Co sa 2018 - Aktualizace!

Zduř HOUBaři,

po několikaleté odmlce sem sa rozhodl, že mě to předsedovo shrnutí na valné hromadě Sokola UB "Letos zme zase hovno vylézli." už nebaví. Navzdory tomu, že on to tam pronese zase, protože on to asi jinak neumí (ale Masi, já su rád, že si náš předseda a lepšího by sme mět ani nemohli) rozhodl sem sa sepsat to, co je dostupné anebo to, o čem vím, a co stojí za řeč ohledně lezení HOUBařů za jír 2018. Letos jsem nelezl žádné velké stěny a velké kopečky sem nelezl nikdy, takže o těch to tu bude muset rozepsat někdo jiný. Byl sem ale téměř měsíc ve sladké Francii (s krátkou zastávkou v Arcu) a byla to zábava. Takže letos jenom o těch sportovkách. Bouldry taky vynechám, i když v Loučovicích sem byl, ale stálo to za starou bačkoru. A stejně si myslím, že v bouldrech jsme letos hovno vylézli :-)

Jenys Sedlačík se z kraje jara nechal vybičovat svým kámošem Mrndou k několika návštěvám ne příliš oblíbených míst v Krase Moravském. Výsledkem bylo Salve Walley 9- na druhý pokus. Devětmínus už není úplně cesta, kterou dáte s prstem v nose enom za to, že sa na tréninky chodíte dívat na ostatní a vést na jejich účet blbé kecy. To už chce trochu skutečného tréninku a pohybu ve skalách. O zvedání pořádných závaží ani nemluvím.

Vlevo Řízek, vpravo Jenys ve vrcholné formě!

Nejvíc teho letos předvedl zarputilý vegetarián Řízek (Martin Řezníček). Při našem letním putování po Itálii a Francii vylezl spoustu krásných a těžkých cest. V Arcu dal Super Atico 9+ druhým pokusem. V Orpierre bojoval s Game Over 8a. Kvůli chladnu jsme vstávali v šest ráno a utěkali nahoru do kopca, aby si poslední možný den mohl Řízek zakřičet radostí po tom, co cvakl slaňák. Kromě toho dal na tomto zájezdě několik 7b OS nebo flash, přidal 3 7b+ PP a v St. Legeru i dlooouuuhatánské 7c Les Clowns. Myslím, že slušné. Navíc sem ho potkal před 14 dňama na Hudy v Brně a pokud bude trénovat tak, jak trénuje, tak by to na jaro mohlo zase začít padat. Motivaci myslím má. Alespoň v tom Brně sem ju viděl.
Aktualizace: Z prosincového výjezdu do Španěl si Říza přivezl další sadu pěkných přelezů z oblasti Jaén. Mezi nejhodnotnější patří Apura Tu Tiempo 7c+, El Verdugo 8a a Freddy 8a. Říza jede a ta motivace bude asi s velkým M!

Řízek v totálně odporném nástupovém boulderu do Fuega 8a+, Arco, Massone

Letošní jaro bylo příznivé aj pro mňa. V květnu jsem v zápalu boje dvakrát navštívil Divé veže, což je taková lokální, ale jinak moc krásná oblast mezi Píšťanama a Novým Mestem, která je asi 45 minut chůze od auta pod zříceninou hradu Tematín. V nejsportovnější části této oblasti se mně podařilo dát PP cestu Masáčik 9-. Na Osvětimankách jsem si asi po dvaceti letech odvěsil pytel z legendárního Znovuzrození 8+/9- a konečně v létě ve Francii jsem utrápil Soft Connerie 7b na PP.

Jezdit lozit do Provance určitě stojí minimálně za ta krásná levandulová pole!

