné hned od začátku. Jako poslední šel na stěnu Konečník a smrkl to, jak kdyby to tam ani nebylo. Ale musím říct, že ten borec, co šel před ním, lezl taky parádně a taky dal top.

Bylo to zábavné a bylo to únavné a já byl šestý a mohl sem jet dom spokojený. Škoda, že nás nebylo víc - musel jsem si dělat celou dobu srandu jenom sám ze sebe a to nebylo ono. Tak příště pojeďte taky, ať jim v tom Zlíně možeme zatopit tím naším věčným ohněm!

Hellelůja!!!

VERTIGO open

Asi týden dozadu zme sa s Jenysem válali na slunku na bouldermamách pod jižní stěnů Držkovek a říkali tomu hardcorebAuldering a Jenys nadhodil, že jako jakési Vertigo. Tož sem si řekl, že bych to zkusil... A až příliš pozdě sem si uvědomil, že to nebyla žádná droga.

Trefil sem to v poho a v Bratislavě našel stěnu. U registrace jsem vyfasoval za 10 zlatých povertyčku, vodu, jabko a triko velikosti S (ale spíš XS), které jsem se v šatně na sebe marně pokusil narvat. Když jsem v půlce natahování toho hadříku usoudil, že to nedám, zkoušel sem ho sundat, ale mosel mně pomoct okolo jdoucí namakaný uherák - jinak sa z teho trika dostávám až do fčílška.

Hned na úvod mně Jenys vysvětlil, že nebudeme bláznit. Rozcvičku jsem si teda odfajfknul tím, že sem sa díval jak sa rozcvičuje Řízek. To mňa ale moc nebralo a nerozcvičovalo. Tak sem sa rači díval jak sa rozcvičujů Maďarky a to mňa dostalu do té správné provozní teploty poměrně rychlo. Pak bylo najednů 12 a asi tak stopadesát bouldristů sa vrhlo na stěnu s takovú vervú, že sem měl strach, že to ta stěna nemože vydržat. Jenys mě milostivě a milosrdně vybíral samé lehké věci. Nejdřív sme lezli spolu, ale pak sem přestal stíhat, problémy zhútly a já sa věnoval v klidu svým projektom.

Jenys a jeho vybroušený STIHL!

Lezení?! - To sa nezapomíná!!!

Po dvou a půl hodině sem byl na kašu. Zbytek limitu sem strávil vypisováním papírku s přelezama a přeslékáním sa. Ukázalo sa to jako výborný tah. V hospodě sme díky tomu měli volné místo u stola se židlama. Byly tam jako aj stoly s postelama, ale zas tak moc na kašu sem nebyl. Dali sme si oběd. Já sem měl jakůsi tortilu. Řízek je na dietě, tož měl akurát poléfku. A Jenys byl asi z formy - měl enom 5 piv. Celí nadržaní zme čekali na výsledky kvalifikace. Protože sa to táhlo, tak zme si střídavě dělali prdel z Řízka a sami ze sebe a velkohubě plánovali, co v roce 2017 šecko přelezem. Preso ale měli Slováci suprové.

Pak nekdo vyvěsil výsledky. Řízka to motivovalo ke zvednutí ze židle. Zjistil, že byl nejak 24., nebo tak neco. Jenysa taky našli - teď nevím asi 47. (Nerad bych mu to napsal blbě, ale asi je to jedno a hledat to nebudu.) Mňa nikdo nenašel. Až po chvíli si Řízek fšiml, že su 4.! Od konca. :-)

Tady Řízek ještě lezl.

A tu už jenom slintal nad maďarskýma prdelkama!

Do finále sme eště cosik popili, chytli si fleka a čučali, jak lezů mistři. Nejlíp lezl Stráník - to je jasná věc. Maďaři moc nestíhali. Asi nerozumněli slovensky. Největší šoumen byl Pišta, ale na Stráníka mu nepomohlo ani těch 10 kilo protejňáků, co měl místo oběda. Z bab lezla nejlíp Nelly, ale Jenys furt tvrtil že Zuza z Maďarska je nejkrásnější (což byla pravda). Finále mňa ale jinak zas až tak moc nenadchlo.

Pořádné Vertigo jsem si ovšem užil při výjezdu na dálnicu na cestě dom - trefil sem sa až na potřetí. Při tom, jak sa mně zamotala hlava, sem si vzpomněl, že aj ten zelený sem přeca dal, ale nezapsal. Škoda, mohl sem byt od konca šestý. A kdo by nechtěl byt šestý, že?

