Jak zme hovno vylezli

Konečně sa naplnily slova předsedy a výlet do chorvatské Paklošky se letos nesl ve znamení jeho pověstné věty, že „stejně hovno lezeme“.

Tradiční kodrcání tam nám „zpříjemnila“ naprosto nepochopitelná kontrola na Slovinsko – Chorvatské hranici, kde jsme stáli ve štrůdlu nervózních řidičů víc jak hodinu, aby si pak nějaká nána klikla naše doklady, aniž by se vůbec podívala, kdo v kočáře přebývá.

Pak už ale pohoda po volných dálnicích Chorvatska, skrz hřeben Velebitu na pobřeží Jadranu (k móřu, dámy a pánové, k móřu) do Starigradu na náš oblíbený plácek v kempu Vesna. Těsně před usnutím ještě doběhl pan domácí oděn pouze ve slipech, jestli Všechno dóbro?, a protože všechno dobro bylo, mohli zme zalézt a spat.

Kouzelný kaňon Velka Paklenica nabízí mrtě lezení. Sportovky, vícedélky, lehké, těžké, tradiční, hákovačky. Stačí si jen vybrat.

Po vydatné snídani (protože každý lezec, paní Kavalcová, ví, proč vydatně snídat), ke které nám pán domácí (tentokrát už aj ve svém oblíbeném tričku, co ho nosí už těch 20 roků, co sem jezdím) donésl fíkovů marmeládu, startujeme směr lezení. Inflace se rozjela úplně fšade, takže je to letos do Paklošky zase asi za trochu víc kaček, ale kdo by to řešil, když ide o lezení. Parking a direkt směr Kozí řitě, což je sektor, do něhož cesta jest nesnadná. Pod stěnou zjišťujeme, že kromě inflace dorazilo do Chorvatska aj to globální oteplování. Horko je jak sviňa. Rozcvička a rozlez v celkem pěkném, ale natahovacím 6a+ a pak už to jede. 

Pony Express 6a+, sektor Kozarice, leze Filip

Bohužel Žarko sunce žarko bude moset na přelez eště počkat. Na Fildu moc dlůhé kroky a já sem byl unavený z řízení, to je jasná výmluva. Když nelezeme, tak sa váláme pod skálů v kozích bobkách (takže vlastně lezeme hovno!) a hledáme stín. 

Žarko sunce žarko 7b/b+, sektor Kozarice, leze Filip

Před čtvrtů už sme tak vytahaní, že to balíme a ideme vstříct bábě, jejíž sms zpráva informující o jejím stavu a poloze po tom, co přešla Velebit tam a zase zpátky, je hodně zajímavá: Jsem u baru, kde jste vy? Je tedy jasné, že i ona dnes lezla akurát to hovno.

Eště před večeřů běží Filip do místního supermárketu, kde v tomto čase bývá výprodej hřbitovních svící. Letos vybírá tu s Máriů a Ježiškom, páč ten loňský Ježíš měl hodně pekelný výraz. U svíšišky dáváme večeřu, prohrábnem struny, nejaké to pifko a únava nás zaháňá poměrně brzo do stanů.

Další den je ten den D! Z parkáča ideme direkt do obřího skalního okna zvaného Hram, kde se zakloňenýma hlavama očumujeme ty naše směry. Z nejakého naprosto nepochopitelného důvodu volíme rozlez za rohem v dlouhých lehčích cestách. Hned po tom, co Filip s peprnými slovy slézá ze 6a s tým, že větší humus v životě neviděl, dere sa do šestbéčka. No ty koky, estli do tohoto šestbéčka naleze někdo, kdo to má na hraně, tak sa asi posere. Zeus 6b je pro Filipa fakt cenný onsajt a snad eště cennější flash pro mňa. Po tomto hrůzostrašném zážitku sa vracáme do Hramu. Filda zhazuje triko a nastupuje do Funky Shit (leze hovno a eště k tomu zhulené hovno, Masik musí byt v sedmém nebi). První kroky v cestě vypadají naprosto beznadějně. Nástupový boulder je rébus složitý jak sudoku v killer levelu. Konečně nachází Filipes řešení a postupně prolézá celou cestu až k topu. Nezdá sa, že by to cítil na přelez. Na řadě su já. Ve Svantevitovi si rozjebu ukazovák na pravé a nasraně sjíždím na zem. Po svačince nastupuju do sedmbépluska co prolézá celým Hramem zezadu dopředu. Hustá, silově-vytrvalostní darda, ve které sa trápím, ale s nejakým tým odsedem sa došontám ke slaňáku. Já mám dneska dolezené. Prsty zedrané, tělo unavené, formu sem měl před týdnem. Fčíl lezu hovno. Ale aspoň bude předseda spokojený, že naplňuju jeho slova. 

