„Ideální“ dovolená

Řídíc se heslem, že nic nepotěší tolik, co cizí neštěstí, se s vámi podělím o náš dlouho očekávaný výlet do Leonidia.

Foto č. 1 Leonidio

První znamení, že toto nebude obyčejný zájezd napovídá už to, že máme 8 letenek pro 6 lidí. Dvě samozřejmě propadnou, výlet má být low cost, ale nejmenovanou známou leteckou společnost nezajímá, že ve stejném termínu, jak máme letenky, má jedna naše účastnice zaplacený vzdělávací kurz se zahraničními lektorkami, který se možná bude, nebo taky nebude opakovat. Profese vítězí. A už vůbec je nezajímá, že den po odletu, má jiný náš účastník závody, na které opravdu musí a chce. Letecké společnosti nejsou charity. Takže pro nejdražšího syna objednávám novou letenku, doprovod do Prahy na závody, přesun zpět, odvoz na letiště do Vídně a pak v neděli vyzvednutí v Aténách, a to je největší oběť. Zde by určitě Filip poděkoval, všem, kteří se na tom podíleli. To je v pohodě, Fildo. My to pro tebe uděláme rádi.

Den 1

Pátek, den odletu. Ráno všichni v pohodě vstaneme a na letiště se dostáváme v dostatečném předstihu. Sami si odbavíme zavazadla, projdeme bezpečnostní kontrolou. V klídku vypijeme kávičku a už je tu nalodění. Honza s Julčou májí prioritní odbavení, takže jdou před námi. Jde to jak na drátkách, scan moje, scan Markova letenka, Maty svítí červeně. Letuška mu cosi říká, a tak jde vedle do fronty. Vypadá to, že nám změnili letadlo a někteří nemají stejné místo, jak měli, dostávají nové letenky. Tohle, ale bohužel není Matějův případ. Přes turnikety nám vysvětluje, že v jeho odbaveném batohu je benzin do Markova zapalovače a tím pádem nikam neletí. Zkoušíme, že benzin z batohu vyhodíme, necháme batoh ve Vídni, prosíme, škemráme, ale letušky jsou nekompromisní. V hlavě mi šrotuje, Matěj nemůže zůstat sám ve Vídni, rezervace na auto, kreditka, ubytko je na mě, nemůžu neletět. Hrdina Marek se dobrovolně nabízí, že zůstane. Mává letadlu a smutně se vrací z poza turniketů na druhou neodletovou stranu. Letušky rychle zjišťují, zda je možné letět dnes, ale není. Lety jsou plné. Ryanair má další volný let až v neděli. S tím se loučíme. Já jako poslední pasažér nastupuji do letadla, kde se usadím a trávím, jak se během pár minut všechno zvrtlo. Nicméně, ani pro nás pasažéry letu FR045 není vyhráno. Kapitán oznamuje, že přístroje hlásí chybu a letadlo se musí zkontrolovat. Tím pádem mám možnost komunikovat s Markem, jak se mu daří s přebukováním letenek. Ještě, než se ozve, že závada byla jen v přístrojích a letadlo je ok, dostávám pozitivní zprávu, Marek s Matym mají letenku na neděli v 11:15. Stálo je to jen 200 éček navíc. Ach jo.

Cesta do Atén odsýpá. Já i Honza máme spoustu volného místa. Jinak je letadlo plné.

Co se děje během letu ve Vídni, mám jen zprostředkovaně. Maty ani po 2 hodinách nemá zabavený batoh, mému bráchovi, který by je mohl odvést z Vídně se nedá 3 hod. dovolat. Nakonec to musí vzít Marek do svých rukou. Seřve letištního svěřence na dvě doby a ten ho přes kanceláře přivádí do skladu, kde si může vzít Matyho batoh, samozřejmě bez benzinu do zapalovače. Matymu tvrdil pán, že má čekat, až se batoh objeví na pásu, ale jak se tam měl ze skladu dostat, to je záhada. Brácha po pěti hodinách od mého letu vyzvedává kluky a veze je dom.

Na letišti vyzvednu mě přidělený batoh. Proč přidělený? To se má takto. Protože jsme měli 3 odbavený zavazadla pro 4 lidi, zabalili jsme se tak, že do každého batohu šlo něco těžkého a pak se doplňoval objemnými věcmi. Co vím, tak veškerá moje kosmetika je v Matym batohu. Bude pro mě překvapení, co jsem si přivezla, protože ani Markův batoh nemohl letět sám bez Marka.

Jede se do půjčovny. Já fasuju Opel Corsa a Honza, který má objednaný Suzuki Swift, dostává Fiata Pandu. Po pár kilometrech to hodnotí tak, že 10 věcí, které vás na autě fakt štvou, tak všechny v Pandě spolehlivě najdete. Musím říct, že pán v půjčovně je neuvěřitelně milý a nápomocný. Radí mi, co si mám fotit, ukáže mi interiér, kde je zpátečka, jak fungují světla, fakt mi to dokonale vysvětlí, vypadá to, že nejen moje děti pochybují o mé inteligenci 😊. Taky trochu nechápe, proč pro 3 lidi máme 2 auta. No, protože ostatní přiletí v nedělu, přece.