Počet členů oddílu bohulibě roste, výkonost, jak se zdá zas tak ne. Já o dalších slušných přelezech nevím. Kdo ví, ať to přizná a dopíše. Jediné, co za ty roky vím, je, že je třeba hodně trénovat a hodně lézt venku. Nejsem nějaký nacvičovací typ. Mám raději onsajty, ale když se mi cesta líbí, umím se do ní zakousnout. A mám rád aj ty velké stěny. Takové ty cesty, kdy to už trochu lechtá kolem žaludku, kdy nastupujete dvě hodiny do kopce a sestupujete možná i hodinu déle a mezi tým lezete celý den. Ale ne vždy je na takové lezení parťák nebo čas. Chtělo by to zase takový ten velké oddílový zájezd jako byl Badil nebo Čimy. Marmolada volá!

Já v jakémsi 7b+ v Ceuse.

Pevně věřím, že nastupující nová generace dokáže (a počítám k ní stále ještě i Řízka) zvednout laťku, a že ten příští rok bude ještě úspěšnější. K tomu nám dopomáhej oneň!

teaČR

Štepánský VERTIKON

Jak sem si v půli prosince předsevzal, pustil jsem se do závodění na staré kolena. Hned po žranicové smršti kolem vánoc jsem vyrazil do Zlína na tradiční Štepánský závod 4 ALL. Eště než to začalo, tak jsem si ověřil, že kategorii 40+ skutečně nevyhlašují. Ovšem mají tu kategorii pohodářů. Ta se vyhlašuje tak, že po sečtení všech výsledků se v půlce startovního pole udělá čára a ten, kdo je pod tou čárou první, vyhrál hobíky. Vyhlašovali 3 nejlepší hobíky. Já jsem tu ovšem byl hlavně kvůli šestému místu. Nic jiného mě nezajímalo! Pro jistotu, kdyby to náhodou nemělo vyjít, jsem si pohlídal, abych měl startovní číslo 6.

Startovní číslo 6!

Závodní adrenalin jsem vypustil už při rozlézání. Byl jsem na startu včas, možná i předčasně. A pak někdo vystřelil z pistole nebo to taky mohlo být zapraskání v repráku a šlo se na to. Bylo nachystáno 30 cest na obtížnost a 10 boulderů. Víceméně to šlo od jedničky ke stále těžším. Přelezl jsem si pár cest s lanem - tak abych měl alespoň nějaký bodík a šel jsem zkusit bouldříky. Do šestky to šlo v poho, sedmička byla skokanská lahůdka. Skákalo se ovšem po nohách. A já to na šestašedesátý pokus skočil a dolezl! 

Po obřích strukturách jenom nohama - lahůdka!

V osmičce se skákalo po rukách a to sem neskočil. A devítka s desítkou pro mě byly v momentální formě anrýl. Zkusil jsem i sedumplusku největším převisem a kupodivu pustila i ta. Nakonec jsem nasbíral za 3 nejtěžší cesty a 3 nejtěžší bouldry 423 bodů. A to je přesně číslo mojeho baráku - su fakt borec a s číslama umím kouzlit! To se potvrdilo při vyhlašování, kdy jsem z výsledkovky vyčetl, že su tentokrát od konca skutečně šestý! Splněný sen!

Hezký boulder číslo 2 jsem lezl ve sněhové vánici!

Před finále ještě proběhly doplňkové soutěže. Já už sem byl ale jetý jak starý pionýr, tak jsem se jenom apaticky díval, jak probíhá lezecká štafeta a pak souboj v páce. Někteří borci se tak před finále pěkně utavili. Finále bylo supr. Holky lezli jak o dušu dlouhou cestou na sloupu. Asi v jedné třetině to zhoustlo a tam vypadlo několik holek na pár chytech. Pak ale přišly ty nejlepší a ty šly až do topu. Kluci to měli docela drsné hned od začátku. Jako poslední šel na stěnu Konečník a smrkl to, jak kdyby to tam ani nebylo. Ale musím říct, že ten borec, co šel před ním, lezl taky parádně a taky dal top.

Bylo to zábavné a bylo to únavné a já byl šestý a mohl sem jet dom spokojený. Škoda, že nás nebylo víc - musel jsem si dělat celou dobu srandu jenom sám ze sebe a to nebylo ono. Tak příště pojeďte taky, ať jim v tom Zlíně možeme zatopit tím naším věčným ohněm!

