„Ideální“ dovolená

Řídíc se heslem, že nic nepotěší tolik, co cizí neštěstí, se s vámi podělím o náš dlouho očekávaný výlet do Leonidia.

Foto č. 1 Leonidio

První znamení, že toto nebude obyčejný zájezd napovídá už to, že máme 8 letenek pro 6 lidí. Dvě samozřejmě propadnou, výlet má být low cost, ale nejmenovanou známou leteckou společnost nezajímá, že ve stejném termínu, jak máme letenky, má jedna naše účastnice zaplacený vzdělávací kurz se zahraničními lektorkami, který se možná bude, nebo taky nebude opakovat. Profese vítězí. A už vůbec je nezajímá, že den po odletu, má jiný náš účastník závody, na které opravdu musí a chce. Letecké společnosti nejsou charity. Takže pro nejdražšího syna objednávám novou letenku, doprovod do Prahy na závody, přesun zpět, odvoz na letiště do Vídně a pak v neděli vyzvednutí v Aténách, a to je největší oběť. Zde by určitě Filip poděkoval, všem, kteří se na tom podíleli. To je v pohodě, Fildo. My to pro tebe uděláme rádi.

Den 1

Pátek, den odletu. Ráno všichni v pohodě vstaneme a na letiště se dostáváme v dostatečném předstihu. Sami si odbavíme zavazadla, projdeme bezpečnostní kontrolou. V klídku vypijeme kávičku a už je tu nalodění. Honza s Julčou májí prioritní odbavení, takže jdou před námi. Jde to jak na drátkách, scan moje, scan Markova letenka, Maty svítí červeně. Letuška mu cosi říká, a tak jde vedle do fronty. Vypadá to, že nám změnili letadlo a někteří nemají stejné místo, jak měli, dostávají nové letenky. Tohle, ale bohužel není Matějův případ. Přes turnikety nám vysvětluje, že v jeho odbaveném batohu je benzin do Markova zapalovače a tím pádem nikam neletí. Zkoušíme, že benzin z batohu vyhodíme, necháme batoh ve Vídni, prosíme, škemráme, ale letušky jsou nekompromisní. V hlavě mi šrotuje, Matěj nemůže zůstat sám ve Vídni, rezervace na auto, kreditka, ubytko je na mě, nemůžu neletět. Hrdina Marek se dobrovolně nabízí, že zůstane. Mává letadlu a smutně se vrací z poza turniketů na druhou neodletovou stranu. Letušky rychle zjišťují, zda je možné letět dnes, ale není. Lety jsou plné. Ryanair má další volný let až v neděli. S tím se loučíme. Já jako poslední pasažér nastupuji do letadla, kde se usadím a trávím, jak se během pár minut všechno zvrtlo. Nicméně, ani pro nás pasažéry letu FR045 není vyhráno. Kapitán oznamuje, že přístroje hlásí chybu a letadlo se musí zkontrolovat. Tím pádem mám možnost komunikovat s Markem, jak se mu daří s přebukováním letenek. Ještě, než se ozve, že závada byla jen v přístrojích a letadlo je ok, dostávám pozitivní zprávu, Marek s Matym mají letenku na neděli v 11:15. Stálo je to jen 200 éček navíc. Ach jo.

Cesta do Atén odsýpá. Já i Honza máme spoustu volného místa. Jinak je letadlo plné.

Co se děje během letu ve Vídni, mám jen zprostředkovaně. Maty ani po 2 hodinách nemá zabavený batoh, mému bráchovi, který by je mohl odvést z Vídně se nedá 3 hod. dovolat. Nakonec to musí vzít Marek do svých rukou. Seřve letištního svěřence na dvě doby a ten ho přes kanceláře přivádí do skladu, kde si může vzít Matyho batoh, samozřejmě bez benzinu do zapalovače. Matymu tvrdil pán, že má čekat, až se batoh objeví na pásu, ale jak se tam měl ze skladu dostat, to je záhada. Brácha po pěti hodinách od mého letu vyzvedává kluky a veze je dom.

Na letišti vyzvednu mě přidělený batoh. Proč přidělený? To se má takto. Protože jsme měli 3 odbavený zavazadla pro 4 lidi, zabalili jsme se tak, že do každého batohu šlo něco těžkého a pak se doplňoval objemnými věcmi. Co vím, tak veškerá moje kosmetika je v Matym batohu. Bude pro mě překvapení, co jsem si přivezla, protože ani Markův batoh nemohl letět sám bez Marka.

