Skončila nám plesová sezóna, OUPN je za náma a první výjezd za sluncem vyhřátými skalami taky. Účastníci: za HOUB: Miki, Macek, teaČR + olomócká náplava Fialice.
Následující popis událostí je složen z přepisu deníku doktorky Fialice (černě) a silně osobně laděných postřehů učitela (modře ve žlutém pozadí). Na skutečně věcné poznámky o lezení v této fantastické oblasti se budete muset podívat na Lezci či jiném internetovém zdroji.
Věci nakonec do těch dovou báglů nějak narvu a už si to míříme do Staráku pro Fialici, která přijíždí akurát na čas. Frčíme do Ježkova a jdem se krátce vyspat. Brzo, ale fakt brzo ráno vstáváme, snídáme a jedeme na letiště. I přes menší orientační problémy jsme tam včas. Až moc. Odbavujeme si zavazadla a čekáme na Mikiho. Přichází mi od něj sms a za chvílí ho již vidíme, jak se probíjí davem letuchtivých přímo k nám. Je mi stále hůř. Už abych ležel v nějaké pohodlné posteli.
 |
| Na letišti bylo nutné ještě zabalit batohy do potravinářské fólie. Zichr ist zichr! |
28.2. - pátek
Nestíhám, po pijatice a probdělé noci v Libických luzích převážím 3 další lidi a modlím se, ať neusnu za volantem. V Olomouci mám 3 hodiny na to, abych se zabalila a stihla vlak, ve zmatku jen doufám, že jsem si nespletla den odjezdu. Ve Staráku na mne čekají Lebloši a jejich batohy. Marcelin má 30 kg, prý ji ho tak pěkně nabalil Břeťa, Břeťův je jen o něco lehčí. Jedeme do Ježkova, kde vyfasuju Fanyho postel, naštěstí bez Fanyho, a propadám se konečně do slastného bezvědomí (bohužel na dlouhou dobu posledního a navíc značně krátkého).
1. 3. – sobota - Miki není fantom
V 1:45 vstáváme, Marcelin bratr nás veze do Vídně za zvuků/skřeků Rytmuse, zčásti prokládaného popěvky od ohně. Fany je trochu zmaten, první mylné odbočení jsem prospala, další odbočení následuje až po několikátém výkřiku se zvyšující se intenzitou (z toho nejmírnější je paní v GPS). Ve 4:15 jsme vysazeni před letištěm a doufáme, že Fany nebude Vídní bloudit až do dalšího týdne.
Přichází Miki, jedná se o skutečnou postavu. Představení probíhá následně:
Miki: „Zkamasi“
Martina: „Fialová“, se zdvořilým úklonem dodatek „Martina“
Macek je jak Alenka v říši divů, prvně na letišti, v průchodu k letadlu se dotazuje, zda to je již letadlo, no to bude vejlet! Vzlet do mraků, Fagaraš v Rumunsku, turbulence, takže na kávu si můžeme nechat k naší nelibosti zajít chuť, Istanbul, přestup, opět turbulence, vápencové masívy, tisíce skleníků a foliáků, Antalya.
 |
| Fitingy byly naštěstí na svém místě a v pořádku |
Na letišti nás vyzvedává borec z kempu, pasažérů je víc, než míst v autě, neb přijely nadbytečné Němky. Poprchává. Antalyí projíždíme po hlavní štráse, ve třech pruzích jedou čtyři řady aut (minimálně), největší terno je pak jezdit tak, aby dělící čára byla přímo pod středem auta a nikdo nás nemohl předjet. Cestu lemují staré polorozpadlé baráčky, ohrady s kozama na prodej, za nimi „moderní“ výstavba se soláry a barely na střechách a rozbahněným okolím. Za městem skleníky s rajčaty, sady citroníků a pomerančovníků, na hácích visí poražené kozy či co, terén se zdvihá, silnice plná serpentýn, okolo pichlavé chřáčí a vápencové útesy. Vzduch v kempu voní borovicema a vzdáleným mořem.
Němka z kempu nám vysvětluje pravidla a upozorňuje, že právě končí highlinefestival a že bude party (skvělé, po dvou probdělých nocích bude třetí!), všude spousty podivných lidí s dredy, čepkami, čelenkami a v různých hávech, existencí mnohem pochybnějších, než jsme my. Korunu tomu nasazuje týpek v puntíčkovaném pyžamu.