Hellelůja!!!

Slovácké OUPN po patnácté!!!!!! (14. ročník) :-)

Dýr frends!

A myslím tím aj ty, kteří mě v životě neviděli lézt nebo mě vůbec neviděli a patří do oddílu HOUB Sokol UB - ne nejsem legenda z bajek, jsem skutečný, drzý, vulgární a rok napřed! :-) :-) :-)

30. 1. 2016 spolu zúčtujeme už po patnácté při 14. ročníku jedinečné punkové akce nesoucí název Slovácké OUPN, která se pyšní tím, že se jedná o nejlepší závod v lezení na obtížnost na celém Slovácku.

Co můžete čekat?

Spousty práce PŘECI!

v nedělu týden před závodem se musí shodit chyty (zaškrtni si v kalendáři 24. 1. 2016 a začni nabíjet akučku nebo si aspoň kup imbus a ocelák na čištění chytů) - je třeba dopravit na stěnu přepravky a bude třeba lešení (Honza Lekeš?) a Radůz

od středy nastupuje Luba se svojí dotahovačkou a začne na stěnu posílat závodní cesty - pokud bude kdokoli, kdo mu může pomoct, bude to super

největší finiše budou v pátek 29. 1. (taky si zaškrtni) - je třeba vše vyladit, nachystat, nanosit stoly, židle, pouklízet, anténu na net (David Ryšavý​ - zajistíš?), ....

sobota 30. 1. - tučným červeným napsat do kalendářa OUPN!!!!!! (ano, se šesti vykřičníkama) - v perfektní formě, totálně zničení z příprav nastupují ub sokolíci alias houbaři k závody v hojném počtu, při tom stíhají posouvat lešení, jistit, chválit ředitela, jak se mu to zase fšecko povedlo, atd.

sobota večír po závodě - klasická afterparty se fším všudy, jak má byt! těšte se

neděla 31. 1. - nejhorší den v roce - nahazovaní chytů, úklid toho všeho bordelu a další veselosti - účast na této fázi je extrémně důležitá - vězte, že tady se zjistí, kdo má vytrvalost :-)

PŘEDEM DÍKY!

Břeťa teaČR Lebloch​

Golden PIG (zlaté prase)

Milí HOUBaři,

opět po roce si vás dovoluji šecky pozvat na opékání špeků pod Kozlem a to na štědrý den dopoledne - tedy na dobu, kdy je lepší nezavazet s děckama doma u plotny a rači utéct do lesa než schytat jednu neusmaženou kapří filetou v horším případě mokrým hadrem (v této větě zcela určitě schází několik čárek, ale zkoušku ze syntaxe ještě nemám, takže - stejně byste to nepoznali).

Přijďte tedy na Kozlíka 24. 12. 2014 v čase mezi 11. a 12. hodinou, opečme si špečíčky (nebo neco iného), připijme slivovičkou na zdraví, popřejme si klidné svátky (drsňáci se možná i pokusí dosáhnout vrcholu) a pak hybaj dom na žranicu a trhat balící papíry z dárků. A nezapomeňte, že i na štědrovečerním stole by měl plát náš věčný oheň.

Suicidal tendencies?

Byl jsem teď na na jaře 2x na Kozlovi. Pokaždé narváno až k prasknutí. Skoro jako na Vertikonu v prvních lednových dnech plných předsevzetí. A pokaždé jsem se nestačil divit. To je mezi lezci opravdu tak málo odpovědnosti k vlastnímu životu a k životu jejich kamarádů? Pominu to, že přijede parta, které jeden člověk tahá všechno a ostatní se vezou. Pominu i to, že si lano dávají přímo do vracáku, místo aby použili 2 presa proti sobě, a že dělají přes několik samostatných linií jakousi šílenou pavučinu. O to tu nejde - i když i tohle je podle mého názoru špatně. A i když se do značné míry ztotožňuji s následujícím výrokem, vězte, že důvod, proč psát tenhle text je ukryt v tom, že většina "lezců" okupujících Kozla nemohla riskovat, protože dle mého soudu nedokázala absolutně vyhodnotit situaci a způsob svého chování se v lezeckém terénu.