Jede se do půjčovny. Já fasuju Opel Corsa a Honza, který má objednaný Suzuki Swift, dostává Fiata Pandu. Po pár kilometrech to hodnotí tak, že 10 věcí, které vás na autě fakt štvou, tak všechny v Pandě spolehlivě najdete. Musím říct, že pán v půjčovně je neuvěřitelně milý a nápomocný. Radí mi, co si mám fotit, ukáže mi interiér, kde je zpátečka, jak fungují světla, fakt mi to dokonale vysvětlí, vypadá to, že nejen moje děti pochybují o mé inteligenci 😊. Taky trochu nechápe, proč pro 3 lidi máme 2 auta. No, protože ostatní přiletí v nedělu, přece.

Nasedat a jede se. Honzu instruuji, že má jet pomalu. Je to zbytečné. Všichni jedou pomalu. Na dálnici, i když je tam 130, jedou všichni do stovky. Neuvěřitelné, to nejsou závody jako u nás. A když sjedeme z dálnice, tak je všude 50. 234 km za téměř 4 hodiny. Cesta se vleče, ale co se vleče, neuteče. Posledních 70 km se jede podél pobřeží, a tak na závěr si trochu zařídím. Doleva, doprava, brzda, plyn, žádný auta. Super.

Navigace nás dovede do Leonidia a to jsem klikla na link „Jak se dostat na ubytování“. Naše ubytování je v Plaka, ale nevím kde, to je přeci Markova starost. Co já. Stojíme na tom nejmenším náměstí, kde se dají zaparkovat 3 auta, v našem případě 2 piďi auta zaberou 1 místo. Prošli jsme to křížem krážem a apartmán s číslem 1 jsme nenašli. Je 7 hod večer. Vstávala jsem v 3:15 a chci být už na ubytku, pít čaj a relaxovat. Místo toho beru telefon a volám help. Julia (paní domácí) nechápe, kde jsme a ani já to nevím. V tom ke mně přichází dědeček z pohádky a ptá se anglicky, zda nepotřebuju pomoc. Předávám mu telefon a prosím ho, aby paní na druhé straně vysvětlil, kde jsme. Po pár ne, ne, ne, mi vrací telefon zpět a Julia přikazuje, že máme zůstat na místě a že pro nás přijede na skútru. Mezitím, dostávám zprávu od Marka s adresou ubytování. POZDĚ. Trochu je mi blbý, že si ani adresu nedokážu zjistit a mockrát se za to Julii omlouvám, ta to bere sportovně.

Ubytování je pěkné. V lednici, mléko, vejce. Dál ještě kafe, chleba, suchary a nechybí ani pomeranče. Zatopíme a já se jdu podívat, co se skrývá v mém batohu.

Jupí, mám lano, troje lezečky a dva sedáky. Zítra se jde lézt!!! Má být slunečno. No, oblečení je Filipovo, do neděle si musím poradit s tím, co mám. Honza má 13 presek. Naznačuji mu, že by si mohl koupit nové. Nebrání se 😊

Den 2

Ráno je krásný a slunečný. I když to není ideální, jsem rozhodnutá se nenechat vykolejit nepřízní osudu a užít si lezecký den.

Vybíráme oblast nad Leonidiem – Kokkinóvrachos sektor Douvari. Ještě procházíme lezecké obchody, ale presky, které se nabízejí, nejsou ideální. Přikláním se k variantě, že polezem s tím, co máme. Honza ještě vyrábí 2 presky ze smyček a karabin.

Je to dobrý, na začátku je předskalí, tak můžu jištění vynechávat. Leze se báječně, jen cítím tlak na hrudní kosti. Infarkt to není, ale není to úplně komfortní.

Julča leze jako drak. Každou cestu si dává 2x. Leze sice jen do půlky, ale i tak je moc šikovná. Dáváme 6 cest a balíme to. Pro začátek stačí a je potřeba se ještě odměnit. Jde se na zmrzku a pak jedeme k moři. Moc pěkný den.

Foto č. 2 Juli leze

Večer mě bolí hrudní kost při každém pohybu. Honza googlí, co mi je. Závěr jsou zablokovaná žebra. Na YouTube zjišťuje, co s tím a po konzultaci se ženou se na mě vrhá. To by v tom byl čert, aby se alespoň trochu Míšina umu nepřesunulo na něj. Cvičí se mnou, ručičkami mi máchá a ano trochu to pomáhá. Po dalších 2 dnech o tom už nevím.

My si s Julčou ještě plánujeme na zítra holčičí den. Moře, cukrárna, procházka, slunění atd. Honza byl tak strašně moc hodný, že mi nabídl, že vyzvedne Marka, Matěje a Filipa v Aténách. Jsem mu nekonečně vděčná.

Večer jdu brzo spát.

Den 3

Probouzíme se do krásného slunného dne. Tím by to mohlo skončit. Nekončí. Juli v noci zvracela a ráno zvrací znovu. Den tedy strávíme doma, já na terase s knihou (pokusím se chytit nějaký ten bronz) a Juli skoro celý den prospí.