Máme chatku na muří nožce, co v ní Břetislav byl už vloni. Zdá se maličká, ale překvapuje svými vnitřními rozměry a přítomností koupelny a záchodu. Nově vybílená, se dvěma manželskými postelemi. S těmi má problém Marcela, resp. s matracemi. Během usínání si neustále stěžuje, že prý tam jsou tvrdá péra a když se proti nim mluví, tak to zní. Dál se ptá, zda jsou v chatě nějaké volné buchty. No to zas bude zájezd! V noci mám pocit, že přichází útok marťanů, duní celá chata, až do časného rána. Nechápu, jak ostatní mohou spát. Miki si během noci oblíbil i něktré písničky, co na party zazněly (předpokládám, že už stahuje).
 |
| Chaloupka na muří nožce s koupelnou a záchodem a dvěma manželskými postelemi s večně tvrdými péry. |
2.3. – neděle
Ráno je solidní počasí, tak hned mizíme na Alík Balík, pod námi údolí s pučícími platany dél potoka, spousta zajímavých kytek, dominují pryšce, všem se líbí zvěšinec a já objevuju česneky. Zlatým hřebem dne je pozorování ptáka - zedníčka sklalního. Chvílema fičelo, až lano stálo kolmo ke skále, trochu sprchlo. Zničeni odcházíme poměrně brzy do kempu a zjišťujeme, že počty stanů prořídly, což slibuje trochu klidnější noc.
 |
| Miki slaňuje v sektoru Alabalik balkon |
Já, Macek a Miki odcházíme k dědkovi pro pomeranče. Nemocný Břeťa předstírá horečku a zůstává zalezlý a navíc po nás požaduje, abychom pomeranče ukradli, jenže my zbývající jsme moralisti a tedy krást nebudeme. Cesta za pomeranči je delší, než jsme čekali, Macek objevuje opravdovou kost (ale neví se, zda je pravá nebo levá). Nakonec nakupujeme u malého kluka, co se na nás pouze zubí, čtyři kila pomerančů. Marcela po něm požaduje, aby jí cenu napsal do prachu na zem nebo do sešitku, co se válí opodál, kluk však urputně ukazuje čtyři prsty, až to i Macek pochopí. Nazpět, poté, co padne tma, jedeme stopem s místňákama, Marcela sedí ve vodě, Miki to vychytal vedle řidiče.
Večer zjišťuju, že jsem v chatě s největšíma ospalcema na zemi, spát chodí se slepicema a po mne požadují, že si mohu číst pouze do deseti a s přibývajícími dny mě nutí chodit spát čím dál dřív! Stejně v deset začíná další party, jakýsi ignorant hraje na bicí a stále zesiluje hlasitost, č…! Naštěstí mu síly stačí pouze na hodinovou produkci, které naslouchám, zatímco všichni už opět spí.
3.3. – pondělí
V noci sprchlo, ráno nás budí borci, co se rozhodli, že si na naší verandě budou balit stan, batohy a pak u nás na verandě i posnídají. Nevyženou je ani mé zlostné pohledy a jasně mířené poznámky. Při jejich označení bych se musela opakovat.
 |
| Vlevo Sarkit, uprostřed jeskyně Magara, ve které vznikly první cesty v oblasti, vpravo Anatolia |
Jdeme do sektoru Sarkit, který je v děsně dlouhém vápencovém útesu tyčícím se nad údolím. Už tu je rodinka Čechů, krásné převisy, vápencoví hadi. V cestě Lu zjišťujeme, že všichni uděláme provaz. Ve dvě nás ze skal vysvobodil déšť. Břeťa, ač chorý, vylezl 7a+, já úplné kulové, naštěstí však Miki tahá pěkné cesty a tak lezu na druhém.
 |
| Miki leze cestu Lu 6b, Sarkit |
 |
| teaČR v cestě Zalia 7a+, Sarkit |
Miki nemluví často, o to víc však překvapí. Na chatě mě m.j. označí za „esenci negativismu“. S Mackem si čteme ďáblovu knihu Kuranderu, Břeťa ji chce zničit, neb si čteme nahlas. Miki se raději uvolní hrát s námi karty, než by to poslouchal, Břeťa předstírá spánek. V noci leje.
4.3. – úterý Stěhování do Hobitína
Konečně jsem se jakžtakž vyspala, ráno jsou mraky protrhané a svítí slunko. Jdeme do sektoru Geyik, který je v dlouhém útesu tvořícím hranu údolí, s Mikim lezeme nejprve dvě dvoudélkové cesty. Když sedím ve štandu, slyším ránu a pak šílený ryk, o dva sektory dál spadla holčina, prý projela partnerovi při spouštění, neb měli krátké lano. Sanitka tu byla poměrně rychle a holčina prý žije.