Žít znamená být odvážný. Žít znamená něco riskovat . To live is to risk. Kdo nemá odvahu, nežije. Charles Houston

Jde totiž o to, že vedoucím takové skupiny je dost často někdo, koho bychom mohli s klidem zaměnit za Aloiza Nováka - známého recidivistu z intra od horkýže Slíže. Nebezpečný sobě i svému okolí. A při tom je to člověk, kterému ti ostatní naprosto bezmezně věří. Nechápu, proč si ti, kdo dělají náš úžasný sport nejdříve neprostudují trochu jeho historii. Především tu smutnou historii. Neměli by to dělat z nějaké nostlagie, ale proto, aby se poučili z chyb, které před nimi udělali jiní, často mnohonásobně zkušenější borci. Naučit se jak správně cvakat expresky do kruhu, jak do nich cvakat lano, aby se minimalizovalo riziko jeho vycvaknutí, proč nemít lano omotané třikrát kolem nohy, jak jistit druholezce, jak se navázat, jak slaňovat, ... Prostě těch pár základních dovedností, které ze slepého riskování udělají riskování vědomé. Riskování, které podstupuji občas i já, ale s naprosto jasným vědomím, že teď jsem udělal něco špatně a měl jsem k tomu zřejmě sakra dobrý důvod a počítám s rizikem, které mi to přináší. Proč? Prostě proto, že

Čím lépe věci rozumíte, tím lépe dokážete rozpoznat nebezpečí.

Přátelé chcete-li lézt, vězte, že dobrý horo/lezec je živý horolezec. Sápání se po skalkách je v zásadě bezpečný sport. Možná i bezpečnější než jízda osobním automobilem. Ale stejně jako při řízení vozu, i v lezení platí jistá pravidla, která není záhodno porušovat. Nemuselo by se to totiž vyplatit. A následky bývají při automobilovývh nehodách, stejně jako při lezení, často fatální. Lze jen doufat, že ti, kteří neustále opakují jednu chybu za druhou, nemají zdravý úsudek a nedokáží kriticky odhadnout své schopnosti, se ve svém pomatení mysli a opojení výškou nevydají ještě dál - do vysokých stěn či hor. Ale dost keců. Věřím, že našeho oddílu se tohle netýká. A tak se s vámi rozloučím už jen jedním citátem a pod ním seznamem doporučené literatury, kterou není nutné číst komplet, ale nahlédnout do ní určitě nikomu neuškodí.

Pravda neosvobozuje, dělá vás jen méně populárním. Sol Stein

Porcházka Vladimír et al.: Horolezectví, Olympia Praha 1990 - už asi nesehnatelná základní bible lezení v českém jazyce

Schubert Pit: Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu, Freytag a berndt Praha a KLETR Plzeň 1998

Schubert Pit: Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu II. díl, Freytag a berndt Praha 2002 - oba díly jsou hodně zajímavým čtením o tom, že i ta nejméně představitelná chyba se může stát

Frank Tomáš, Kublák Tomáš et al.: Horolezecká abeceda, Nakladatelství Epocha, Praha 2007 - zatím poslední česká bublikace probírají horo a lezení ze všech možných stránek

-teaČR-

TRE CHČIME ... (oddílový výlet do Dolomit)

Vedro, že se člověk zpotí jak prase i z ležení (prosím věnujte zvýšenou pozornost háčku nad písmenkem "z" v posledním slově před závorkou!). Vedro, že žádná lišta nedrží. ME za náma, MČR daleko. Okurková sezóna v plném proudu. A doprostřed toho všeho marastu vyjíždějí neohroženě 4 vozy HOUBařů směrem na Cortinu dan PECO. Tento rok se jede na oddílový výjezd do Dolomit! A cílem není nic méně profláknutého než tři věže - TRE CHČIME DI LAVARÉDO (nebo tak nějak).

To jsou ty slavné severní stěny profláklých Třech čim...