Nasedat a jede se. Honzu instruuji, že má jet pomalu. Je to zbytečné. Všichni jedou pomalu. Na dálnici, i když je tam 130, jedou všichni do stovky. Neuvěřitelné, to nejsou závody jako u nás. A když sjedeme z dálnice, tak je všude 50. 234 km za téměř 4 hodiny. Cesta se vleče, ale co se vleče, neuteče. Posledních 70 km se jede podél pobřeží, a tak na závěr si trochu zařídím. Doleva, doprava, brzda, plyn, žádný auta. Super.

Navigace nás dovede do Leonidia a to jsem klikla na link „Jak se dostat na ubytování“. Naše ubytování je v Plaka, ale nevím kde, to je přeci Markova starost. Co já. Stojíme na tom nejmenším náměstí, kde se dají zaparkovat 3 auta, v našem případě 2 piďi auta zaberou 1 místo. Prošli jsme to křížem krážem a apartmán s číslem 1 jsme nenašli. Je 7 hod večer. Vstávala jsem v 3:15 a chci být už na ubytku, pít čaj a relaxovat. Místo toho beru telefon a volám help. Julia (paní domácí) nechápe, kde jsme a ani já to nevím. V tom ke mně přichází dědeček z pohádky a ptá se anglicky, zda nepotřebuju pomoc. Předávám mu telefon a prosím ho, aby paní na druhé straně vysvětlil, kde jsme. Po pár ne, ne, ne, mi vrací telefon zpět a Julia přikazuje, že máme zůstat na místě a že pro nás přijede na skútru. Mezitím, dostávám zprávu od Marka s adresou ubytování. POZDĚ. Trochu je mi blbý, že si ani adresu nedokážu zjistit a mockrát se za to Julii omlouvám, ta to bere sportovně.

Ubytování je pěkné. V lednici, mléko, vejce. Dál ještě kafe, chleba, suchary a nechybí ani pomeranče. Zatopíme a já se jdu podívat, co se skrývá v mém batohu.

Jupí, mám lano, troje lezečky a dva sedáky. Zítra se jde lézt!!! Má být slunečno. No, oblečení je Filipovo, do neděle si musím poradit s tím, co mám. Honza má 13 presek. Naznačuji mu, že by si mohl koupit nové. Nebrání se 😊

Den 2

Ráno je krásný a slunečný. I když to není ideální, jsem rozhodnutá se nenechat vykolejit nepřízní osudu a užít si lezecký den.

Vybíráme oblast nad Leonidiem – Kokkinóvrachos sektor Douvari. Ještě procházíme lezecké obchody, ale presky, které se nabízejí, nejsou ideální. Přikláním se k variantě, že polezem s tím, co máme. Honza ještě vyrábí 2 presky ze smyček a karabin.

Je to dobrý, na začátku je předskalí, tak můžu jištění vynechávat. Leze se báječně, jen cítím tlak na hrudní kosti. Infarkt to není, ale není to úplně komfortní.

Julča leze jako drak. Každou cestu si dává 2x. Leze sice jen do půlky, ale i tak je moc šikovná. Dáváme 6 cest a balíme to. Pro začátek stačí a je potřeba se ještě odměnit. Jde se na zmrzku a pak jedeme k moři. Moc pěkný den.

Foto č. 2 Juli leze

Večer mě bolí hrudní kost při každém pohybu. Honza googlí, co mi je. Závěr jsou zablokovaná žebra. Na YouTube zjišťuje, co s tím a po konzultaci se ženou se na mě vrhá. To by v tom byl čert, aby se alespoň trochu Míšina umu nepřesunulo na něj. Cvičí se mnou, ručičkami mi máchá a ano trochu to pomáhá. Po dalších 2 dnech o tom už nevím.

My si s Julčou ještě plánujeme na zítra holčičí den. Moře, cukrárna, procházka, slunění atd. Honza byl tak strašně moc hodný, že mi nabídl, že vyzvedne Marka, Matěje a Filipa v Aténách. Jsem mu nekonečně vděčná.

Večer jdu brzo spát.

Den 3

Probouzíme se do krásného slunného dne. Tím by to mohlo skončit. Nekončí. Juli v noci zvracela a ráno zvrací znovu. Den tedy strávíme doma, já na terase s knihou (pokusím se chytit nějaký ten bronz) a Juli skoro celý den prospí.

Než Honza odjede, jedu ještě rychle nakoupit. Mám radost, že jsem se propletla úzkými uličkami, zaparkovala jsem a nikoho jsem svou jízdou neohrozila, o neomezení bohužel nemůžu mluvit 😊. Nemají zeleninu a ovoce, tak zkusím se poohlídnout v centru a jo, zelenina je i v neděli otevřená. Nakupuji jabka, banány, mrkev, okurku, paní prodavačka mi tam ještě hodí pár pomerančů a když si po namarkování vzpomenu na zázvor, šupne ho tam bez placení. Neuvěřitelné, a ještě mluví anglicky. Všichni se usmívají a já mám z toho dušu v péři.

Honza vyráží po 11. hod. Má čas. Jsme dohodnutí, že Filip, který doletí o 2 hod dřív bude čekat až přiletí Marek s Matym a pak je teprve všechny Honza vyzvedne. A jak se dostali ti tři na letiště ve Vídni? Břeťa je zavezl. Předpokládám, že i tady účastníci by poděkovali. Takže velké díky.