Mezi dvěma body útesu je natažená slackline, fuj, tam bych asi nevlezla. Po převislé cestě běží ďábelskou rychlostí veverka s oranžovýma nohama. V další cestě se mi nad hlavou ozve: „Děvko!“ Zatím si to neberu osobně, ale pokud se to bude opakovat, případně s obměnou typu „prodejná …“, tak budu hledat nového spolulezce. Navíc Miki začíná mluvit a to nepřetržitě. Před Marcelou a Břeťou však zarputile mlčí a oni mi nechtějí věřit.
Dnes se taky stěhujeme, opouštíme bungalov a přemisťujeme se do karavanu. Jde o tzv. hobití minidomeček, s miniprostorem, minizáchodem a minisprchou. Všichni máme omlácené hlavy.
5.3. – středa Rest day, možná spíš exhausting day
Noc v hobití chýši proběhla nad očekávání dobře. Trocha slunečného rána a pak už jen mraky a stále se stupňující déšť. Jdeme na stopa a jedem do města Cekilar, dál busem do Antalye, přestává pršet, začíná lejt. Nabijeme kartu na tramvaj, je na ní ovšem napsáno pouze TAM, tedy jsme zvědaví, jak se dostaneme zpět.
 |
| Barvy, chutě a vůně Turecka |
Šalina zvenku moderní, zevnitř nic moc a navíc tak trochu saunička s pářičkou. V restauraci ochutnáme místní speciality a přemísťujeme se na krytý bazar. Bazaru dominují trika adidas, nejsem si jistá, zda se správným počtem proužků. Trocha koření, čajů, tureckého medu. Břéťa šíleným tempem probíhá obchůdky a hledá dědka, co u něho nakupoval minulý rok. Prodávají tu turecký med fialové barvy, na což bleskurychle reaguje Miki s poznámkou, že ta fialová vypadá děsivě. Dědek nám dává ochutnat čaje z granátového jablka, čaje na spaní, zdraví, erekci. Břeťa i Miki si dle své potřeby nakupují výše uvedené čaje. Pak běžíme na informace, zjistit, kdy nám jede bus, bába se tam líčí a krom Antalye nezná jiné místo, není ochotná se podívat ani na net, zřejmě ji ještě nikdo nevysvětlil, že internet lze využívat i jinak než k surfování, zejména pak v práci. Na druhý pokus se před námi raději v budově informací zamkne, ale s Mackem se nám podaří dobušit dovnitř. Stejně se ale nic nedozvíme.
 |
| Karta do Antálské tramvaje - pouze na cestu TAM? |
Při dobíjení karty TAM nazpět Marcela málem umoří prodavače opakujícím se dotazem, kolik euro to bude stát, prodavač se marně snaží vysvětlit, že eura nebere. Jedeme zpět na bus. Břeťa odchází za roh hledat místo, odkud to jezdilo vloni, mezitím přijede bus do
Cekilary, Marcela s Mikim přemlouvají řidiče, aby neodjel, já běžím pro Břeťu, celí promoklí odjíždíme, v Cekilaře čekáme na další bus, ten nás málem mine, neb řidič přes zamlžené sklo nic nevidí, všichni, včetně místních, i těch s holemi běží za busem, křičí a mávají, dokud nezastaví. Vystupujeme na poslední chvíli u odbočky na Josito kemp, neb se do poslední chvíle nemohu rozhodnout, který ze dvou čudlíků mám zmačknout.
V naší hobití chatě krom toho, že nemáme držák na mýdlo, neteče teplá voda, tak taky nemáme topení jako Lebloši, tak se zachrujem do dek a já v noci pěkně klepu kosu. Naštěstí si Miki koupil skutečně pouze čaj na spaní.
6.3. – čtvrtek Trebena
Krásné, slunečné ráno si vysvětlujeme tím, že učení
z Kurandery zabralo. Jdeme lozit do Trebeny, kde si Miki s radostí
uprdne nad mou hlavou a spokojeně leze. Má touha vyměnit spolulezce se začíná
stupňovat. Jsou tu krásné jeskyně a krápníky, odpoledne začne pršet, ale my
jsme zalezlí v jeskyních a lezeme ostošest.