Protože jsem prozřel a teď už vím, že největšími odborníky na lezení jsou pánové Aspon tak, Shut UP!, Kozlák, Ste banda tupců, PS a Tak a je to a protože už taky vím, jak správně nastoupit Zlínskou a v kolika letech dozrávají lezci u nás na Slovácku, rozhodl jsem se, že to nebudu nijak dramatizovat a vše popíšu po pravdě. Takže na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, bylo to asi takto:

Vstáváme s Jenýskem 3:59 po téměř probdělé noci. Chceme být na nástupu opravdu včas. Pro nás to laláček prostě není. Plně si uvědomujeme, že zas taková prdel, abysme vyspávali do desíti, to nebude. Cosi do sebe na silu narveme (snídaňa), vypijem čaj, hodíme na sebe batůžek s matrošem a nové Jenýskovy roupy a jdem. Pomalu začíná svítat, takže ani nepotřebujeme čelofky. Ze sedla pod Picolisimou vidíme do severních stěn. NO TY KOKY! Nástup je jasný. Eště se pořádně vy...., abysme sa náhodů nepo.... ve stěně. Na obrovském vápencovém kvádru tak sedí jako vrány dva HOUBaři a poslouchají, jak pleskají jejich výtvory o kameny dole. Jak si tak utírám prdel všimnu si, že z druhé strany běží po suti další závodníci. A už jsou na nástupovém stupínku nad sněhem. Nevadí, aspoň nám ukážou cestu. Počkáme než odlezou a Jenys už to hrne za nima. První štand, druhý štand. Tady z té police začíná série sedmičkových délek. Než se však Jenys pustí do té první, je třeba se maximálně odlehčit.

Tady z té police...

...začíná série sedmičkových délek.

A proto je třeba se odlehčit... (TRE CHČIME!)

Jenys nastupuje do traverzu první těžké délky. Fírer hlásá 7, já bych klidně za těch prvních pět metrů plusko přidal. Ale až vyzraju, bude to maximálně 7-. Dolezu za Jenysem a jdu další délku. Je výrazně lehčí. Pak zase Jenys a znova já. Moje délka opět trochu přitvrdí - vytrvalostní nářez do kopce s přelezem do plotny - docela zajímavé - klidně bych dal víc než psaných 7-. Poslední sedmičková délka má být za 7 a přijde mi lehči i s batohem. 

Jenys v poslední sedmičkové délce Cominíka na Grandu

Následující 3 délky spojíme tak, že z toho vyjdou 2 + krátký přelez pod mokrý kout. A tady teprve začíná pořádná veselice. Komín je mokrý jak sviňa. Fakt se mi do něj nechce ani za nic. Ale co možu jako dělat? Nadechnu se a du. Prvních pár metrů položeného je zývačka, ale pak se to ztopoří a začne sec mazec.

Na začátku krásného psycha za 5-

Asi nejsem ve formě. Ale jak bych mohl, vždyť forma je jen mýtus! Nohama tlačím do dolomitu takovou silou, že snad i vyrábím důlky, ve kterých jako zázrakem všechno ustojím. Vzduchem letí všemožná slova - hlavně ta hodně sprostá. To se opakuje stále dokola. Zapnul jsem aj 3 rezaté mrchy a založil jeden frendík. Ten se mně momentálně kýve hluboko pod nohama a lýtka, která drží celé moje tělo na skále začínají dostávat křeč. No ty pííípčo! No totok! Do pííípči! Ke štandu na polici metr a půl a já se nemůžu pohnout. Snažím se to rozdýchat. Ale vzduch je řídký!!! Tak znova nádech, výdech, pravá hnáta hóódně vysoko a nasoukat se přes ni tělem do širočiny, znova se vydýchat a převalit tělo na polici jak v nějakém mantlu ve Fontáči (nebo to byl jenom pocit?). "Ty pííípčo, JÁ ŽIJU!", hulákám na Jenysa. Druhou půlku tohoto nádherného komína přenechávám jemu. Evidentně si ji užívá dost podobně i když je to lezení lehčí. Problém je v tom, že z vrchu začínají padat kameny. Jenys schytá líznutí po noze na štandu a borec pod náma dostane prdu do ruky. Naštěstí mu nic není a leze směle dál. Štandujeme nad výrazným převisem na malé polici, po které se traverzuje hodně výrazně doleva. Traverz je na mě. Jdu po polici kousek rovně, pak nahoru a uvidím štand z napřímení. Dolezu k němu. Napřímení je sice těžší, ale úsek do kopce je hustě zajištěn skobami a zbytek dobře odjistitelný vlastním. Jenys se ve správnou chvíli podívá doleva a odbočí ke štandu z původního výlezu. Poslední délka tak zůstává na mně. Zajištěn pár skobami a jakýmsi kamarádem úspěšně dolézám na polici odřezávající vrchol Grandy od šestisetmetrové podstavy. Jsem nahoře!