Než Honza odjede, jedu ještě rychle nakoupit. Mám radost, že jsem se propletla úzkými uličkami, zaparkovala jsem a nikoho jsem svou jízdou neohrozila, o neomezení bohužel nemůžu mluvit 😊. Nemají zeleninu a ovoce, tak zkusím se poohlídnout v centru a jo, zelenina je i v neděli otevřená. Nakupuji jabka, banány, mrkev, okurku, paní prodavačka mi tam ještě hodí pár pomerančů a když si po namarkování vzpomenu na zázvor, šupne ho tam bez placení. Neuvěřitelné, a ještě mluví anglicky. Všichni se usmívají a já mám z toho dušu v péři.

Honza vyráží po 11. hod. Má čas. Jsme dohodnutí, že Filip, který doletí o 2 hod dřív bude čekat až přiletí Marek s Matym a pak je teprve všechny Honza vyzvedne. A jak se dostali ti tři na letiště ve Vídni? Břeťa je zavezl. Předpokládám, že i tady účastníci by poděkovali. Takže velké díky.

To bylo večer veselé shledání. Od té doby jsme se pro jistotu pravidelně počítali. Jedna, dva, tři … šest. Uff.

Den 4

Výběr oblastí pro tak odlišně zdatnou skupinu je vždy ošemetný. Musí tam být hodně lehký cesty, středně i velmi těžký cesty. Zohlednit se musí také počasí a orientace.

V neděli jdeme všichni, i Juli, do sektoru Skiadhiániko. Sluníčko svítí po celou dobu nástupu. Chvíli po tom, co dorazíme na místo, se zatáhne a i mě je do pláče. Všechny lehčí cesty jsou ukloněné. Ano viděla jsem na fotce, že jsou to šedé skály, ale myslela jsem, že to bude kolmé. To, čemu se na stěně vyhýbám velkým obloukem, se mi dnes dostává ve velké hojnosti. Fakt celou zimu lezu mírně až více převislé cesty, abych si pak odírala kolínka v položených cestách? To jako fakt. Fňuk. První cestu se ještě lituju a říkám si, že to nedám. No naštěstí po druhé cestě vítězí chuť lezení nad sebelítostí a u třetí cesty už si to zas užívám. Taky jsem ráda, že už mám zase na sedáku svého zajíce. Má tam čestné místo a nebojím se ho použít. Opravdu mi rozšířil obzory. Sláva ušákovi. I přes moji původní, nechuť si tu zalezou všichni. Za zmínku stojí Fildovo 7c na OS. Marek si bohužel vybral cestu, kde svou velkou silou urval polovinu klíčových chytů.

Foto č.3 Macek v plotnách

Odpoledne je už zataženo a chladno. Balíme tedy. Bohužel ani den 4 se neobejde bez komplikací. Honza si natahuje kotník. Večer ho má fest napuchlý.

Kousek od oblasti je klášter Elóna. Moc pěkný, opravený, žádní turisti a vstup zdarma. 

Foto č. 4 Monastery Elona

Den 5

Juli zase není dobře. Honza s oteklým kotníkem s ní zůstává doma. My, ač má pršet, se vydáváme do sektoru Theós cave. Vybírám si koutové 5c, ve kterém mě nazachránil ani zajíc. Odlez od posledního, ke slaňáku je mooc daleko. První pytel. Další cesty jsou pěkné, ale je strašná kosa. Ještě vyzdvihnu Matyho, který leze 6a Os. Po tom, co Filip dá své první 8a (prst v dírce, má tak zmrzlý, že tam, drží sám, není to nepovolený doping?) to balíme.

Foto č. 5 Filda v 8a

Ten den už se nic nestalo.

Den 6

Prší a má pršet celý boží den. Pojedeme na výlet. Hodinu do zátoky Fokiano a hodinu zpět. Hurá Juli je dobře. Dostane kinedril a vyrážíme. Cesta je hrozně zajímavá. Serpentiny jsou vysekané do skály a všude kopce. Ne kopečky, ale příkré homole se zakrslými stromky. A když vyjedete nahoru, je tam plato s pár domečky. Všude je to daleko. Co tam ty lidi dělají?

V zátoce je krásná čirá voda a oblázková pláž. Kluci se jdou koupat. Sice prší, voda je studená, ale oni to dávají. Maty jde do moře v péřovce.