To bylo večer veselé shledání. Od té doby jsme se pro jistotu pravidelně počítali. Jedna, dva, tři … šest. Uff.

Den 4

Výběr oblastí pro tak odlišně zdatnou skupinu je vždy ošemetný. Musí tam být hodně lehký cesty, středně i velmi těžký cesty. Zohlednit se musí také počasí a orientace.

V neděli jdeme všichni, i Juli, do sektoru Skiadhiániko. Sluníčko svítí po celou dobu nástupu. Chvíli po tom, co dorazíme na místo, se zatáhne a i mě je do pláče. Všechny lehčí cesty jsou ukloněné. Ano viděla jsem na fotce, že jsou to šedé skály, ale myslela jsem, že to bude kolmé. To, čemu se na stěně vyhýbám velkým obloukem, se mi dnes dostává ve velké hojnosti. Fakt celou zimu lezu mírně až více převislé cesty, abych si pak odírala kolínka v položených cestách? To jako fakt. Fňuk. První cestu se ještě lituju a říkám si, že to nedám. No naštěstí po druhé cestě vítězí chuť lezení nad sebelítostí a u třetí cesty už si to zas užívám. Taky jsem ráda, že už mám zase na sedáku svého zajíce. Má tam čestné místo a nebojím se ho použít. Opravdu mi rozšířil obzory. Sláva ušákovi. I přes moji původní, nechuť si tu zalezou všichni. Za zmínku stojí Fildovo 7c na OS. Marek si bohužel vybral cestu, kde svou velkou silou urval polovinu klíčových chytů.

Foto č.3 Macek v plotnách

Odpoledne je už zataženo a chladno. Balíme tedy. Bohužel ani den 4 se neobejde bez komplikací. Honza si natahuje kotník. Večer ho má fest napuchlý.

Kousek od oblasti je klášter Elóna. Moc pěkný, opravený, žádní turisti a vstup zdarma. 

Foto č. 4 Monastery Elona

Den 5

Juli zase není dobře. Honza s oteklým kotníkem s ní zůstává doma. My, ač má pršet, se vydáváme do sektoru Theós cave. Vybírám si koutové 5c, ve kterém mě nazachránil ani zajíc. Odlez od posledního, ke slaňáku je mooc daleko. První pytel. Další cesty jsou pěkné, ale je strašná kosa. Ještě vyzdvihnu Matyho, který leze 6a Os. Po tom, co Filip dá své první 8a (prst v dírce, má tak zmrzlý, že tam, drží sám, není to nepovolený doping?) to balíme.

Foto č. 5 Filda v 8a

Ten den už se nic nestalo.

Den 6

Prší a má pršet celý boží den. Pojedeme na výlet. Hodinu do zátoky Fokiano a hodinu zpět. Hurá Juli je dobře. Dostane kinedril a vyrážíme. Cesta je hrozně zajímavá. Serpentiny jsou vysekané do skály a všude kopce. Ne kopečky, ale příkré homole se zakrslými stromky. A když vyjedete nahoru, je tam plato s pár domečky. Všude je to daleko. Co tam ty lidi dělají?

V zátoce je krásná čirá voda a oblázková pláž. Kluci se jdou koupat. Sice prší, voda je studená, ale oni to dávají. Maty jde do moře v péřovce.

Foto č. 6 Maty se koupe

Někdy v té době mi Lenka M. píše ať dám nějakou fotku na Houb. Ale co? Jak klepem kosu nebo se koupeme v péřovce v moři, jak prší nebo jsme pochroumaní. Dávám to k ledu. Ono se počasí určitě umoudří a bude příležitost udělat fotku, kterou se budeme moct pochlubit 😊

Foto č. 7 v zátoce Fokiano

Foto č. 8 v zátoce Fokiano

Je čas oběda a v zátoce je taverna. Na 99% bude asi zavřená, ale i tak to zkusíme. A máme štěstí. Ptám se, zda mají něco k snědku a ano, prý se tam pro nás něco najde. Vystrnadíme dva místní rybáře ven. Vevnitř jsou jen 2 stoly. Čekáme, co nám pan domácí přinese. Jako předkrm máme zeleninu se sýrem a olivovým olejem. Moc dobré. Další chod je smažená ryba, masové kuličky a hranolky. Opravdu mňamka. Dezert je pak ovoce – pomeranče, mandarinky a jabka. Na závěr si dáme řeckou kávu a jsme plní. Pán za to všechno, pro nás šest chce jen 60€. K tomu, ho ještě vyzpovídáme. Jak je možné, že všichni mluví english? Spousta lidí, pracovala v zahraničí nebo na lodích a pak se vrátili do Řecka a taky kvůli turistům. Ti jsou v té oblasti celoročně. Od říjná do května lezci a zbytek roku rekreanti.

Rybu, kterou jsme měli je od lokálního rybáře a je to velmi chutná ryba, která se pohybuje hluboko, takže se živí zdravě. Myslíme si, že je to nějaký druh pražmy. Ještě se dozvídáme, že dřív byly Řekové mnohem přátelštější a zvali si hosty domů, ale jak turismus rostl, vztahy trochu ochladly.

