Pondělí 9/8 nastavuji v navigaci brněnskou adresu Řízka a vyrážíme vstříc dobrodružství. K Řízkovi dorazíme bez problémů. Naskládáme zbytek jeho věcí do již plného auta a můžeme jet. Malinko se zdržíme při výjezdu z Brna. Navigace není třeba. Řízek cestu zná. Jen mu nesmím pokládat otázky, když máme odbočovat. To jsem zjistila, až už bylo pozdě. Já taky značení ignoruju, co bych se starala, když mám vedle sebe navigátora, že jo. Už samotné sledování provozu a vedení dialogu je náročné.
No raději přece jen navigaci nastavíme. Půl hodiny motání po Brně, abychom se vrátili na původní trasu, nechceme opakovat. Cesta pak probíhá bez problémů, aspoň si myslím. Na místo spaní dorazíme ještě za světla.
Ač v noci byly vidět hvězdy, ráno prší. Prý je to jen lokální a je třeba odjet z údolí. Já jsem připravena. Mám detailní plán na všechny 4 lezecké dny. Jak jinak.
Přesouváme se na Bärnfelswand. Zaparkujeme u hřbitova a delší cestou, za to přes vesnici míříme ke skalám. První sektor Schda Schdum nacházíme bez problémů, ale to je tak všechno. Další skálu nemáme v průvodci nebo co a převislé skály, kde se chceme schovat před deštěm, se schovaly zase nám. A že je Řízek intenzivně hledal. Zpátky k autu jdeme přímo.
No nic náhradní program je jeskyňka Wolfsberger Grotte. Řízek se vytrápí v Pandě za 9-, ale nakonec ji dá, na kolikátý pokus nevím. Si říkám, proč trpí v takové bolavé cestě, když vedle má hvězdičkovou 9- Orang Utan, že by masochista nebo se nerad vzdává. Tu dává druhým pokusem. Pohledem přihlížejícího to mohl dát OS, kdyby trochu zabral, ale to mohlo být jen zdání. V každém případě strop jeskyně je dle jeho gusta a druhým pokusem dává i Grüne Banane za 9+. Leze lehce, ani se nezadýchá. Radost pohledět.
No u mě to je 50:50. 7+ Flesh ano a 7+ OS bohužel ne. Odpoledne přestává pršet a svítí slunko. Filip chce lézt na věžičku s křížkem. To je třeba podpořit. Leze ji s přehledem. Já jsem si vybrala na závěr nejlépe odjištěnou 7-. Řízek se pozastavuje nad kruhy, které už kruhy nejsou. Jsou to spíš ovály. Prý jsou opadaný. Podle mě to tak bylo už původně. Nicméně nad prvním takovým šišatým kruhem jsem trochu znejistěla. Trochu lokrovaté a jištění pod nohama. Pak bouldr pod dalším kruhem. Sakra co to je! Jakési malinké lišty, ze kterých necvaknu a jištění 2-3 m pode mnou. Řízek mně ujišťuje, že to na zem určitě nebude. No to jsem slyšet nepotřebovala. No nic, cvakám jištění z vedlejší cesty, které je díky bohu blízko. Těžké místo přelézám a mířím k prvnímu bytelnému kruhu, ze kterého jsem rozhodnuta slanit. Dál jsou už jen 2 smyce. Cvakám kruh. Řízek ze zdola: „ To už dolezeš, smyce jsou jak nové.“ Když to říká. Lezu dál, skála se pokládá a určitě jsou tam samá madla. První smyce je velké rozčarování. Smyce není provázaná v hodinách!!!! Jen je daná ve spáře. Do prkýnka, že jsem neslanila z kruhu. Další nemilé překvapení mně čeká pod další smycí. Odlez jak v Tatrách a najednou ukloněná police bez chytů. Aůů. Potím se, adrenalin stříká ušima, panika útočí. Dolů je to daleko. V hlavě mi běží můj nekrolog. Cesta je však jen vzhůru. Nalézám do leva. Řízek volá, jestli nelezu moc doleva. Jeho hloupý komentář nechávám bez odezvy (musela bych být hodně sprostá a na to teď není prostor). Soustředím se na výrobu chytu. Trhám kytku a tvořím chyt tak na konečky prstů. Překonám hluché místo a cvakám smyci. Panebože díky. Konečně kruh, jsem zachráněna. Po slanění mi Řízek suše oznamuje. „Já bych to zabalil u toho kruhu.“ V ten moment bych ho nejradši něčím praštila, ale jsem tak ráda, že jsem přežila, že i jeho nechám žít.