Poté, co večer oznámím, že si jdu na našem
společném loži číst, se začíná Miki děsit. Po zjištění, že nebudu číst nahlas,
se uklidní.
 |
| Pohled od Magary do Trebeny |
Po
restdeji se cítím mnohem líp – už tak nekašlu, hlas se mi spravil. Jdu
okusit vyhlédnuté céplusko do Trebeny. Pár lehčích na zahřátí a první
letošní pokus o 7b OS nevychází – nevadí. Jdu na to céplusko. Celkem to
krokuju a cítím, že by to mohlo jít. Je třeba zvolit taktiku. Zbývají mi
už jen 2 dny. Vše vsadím na to, že si dáchnu, dám pokus a pokud to
nevyjde, půjdu odpočívat a zkusím to zítra. Cesta by chtěla očistit – je
pěkně zasraná od mága a na malých lištách je to dost problém. Nemám
kartáček. Nevadí – jestli to nedám druhým, tak zítra obětuju ten, který
mám na zuby. Na zuby nas…, hlavně, že se leze se! Jak si to naplánuju,
tak se i stane. Takže v pátek zase stojím pod cestou a jdu do toho.
Ještě pod nástupem zjistím, že kartáček je moc dlouhý a trčí mi
z maglajzáku tak, že mi zavazí. Zkušeně zasunu konec kartáčku do úzké
spáry a trhnutím do strany odlomím kus plastu na požadovanou délku – jóó
– zlatý český ručičky! Leze se mi skvěle, jen mám studené prsty, což do
těch lišt není úplně ideál. Navíc v kruxu nechávám založenou patu,
místo abych nohu posunul a pak už s tím nic neudělám. Jdem
s Mackem na její cesty a pak svačíme. Po svačince si dáchnu pod
převískem a pak hurá na pokus. Prsty už docela pálí. Lezu celkem dobře,
ale v bouldru mi dojde síla, rozum, nohy, tělo zklame a já se odporoučím
k zemi. Gravitace je sviňa. Celkem dobře to dolézám. Nahoře přemýšlím,
co s tím? Nakonec vyberu presa a rozhodnu se zítra raději dát pár
dalších cest na OS. Jsem trochu zklamaný, ale na druhou stranu vím, že
mít trochu víc času a nebýt po nemoci, tak by to šlo – jo, tohle by šlo –
jenže na kdyby se nehraje a zítra je poslední den. Před odjezdem jsem
vůbec nic neočekával – byl jsem prostě brutálně nemocný, ale teď –
cítím, že bych ještě mohl něco zajímavého lousknout. Snad. Musím
zabojovat!
 |
| teaČR se rozlézá v cestě Oh la la 5c+ na Trebeně |
7.3. – pátek
V noci stále prší, ráno je zamračené, volím
strategii přelezů lehkých cest nad kempem, se začínajícím deštěm se pak
postupně nasunujeme opět do jeskyní. V jeskyni je u lehčích cest nával,
ale stačí, když se kysele zachsichtím a už se to uvolňuje, paráda, není nad to
vypadat neustále přísně a nasraně. Lebloši se už poflakují v chatce, tak
jdem k nim, hrajeme kytkové karty o chalvu, škoda, že Miki za celý večer
neochutnal. (Můj návrh hrát přebíjenou zvláště chráněných druhů z Vyhlášky
a ohrožených z Červeného seznamu přijde vniveč. Nechápu proč, neb by to
byla jistě dobrá zábava.) Chalvu, případně chuť na ni, zapíjíme pivem.
8.3. – sobota
Poslední lezecký den, počasí krásné, až úmorné,
nejdřív trochu prodírání se pichlavým chřáčím pod Břeťovým vedením,
v sektoru Barbadossa upozorňují dvě Němky Mikiho, že mne špatně jistí,
Břeťa mu hned poradil, aby jim odpověděl, že se mně chce už beztak zbavit.
V sektoru Ottoman pak lezem nádherné 40ti metrové cesty. Ve vedlejším
sektoru ze stěny vodpadne šutr, ale nikomu se nic nestalo, tak se v klidu
leze dál. Pod skalou leží i koza, asi se jí smekla na vršku kopejtka, dívá se
jedním okem a dle Mikiho i smrdí, já nic necejtím.
 |
| Miki leze z díry v cestě Barbarosa, sektor Barbarosa |
Poslední
lezecké ráno vstávám levou nohou. Všecko je na hovno (tady se to prostě
jinak napsat nedá). Snažím se s tím nějak srovnat, ale prostě to nejde.