Foto č. 6 Maty se koupe

Někdy v té době mi Lenka M. píše ať dám nějakou fotku na Houb. Ale co? Jak klepem kosu nebo se koupeme v péřovce v moři, jak prší nebo jsme pochroumaní. Dávám to k ledu. Ono se počasí určitě umoudří a bude příležitost udělat fotku, kterou se budeme moct pochlubit 😊

Foto č. 7 v zátoce Fokiano

Foto č. 8 v zátoce Fokiano

Je čas oběda a v zátoce je taverna. Na 99% bude asi zavřená, ale i tak to zkusíme. A máme štěstí. Ptám se, zda mají něco k snědku a ano, prý se tam pro nás něco najde. Vystrnadíme dva místní rybáře ven. Vevnitř jsou jen 2 stoly. Čekáme, co nám pan domácí přinese. Jako předkrm máme zeleninu se sýrem a olivovým olejem. Moc dobré. Další chod je smažená ryba, masové kuličky a hranolky. Opravdu mňamka. Dezert je pak ovoce – pomeranče, mandarinky a jabka. Na závěr si dáme řeckou kávu a jsme plní. Pán za to všechno, pro nás šest chce jen 60€. K tomu, ho ještě vyzpovídáme. Jak je možné, že všichni mluví english? Spousta lidí, pracovala v zahraničí nebo na lodích a pak se vrátili do Řecka a taky kvůli turistům. Ti jsou v té oblasti celoročně. Od říjná do května lezci a zbytek roku rekreanti.

Rybu, kterou jsme měli je od lokálního rybáře a je to velmi chutná ryba, která se pohybuje hluboko, takže se živí zdravě. Myslíme si, že je to nějaký druh pražmy. Ještě se dozvídáme, že dřív byly Řekové mnohem přátelštější a zvali si hosty domů, ale jak turismus rostl, vztahy trochu ochladly.

Den 7

Tak dnes nám začíná dovolená. Sluníčko, dobrý výběr sektoru Theos cave.

A já, já jsem konečně dala OS 6b+ v Mikro Theós. Jen 1x použitý zajíc. Mám splněno a už můžu lézt jen pro radost 😊

Filip 7c+ druhým pokusem. Matěj 2 kérky a několik copánků a Juli pokreslená celá ruka 😊

Foto č. 9 Kozy z blízka

Den 8

Kašlem na Atény, zůstaneme až do soboty lézt, přesunem se až v sobotu večer. Paní domácí s tím nemá problém. A já si fakt nedokážu uvědomit, že by ten den bylo něco špatně. Sektor Yellow Eyes. Krásné cesty. Cestou zpět zmrzka a pohoda. Počasí chvíli vedro, chvíli zataženo.

Den 9

Vracíme se do prvního navštíveného sektoru, tentokrát vybaveni 65 preskami a zajícem. Sektor Orama. Cesty 40 m a jen 16 jištění. To je strašně málo. Bojim, bojim. Druhou cestu lezu o + težší a 3 m kratší s 14 preskami. Je to lepší. Bobříka odvahy si plním na 37m dlouhém 6b a máme dost. Jo a svítí slunko, honem honem udělat fotku, kterou se konečně můžeme pochlubit. Chtěla jsem po klucích, aby si svlékli trika, ale prý jen když do toho půjdu i já. No zůstali obleční.

Konec, finíto. Hore zdar a jede se na ubytko, nabalit auto a přesun do Atén.

Foto č. 10 Juli v 6b

Foto č. 11 odchod z ubytka

Honza to cestou rozpandil a pandoval za naší Corsou o pandošest.

Foto č. 12 Honza a jeho Panda

Atény jsou šedé, polorozbořené, neútulné, ale v některých místech se snaží. Náměstíčka jsou osázená zelení, sochami a restauracemi. Do jedné takové jsme zapadli a pořádně si naprali břicha. Byla to mňamka.

Den 10

Vstáváme brzo. Chceme ještě stihnout i ty památky. Po 8 hodině už sedíme v metru (zase trochu omšelém a pokresleném) a už chápu proč se říká, že Praha je krásná. Míříme do Akropole na vršku. Je nádherně slunečno, a ještě málo turistů, děláme milion fotek a kocháme se starou krásou.

Foto č. 13 - 18 Akropole

Výtečné zakončení zájezdu.

Pak už šlo vše jak na drátkách. Skoro, ale nic, co by stálo za zveřejnění.

No, aby se neřeklo, že je vše jen v mé režii, dovolila jsem Markovi přidat i pár svých řádků.

Zde jsou:

Dovolím si několik drobných útržkovitých postřehů, které byly Mackem záměrně opomenuty:

• Benzín do Zippáče stojí v Řecku 4,- €.
• Pomerančovník je plevel.
• Fiat Panda Hybrid je skoro dostatečné auto.
• V městské zástavbě Athén je naprosto vše do výše 4,444 m, případně do výše, kam vyleze průměrný člověk, zdemolované. Včetně metra.
• Hajlzlpapír by prý údajně již okolo roku 2076 měl konečně jezdit společně s výrobkem.
• Prostředním pruhem na dálnici jezdí nejpomalejší vozidla.
• Ťukání na čelo se v Řecku vyučuje v autoškole.
• Ke skalám nebo ze skal je to vždy do kopce.
• V článku byly velmi hrubě opomenuty mé hluboké znalosti řeckých starověkých reálií a plánku metra, zejména pak v souvislosti s návštěvou nějakého kopce v Anténách.
• Feidiás, Iktínos a Kallikratés nebyli lezci a Níké není bota. Parthenón není krém po opalování. Jeho stavební optické korekce pozorované konečně na vlastní oči mě málem dovedly k vyvrcholení.
• Agorafobie (strach z otevřených prostranství) má jméno po docela pěkném stavení v lese.
• V metru je na nástupištích více žvýkaček než ve stáncích s jejich prodejem.
• Filip leze jako Bůh junior.
• I když jede 40% Lekešů (z plánovaných 60%) na 100% času zájezdu, 25% Macků (z plánovaných 100%) na 100% zájezdu a 75% Macků (z plánovaných 100%) na 80% zájezdu (z plánovaných 100%), je z toho 100% ní zájezd. Zajímavý matematický paradox s jakoukoli účastí Lekešů a Macků i za 150% nákladů (z plánovaných 100%).

Macku, Honzo a děcka díky !!

Leonídio II

Podobně jako každý dobrý béčkový akčňák, tak i návštěva sqělé lezecké oblasti má svůj druhý (a pak třeba i třetí, čtvrtý, pátý, ...) pokračovák. Nejinak tomu bylo i s návštěvou Leonídia. Důvodů bylo hned několik. Za prvé je Leonídio fakt super oblast se super lezením, za druhé je Leonídio dostupné i cenově (jak letenky, tak výpůjčka auta a i ubytování jsou za rozumnou cenu), a za třetí: koupil jsem si před vánočním výletem průvodce a bylo by škoda ho neprolistovat trochu víc a nenavštívit další sektory. K tomu všemu je třeba připočíst perfektní lezeckou atmosféru tohoto místa, obchůdky, atd., jak jsem popisoval v článku z vánoční návštěvy.

Tentokrát jsem se na výlet za řeckou pohodou vydal s Filipem, Matějem a bábou. Bába nám měla sloužit především jako maskot zájezdu, což do posledku splnila, protože, jak říká Filouš, s bábou je vždycky sranda.

A tak jsme v pátek před jarňákama vyrazili směr Bratislava, Vídeň Švechat, Atény, Leonídio. Do ubytka jsme dorazili někdy kolem 23:30, takže docela záhul. Navíc se cestou Filoušovi rozjela jakási rýmečka a kašlíček a mě fakt bolí při delším chození a po lezení hnáta tak, že jsem si snad ani nemyslel, že by to tak mohlo bolet.

Tentokrát bydlíme asi dva kiláky od cedule Leonídio, přímo pod sektory Théos pillar, Théos cave a Yellow wall, ale vidíme i do Love ledge, Théos Right, Mad wall a Cave of Panagiá. Do nejbližších skal tedy nemusíme ani jezdit autem, dá se to do 30 minut dojít pěšky. Ráno nás příjemně překvapuje maminka pana domácího, která nám nabízí jakousi místní baštu a čerstvě lisovaný juice z pomerančů. Také nám naplňuje obří ošatku na terase před vchodem pomeranči a citróny s tím, že si je máme brát. Nutno podotknout, že se toto opakuje každé ráno, a že ošatka je po celou dobu našeho pobytu vždy plná citrusů.

První dva dny chodím tedy do skal jen s Matym. Konkrétně navštívíme nejdříve sektor Mad wall, který nabízí lehčí cesty v položeném až kolmém lezení do 6b. Pro mě na rozlez po únavné cestě a pro Matyho ideální sektor. Platí zde, že čím vyšší číslo, tím jsou cesty krásnější. Vše je špičkově odjištěno. Nejtěžší Don´t Panic je nejkrásnější cestou sobotního lezeckého odpoledne. V neděli jdeme ještě o sto metrů dále do sektoru Cave of Panagiá. Tento sektor nabízí lehčí linky od 4 do 6b+ ve spodní části k polici. Nad policí je druhá část s cestami od 6a+ do 7b+. Lezeme nejdříve rozlezy v dolní části a Stairway to Heaven i nad polici za 6a+ (docela silové tahy po tufách ve slušném převisu). Po restu si vpravo vybírám dlouhé Solo de Gauche, které se dá vylézt i se spodní částí za 4 v kuse. Vychutnáte si tak silný tah lana vytaženého na 42 metrů, ve kterých je slaňák tohoto luxusního 6c+. Pak ještě zkoušíme z police jednu cestu uprostřed (na polici dolezem pětcéčkem), ale tohle 7a je jakési zapeklité a tak to dolezu s několika odsedy a první dva dny lezení jsou za námi.

V restdeji jdeme na nedalekou pláž na vycházku a cestou zpět už trpím jako postřelené zvíře a snad se dávám aj na modléní. Alespoň, že Filip je už lepší a tak plánujeme další den vyrazit do sektoru Míti, což je oranžovo žlutá stěna přímo nad mořem s dlouhými cestami od 5c do 7c+ s tím, že Filouš zkusí, jak to půjde a uvidíme, co dál.