S odstupem času musím říct, že ruky byly špatné, ale nohama se dalo lézt a není důležitý, jestli je zážitek pozitivní nebo negativní, hlavně musí být silný. Což rozhodně byl.
Středa. Vybíráme oblast Schlaraffenland blízko spaní. Řízek mi nechává nacvakanou 7mičku, ve které se rozlézá, ale na ni se dopoledne nedostane. Než se rozlezu, začne pršet. Řízek dává 8+ OS po ničem a na 15 m s jedním jištěním, brr. Přesouváme se pod převis, kde zkouší několik těžkých cest, ale po víkendových bouldrových závodech a včerejším lezení nemá kůži na prstech, ale cesty ho baví a užívá si to. Já si dávám krásnou Drachen 7, kterou lze lézt i za deště. Zabojuju při cvakání a nevzdám to u posledního jištění. Jen mám zase dilema, zda je to OS když v klíčovém místě vezmu označený chyt. Asi bych to nedala, kdyby nebyl označený, takže jen flesh. Ale pěkné. V každém případě mám bojovnou náladu a vylezu i nacvakanou sedmičku z rána. I sám Řízek čekal, kdy řeknu, sedám, poté co jsem hezkou chvíli ladila, než jsem udělala další krok. Mám radost.
Přesouváme se dál. Řízek dává na několikátý pokus Commander Superfinger za 9- . Bohužel zmrzl, když jsem se trápila v hvězdičkové 7-, které byla převislá od začátku do konce, v půlce začalo pršet. Asi na něj mám magnet nebo co.
Večer přijel Honza s kluky. To bylo radosti.
Následující den jsem měla rest day. Vzala jsem všechnu omladinu na výlet kolem Muggendorfu, kde byly volně přístupné jeskyně a vyhlídky. Za zmínku stojí, že se potvrdilo, že ženské (tedy některé) neumí číst v mapách (na mou obranu to byl jen nákres v letáku a ne pořádná mapa) a jeden super strmý kopec jsme 2x vyšli a zase sešli, než jsem našla správnou cestu. Taková chybička se může stát, ale je důležité to umět dobře zdůvodnit (a v tom mám trénink) a taky mít po ruce něco, co jim námahu vynahradí (např. balíček bonbonů.). No nejvíc to stejně zmohlo mně.
První jeskyň byla asi 16 m dlouhá a osvětlená svíčkami. Hotová Roman Tyčka. Druhá jeskyň měla 60m a byla průchozí a bez světel. Kluci měli docela nahnáno. Drželi se mně jako klíště. Škoda, že jim to nevydrželo celý zájezd :-)
 |
| Foto č. 1 Jeskyně Oswaldhöhle |
Pak už jsme se jeli jen vykoupat do bazénu, kde byl největší hit tobogán.
Řízek s Honzou lezli v Trockauer Wand a Řízek měl vele úspěšný den. Ve stručnosti:
- Zitterikiii 8- OS
- Froschkonig 8+ PP
- Steep Mud 9+/10- PP 4 pokusy
Večer jsme se přesunuli do kempu ve Freinfels. Když se nás kluk na recepci ptal, zda máme rezervaci, trochu mi zatrnulo, ale měli jsme sebou Řízka, takže se pro nás místo našlo. On je vůbec u pánské populace populární :-)
Ráno tradičně pršelo, ale já měla plán, který počítal i s touto variantou. Náš cíl byl Freudenhaus, kde se dá lézt i když celý den prší. Jen je tam nebezpečně blízko potok, kde se i přes výslovný zákaz Matěj i Filip namočili. To, ale přiznali až večer.
My jsme se věnovali lezení.
Řízek se rozlezl v Ejakulation 8, který dal OS.
 |
| Foto č. 6 Řízek v Ejakulation |
Honza dal OS Vorspiel 7 a Fl poeticky znějící Emanuellu za 7. Ta se mu líbila už podle jména. Oba jsme vylezli Vorspiel za 7 a Rammler 7-.
 |
| Foto č. 2 Honza v cestě Emanuelle 7 |
Já měla velké oči a 80 C za 7+ jsem lezla expedičně. Ještě z povinnosti jsem dala Sackesicht 7 a z Mit oder ohne za 7- jsem slanila z prvního bórku. Forma, jestli kdy nějaká byla, šla do kytek a navíc jsem měla absťák na kafe. Řízek měl taky absťák, ale jiný. Asi proto zvolil na rozlez cestu s tak netradičním jménem? Nicméně i přes tento nedostatek vylezl Golden balls 8+ OS. Ještě zkoušel nějaké 9+/10-, ale to ho nepustilo. Kulturní vložkou bylo vystoupení hudební skupiny Hadi.