Lezení v sektoru Hram

Filda de na pokus do Funky Shit. Krásně nastoupí a nachází koleno, pak zbytečně padá. Dvacet minut oddechu, obléct dlúhé gatě (aby koleno tak nebolelo) a nový nástup. V nejtěžším místě nástupového boulderu dává Filouš koleno tak perfektně, že nám može zamávat oběma ručičkama. Eště pár těžkých tahů do místa, kde sa cesta láme do totálního stropu, tam sa dá sklepat. Filda odpočívá aspoň deset minut. Pak tahy ve stropě, po lištách a hadici a nakonec mohutný skok do madla s vypuštěnýma nohama. DRŽ TO! Drží! Dobré nohy tady diktují. Pomáhá si vysokou patou a za mohutného povzbuzování krauluje ke slaňáku. Ty kokos, on to dokázal, vylézl hovno! Funky Shit 7c+ je tam. Hrdost otce nezná mezí! Loni to byly dva dost marné pokusy, letos to šlo třetím. Super. Dneska sa bude v kempu slavit. Dáme si fšeci jedno pivo. Teda, fšeci kromě Filipa.

Filip v cestě Funky Shit 7c+, sektor Hram - vpravo po úspěšném přelezu.

Úspěšný den opět zakončuje pan domácí, který se svou věčnou otázkou zda všechno dobro nám přinášá půllitřík čerstvě vylisovaného olivového oleja.

Večery trávíme v dobré společnosti.

Třetí den máme rest, takže po vzájemné dohodě volíme odpočinkový výstup na Mali Čuk cestou za 5a. Jsou to 4 délky krásného a dobře zajištěného lezení. Po obědě jdeme na pláž, abychom si užili aj to móře, holky v bikinách a nekteré aj bez bikin. Co vám budu vykládat. Krása střídá nádheru!

Z výstupu na Mali čuk cestou Celjski stup 5a (ano, na první fotografii ukazuje Filip, že se leze nahoru) + vrcholové foto našeho družstva.

Naša sestava u móřa + Filip leze na baštu.

Poslední lezecký den nejdeme do kaňonu Paklenica, ale míříme do oblasti, která je asi 40 kilometrů po místních okrskách. Jedná se o nádhernou a obrovskou jeskyň, ve které nejtěžší cestu za 9a dlouhou snad 50 metrů vylezl Adam Ondra. Přístup k jeskyni je trochu delší (jdeme necelou půlhodinku do kopce), ale stojí to za to. V jeskyni čumíme jak puci. Ty kokos. 

Na přístupu naprosto neviditelná, ale když vlezete dovnitř ...

V našem fírerovi (2017) je tak pětina současných cest. Naštěstí tu jsou dva místňáci, tak sa máme koho optat na více jak 70 směrů v mohutné klenbě. Moc se není v čem rozlézat, tak se jen rozhýbeme a už to tam hrneme. Velebitski golemash je nádherné vytrvalostní 7a, které Filouš mlaskne jako nic na OS. Já už asi potřebuju tu rozehřívací cestu, takže kousek před slaňákem sedám, ale pěkné lezení. Pak ideme hned vedle Maratonac 7b. Filouš drtí jak o dušu, nahoře pod slaňákem trochu boj s horšíma chytama a ty koky aj přes ty holubí hovna (Masi, zase zme lezli hovno!) cvaká slaňák na OS. Lepší by ten výlet pro něho ani být nemohl. Pocit hrdosti na syna opět zaplavuje moji hruď. Su z teho jeho výkonu tak omámený, že si v Maratonači odsedávám, ale po obídku a válení na paloučku na Slunku si to lusknu na PP s pocitem, že by to klidně mohlo mět eště 5 metrů navíc. Tak aspoň jeden zářez. No, spíš zářezek :-). Zkoušíme ještě jedno 7b, ale sil už néni a ani kože na prstoch sa nedostává. Balíme a vracáme sa do kempu s tým, že příště polezeme 3 dni tady a v Paklošce enom jeden den na nejaků vícedélku, tentokrát snáď už konečně v Aničce.

Záběry z lezení cesty Maratonac 7b

Mávání rukama na chyty a Filda  cestě Deep throat 7b.

Ráno využíváme posunu času a kolem osmé, vykostění o inflačně navýšený poplatek za kemp, už fičíme po dálnici směr domov.

Až na věky oheň!

teaČR (s laskavým schválením Filipa)

Energii našim lezeckým výletům dodávají včelí produkty přímo od včelařů beeSTRONG!

Co sa 2018 - Aktualizace!