Den 7

Tak dnes nám začíná dovolená. Sluníčko, dobrý výběr sektoru Theos cave.

A já, já jsem konečně dala OS 6b+ v Mikro Theós. Jen 1x použitý zajíc. Mám splněno a už můžu lézt jen pro radost 😊

Filip 7c+ druhým pokusem. Matěj 2 kérky a několik copánků a Juli pokreslená celá ruka 😊

Foto č. 9 Kozy z blízka

Den 8

Kašlem na Atény, zůstaneme až do soboty lézt, přesunem se až v sobotu večer. Paní domácí s tím nemá problém. A já si fakt nedokážu uvědomit, že by ten den bylo něco špatně. Sektor Yellow Eyes. Krásné cesty. Cestou zpět zmrzka a pohoda. Počasí chvíli vedro, chvíli zataženo.

Den 9

Vracíme se do prvního navštíveného sektoru, tentokrát vybaveni 65 preskami a zajícem. Sektor Orama. Cesty 40 m a jen 16 jištění. To je strašně málo. Bojim, bojim. Druhou cestu lezu o + težší a 3 m kratší s 14 preskami. Je to lepší. Bobříka odvahy si plním na 37m dlouhém 6b a máme dost. Jo a svítí slunko, honem honem udělat fotku, kterou se konečně můžeme pochlubit. Chtěla jsem po klucích, aby si svlékli trika, ale prý jen když do toho půjdu i já. No zůstali obleční.

Konec, finíto. Hore zdar a jede se na ubytko, nabalit auto a přesun do Atén.

Foto č. 10 Juli v 6b

Foto č. 11 odchod z ubytka

Honza to cestou rozpandil a pandoval za naší Corsou o pandošest.

Foto č. 12 Honza a jeho Panda

Atény jsou šedé, polorozbořené, neútulné, ale v některých místech se snaží. Náměstíčka jsou osázená zelení, sochami a restauracemi. Do jedné takové jsme zapadli a pořádně si naprali břicha. Byla to mňamka.

Den 10

Vstáváme brzo. Chceme ještě stihnout i ty památky. Po 8 hodině už sedíme v metru (zase trochu omšelém a pokresleném) a už chápu proč se říká, že Praha je krásná. Míříme do Akropole na vršku. Je nádherně slunečno, a ještě málo turistů, děláme milion fotek a kocháme se starou krásou.

Foto č. 13 - 18 Akropole

Výtečné zakončení zájezdu.

Pak už šlo vše jak na drátkách. Skoro, ale nic, co by stálo za zveřejnění.

No, aby se neřeklo, že je vše jen v mé režii, dovolila jsem Markovi přidat i pár svých řádků.

Zde jsou:

Dovolím si několik drobných útržkovitých postřehů, které byly Mackem záměrně opomenuty:

• Benzín do Zippáče stojí v Řecku 4,- €.
• Pomerančovník je plevel.
• Fiat Panda Hybrid je skoro dostatečné auto.
• V městské zástavbě Athén je naprosto vše do výše 4,444 m, případně do výše, kam vyleze průměrný člověk, zdemolované. Včetně metra.
• Hajlzlpapír by prý údajně již okolo roku 2076 měl konečně jezdit společně s výrobkem.
• Prostředním pruhem na dálnici jezdí nejpomalejší vozidla.
• Ťukání na čelo se v Řecku vyučuje v autoškole.
• Ke skalám nebo ze skal je to vždy do kopce.
• V článku byly velmi hrubě opomenuty mé hluboké znalosti řeckých starověkých reálií a plánku metra, zejména pak v souvislosti s návštěvou nějakého kopce v Anténách.
• Feidiás, Iktínos a Kallikratés nebyli lezci a Níké není bota. Parthenón není krém po opalování. Jeho stavební optické korekce pozorované konečně na vlastní oči mě málem dovedly k vyvrcholení.
• Agorafobie (strach z otevřených prostranství) má jméno po docela pěkném stavení v lese.
• V metru je na nástupištích více žvýkaček než ve stáncích s jejich prodejem.
• Filip leze jako Bůh junior.
• I když jede 40% Lekešů (z plánovaných 60%) na 100% času zájezdu, 25% Macků (z plánovaných 100%) na 100% zájezdu a 75% Macků (z plánovaných 100%) na 80% zájezdu (z plánovaných 100%), je z toho 100% ní zájezd. Zajímavý matematický paradox s jakoukoli účastí Lekešů a Macků i za 150% nákladů (z plánovaných 100%).

Macku, Honzo a děcka díky !!

SWJEŤAK!

Po tem, co sa Marťa odstěhoval do Mnichova, otevřely sa nám lezcom z Broda Uherského úplně nové možnosti. Teho zme sa rozhodli využit já s Jenysem v termínu finále svěťáku v bAulderingu, kerý měl byt právě v Mnichově. Páč je to kůsek od Jury, tož jakože nejdříf Jura a podem svěťák. A protože sa nám to moc líbilo, rád bych sa s vama podělil o naše zkušenosti s tuplákama piva v Mnichově a s lezením v Juře.