3 ichtilové na pláži pod sektorem Míti.

Při příjezdu pod Míti se zdá, že nejsložitějším úkolem dne bude dostat pod skály bábu a pak ji ještě dostat dolů jinak, než že ji skopnem a dole ji pak najdem (bába stále žije a zvládla to v pohodě). Filouš teda zkouší. Rozlez v docela přísném a kopcovitém 5c, pak už to Filip hrne: 6c OS, 7a OS, 7b OS, 7b OS a možeme jít dom. Já si dám jedno to 7b PP druhým, 7a zvládám taky na OS, takže pohoda. Zdá se, že to půjde!

 

Lezenice s mořem za zády a ostrým větrem ve vlasech v sektoru Míti.

Na další den hlásí trochu horší počasí, takže volíme restday. Zatímco my tři to bereme vážně a celý den se jen povalujeme po ubytku, čteme, vaříme a žerem, tak bába naprosto porušuje klid zbraní a vyráží na okružní pochůzku nivou s políčky a sady, na kterou máme výhled z ubytka.

Tisícileté olivovníky a směrovník k sektorům u parkoviště.

Po poctivém restdeji je třeba pořádně zaútočit. Jedeme do jeskyně Cras of the Titans. Přístup je taková malá vysokohorská turistika, v první třetině sutí, takže moje haxna si fatk libuje. Okolo běhají divoké kozy a s nima i divoká kůzlátka. Pohledy a výhledy k nezaplacení. Navíc, když kopce směrem na Spartu jsou pocukrované sněhem. Crash of the Titans je sektor, který nenabízí příliš lehkých cest. Tady je dobré, už trochu lézt, protože cesty jsou často dost silové a fakt těžké. Dnes nemám den. Rozlez za 5c ještě zvládnu, v 6c sedám (ten konec, to byl fakt hnus). Nastupujeme do Gykouli, které je po první řetěz za 6b+. Následuje druhá délka s tvrdým boulderem přes strop a cesta pokračuje ještě asi 10 zbytečných metrů až k řetězu, který je 40 metrů nad zemí. Celkem za 7b+. Filda nalézá. U řetězu restuje, nacvakne si první dvě presa z prodloužení, ochytá si to a ještě si sleze do restu. A už to jede. Nástup do stropu je fakt krutý, ale Filip bojuje až do velkého křídla a i nad něj. Cestu už má vlastně v kapse, ale musí se ještě přetahovat s šíleně táhnoucím lanem a nejhorší je cvaknout slaňák, protože lano prostě skrz tření nejde nabrat. Nic-moc dalšího se nám v ten den už nepovedlo, ale nevěšíme hlavu. Ještě máme dva lezecké dny.

Lezenice v sektoru Cras of the Titans.

Na pátek (ty koky, už pátek!) hlásí fest vedro, takže volíme zastíněný Sabaton a Mini Canyon, které jsou hned vedle sebe a od auta jste u skal za dvě minuty. Nejdřív jdeme do kaňonu. Obligátní rozlez v cestě Portokalia, která je po první řetěz za 5b a prodloužení vede nádherným sokolíkem za 6a (doporučeníhodné) a v cestě Moving Target, což je docela odporné 6b. Já si pak ještě vylezu  luxusní And cakes by Tonnes 6c+ a přesunujeme se do střední části Sabatonu k velkému bloku. Filda zkouší osnout Savra ext. 7b, ale nahoře prostě nedoskočí a je docela nas-štvaný. Já si ještě s Matym vyběhnu na terasy k cestě Fun and Fuck 6c+ a parádně si jí užiju (Jak jinak, že? Fšak fun and fuck!). I přesto, že na slunku je pekelné horko, tady, ve stínu, je nám fest zima. Balíme to a jedeme na ubytko. Zítra je poslední den a ještě chceme trochu zaútočit.

Lezenice v Mini Canyon i na Sábaton nabízí množství cest všech obtížností od 4 po 8b+.

Sektory nelze minout a hlídač obytňáku ve slušivém dresu.