Tož takové bylo to Vertigo 2016. Možu říct, že po dvou týdnech tréningu sem považoval svůj výkon za adekvátní a maximálně možný. Užil jsem si to. Byla to zábava. Asi začnu na staré kolena závodit! :-)

A všem doporučuju, aby to příště zkusili taky.

Až na věky OHEŇ!

teaČR

S Řízkem v Juře

Pondělí 9/8 nastavuji v navigaci brněnskou adresu Řízka a vyrážíme vstříc dobrodružství. K Řízkovi dorazíme bez problémů. Naskládáme zbytek jeho věcí do již plného auta a můžeme jet. Malinko se zdržíme při výjezdu z Brna. Navigace není třeba. Řízek cestu zná. Jen mu nesmím pokládat otázky, když máme odbočovat. To jsem zjistila, až už bylo pozdě. Já taky značení ignoruju, co bych se starala, když mám vedle sebe navigátora, že jo. Už samotné sledování provozu a vedení dialogu je náročné.

No raději přece jen navigaci nastavíme. Půl hodiny motání po Brně, abychom se vrátili na původní trasu, nechceme opakovat. Cesta pak probíhá bez problémů, aspoň si myslím. Na místo spaní dorazíme ještě za světla.

Ač v noci byly vidět hvězdy, ráno prší. Prý je to jen lokální a je třeba odjet z údolí. Já jsem připravena. Mám detailní plán na všechny 4 lezecké dny. Jak jinak.

Přesouváme se na Bärnfelswand. Zaparkujeme u hřbitova a delší cestou, za to přes vesnici míříme ke skalám. První sektor Schda Schdum nacházíme bez problémů, ale to je tak všechno. Další skálu nemáme v průvodci nebo co a převislé skály, kde se chceme schovat před deštěm, se schovaly zase nám. A že je Řízek intenzivně hledal. Zpátky k autu jdeme přímo.

No nic náhradní program je jeskyňka Wolfsberger Grotte. Řízek se vytrápí v Pandě za 9-, ale nakonec ji dá, na kolikátý pokus nevím. Si říkám, proč trpí v takové bolavé cestě, když vedle má hvězdičkovou 9- Orang Utan, že by masochista nebo se nerad vzdává. Tu dává druhým pokusem. Pohledem přihlížejícího to mohl dát OS, kdyby trochu zabral, ale to mohlo být jen zdání. V každém případě strop jeskyně je dle jeho gusta a druhým pokusem dává i Grüne Banane za 9+. Leze lehce, ani se nezadýchá. Radost pohledět.

No u mě to je 50:50. 7+ Flesh ano a 7+ OS bohužel ne. Odpoledne přestává pršet a svítí slunko. Filip chce lézt na věžičku s křížkem. To je třeba podpořit. Leze ji s přehledem. Já jsem si vybrala na závěr nejlépe odjištěnou 7-. Řízek se pozastavuje nad kruhy, které už kruhy nejsou. Jsou to spíš ovály. Prý jsou opadaný. Podle mě to tak bylo už původně. Nicméně nad prvním takovým šišatým kruhem jsem trochu znejistěla. Trochu lokrovaté a jištění pod nohama. Pak bouldr pod dalším kruhem. Sakra co to je! Jakési malinké lišty, ze kterých necvaknu a jištění 2-3 m pode mnou. Řízek mně ujišťuje, že to na zem určitě nebude. No to jsem slyšet nepotřebovala. No nic, cvakám jištění z vedlejší cesty, které je díky bohu blízko. Těžké místo přelézám a mířím k prvnímu bytelnému kruhu, ze kterého jsem rozhodnuta slanit. Dál jsou už jen 2 smyce. Cvakám kruh. Řízek ze zdola: „ To už dolezeš, smyce jsou jak nové.“ Když to říká. Lezu dál, skála se pokládá a určitě jsou tam samá madla. První smyce je velké rozčarování. Smyce není provázaná v hodinách!!!! Jen je daná ve spáře. Do prkýnka, že jsem neslanila z kruhu. Další nemilé překvapení mně čeká pod další smycí. Odlez jak v Tatrách a najednou ukloněná police bez chytů. Aůů. Potím se, adrenalin stříká ušima, panika útočí. Dolů je to daleko. V hlavě mi běží můj nekrolog. Cesta je však jen vzhůru. Nalézám do leva. Řízek volá, jestli nelezu moc doleva. Jeho hloupý komentář nechávám bez odezvy (musela bych být hodně sprostá a na to teď není prostor). Soustředím se na výrobu chytu. Trhám kytku a tvořím chyt tak na konečky prstů. Překonám hluché místo a cvakám smyci. Panebože díky. Konečně kruh, jsem zachráněna. Po slanění mi Řízek suše oznamuje. „Já bych to zabalil u toho kruhu.“ V ten moment bych ho nejradši něčím praštila, ale jsem tak ráda, že jsem přežila, že i jeho nechám žít.

S odstupem času musím říct, že ruky byly špatné, ale nohama se dalo lézt a není důležitý, jestli je zážitek pozitivní nebo negativní, hlavně musí být silný. Což rozhodně byl.

Středa. Vybíráme oblast Schlaraffenland blízko spaní. Řízek mi nechává nacvakanou 7mičku, ve které se rozlézá, ale na ni se dopoledne nedostane. Než se rozlezu, začne pršet. Řízek dává 8+ OS po ničem a na 15 m s jedním jištěním, brr. Přesouváme se pod převis, kde zkouší několik těžkých cest, ale po víkendových bouldrových závodech a včerejším lezení nemá kůži na prstech, ale cesty ho baví a užívá si to. Já si dávám krásnou Drachen 7, kterou lze lézt i za deště. Zabojuju při cvakání a nevzdám to u posledního jištění. Jen mám zase dilema, zda je to OS když v klíčovém místě vezmu označený chyt. Asi bych to nedala, kdyby nebyl označený, takže jen flesh. Ale pěkné. V každém případě mám bojovnou náladu a vylezu i nacvakanou sedmičku z rána. I sám Řízek čekal, kdy řeknu, sedám, poté co jsem hezkou chvíli ladila, než jsem udělala další krok. Mám radost.

Přesouváme se dál. Řízek dává na několikátý pokus Commander Superfinger za 9- . Bohužel zmrzl, když jsem se trápila v hvězdičkové 7-, které byla převislá od začátku do konce, v půlce začalo pršet. Asi na něj mám magnet nebo co.

Večer přijel Honza s kluky. To bylo radosti.

Následující den jsem měla rest day. Vzala jsem všechnu omladinu na výlet kolem Muggendorfu, kde byly volně přístupné jeskyně a vyhlídky. Za zmínku stojí, že se potvrdilo, že ženské (tedy některé) neumí číst v mapách (na mou obranu to byl jen nákres v letáku a ne pořádná mapa) a jeden super strmý kopec jsme 2x vyšli a zase sešli, než jsem našla správnou cestu. Taková chybička se může stát, ale je důležité to umět dobře zdůvodnit (a v tom mám trénink) a taky mít po ruce něco, co jim námahu vynahradí (např. balíček bonbonů.). No nejvíc to stejně zmohlo mně.

První jeskyň byla asi 16 m dlouhá a osvětlená svíčkami. Hotová Roman Tyčka. Druhá jeskyň měla 60m a byla průchozí a bez světel. Kluci měli docela nahnáno. Drželi se mně jako klíště. Škoda, že jim to nevydrželo celý zájezd :-)

Foto č. 1 Jeskyně Oswaldhöhle

Pak už jsme se jeli jen vykoupat do bazénu, kde byl největší hit tobogán.

Řízek s Honzou lezli v Trockauer Wand a Řízek měl vele úspěšný den. Ve stručnosti:

• Zitterikiii 8- OS
• Froschkonig 8+ PP
• Steep Mud 9+/10- PP 4 pokusy

Večer jsme se přesunuli do kempu ve Freinfels. Když se nás kluk na recepci ptal, zda máme rezervaci, trochu mi zatrnulo, ale měli jsme sebou Řízka, takže se pro nás místo našlo. On je vůbec u pánské populace populární :-)

Ráno tradičně pršelo, ale já měla plán, který počítal i s touto variantou. Náš cíl byl Freudenhaus, kde se dá lézt i když celý den prší. Jen je tam nebezpečně blízko potok, kde se i přes výslovný zákaz Matěj i Filip namočili. To, ale přiznali až večer.

My jsme se věnovali lezení.

Řízek se rozlezl v Ejakulation 8, který dal OS.

Foto č. 6 Řízek v Ejakulation

Honza dal OS Vorspiel 7 a Fl poeticky znějící Emanuellu za 7. Ta se mu líbila už podle jména. Oba jsme vylezli Vorspiel za 7 a Rammler 7-.

Foto č. 2 Honza v cestě Emanuelle 7

Já měla velké oči a 80 C za 7+ jsem lezla expedičně. Ještě z povinnosti jsem dala Sackesicht 7 a z Mit oder ohne za 7- jsem slanila z prvního bórku. Forma, jestli kdy nějaká byla, šla do kytek a navíc jsem měla absťák na kafe. Řízek měl taky absťák, ale jiný. Asi proto zvolil na rozlez cestu s tak netradičním jménem? Nicméně i přes tento nedostatek vylezl Golden balls 8+ OS. Ještě zkoušel nějaké 9+/10-, ale to ho nepustilo. Kulturní vložkou bylo vystoupení hudební skupiny Hadi.

Foto č. 3 Vystoupení skupiny Hadi

Pak jsme jeli do REWE, kde jsem si lámanou němčinou zvládla objednat polovinu makového závinu a nechat si ho rozpůlit na 2 kousky, a kafe. Byl to boj, ale domluvila jsem se. Měla bych zaměřit němčinu více tímto směrem. Kafe i buchta byly lahodný a naprosto ukojily moje chutě. Řízkovi nikoliv.

Po krátkém občerstvení jdeme na naučnou stezku v Hollfeldu. Cestou sbíráme svítící tyčinky, které jistě způsobylo ztracení několik německých dětí. Řízku, Řízku, cos to zas vymyslel.

Foto č. 4 Naučná stezka v Hollfeldu

Foto č. 5 Honzík prolézá stromem

Sobota. Poslední lezecký den. Neprší. Vybíráme Harry Potter Wand. Po příjezdu zjišťujeme, že je totálně mokrá. Vybírám ze zálohy Steinfelder Turm a Wand kde si po cestě tam vzpomenu, že už jsem tam byla. Filip tehdy roční nám tam nechtě vyskočil obličejem napřed z auta na čerstvě šutry vysypané parkoviště. Chudák.

Zpět k lezení. Řízek vybírá na rozlez cestu za 7, ze které se vyklube 8- . Nám s Honzou se to od začátku nezdálo, takže to lezem na druhém. Já se bojím víc jak na prvním.

Foto č. 7 Honza v Südwestkante 6-

Pak ještě cosi na druhém a něco málo na prvním a pár fotek a pak cesta Direktor Einstieg 7, kde mi Honza galantně stahuje lano tak, aby zůstalo v prvním jištění, a já místo abych byla vděčná, to chci stáhnout úplně, což Honza komentuje slovy: „ Ona se radši zabije, aby se mi vyrovnala.“ Tak si to rozmýšlím, beru rozum do hrsti a lano nechávám v prvním jištění. Dobře dělám. Klíčové místo je v půli stěny, kdy nemůžu cvaknout jištění. Je tam takový nejistý krok z dvouprstové dírky. Asi po desátém pokusu mi Řízek radí, ať se chytnu presky, což je impuls, který mě nakopne. Nadechnu se, naberu dvouprdu a vší silou tahám lano, až ho cvaknu. S cvaklou preskou už není co řešit, až na ten odlez a rezavou skobu s kruhem, což jsem myslela, že je regulérní tutové jištění. No dolézám a mám dost. Další cesta, kterou jsem přežila.

Foto č. 8 Honza v Direkter Einstieg 7

Foto č. 9 Honza jistí

Foto č. 10 Řízek v Direkter Einstieg 7

Řízek dává ještě nějaké 8-/8, těžší cesty jsou ve stínu, takže mokré. Honza leze po něm na druhém. Mohl by i na prvním, vzhledem k tomu, že v tom nesedí. Já už lézt nechcu, ale donutili mně, prý je řada na mě. Jurské lezení uzavírám pěknou 6-, kterou si pak dají i Honzík s Filípkem.

Foto č. 11 Honzík v Rocky Kremer 6-

Foto č. 12 Had Arnošt v Juře

Řízek se ještě před večeří jde podívat na skalku u kempu, kde jsou samé těžké cesty, ale to mně už nezajímá. Jsem KO. Kluci se vrací bez skalpu.

V neděli ráno platíme. Zapomněli nám napočítat 2 děti. Že by zase Řízkův vliv? Přehlédnout a přeslechnout určitě nešly. Přesto, že máme stejnou cestu minimálně až do Plzně, kde já se mám oddělit a pokračovat na Šumavu, dělíme se překvapivě už po 100 m. Každého vede navigace jinama. A já ji slepě následuji. Cestu zpět nebudu popisovat, aby si někdo neudělal mylný obrázek. Dobrý zájezd to byl. Tož tak.


Až na věky oheň.


Macek.


PS: Markéta s Ondrou do Jury nedorazila, takže to bylo takové komornější, jestli je to vůbec možné s 4 malýma divochama.