Jenys měl přes víkend pařbu, tož sem ho vyzvedával až v nedělu večer v Brně. Už když sem ho uviděl u Lídlu na parkáči, tušil sem, že to slibované řízení, sa v jeho podání konat nebude. Po D1 se teda náš kočár řítil výhradně pod mojím vedením. Posledních 20 minut před Špízem to bylo na krev, ale žijem, tož dobré.

Jenys byl navalený jak slimák!

Ráno dospávám deficit z řízení a Jenys vyspává opicu z prokaleného víkendu. Eště doma sem listoval průvodcem z roku 2011 od Šwertnera, kerý je minimálně tak dobrý, jak ten na Palštajn a možná aj o cosik lepčí, protože v něm mám už spoustu zápisků a perfektně sa v něm orijentýruju. No a doma sem si aj na Jenysovo doporučení vybral Obere stěnu u Gosvajnštajnu (to je to město s tým velikánským kostelem – až budete v Juře po patnácté, tak už budete vědět a pokud pojedete poprvé, tak je to jedno, protože v Juře vedů šecky cesty na jakési město, co sa menuje Umlaitung). To je stěna, gde nebožtík Kurt Albert, fotr rotpunktu, vylezl kdysi hóóódně dávno ten slavný Sautanz. Na téjto stěně je ale aj spousta dalších krásných cest. Rozlézání v šestkách zvládá Jenys s mírným třesem v těle, čímž mi značně připomíná mňa samotného. Enomže u mňa je podezřelé, když sa netřesu, u něho je to právě naopak. Lezeme to zleva doprava (jako obrazně – šli zme ve skutečnosti zprava doleva) a očumujeme jednu rozkošnů polku. Po sedmičkách dáváme svačinu a Jenys šlofíka. Já si mezitým obejdu šecky zdejší zákoutí a najdu si hvězdičkovů osummínusku. Jako dobrý balet po mrdkách se zmrzlýma prstama, pak polica a silovica po ďůrách. Ke štandu dolézám udýchaný, ale spokojený. OS nebo smrt sa pro mňa stává heslem zájezdu. Pak zme eště lezli šéne handris. No, mělo to hvězdy, ale. Handris začínal komínem na rozpor nohy-záda. První jištění v podobě smyce starší než Kurt bylo pěkně vysoko a první borhák eště o 3 metry výš a med to teda rozhodně nebyl. Estlik do tohoto naleze sedmičkový lezec, tož z té hvězdičkové sedummínusky bude kurefsky překvapený. Jednů sem cvakal z žaby a jednů z pěsti, jinak sem to jako handris na tých 30 metroch necítil. Ale jako fajn, mně sa to lůbilo. Jenys mně u čtvrtého řekl, že se málem posral a chytil sa presky a jeli zme k foťáku pro pivo. Foťák je nejlepčí obchod v Juře. Leží mezi Betzenštajnem, kde je Rockstór (ne, elektrické kytary ani černé trička se škaredýma obrázkama tam nekůpíte) a Plechem (to je město, ne klempířský matroš!). Tam majů takovů sekci s chlastem a výběrem piv z asi 30 pivovarů. A majů tam aj výborné německé rádlery. Bereme si mnicha – ten je nejlepčí. A zpátky do Špízu na pódium, uvařit a spat. Usínám brzo, brzo vstávám a tým znervózňuju svoje kamarády na lezeckých zájezdoch.

Norimberk je velmi kulturní město

Další den jedeme přes půl Jury na sever do údolí, kde je Rotewand a takové ty další vyhlášené stěny. Ideme lézt naproti teho Rotewandu. Je to pěkné – 3 oblasti vedle sebe a pod sebů (to sa mosí vidět, to sa nedá popsat). Jediná chyba – svítí sem dopo slunko. A že letos sakra svítí a hřeje. Rychlo lezeme tři sedmičky, co sů tak napůl ve stínu a pak sa krčíme v takové polojeskyňce a čekáme, až ta žhavá sviňa zaleze za kopec. Mezitým došel borec s borků. Borec zkůšá vyhlášenů devětmínusku a borka ho jistí z průžku stínu pod skalů. Tož, paráda! Pěkná byla! Jako ta borka. Já sa navazuju a idu do osummínusky vedle nich. Když sa chytím skály, hned sa jí pustím. Ta skala je horká, jak cip! No, aspoň to rychlo vysmahnu a nebudu sa zbytečně zdržovat v chytoch. Sem to vysmahl a vysmahlý sem byl a spocený a vůbec – vedro, hnus! Jenys nastůpí a říká, že jako, že estli sem myslel, že je ta skala horká? Říkám, že jo a on na to, že ty půčo, ta je úplně žhavá! Pak ideme do sektoru za roh. Tam to trochu podělám v další pěkné osummínusce, ale neva, hezká byla. Za dvacet roků ju zkusím znova. Pak ideme takovů nádhernů sedummínusku do převisa. Ty koky leze sa pod převisem jak v Josemitoch v Grejtrůfu na Kapa. To je fakt zážitek! Typický Josemitský vápno a nádherná expozice. Tuto cestu fšeckým moc doporučuju. Já si eště na dolez dám Golema. Dole sa stavíme v potoku očmáchat, dáme rádlera a jedem do Bejrůtu. Jako pěkné město. Tak si tu dáme německé národní jídlo. Kebab za 3,50 je výtečný a plný masa. Večer sů na pódiu dvě pěkné němky. Ale nechců sa s nama bavit ani nic jiného nechců. Zme rádi, že možeme byt pod střechů. Jak sa zetmí, tak zalezů do svojeho obytňáku a zhasnů, tak nevidíme, jak si sundávaly podprsenky.