Poslední lezecký den míříme do Twin Caves, kde jsem si nechal z Vánoc rozlezené jedno 7b+. Rozlézáme se v levé části sektoru s lehkými položenými cestami. Směrem doprava se to kolmí a jakmile přejde stěna do první jeskyně, jste na hadech a v převise, kde si můžete zkusit cesty až do 8b. 5b a 6a+ na rozlez stačí. Jdeme do Autopsie. Nacvakám presky a přichází Filip na svůj OS pokus. Ani nemůžu uvěřit jakým programem a jak lehce přelézá místa, kde já rvu na max. Naprosto s přehledem cvaká z chytů, které já radši ani nedržím. Cestu smrkne onsajtem s nacvakanýma preskama jak nic. Já si nakonec tuto cestu musím nechat na někdy jindy i přes 3 velmi nadějné pokusy mě vždycky setřepe poslední těžký krok v cestě.  Filip ještě zkouší na OS Bonobo 7b+, ale spadne těsně pod vrškem. Nicméně se rozhoduje pro druhý pokus, kterým už cestu vyleze. Pak si Maty dává ještě jednu lehčí cestu vlevo, která pokračuje prodloužením za 6c+, které si Filda dá jako závěrečný zákusek vydařeného zájezdu jak jinak, než OS.

Rozlez v levé části Twin Caves.

Vlevo Autopsia 7b+, uprostřed nějaké 5c, vpravo Bonobo 7b+.

Dom jsme v nedělu dojeli v pondělí ráno, no, a to je asi tak fšecko. Já si momentálně dávám pauzičku a doufám, že se mi ta haxna spraví a nebudu to muset rvát přes bolest a Filip pokračuje v tvrdém tréninku, aby co nejdřív bouchl to 8a, a aby i na závodech netahal za úplně krátkou tkaničku. Na sobotním prvním kole ČP v boulderingu mu to zatím stačilo na osmý flek.

Až na věky oheň!

Zúčtujeme na Hnědce!

Za čistě přírodní energii děkujeme medům od našich fčeliček beeSTRONG.

-teaČR-

Za 400 metrů odbočte na silnici omikron-epsilon 82

Tak nějak na mě promluvila navigace někdy kolem půlnoci 23. prosince na cestě z Aténského letiště do Leonidia. Dlouho očekávaná cesta za teplem se zhmotnila a já řezal ostré zatáčky silnice na východním pobřeží poloostrova Péloponés v maximální možné rychlosti. Hlavně, ať už konečně dorazíme na ubytko. Ještě několik zákrut, výjezd úzkými uličkami do strmého kopce, a jsem tam, kde jsme si v danou chvíli přáli být ze všeho nejvíc. V posteli!

Noční Atény a konečně v posteli

Leonidio, je malé řecké letovisko, do kterého ještě před několika lety v zimě nezavítala ani noha. Dnes je i v zimě plné návštěvníků z celé Evropy, kteří netouží po ničem jiném, než dobývat strmé stěny masivů v blízkém okolí. Městečko je od Atén vzdáleno asi 120 kilometrů vzdušnou čarou, ovšem po nejrychlejší trase urazíte z letiště přibližně 230 kilometrů a pojedete přes tři hodiny. Ideální je tedy půjčit si auto, ale dá se jet i busem (info je v průvodci). My jsme měli pronajatého Pežota 208, ale dostali jsme jakůsi italsků mlátičku, ve které sa zpátečka řadí jak ve škodě 120. Na 11 dnů za necelé dva tisíce + benál, který je teda v Řecku dost drahý (možná nejdražší v Evropě), to bylo pohodové a poměrně svižné auto.

 Snídaňa na ubytku a pohled z parkáče pod sektorem Sábaton a sektorem Mini Canyon Přímo na pláži dole u toho šutru je další sektor Cool at the Pool.

Okolí městečka Leonidio nabízí okolo 2 500 sportovních cest a více jak 40 vícedélek. Momentálně nejaktuálnější průvodce (3. edice) zahrnuje i 650 úplně nových směrů z poslední doby v Leonidiu + oblasti okolo Kiparissi, což je městečko, které leží od Leonidia asi 40 kilometrů vzdušnou čarou směrem na jih (cesta tam ale trvá více jak hodinu a půl a je dosti křivolaká). Všechny sektory jsou v průvodci rozděleny do větších celků A až F, přičemž celek F zahrnuje výhradně oblasti okolo Kyparissi.

Sektor Miti je také přímo nad mořem. Je to ta horní, nažloutlá stěna. - Záběr do jedné z cest za 6c+ v sektoru Sabaton.

Při odchodu ze Sabatonu. - V sektoru Théós Pillar pohled do sektoru Théos Cave.