Zduř HOUBaři,

po několikaleté odmlce sem sa rozhodl, že mě to předsedovo shrnutí na valné hromadě Sokola UB "Letos zme zase hovno vylézli." už nebaví. Navzdory tomu, že on to tam pronese zase, protože on to asi jinak neumí (ale Masi, já su rád, že si náš předseda a lepšího by sme mět ani nemohli) rozhodl sem sa sepsat to, co je dostupné anebo to, o čem vím, a co stojí za řeč ohledně lezení HOUBařů za jír 2018. Letos jsem nelezl žádné velké stěny a velké kopečky sem nelezl nikdy, takže o těch to tu bude muset rozepsat někdo jiný. Byl sem ale téměř měsíc ve sladké Francii (s krátkou zastávkou v Arcu) a byla to zábava. Takže letos jenom o těch sportovkách. Bouldry taky vynechám, i když v Loučovicích sem byl, ale stálo to za starou bačkoru. A stejně si myslím, že v bouldrech jsme letos hovno vylézli :-)

Jenys Sedlačík se z kraje jara nechal vybičovat svým kámošem Mrndou k několika návštěvám ne příliš oblíbených míst v Krase Moravském. Výsledkem bylo Salve Walley 9- na druhý pokus. Devětmínus už není úplně cesta, kterou dáte s prstem v nose enom za to, že sa na tréninky chodíte dívat na ostatní a vést na jejich účet blbé kecy. To už chce trochu skutečného tréninku a pohybu ve skalách. O zvedání pořádných závaží ani nemluvím.

Vlevo Řízek, vpravo Jenys ve vrcholné formě!

Nejvíc teho letos předvedl zarputilý vegetarián Řízek (Martin Řezníček). Při našem letním putování po Itálii a Francii vylezl spoustu krásných a těžkých cest. V Arcu dal Super Atico 9+ druhým pokusem. V Orpierre bojoval s Game Over 8a. Kvůli chladnu jsme vstávali v šest ráno a utěkali nahoru do kopca, aby si poslední možný den mohl Řízek zakřičet radostí po tom, co cvakl slaňák. Kromě toho dal na tomto zájezdě několik 7b OS nebo flash, přidal 3 7b+ PP a v St. Legeru i dlooouuuhatánské 7c Les Clowns. Myslím, že slušné. Navíc sem ho potkal před 14 dňama na Hudy v Brně a pokud bude trénovat tak, jak trénuje, tak by to na jaro mohlo zase začít padat. Motivaci myslím má. Alespoň v tom Brně sem ju viděl.
Aktualizace: Z prosincového výjezdu do Španěl si Říza přivezl další sadu pěkných přelezů z oblasti Jaén. Mezi nejhodnotnější patří Apura Tu Tiempo 7c+, El Verdugo 8a a Freddy 8a. Říza jede a ta motivace bude asi s velkým M!

Řízek v totálně odporném nástupovém boulderu do Fuega 8a+, Arco, Massone

Letošní jaro bylo příznivé aj pro mňa. V květnu jsem v zápalu boje dvakrát navštívil Divé veže, což je taková lokální, ale jinak moc krásná oblast mezi Píšťanama a Novým Mestem, která je asi 45 minut chůze od auta pod zříceninou hradu Tematín. V nejsportovnější části této oblasti se mně podařilo dát PP cestu Masáčik 9-. Na Osvětimankách jsem si asi po dvaceti letech odvěsil pytel z legendárního Znovuzrození 8+/9- a konečně v létě ve Francii jsem utrápil Soft Connerie 7b na PP.

Jezdit lozit do Provance určitě stojí minimálně za ta krásná levandulová pole!

Počet členů oddílu bohulibě roste, výkonost, jak se zdá zas tak ne. Já o dalších slušných přelezech nevím. Kdo ví, ať to přizná a dopíše. Jediné, co za ty roky vím, je, že je třeba hodně trénovat a hodně lézt venku. Nejsem nějaký nacvičovací typ. Mám raději onsajty, ale když se mi cesta líbí, umím se do ní zakousnout. A mám rád aj ty velké stěny. Takové ty cesty, kdy to už trochu lechtá kolem žaludku, kdy nastupujete dvě hodiny do kopce a sestupujete možná i hodinu déle a mezi tým lezete celý den. Ale ne vždy je na takové lezení parťák nebo čas. Chtělo by to zase takový ten velké oddílový zájezd jako byl Badil nebo Čimy. Marmolada volá!

Já v jakémsi 7b+ v Ceuse.

Pevně věřím, že nastupující nová generace dokáže (a počítám k ní stále ještě i Řízka) zvednout laťku, a že ten příští rok bude ještě úspěšnější. K tomu nám dopomáhej oneň!

teaČR

Mrtvé hory

Letos jsem si v průběhu léta našel už podruhé čas na víkendový výpad do Totes Gebirge, Mrtvých hor. Pravdou je, že ten druhý výjezd byl spíš takovou alternativou za Tatry, kde hlásili déšť. I přesto jsem si zase parádně zalezl v místních vápencových stěnách. Nabízím vám tedy pohled do zákulisí HOUBařského zájezdu za vícedélkama ve stínu Dachštajnu:

Vrchol Loser lemovaný korunou stěn s výškou okolo 250 m, feratou a několika pěknými vícedélkami leží přímo naproti Trisselwandu.