 |
| Foto č. 3 Vystoupení skupiny Hadi |
Pak jsme jeli do REWE, kde jsem si lámanou němčinou zvládla objednat polovinu makového závinu a nechat si ho rozpůlit na 2 kousky, a kafe. Byl to boj, ale domluvila jsem se. Měla bych zaměřit němčinu více tímto směrem. Kafe i buchta byly lahodný a naprosto ukojily moje chutě. Řízkovi nikoliv.
Po krátkém občerstvení jdeme na naučnou stezku v Hollfeldu. Cestou sbíráme svítící tyčinky, které jistě způsobylo ztracení několik německých dětí. Řízku, Řízku, cos to zas vymyslel.
 |
| Foto č. 4 Naučná stezka v Hollfeldu |
 |
| Foto č. 5 Honzík prolézá stromem |
Sobota. Poslední lezecký den. Neprší. Vybíráme Harry Potter Wand. Po příjezdu zjišťujeme, že je totálně mokrá. Vybírám ze zálohy Steinfelder Turm a Wand kde si po cestě tam vzpomenu, že už jsem tam byla. Filip tehdy roční nám tam nechtě vyskočil obličejem napřed z auta na čerstvě šutry vysypané parkoviště. Chudák.
Zpět k lezení. Řízek vybírá na rozlez cestu za 7, ze které se vyklube 8- . Nám s Honzou se to od začátku nezdálo, takže to lezem na druhém. Já se bojím víc jak na prvním.
 |
| Foto č. 7 Honza v Südwestkante 6- |
Pak ještě cosi na druhém a něco málo na prvním a pár fotek a pak cesta Direktor Einstieg 7, kde mi Honza galantně stahuje lano tak, aby zůstalo v prvním jištění, a já místo abych byla vděčná, to chci stáhnout úplně, což Honza komentuje slovy: „ Ona se radši zabije, aby se mi vyrovnala.“ Tak si to rozmýšlím, beru rozum do hrsti a lano nechávám v prvním jištění. Dobře dělám. Klíčové místo je v půli stěny, kdy nemůžu cvaknout jištění. Je tam takový nejistý krok z dvouprstové dírky. Asi po desátém pokusu mi Řízek radí, ať se chytnu presky, což je impuls, který mě nakopne. Nadechnu se, naberu dvouprdu a vší silou tahám lano, až ho cvaknu. S cvaklou preskou už není co řešit, až na ten odlez a rezavou skobu s kruhem, což jsem myslela, že je regulérní tutové jištění. No dolézám a mám dost. Další cesta, kterou jsem přežila.
 |
| Foto č. 8 Honza v Direkter Einstieg 7 |
 |
| Foto č. 9 Honza jistí |
 |
| Foto č. 10 Řízek v Direkter Einstieg 7 |
Řízek dává ještě nějaké 8-/8, těžší cesty jsou ve stínu, takže mokré. Honza leze po něm na druhém. Mohl by i na prvním, vzhledem k tomu, že v tom nesedí. Já už lézt nechcu, ale donutili mně, prý je řada na mě. Jurské lezení uzavírám pěknou 6-, kterou si pak dají i Honzík s Filípkem.
 |
| Foto č. 11 Honzík v Rocky Kremer 6- |
 |
| Foto č. 12 Had Arnošt v Juře |
Řízek se ještě před večeří jde podívat na skalku u kempu, kde jsou samé těžké cesty, ale to mně už nezajímá. Jsem KO. Kluci se vrací bez skalpu.
V neděli ráno platíme. Zapomněli nám napočítat 2 děti. Že by zase Řízkův vliv? Přehlédnout a přeslechnout určitě nešly. Přesto, že máme stejnou cestu minimálně až do Plzně, kde já se mám oddělit a pokračovat na Šumavu, dělíme se překvapivě už po 100 m. Každého vede navigace jinama. A já ji slepě následuji. Cestu zpět nebudu popisovat, aby si někdo neudělal mylný obrázek. Dobrý zájezd to byl. Tož tak.
Až na věky oheň.
Macek.
PS: Markéta s Ondrou do Jury nedorazila, takže to bylo takové komornější, jestli je to vůbec možné s 4 malýma divochama.