Ostatní celky leží v rozumné vzdálenosti od centra Leonidia (ty nejvzdálenější cca 30 minut jízdy autem). Celkově průvodce zahrnuje přes 90 sektorů. Vybírat je opravdu z čeho. Jsou zde sektory s položenými až kolmými směry spíše nižších obtížností, sektory s převažujícími kolmicemi a mírnými převisy (většinou od 6a do 7c) i extrémně převislé sektory s obtížností atakující až stupeň 9a. Celá oblast se lezecky neustále vyvíjí a stále přibývají nové a nové cesty i sektory. Průvodce perfektně zpracovává vše, co od průvodce očekáváte. Perfektní mapové zpracování, snadné, anglicky psané texty o samotném charakteru lezení a přístupu, piktogramy informující o orientaci stěny, pohodlí pod skálou, času přístupu atd. Průvodce je fotografický, což výrazně usnadňuje orientaci. Vybírat si své místo na lezení můžete také podle odlehlosti sektorů - najdeme zde sektory s přístupem kolem 1 minuty (například Sabaton), i ty, které jsou od auta 45 minut (třeba Sála). Vše je zde v kopci, s tím je třeba počítat. Podle naší zkušenosti jsou časy uvedené v průvodci spíš trochu nadnesené. Klasa je v průvodci již dost ustálená a upravená ve srovnání s předchozími edicemi. Pro deníčkáře z Lezce to znamená jediné: mnoho cest bylo shozeno. A opět musím říct, že podle mé zkušenosti většinou právem (ale asi ne úplně vždy). A tak občas nalezete do něčeho, co má na Lezci.cz klasu 7a+ a ve skutečnosti je to tak 6c/c+.

Výhled ze sektoru Love Ledge a Sparťanský tyjátr (průměr prý 163 metrů)

Leonídas a sparťanský stadion.

Nádherná pláž cestou na Kiparassi s úžasně čistým mořem a Vánoce ve Spartě.

Co se týká charakteru lezení, tak zde najdete opravdu úplně všechno. Nekonečné hadice v jeskyních, bouldrové kroky přes strůpky, technické lezení v plotnách, lišty, dírky, tzv. brokolici (která pěkně žere kůži na prstech), kratší, silové a úderné cesty i vytrvalostní monstra v délce přes 40 metrů. Opravdu si vybere úplně každý. Skála je ve většině případů TOP kvalita. Některé starší sektory jsou už trochu oklouzané, ale kdo jezdí do Morkrasu, tak si ani nevšimne.

Sektor Twin Caves - na levém snímku vpravo levá část s cestami od 5b do 6b, na pravé fotce pravá část levé jeskyně s cestami od 6c do 8a+.

V Leonidiu najdete řadu kaváren, několik lezeckých šopů, pekárny, obchod s lokální zeleninou a ovocem, supermarket - tedy vše, co potřebujete. Místní ekonomiku v zimním období naprosto evidentně pohánějí především lezci. Místní jsou na to zvyklí a vše tak nějak pohodově funguje. A vše má ještě jedno obrovské plus z hlediska lezeckých návštěv. A tím je místní klima, které je řekněme od konce září do konce dubna pro lezce úplně ideální. My jsme měli celou dobu denní teploty ve stínu kolem 16 stupňů. Na slunku bylo občas i nesnesitelné vedro, tedy lezenice na beztričko. Ovšem když se zatáhlo (stalo se nám jedno odpoledne), bylo to na přioblečení, ale žádná trága.

Aktuální fírer na Leonidio

K našemu počínání jen pár stručných informací. Navštívili jsme 8 sektorů. Všude bylo perfektní lezení. Některé cesty byly opravdu perly ve své obtížnosti a ať už šlo o 5c nebo 7b+ zalezli jsme si opravdu parádně. Po dvou rozlezových dnech, kdy jsem lezl hlavně na OS se mi podařilo z druhé zbombit nádherné 30timetrové 7b+. Další 7b+ mi uteklo o vlásek poslední den zájezdu, takže je se pro co vracet.

Stihli jsme taky navštívit Spartu (cesta autem asi hodinu třicet). Do Sparty jsme jeli za památkami, ale především proto, abychom nasrali všechny slávisty a baníkovce. :-) V druhém restdeji jsme jeli na Kiparassi (viz výše), které je podle nás vhodnější na sólo návštěvu, a kde je klima trochu drsnější (podle nás) než přímo v Leonidiu. 

Celková mapa sektorů v průvodci.

Kdybych měl Leonidio jako lezeckou destinaci ohodnotit na stupnici od jedné do pěti hvezdiček, dostane 4,5 hvězdy. Největší plusy: dobrá a levná dostupnost letecky včetně ubytování a půjčení auta, obrovský výběr cest a sektorů dle gusta každého lezčíka, příjemná klasa, perfektně zpracovaný průvodce na celou oblast. Mínus je přesun z letiště na místo (je to fakt dlouhé, po křivolakých a rozbitých cestách a jestli někdo tvrdí, že je to 150 kiláků a hoďka a půl cesty, tak buď kecá nebo v něm převládl vzpomínkový optimismus) a občas (v některých sektorech) na můj vkus příliš mnoho lidí (ale byli jsme i v sektorech, kde jsme byli celý den sami a s kvalitou skály a cest nebo nějakým komplikovaným přístupem to nemělo nic společného).

Až na věky oheň! A hepy ňů jír, ichtílci!

- teaČR -

Za doplňování energie potřebné k přelezům děkujeme dodavateli včelích produktů beeSGTRONG.