V turbodieselovém kočáře na rakouské A9 nedaleko sjezdu na Liezen se v jednu chvíli odehrávala šifrovaná konverzace přibližně v tomto znění. Masik: Počky! Ty, ty, ty, já.. NE! Znova. Já, ty, já, ty, já, ty, do pi… Znova! Honzič: Bude to já, já, ty, ty ty, ty! Řidičovi z toho jde hlava kolem a přemýšlí, proč nedával v Pionýru víc pozor, když se učila Morseovka.

Pohled na Dachstein z parkoviště pod vrcholem Loseru. Vede sem placená silnička. Přes den je to za 16 zlatých, přes noc za 8 pro osobní auto.

O několik hodin později se na stezce po jihozápadní stěny Trisselwandu v potocích potu soukají 4 HOUBaři. Cíl je jasný. Taktika taky. Řidič už pochopil ty kódy a je mu (je mně) jedno, jak to vyjde. I když Macarát jeskynní si to v hlavě spočítala a závěrečné 4 nejtěžší kousky jdou na můj účet. Nástup je z jeskyňky – nedá se minout a i navzdory všem hrůzostrašným scénářům o komplikovaném přístupu z článků o výstupu cestou Seeblick stojíme pod cestou cca za 55 minut od auta. Chce si to prostě přečíst návod v průvodci na Bergstaigu a nemůžete mít problém.

Ty, ty, ty, já, já, ty - hlavně se z toho nepo...

Jak začneme vytahovat z batohu matroš a cinknou expresky, přichází na Masika Masikův reflex. V dost zajímavé pozici přidává do jeskyňky svůj dáreček. To už ale krouhám první metry nástupových trojek. První dvě délky jsou trochu rozbité, ale není to žádná hrůza. Pak začne lezení. Nádherné plotnové lezení odjištěné nýty. Místy jsou nýty trochu dál od sebe. Vše jde hladce a rychle. Střídáme se až pod závěrečné nejtěžší délky. Nejvypečenější zdá se mi pak sedummínuskový traverz s nohama na sklopeném a rukama na přísavku. Závěrečné sedmičky mi přijdou na své číslo hodně lehké. Do té doby to byla výživná lýtkovačka, teď už to i trochu tahá za ruce. Celkově mě cesta trochu zklamala. Byl jsem na ni hodně natěšený z článků, které pěly samé chvalozpěvy o fantastickém lezení s úžasnými výhledy na Dachštajn. Výhledy byly super, expozice taky, ale to lezení – no, lezl jsem už hezčí věci, ale i horší. Celkově bych tomu dal ve školním hodnocení dvojku.

 

Z cesty Seeblick.

Na vrchu čekáme snad hodinu na ledoborce. Sestup je ve vedru příšerný. Prudký sešup. Koupel nohou v korýtku na louce u auta je SUPER a pivko na verandě místního gasthofu je za odměnu. Ledoborci dají dva kousky! My dáváme jen rádlera. Macek to má ale i tak hodně složité s následujícím přesunem do auta a při cestě do bivaku neustále upozorňuje řidiče, ať jede pomalu.

Selfíčko v korýtku

Náročný jest život alpinistův, náročný!

Večer usínáme utahaní jako koťata přímo pod mostem silnice. Trochu zapršelo a prší stále a tady je alespoň relativní sucho. V koutku duše doufám, že ráno to bude v poho a půjdeme ještě něco lézt. Nakonec se tak stane. Vybíráme cestu Null Komma Josef, která vede na začátku údolí na stěnu přímo nad hlavní silnicí. To jediné mně vadí na jinak docela hezkém výstupu. Nahoře jsme všichni zase uvaření a po sestupu feratou ještě uvařenější. Koupačka v potoku je odměna a nutnost zároveň. Pojíme, popijem (řidič jen nealko), nasednem do auta a valíme dom.

V této stěně přímo u silnice vede mnoho lehčích vícedélek, několik sportovek, feraty a taky naše Null Komma Josef.

AŽ NA VĚKY OHEŇ!!!

Masikovi Vaskovci

Předseda řádí v Hollentálu - foto z osobního archivu Masařů

Pomalu se blíží hlasování o nejlepšího oddílového lezce/lezkyni (pozn. ve videu zmíněno jako karabina). Nechci nikoho favorizovat, ale předseda si tímto výkonem, resp. komentářem o nominaci jasně řekl :-)

Vaskovci 2016 Masik from Zbynek on Vimeo.