Jenys na vrcholu

Já na vrcholu

Po výstupu následuje obcházení věže. Chodník je místy úzký, jinde nízký (máte nad sebou stropovitý převis, takže jdete po čtyřech) a pak se zcela ztrácí a navíc zrovna na tom nízkém úseku. Docela zábava. Jakmile dojdeme na západní stranu a překlopíme se na Jih, je to, jakobychom ani nestáli na vrcholu věže. Obrovské suťovisko a pohodlný chodníček. Slanění po nových slaňácích je sranda pro děcka a trvá nám i s čekáním na ty před námi asi hodinu a půl. Ze sestupu mám ještě jednu zajímavost. Když totiž při sestupu na jakémsi štandu zase tlačíme na taliány před sebou a borec, s kterým si Jenys minimálně na dvou štandech v Comičim vykládal, se ho zeptá, co jsme lezli a po odpovědi, že Comiciho, se zatváří, jakože frajeři, přemýšlím, kam odešla jeho krátkodobá paměť. Holt taliánsko!

Tak, to je všechno. Těším se na kritické poznámky výše jmenovaných i dalších odborníků, kteří rozjedou parádní diskusi. A taky doufám, že o dalších přelezech a zajímavostech zájezdu napíše někdo další. Nebyli jsem tam totiž s Jenýskem z Brodu sami. Bylo nás 16!

AŽ NA VĚKY OHEŇ!

PS: Když jsme pod Sellama lezli v převisech, pozorovali jsme záchranku na stěnách naproti. Jenysovi se podařilo vypátrat, co se tam stalo. Tak čtěte pozorně, abyste nezapomněli, že ono je to v těch kopečkách občas fakt o držku (překlad s pomocí Mistra Googla - volně upraveno):

Trento, 02.8.2013 - 65-letý Seveso, Alessandro Gabriele Spinelli se stal obětí nehody, když dnes odpoledne spěchal západní stěnou na Pordoipass v Dolomitech. Muž na posledním lezeckém úseku Via Fedele, který je považován za relativně snadný, náhle ztratil pevnou půdu pod nohama a spadl přibližně 30 metrů. Udeřil se o skalní hranu a okamžitě zemřel.
Jeho dva lezečtí společníci, kteří byli na místě činu, byli událostí šokováni a okamžitě vyhlásili poplach, bohužel marně. Tělo postiženého bylo transportováno vrtulníkem Dolomit alpinista Aiut Alpin z horské služby Alta Val di Fassa do údolí.
Podle některých zdrojů ho ještě oživovali, ale neůspěšně.

Vrtulník s podvěsem, který vyprošťoval postižené družstvo ze stěny - foto Jenys.

DĚCKA POZORTE

Podle všech informají které jsem slyšel od Aloise Nováka, Adama Šangali, Karola, brněnského draka, Pavla Onderky, Baraka Obanána, Toma Cruise a Fergie... tak...

- po 4 letech

- třetí víkend v únoru
- 14dní po Slováckém OUPN
- týden po brodském horolezeckém plechu
- nebo pravděpodobně 18.2.2012

takže by jste podle všeho na tento termín neměli nic planovat a řešit následujíci rebus

OF




Pro ty, co to eště nerozluštili, tady máme oficiální pozvánku od pořadatelů: