úterý 29. srpna 2017

SWJEŤAK!

Po tem, co sa Marťa odstěhoval do Mnichova, otevřely sa nám lezcom z Broda Uherského úplně nové možnosti. Teho zme sa rozhodli využit já s Jenysem v termínu finále svěťáku v bAulderingu, kerý měl byt právě v Mnichově. Páč je to kůsek od Jury, tož jakože nejdříf Jura a podem svěťák. A protože sa nám to moc líbilo, rád bych sa s vama podělil o naše zkušenosti s tuplákama piva v Mnichově a s lezením v Juře.
Jenys měl přes víkend pařbu, tož sem ho vyzvedával až v nedělu večer v Brně. Už když sem ho uviděl u Lídlu na parkáči, tušil sem, že to slibované řízení, sa v jeho podání konat nebude. Po D1 se teda náš kočár řítil výhradně pod mojím vedením. Posledních 20 minut před Špízem to bylo na krev, ale žijem, tož dobré.
Jenys byl navalený jak slimák!
Ráno dospávám deficit z řízení a Jenys vyspává opicu z prokaleného víkendu. Eště doma sem listoval průvodcem z roku 2011 od Šwertnera, kerý je minimálně tak dobrý, jak ten na Palštajn a možná aj o cosik lepčí, protože v něm mám už spoustu zápisků a perfektně sa v něm orijentýruju. No a doma sem si aj na Jenysovo doporučení vybral Obere stěnu u Gosvajnštajnu (to je to město s tým velikánským kostelem – až budete v Juře po patnácté, tak už budete vědět a pokud pojedete poprvé, tak je to jedno, protože v Juře vedů šecky cesty na jakési město, co sa menuje Umlaitung). To je stěna, gde nebožtík Kurt Albert, fotr rotpunktu, vylezl kdysi hóóódně dávno ten slavný Sautanz. Na téjto stěně je ale aj spousta dalších krásných cest. Rozlézání v šestkách zvládá Jenys s mírným třesem v těle, čímž mi značně připomíná mňa samotného. Enomže u mňa je podezřelé, když sa netřesu, u něho je to právě naopak. Lezeme to zleva doprava (jako obrazně – šli zme ve skutečnosti zprava doleva) a očumujeme jednu rozkošnů polku. Po sedmičkách dáváme svačinu a Jenys šlofíka. Já si mezitým obejdu šecky zdejší zákoutí a najdu si hvězdičkovů osummínusku. Jako dobrý balet po mrdkách se zmrzlýma prstama, pak polica a silovica po ďůrách. Ke štandu dolézám udýchaný, ale spokojený. OS nebo smrt sa pro mňa stává heslem zájezdu. Pak zme eště lezli šéne handris. No, mělo to hvězdy, ale. Handris začínal komínem na rozpor nohy-záda. První jištění v podobě smyce starší než Kurt bylo pěkně vysoko a první borhák eště o 3 metry výš a med to teda rozhodně nebyl. Estlik do tohoto naleze sedmičkový lezec, tož z té hvězdičkové sedummínusky bude kurefsky překvapený. Jednů sem cvakal z žaby a jednů z pěsti, jinak sem to jako handris na tých 30 metroch necítil. Ale jako fajn, mně sa to lůbilo. Jenys mně u čtvrtého řekl, že se málem posral a chytil sa presky a jeli zme k foťáku pro pivo. Foťák je nejlepčí obchod v Juře. Leží mezi Betzenštajnem, kde je Rockstór (ne, elektrické kytary ani černé trička se škaredýma obrázkama tam nekůpíte) a Plechem (to je město, ne klempířský matroš!). Tam majů takovů sekci s chlastem a výběrem piv z asi 30 pivovarů. A majů tam aj výborné německé rádlery. Bereme si mnicha – ten je nejlepčí. A zpátky do Špízu na pódium, uvařit a spat. Usínám brzo, brzo vstávám a tým znervózňuju svoje kamarády na lezeckých zájezdoch.
Norimberk je velmi kulturní město
Další den jedeme přes půl Jury na sever do údolí, kde je Rotewand a takové ty další vyhlášené stěny. Ideme lézt naproti teho Rotewandu. Je to pěkné – 3 oblasti vedle sebe a pod sebů (to sa mosí vidět, to sa nedá popsat). Jediná chyba – svítí sem dopo slunko. A že letos sakra svítí a hřeje. Rychlo lezeme tři sedmičky, co sů tak napůl ve stínu a pak sa krčíme v takové polojeskyňce a čekáme, až ta žhavá sviňa zaleze za kopec. Mezitým došel borec s borků. Borec zkůšá vyhlášenů devětmínusku a borka ho jistí z průžku stínu pod skalů. Tož, paráda! Pěkná byla! Jako ta borka. Já sa navazuju a idu do osummínusky vedle nich. Když sa chytím skály, hned sa jí pustím. Ta skala je horká, jak cip! No, aspoň to rychlo vysmahnu a nebudu sa zbytečně zdržovat v chytoch. Sem to vysmahl a vysmahlý sem byl a spocený a vůbec – vedro, hnus! Jenys nastůpí a říká, že jako, že estli sem myslel, že je ta skala horká? Říkám, že jo a on na to, že ty půčo, ta je úplně žhavá! Pak ideme do sektoru za roh. Tam to trochu podělám v další pěkné osummínusce, ale neva, hezká byla. Za dvacet roků ju zkusím znova. Pak ideme takovů nádhernů sedummínusku do převisa. Ty koky leze sa pod převisem jak v Josemitoch v Grejtrůfu na Kapa. To je fakt zážitek! Typický Josemitský vápno a nádherná expozice. Tuto cestu fšeckým moc doporučuju. Já si eště na dolez dám Golema. Dole sa stavíme v potoku očmáchat, dáme rádlera a jedem do Bejrůtu. Jako pěkné město. Tak si tu dáme německé národní jídlo. Kebab za 3,50 je výtečný a plný masa. Večer sů na pódiu dvě pěkné němky. Ale nechců sa s nama bavit ani nic jiného nechců. Zme rádi, že možeme byt pod střechů. Jak sa zetmí, tak zalezů do svojeho obytňáku a zhasnů, tak nevidíme, jak si sundávaly podprsenky.

Máme restdej a to je v Juře ideální čas na to, dívat sa, jak vstávajů mladé hezké němky. Jako pěkná podívaná k snídani. Plán na večer je jasný. Bílé víno prý roztahuje nohy. Když to eště vytuníme svíčičkama, to by bylo, aby nebylo! S velkýma plánama jedeme do Potentoštajnu do bazénu. Stejně poprchává a my restujeme. Sa okůpeme, požereme u golfového hřišťa a jedeme do Norimberka pro Marťu. Jako jedem dost brzo, protože si chceme obejít histerické centrum (ne, nemám tam chybu). Tož obcházíme jeden gotický kostel za druhým. Paráda. Všude lebky, lidi prolezlí červama, zdechlí králíci a varhany, na kterých paří varhaníci. A pak deme na hrad. Hradby jak sviňa. Obrovské bašty, stěny majů šířku snad dvaapůl metra. Pod hradem si dáme kafe a voláme Marťovi, kam má dojít. Jenys si eště ubalí cigárko a já zakůsnu jabko a pak už jedeme na naše oblíbené pódium. Stavíme sa u foťáku pro to víno a svíčky. Jenys sa modlí, aby tam byly ty němky. Já sa nemodlím, ale enom proto, že to neumím. Marťa je v klidu, protože nevěří, že to nebyla fatamorgána. A pak sa nám směje, když žádné němky pod pódium nedorazijů. Eště stihneme naplánovat, že sa zítra pojedem podívat ven z Berlína a ideme spat. Nechám si zdát o tom, jak si němky sundávajů podprsenky aj ty další věci.
Out of Berlin 8a - leze Marťa
Ráno jedem na stěnu, kde je to z teho Berlína venku. Marťa to zkůšal na začátku prázdnin. Kroky si ale pamatuje líp Jenys, který ho v tom tenkrát akurát jistil. Jako házal sem můdra jako „tam daj patu“, „ty nejsi rozhodnutý, estli pravů nebo levů“, „lezeš jak debil“ případně "lezeš jak pařez!". Marťa na všecky moje bláboly opakovaně odpovídal větů „je to mokré“, případně „je to oslizlé“. Já sem mezitým zkůšal nejaké osummínusky a osmičky a lezlo sa mně dobře aj když to bylo mokré a místy oslizlé. Byl tam aj jakýsi světoznámý trenér s naušniců v nose. Marťa dal ostrý pokus a i když sa mu podařilo cvaknůt lano do první aj druhé a věřte nebo ne, ale aj do třetí expresky správně (ano, on existuje správný a špatný způsob cvakání lana a tá gumička, ta je na expresce enom jedna z určitého důvodu, ale na to bych sa optal v nejlepším autdórovém šopu široko-daleko, tam na to majů odborníky), tak ta mokrá a oslizlá kunda ve stropě fakt střílala jak sviňa, až to brnklo prstama, jak když luskne. Tož jako že deset minut odpočne a zkusí to. No nedopadlo to, ale bylo to o podmínce, to je jistá věc. Možná hrálo roli aj to, že si Marťa nezvolil dobrů cestu. Šak on nebyl OUT OF BERLIN, on byl OUT OF MNICHOV!!! Dobří byli aj ti holanďani, co tam lézli vedle nás a mezi každů cestů si dali špeka (ne, nemyslím slaninu, myslím špeka). A zasejc obchod, rádlery, pivo a večer Roman Tyčka u čajových svíček (těch zme měli od včerejška dost).
Mnichovská podzemka má fakt páru!
Poslední lezecký den zme si vybrali lokalitu na jihu, aby sme sa co nejvíc přiblížili Mnichovu. Skaly, co měly byt 10 minut z parkovišťa, zme hladali asi hodinu a půl. Jenysa to odrovnalo, mňa nasralo a Marťu nabudilo. Aj proto byl navázaný jako první a hrnul si to šestků vzhůru, zatímco Jenys usínal na kládě. Ta šestka byla hnusná. Pak sme šli tuším nejaků sedmplusku a pak osummínusku. Jako vypečené lezení – doporučuju! Pak sem sa už konečně mosel nažrat. Za rohem Marťa odvážně nalezl do osmmínusky a bojoval jak lev o svůj onsajt a lezl při tom jak nemehlo. Ty lehké cesty, kde sa mosí řešit, co člověk chytí, ty mu nejdů. Ale jak je to 8a, kde není z čeho vybírat, to leze jak pánbů. No, já sem si to flešnul a byl sem spokojený – doporučuju, pěkné (jako opravud, bez ironie). Marťa to v té cestě pohřbil. Balíme a jedeme k němu do Mnichova. Všeci sa už těšíme do zahrádky na tupláky. Řídí Marťa a jede průměrnů rychlosťů 175. V Mnichově sme za chvílu. Nakůpíme, u Marti sa umyjeme, nažereme (vaří Marťa) a valíme do parku na zahrádku (býrgárden) doplnit vitamín B. Dám si tupláka. Marťa si dá poloviční a Jenys si dá dva tupláky. Marťa ho má, já taky a Jenys je v poho. Přišla pořádná smršť. Prší, blesky, hromy, plesky. Beru si krýgl jako suvenýr dom.
2 Z sa čtů jako Č!
Sobota je jednoznačně nejdůležitějším dnem našeho zájezdu. Dneska uvidíme, jak sa má boulderovat! Vstáváme pozdějc. Snídaňu chystá Marťa. (Já sa k němu asi přestěhuju, to je servis!) Pak ideme na boulderofku. Je tam lidí jak sraček, strašné vedro a letité zkušenosti sů vám tu k hovnu. Jak to začne byt do kopca a do těla, tak su v p.. (šak víte gde). Zato Marťa exceluje a Jenys mu zdatně sekunduje. Ale jako Marťa je jednoznačně nejlepčí! (jako z nás tří) Pak valíme do města. Sa stavíme v restauračce na žrádlo. Jako fakt supr. Gdyby ste jeli do Mnichova, tak si sem zajděte. Nevím, kde to je, ani jak sa to menuje, ale běžte tam. Kucí si dávajů těstofky – každý iné a já pizzu (pozor! Dvě Z sa čtů jako Č!). Mňamka! Pizza je tak veliká, že nechávám kůsek aj Jenysovi, protože bych to nepozřel. Pak si eště kůpíme rádlery a jedem podzemní šalinů na olympičijský stadión. Lístky máme kůpené přes net. Dopravu po městě aj kůpení lístků zařizovali inženýři. Já jako magistr bych to nedal, tak sem sa enom vezl. Ideme pod pódium a Marťa sa protlačí až k bariéře před stěnů. Eště hodinu čekáme, než to vypukne. Už je to tady! Šů jak sviňa začala! První lezů ženské. Jako dobré kusy by to byly, ale sů takové hranaté. Docela sympoška je ta Srbka. Šecko leze jinak než ostatní a je fakt pěkná. A de jí to. Nekteré bouldry nemožů borky ani nalézt. Ale nevadí, když sa není na co dívat na stěně, díváme sa okolo. Tolik pěkných bab, to je po týdnu v Juře balzám pro dušu!
Po krátkej pauze nastupujů na finále chlapi. A to je teprů masakr! 3 Japonci, 2 Korejci (z nichž jeden sa menuje Ja-pon-čan) a Jan HHHOOOJJJEEERRR!!! Německé publikum huláká jak kdyby Bajern vyhrál ligu mistrů! Japonci s Korejcama skáčů po stěně jak opičáci. Hojer sa v prvním pěkně trápí a topuje až 2 sekundy před koncem limitu – fakt dobrý adrenalin. Ve dvojce se asiati nechytajů. Pak příde Hojer a smrkne to jak nic a rázem atakuje první příčku. Hojer byl prostě mocný jak zaželezobetonovaný Rumburak. Ve trojce je to podobné. Čtverka je moc hezká a každý ju řeší jinak. Záverečný skok je parádní. Obvzlášť elektrizující je, když doskočí aj Honza Hojerů. Němci řvů jak najatí! Jako fakt hustý závod. Je tu lidí, že sa ani nevlezů! Pecka!!!
Po vyhlášení, keré ohňovýma efektama připomínalo víc koncert Ramštajnů než svěťák v bAulderingu, ideme eště na jeden tupláček (já), rádler (Marťa) a dva kousky (Jenys). Nočním metrem jedeme do bytu. Ráno vstáváme fakt pozdě. A pak už jenom kodrcání dom.
Totální tupláci!
Až na věky OHEŇ!
teaČR

Žádné komentáře:

Okomentovat