Je středa odpoledne a já vyrážím deštivým podzimem směr
Amazonia. Na mojí cestě mě má doprovázet pravá amazonka, kterou ale do svého
autíčka naklopím až těsně u hranic. Nebudu nudit klasickým průběhem cesty, to
zná každý, kdo někdy někam jel. Zkrátím to na: bylo to dlouhé.
Po přistání jsme velmi příjemně šokováni teplotou, která tu
panuje. Je půlka listopadu a tady je tak teploučko… Ukládáme se ke spánku a já
se uvnitř sebe těším na zítřek a zároveň se tak trochu bojím. Je to rok, co
jsem si pochroumal prst na levé ruce tak, že už se to nikdy nesrovná. A
je to rok, co jsem naposledy pořádně lezl. Budu to vůbec ještě umět? Amazonka
mě uklidňuje, že tohle se nezapomíná. Uvidíme.
Ráno je trochu chladnější, ale my nikam nespěcháme a
v poklidu si snídáme snad do půl jedenácté. Pak sjedeme z vršku dolů
a krátce jdeme pod nástup do Amazonie. První lezecké kroky jsou nejisté, ale po
dlouhém traverzu druhou a třetí délkou se zahřívám. Lezení začíná vlastně
teprve tady. Na začátku čtvrté délky. Lezu jako první a je to super. Užívám si
každý pohyb, každý krok. Skála je nádherná. Leze se v pevném a
neoklouzaném vápenci. Nádherné lezení. Cítím se šťastný a svobodný a užívám si
to na max. Střídáme se ve vedení a v předepsaném čase v pohodě
dolézáme na vrchol stěny. Mám báječný pocit. Uvědomuju si, jak moc mi to
všechno scházelo, jak moc miluju lezení, a že díky všem těm zraněním a totální
neformě jsem nahlédnul do cesty, o kterou bych jindy ani nezavadil. A jaká by
to byla škoda! Vychutnáváme si krátkou siestu na vršku. Výstup slavíme čajem
z termosky a tyčinkou. Je to prostě nádhera. Sestup je nejdřív spíše
výstup, ale pak už to jde a za chvilku jsme u auta. Míříme k našemu
tábořišti, vaříme večeři, popíjíme medovinu, řešíme ty nejzásadnější otázky
světa a někdy kolem sedmé unavený včerejší devítihodinovou pilotáží, dnešním
lezením a alkoholem zalézám do spacáku. Tento můj odchod do pelechu nese
amazonka pěkně nelibě. Za trest nebo na dobrou noc nebo snad abych měl zajímavější snění (těžko jsem to v tom stavu
rozeznával) čte mi úryvky z knihy Pražské porno (Nebo jak se to jmenovalo - Pražské orgie? Ovšem o jáhůdkách to stoprocentně nebylo). Usnul jsem rychle…
 |
| Topo cesty AMAZONIA - odkaz zde |
Další den míříme do vyhlášené oblasti nad údolím, kterým
vede dálnice. Jindy tu nejspíše bývají mraky lezců, ale teď je pozdní podzim a
navíc pracovní den a tak si celou oblast můžeme přivlastnit sami pro sebe.
Trochu se vytrápím a vybojím v některých cestách, které bych ještě před
zraněním lezl s prstem v nose, ale užívám si to. S každou další
cestou se cítím lépe a lépe. Odměnou mi je určitě nejkrásnější cesta dne. Téměř
čtyřicetimetrového 6a+. Dorážím se v závěrečném 5c, které si vyloženě
vychutnám. Lezení je nádherná disciplína!
Cestou do „kempu“ se stavujeme v supermarketu, kde
působíme na domorodce jako totální exoti. Ale i to si užívám. Včetně
veselého placení v automatu. A pak večeře a místní vínko, na kterém je nakreslené, že ho nemožů tlusté ženské a k němu arašídy a klid a nikde
nikdo. A spát jdu tentokrát až kolem kolem desáté. I přesto si amazonka ještě
čte při čelovce…
V noci prší a ráno taky. Chvílemi víc než dost. A
chvílemi skoro vůbec. Volíme alternativní program v podobě geokešingové
vycházky, která nás vede mezi suťovými poli až k základům jakéhosi
středověkého hradu. To místo vypadá naprosto impozantně. Hledání kešek je
docela zábava. Když už jsme téměř u auta, prudce se rozprší a mi definitivně
promoknem. Naštěstí byl ten slejvák jen krátký. Míříme do města, obcházíme lezecké
obchůdky, kterých tu od mé poslední návštěvy zase spousta vyrostla a
zjišťujeme, která picérka otvírá nejdřív. Máme času, že bychom s ním mohli
obchodovat. Obchody už nás nebaví. Máme hlad. Chceme svou picovou odměnu jako
tečku za krásným výletem. Čas je ale proti nám. Táhne se jako hustý sopel. A
tak si ještě vyjdeme křivolakými uličkami do parku nad městem a kocháme se
tisíci světýlek zářících do noci. Je tu nádherně. A i ten kostel je dneska
krásnější než jindy. Konečně sedíme u stolu a objednáváme jídlo. Je to mňamka –
jako vždycky.
Ráno vstáváme v 7. Snídaně a hurá do mašinky a
směr dálnice. Jenže ouha! Asi 30 kilometrů za Bolzanem nás zastavuje policie –
dálnice je uzavřené, musíte se vrátit po okrskách a jet přes sedlo. No jo, ale
kama? Naštěstí se dokážeme pověsit na jakési hodné Jihočechy, kteří nás přes
sedlo převedou. Když však amazonka uvidí tu obří anakondu, po které máme jet
v navigaci, div, že se nepozvrací jen z toho pohledu. Asi nemá ráda
hady.
V údolí je dvanáct nad nulou, tady už jen pět a o kus výš máme nulu
a pak mínus dva a sněhu jak na sjezdovce. Severní strana hor vypadá ještě lépe.
Z lyžařského hlediska ovšem. Zdárně vše překonáváme a znovu se těsně před
Brenerem napojujeme na dálnici. Vše další probíhá v pohodě až na drobný
incident u Vídně, kdy mi místní policisté za 20 Euro vysvětlili, že policejní
auto se nepředjíždí. No, budiž. 20 Euro je za fundovanou odpověď slušná cena
:-) .
A na závěr malé odhalení:
AŽ NA VĚKY VĚKŮ OHEŇ!!!!!!