Máme restdej a to je v Juře ideální čas na to, dívat sa, jak vstávajů mladé hezké němky. Jako pěkná podívaná k snídani. Plán na večer je jasný. Bílé víno prý roztahuje nohy. Když to eště vytuníme svíčičkama, to by bylo, aby nebylo! S velkýma plánama jedeme do Potentoštajnu do bazénu. Stejně poprchává a my restujeme. Sa okůpeme, požereme u golfového hřišťa a jedeme do Norimberka pro Marťu. Jako jedem dost brzo, protože si chceme obejít histerické centrum (ne, nemám tam chybu). Tož obcházíme jeden gotický kostel za druhým. Paráda. Všude lebky, lidi prolezlí červama, zdechlí králíci a varhany, na kterých paří varhaníci. A pak deme na hrad. Hradby jak sviňa. Obrovské bašty, stěny majů šířku snad dvaapůl metra. Pod hradem si dáme kafe a voláme Marťovi, kam má dojít. Jenys si eště ubalí cigárko a já zakůsnu jabko a pak už jedeme na naše oblíbené pódium. Stavíme sa u foťáku pro to víno a svíčky. Jenys sa modlí, aby tam byly ty němky. Já sa nemodlím, ale enom proto, že to neumím. Marťa je v klidu, protože nevěří, že to nebyla fatamorgána. A pak sa nám směje, když žádné němky pod pódium nedorazijů. Eště stihneme naplánovat, že sa zítra pojedem podívat ven z Berlína a ideme spat. Nechám si zdát o tom, jak si němky sundávajů podprsenky aj ty další věci.

Out of Berlin 8a - leze Marťa

Ráno jedem na stěnu, kde je to z teho Berlína venku. Marťa to zkůšal na začátku prázdnin. Kroky si ale pamatuje líp Jenys, který ho v tom tenkrát akurát jistil. Jako házal sem můdra jako „tam daj patu“, „ty nejsi rozhodnutý, estli pravů nebo levů“, „lezeš jak debil“ případně "lezeš jak pařez!". Marťa na všecky moje bláboly opakovaně odpovídal větů „je to mokré“, případně „je to oslizlé“. Já sem mezitým zkůšal nejaké osummínusky a osmičky a lezlo sa mně dobře aj když to bylo mokré a místy oslizlé. Byl tam aj jakýsi světoznámý trenér s naušniců v nose. Marťa dal ostrý pokus a i když sa mu podařilo cvaknůt lano do první aj druhé a věřte nebo ne, ale aj do třetí expresky správně (ano, on existuje správný a špatný způsob cvakání lana a tá gumička, ta je na expresce enom jedna z určitého důvodu, ale na to bych sa optal v nejlepším autdórovém šopu široko-daleko, tam na to majů odborníky), tak ta mokrá a oslizlá kunda ve stropě fakt střílala jak sviňa, až to brnklo prstama, jak když luskne. Tož jako že deset minut odpočne a zkusí to. No nedopadlo to, ale bylo to o podmínce, to je jistá věc. Možná hrálo roli aj to, že si Marťa nezvolil dobrů cestu. Šak on nebyl OUT OF BERLIN, on byl OUT OF MNICHOV!!! Dobří byli aj ti holanďani, co tam lézli vedle nás a mezi každů cestů si dali špeka (ne, nemyslím slaninu, myslím špeka). A zasejc obchod, rádlery, pivo a večer Roman Tyčka u čajových svíček (těch zme měli od včerejška dost).

Mnichovská podzemka má fakt páru!

Poslední lezecký den zme si vybrali lokalitu na jihu, aby sme sa co nejvíc přiblížili Mnichovu. Skaly, co měly byt 10 minut z parkovišťa, zme hledali asi hodinu a půl. Jenysa to odrovnalo, mňa nasralo a Marťu nabudilo. Aj proto byl navázaný jako první a hrnul si to šestků vzhůru, zatímco Jenys usínal na kládě. Ta šestka byla hnusná. Pak sme šli tuším nejaků sedmplusku a pak osummínusku. Jako vypečené lezení – doporučuju! Pak sem sa už konečně mosel nažrat. Za rohem Marťa odvážně nalezl do osmmínusky a bojoval jak lev o svůj onsajt a lezl při tom jak nemehlo. Ty lehké cesty, kde sa mosí řešit, co člověk chytí, ty mu nejdů. Ale jak je to 8a, kde není z čeho vybírat, to leze jak pánbů. No, já sem si to flešnul a byl sem spokojený – doporučuju, pěkné (jako opravud, bez ironie). Marťa to v té cestě pohřbil. Balíme a jedeme k němu do Mnichova. Všeci sa už těšíme do zahrádky na tupláky. Řídí Marťa a jede průměrnů rychlosťů 175. V Mnichově sme za chvílu. Nakůpíme, u Marti sa umyjeme, nažereme (vaří Marťa) a valíme do parku na zahrádku (býrgárden) doplnit vitamín B. Dám si tupláka. Marťa si dá poloviční a Jenys si dá dva tupláky. Marťa ho má, já taky a Jenys je v poho. Přišla pořádná smršť. Prší, blesky, hromy, plesky. Beru si krýgl jako suvenýr dom.

2 Z sa čtů jako Č!

Sobota je jednoznačně nejdůležitějším dnem našeho zájezdu. Dneska uvidíme, jak sa má boulderovat! Vstáváme pozdějc. Snídaňu chystá Marťa. (Já sa k němu asi přestěhuju, to je servis!) Pak ideme na boulderofku. Je tam lidí jak sraček, strašné vedro a letité zkušenosti sů vám tu k hovnu. Jak to začne byt do kopca a do těla, tak su v p.. (šak víte gde). Zato Marťa exceluje a Jenys mu zdatně sekunduje. Ale jako Marťa je jednoznačně nejlepčí! (jako z nás tří) Pak valíme do města. Sa stavíme v restauračce na žrádlo. Jako fakt supr. Gdyby ste jeli do Mnichova, tak si sem zajděte. Nevím, kde to je, ani jak sa to menuje, ale běžte tam. Kucí si dávajů těstofky – každý iné a já pizzu (pozor! Dvě Z sa čtů jako Č!). Mňamka! Pizza je tak veliká, že nechávám kůsek aj Jenysovi, protože bych to nepozřel. Pak si eště kůpíme rádlery a jedem podzemní šalinů na olympičijský stadión. Lístky máme kůpené přes net. Dopravu po městě aj kůpení lístků zařizovali inženýři. Já jako magistr bych to nedal, tak sem sa enom vezl. Ideme pod pódium a Marťa sa protlačí až k bariéře před stěnů. Eště hodinu čekáme, než to vypukne. Už je to tady! Šů jak sviňa začala! První lezů ženské. Jako dobré kusy by to byly, ale sů takové hranaté. Docela sympoška je ta Srbka. Šecko leze jinak než ostatní a je fakt pěkná. A de jí to. Nekteré bouldry nemožů borky ani nalézt. Ale nevadí, když sa není na co dívat na stěně, díváme sa okolo. Tolik pěkných bab, to je po týdnu v Juře balzám pro dušu!

Po krátkej pauze nastupujů na finále chlapi. A to je teprů masakr! 3 Japonci, 2 Korejci (z nichž jeden sa menuje Ja-pon-čan) a Jan HHHOOOJJJEEERRR!!! Německé publikum huláká jak kdyby Bajern vyhrál ligu mistrů! Japonci s Korejcama skáčů po stěně jak opičáci. Hojer sa v prvním pěkně trápí a topuje až 2 sekundy před koncem limitu – fakt dobrý adrenalin. Ve dvojce se asiati nechytajů. Pak příde Hojer a smrkne to jak nic a rázem atakuje první příčku. Hojer byl prostě mocný jak zaželezobetonovaný Rumburak. Ve trojce je to podobné. Čtverka je moc hezká a každý ju řeší jinak. Záverečný skok je parádní. Obvzlášť elektrizující je, když doskočí aj Honza Hojerů. Němci řvů jak najatí! Jako fakt hustý závod. Je tu lidí, že sa ani nevlezů! Pecka!!!

Po vyhlášení, keré ohňovýma efektama připomínalo víc koncert Ramštajnů než svěťák v bAulderingu, ideme eště na jeden tupláček (já), rádler (Marťa) a dva kousky (Jenys). Nočním metrem jedeme do bytu. Ráno vstáváme fakt pozdě. A pak už jenom kodrcání dom.

Totální tupláci!

Až na věky OHEŇ!

teaČR

Šperlonga - nebo rači Gaeta?

Toš zme sa s Jenysem dohodli, že si kůpíme to ubytko za 4 kila na týden, že to je jako dobrá cena a že těch 15 kiláků ke skalám fpoho každý den dojedem.

Kolmáče v sektoru Sperlonga - nad prvním tunelem směrem z Gaety.

Zájezd do Sperlongy jsme původně plánovali už loni, ale jákési z....né čidlo ve výfucku nám u Vídně zkolabovalo a dál už to fšeci znáte a při každé příležitosti dáváte k lepšímu. Proto, to letos na Vánoce byl jasný cíl. Jeli zme v 6, jak jinak, zme HOUBaři!

Další den znova v sektoru Sperlonga - tentokrát hodně vysoko nad silnicí i mořem, když v tom ...

Přilétá heliška, aby pomohla postavit dělníkům nové zábrany proti padajícímu kamení, které poškodilo to staré a dokonce zasáhlo silnici do Sperlongy.

Cesta je to daleká. Fakt, že jo. Autem jedete přes hory, doly, mosty a tunely až kamsi pod Řím, čímž se vám podaří vyvrátit tvrzení, že šecky cesty vedou do Říma. My jsme ho na naší cestě úspěšně minuli (a nebo to bylo tím, že zrovna řídil Jenys?).

Asi to nejlepší tu nabízí Grota - super krápníky, nádherné vytrvalostní linky.

Jenys v Grotě.

Kristýna v Grotě byla k roztrhání...