Macarát je naštvaná, že nechce do Magary a já tam tak moc chci. Nakonec
razíme dolů na Mevlanu. V sektoru Barbarossa lezeme vcelku pěkné
rozlezovky. Pak jdu zkusit béčko do Mevlany na OS – tahle cesta mě
vyškolí – toto ne – toto není můj styl. První boulder dám, ale pak se
dál trápím - sedám asi pětkrát než jsem u řetězu. Na OS sedmbéčka
potřebuju komplítly maj stajl, jinak nemám šanci. Po obídku zkusím
áplusko – ty vole, jaktože sem spadl – já sem ale debil – to bylo prostě
zadara a já se nepodívám na nohy – bych si lištil! No, aspoň jsem
trochu vychladl ze svého vzteku. Zatímco si Macek vybírá něco na
Ottoman, jdu se podívat do jeskyně Poseidon. Po cestě potkávám ležící
kozu, která pěkně smrdí a obletují jí muchy. Asi jí holce nahoře ujely
kopejtka – to je hned, to se ví. Se mi tam na kraji sektoru, už mimo
jeskyni, ale stále v pěkném převísku, líbí dvě cesty áplus a bé. Vracím
se odjistit Macka do do její sedmičky rozhodnutý zkusit obě cesty. Po
Mackově úspěchu jdu nejdřív áplus a spadnu v posledním možném místě –
zase nohy – ale fajt obrovský to byl – fakt že jo – prý bylo vidět, že
moc chci, že opravdu chci – no, chtít nestačí. Pak leze Macek krásné
dlouhé šestbéčko a leze fakt parádně. No a pak ještě několik hlubokých
nádechů a jdu do poslední šance v letošním Turecku něco pořádného dát.
Cesta se jmenuje Big Turkey. Už ze země jsem si vyčetl 3 těžká místa.
První celkem přeběhnu, ale nad ním se trochu lekám – naštěstí jen lekám –
nohy si kontroluju a je to ok. Pak je převislá deska. Tady se musím
vrátit a změnit sekvenci rukou. Mám už trochu naběhlo, ale zarvu tělem,
podržím se nohama a přelézám do odpočinku. Vyklepávám snad 10 minut –
asi ne 10, ale prostě dlouho. Závěrečná pasáž není od pohledu zadarmo.
Budu muset pořádně zarvat. Šecky chyty na jednu stranu a eště daleko.
Musím nabrat jakýsi hnus. Je tak hnusný, že takový hnus jsem prostě
nečekal. Vracím se do lepšího. Nechce se mi do hnusu, hledám možnost,
jak to udělat. Nakonec se rozhodnu neváhat a napálit to přes hnus.
Podrtím ho, zvednu si nohy a drtím znova. Zarvu tělem a beru další chyt.
Zase rychle nohy nahoru a MADLO! TY VOLE! MADLO,
ŘETĚZ A NESKUTEČNÝ POCIT ŠTĚTÍ A SATISFAKCE ZA TRÉNINK, NEMOCI A JÁ
NEVÍM CO JEŠTĚ. MILUJU LEZENÍ!!! A AŽ NA VĚKY OHEŇ!!!!!! ... tak ňák to je, když se sny stávají skutečností ...
9.3. – neděle
Vyklidíme Hobitín, v kanceláři sedí zmatený
Tobias, který ze tří početních úkonů provede tři špatně, ve svůj neprospěch,
sekne se o 1 až cca 100 euro, ale my mu to přiznáme (dokonce i Břeťa, no teda
vlastně spíš Marcela). Ještě víc ho zmatu tím, že ho nechám podepsat na pohled,
co posílám kolegům, a oznámím mu, že v pohledu píšu, že je mým novým
spolulezcem. Pobavení to vyvolá zejména u ostatních přítomných lezců.
 |
| Velká čtyřka |
Chlapík z kempu nás veze na letiště, anglicky
neumí, když přečtu na displeji, že hraje rádio Kral, tak to postřehne a má
radost, snažíme se mu vysvětlit, že czech král je king, ale vznikne z toho
jen opakování slova králíczech. Pak postřehnu, že na billboardu je lákadlo na
místo Kunda, tak z toho má taky radost a vysvětluje, že to jsou hotely a
pláž, já se o český překlad už raděj nepokouším.
Na letišti procházíme několika kontrolami, kdy nám
asi padesátkrát kontrolují již kontrolované útržky letenky, ale že do letadla
proneseme přes všechny kontroly plné flašky vody, to nikomu nevadí.
 |
| Na zpáteční cestě se z nás stali sběratelé razítek |
Ve Vídni se nakonec sejdeme i s Fanym, na
zpáteční cestě dom, se nás snaží přesvědčit, že se nám všem chce spát, abychom
mu nekecali do řízení. A taky po nás požaduje svačinku, no to se teda netrefil.
V Olomouci mne na cestě z nádraží vítá nově
otevřená prodejna pravého tureckého kebabu, s rudě šlehajícími plameny ve
výloze.
Výlet se
strejčkem Mikim (a samozřejmě i s Leblochy) to byl pěkný. Miki mi dokonce
sdělil, že když budu hodná, tak mně příště vezme zas. Tak to jsem teda fakt
zvědavá!
- text teaČR a Fialice, foto Fialice -