Lezení ve Sperlonze je vlastně spíš lezení pobíž města Gaeta. Jeden sektor, který se menuje Sperlonga, je té Sperlonze nejblíž. Pak sou tu další sektory - většina lezení po ostrém přímořském vápenci v kolmém, položeném a mírně převislém - většinou s nástupem pěkným pochoďáčkem do kopečka. Výjimku tvoří Grota Areonauta (nebo tak nejak - hledat to kvůli vám nebudu) - což je jeskyň jak prase, samý krapas, převisy, stropy - no hrůza. Vedle groty je i cosi kvaků přímo na pláži a jedna menší jeskyň je i v sektorech na úbočích nad restuaračkama (odbočíte vlevo ze silnice do Itry).

Vše je zpracováno ve fírerovi Blue rock - je to jako dobré na orientaci ten průvodce, ale je takový - no řekněme italský.

O restdejích jsem absolvovali šlapanici do Itry (takové klasické špinavé jihoitalské městečko asi 6 kiláků od našeho ubytka - z5 jsem se táhl jak smrad) a na Silvestra Stallona pak vejlet na Vesuv, který nevyšel, páč taliánom napadl sněh a oni to na těch letních gumách neumí ubruslit, takže z teho byly ty Pompeje - taky dobré - třeba ten zpopelněný pes... 

Cestou na Vesuv se nám chtělo...

Zasněžený Vesuv!

Koulovačka v Pompejích - neuvěřitelné!

Vítejte u šulínků doma - hlásá tento štít u dveří jednoho z domů v Pompejích.

Zpopelněn.

Večery jsme trávili při 4 dílech Vinetůa a všeci už teď víme, že věta "Tak a teď se dívej, jak tví přátelé chcípají." je v dílu Old Shaterhand (nepíše se tam někde 2xr?). Ale bylo těžké to zjistit. To kreslené o tom modrém ftákovi, to bylo taky dobré.

Filka to fakt baví!

No ty krávo!

Jenýsek leze v sektoru Eldorádo.

O půlnoci na Silvestra jsme zjistili, jak dobře umí chlastat chlapci a děva z Ostravy a pár hodin před tím, že přejet špalek o průměru jak sviňa se ani Transportérem nedá. Naštěstí hever na kamiony, kerý měl pan domácí uschován pro tyto případy ve svém skladu, nám pomohl tu káru ze špalku sundat.

Zkrátka, byl to vejlet, jak má blejt!

Paklenica 2014

Osud tomu chtěl, že i letos se (alespoň menší) skupina HOUBařů vydala do Paklenice. Ve složení teaČR, Macek, Filip, Mates, bába, Fialice a Miki jsme ve čtvrtek k odpoledni nasměrovali náš autobus směrem na Vídeň, Štýrský Hradec, Maribor, Záhřeb a dále na jih, skoro až k Zadaru. Skoro celou cestu pršelo, ale Mackovi to nevadilo ani když řídila, protože chorvatská dálnice byla téměř bez provozu (jako obvykle v tuto roční dobu) a tak mohla stále udržovat střed našeho auta na čáře oddělující pomalejší a rychlejší pruh.

Ubytování proběhlo v našem oblíbeném kempu za 6 E na noc (děcka za půl) - normální cena. Kuchyňku od mé poslední návštěvy zrekonsturovaly, jinak vše při starém. Povinná návštěva pláže, prstnatky, ďůravé kameny a ichtýlci.

Už jen 500 metrů

Ichtyláci na pláži

Ráno raníčko míříme do kaňonu Velké Paklenice, zaplatíme vlez - děcka to mají free, takže taky pohoda. Bába si bere na povel masožrafky a vyrazí s nimi trekovat. My osttaní se s chutí vrháme do svých projektů. My, co chceme do Hramu, musíme brodit. Porpvé za všechny ty návštěvy vidím, jak se potokem valí voda. Každý si leze to svoje. Macek nakonec dává 7a PP.

Brod přes potok

  

 

 

4x teaČR ve svém projektu

Čtvrtý den jdeme s Mackem do Aničky "odpočnout" si do Jenjavi za 7a+ (7a, 7a+, 6c+, 6a, 5c, 3, 6b, 6a+, 6a, 6a, 5c, 5c) 350 m. V prvních dvou délkách sedám, ostatní jde na OS. Osobně si myslím, že ty těžší délky obtížnostně seděly, ty lehčí byly podhodnocené - klidně bych dal větší čísla. Celá cesta je neuvěřitelně dobře odjištěna nýty. Miki s Martinou trekují, kluci se s bábou koupají v moři.

Anička - Jenjavi vlevo od roští z Albatrosa

V traverzu

Na štandu

Poslední den jdou Martina, kluci a jejich bába na přechod Malá -> Velká. Po cestě se k nim přidá Vinnetou, Bílý bratr i Nšo-či. My lezeme ve trojici s Mikim. Já ještě marně zkouším dorazit svůj projekt, ale už není moc z čeho brát, takže třeba za rok, nebo někdy jindy. Forma byla, ale hlava asi nezafungovala.

Bylo to pěkných 5 dnů krásné polezenice.

Foto: teaČR, Miki, Macek

Další Mikiho fotky najdete zde.