23.5.14

Oddílová horoškola 2014

Zdravím všechny spolubojovníky na laně. Jelikož tento rok do našeho oddílu přišlo vícero nováčků, rozhodli jsme se Břeťou, našim oficiálním instruktorem ČHS, že uspořádáme oddílovou horoškolu. Probereme základy (uzly, jištění, slaňování atd.). A pro ty, co to znají, Břeťa určitě rád předvede záchranu ze stěny po pádu prvolezce. Doufám tedy, že to ještě nezapomněl. Ukončení proběhne klasickým trojbojem (špekáčky slivovice a to pivko) se spaním na Barborce u kapličky.
Snad se nám ti nováčci po tomto školení dožijí ve zdraví dalšího roku :-).

Teď fakta:

  • sraz v sobotu 7.6.2014 v 10:00 pod skalami na Barborce. Pro ty co neví kde, tak 9:45 na parkáči pod hradem Buchlov.
  • Ti co mají, tak vezměte lano, smyčky, volné karáble atd. Zkušenější členové si pak po teorii rozeberou nováčky, tak ať máme dost matrošu.
Tak a už mě nic nenapadá.

Hore zdar Masik

Vážení přátelé fríclimbinku (čtěte s "c"),

dovolím si tento předsedův, jubilejní stý příspěvek na našem blogu, mírně doplnit. Sraz je pod skalama - tím je myšleno pod hlavním šutrem. Kulatou smyčku si doneste každý nováček alespoň 1 kus o délce tak 2 metry - delší nevadí, kratší jo. Průměr na uzlování něco mezi sedmičkou a devítkou. Bylo by fajn, kdybyste měli i plochou nesešitou smycu. Taky by bylo fajn, kdybyste měli na hlavách přilby a kolem prsou prsáky. chápu, že to asi nemáte, ale kdyby náhodou jo, tak vemte.

Břeťa

PS: Pivo mám nejradši takové to doslazované s grepem (Gambrinus), špekáčky z masny v Dolněmčí a slivovicu piju dvacetiletou archivní.

PS2: Záchranu klidně předvedu, ale chci lehkého ťuhýka maximálně do 20 kil.

20.5.14

Vipavksá Bela a Kotečník (opět)

Původně to měl být mail pro Břeťu, nakonec sem sa rozhodl ho dat aj s pár fotkama sem. Dík klukom za fotky. Jo jinak posádka: Filip Brychta (ten dlouhý), Řízek (ten co jí polystyren) , Brontos (ten co pořád kouří) a Jenys (ten co má pořád v ruce pivo).

Zdar,

jak si nakonec strávil prodloužený víkend?? byli ste někde lézt??

 Ty kokos nevěřil bys, jak výjezd do Slovinska začal. Měl jsem odjížďat s borcem z Brna ve tři, ale o třičtvrtě na tři mně volal, že mu odtáhli auto. Tož jedu busem, to už mám hodinu spoždění. V pět odpoledne mně voláš ty (Břeťa). Do telefonu slyším polomrtvého  Břeťu, že má horečku a výjezd sa ruší.V té chvíli si říkám je to v p*č*, ale svitne naděje, Filip Brychta. Tož mu volám a výsledek našeho rozhovoru je, že za dvě hodiny nás nabere v Brodě.

Z Brodu odjíždíme nakonec kolem deváté večer. Je před nama asi  sedum hodin cesty, za volant sa dostávám jako obvykle pěkně pozdě. Nejčilejší už nejsu, ale Řízek na mňa dává pozor a každou chvilku sa ptá jestli nespím. Nakonec je to docela otravné a přemýšlám, že na protest usnu:) Ale na prázdné dálnici to nevadí:)
Na místo přijíždíme nad ránem, následuje rituální plech, jeden válec a jide sa spat. Přesně podle předpovědi ve Vipavě prší a v pět ráno pršet přestává. Ráno nás vytáhne ze spacáků neskutečné horko, nikam sa ale neženem. Hlavně sme po cestě ještě docela unavení. Snídaně se proto protahuje až do brzkého oběda. 

  ráno nás budí otravné slunko

Skaly jsou asi minutu od auta, laláček:) Nikam sa neženem a proto lezení prokládáme odpolední siestou. Vipavska Bela není to sice žádný osp, ale zalázt sa dá dobře. V některých cestách je bohužel aj něco přiseklé, ale kdyby do toho majzlu aspoň práskli pořádně. Určitě sa sem chcu ještě vrátit. Lezecký den se dá zakončit koupačkou u potoka:)
 
siesta u skal

pohodička u potoka

Místo na spaní máme vychytané. Jen jedno ráno tam dojel nějaký mrduchtivý páreček a další noc nás vzbudili policajti, vysvětlování se chopil Řízek, než sem stihnul rozlepit oči švestky byli pryč.Stačilo jim říct, že sme lezci a přespáváme tam. Beztak sa tam chtěli taky jen zašit:D

 skaly sektor C Vipavska Bela

Na sobotu a nedělu plánujeme Kotečník. Po cestě jsme se stavili v Ljublani. Řízek si chtěl koupit nové lezky. Z jeho starých sa už začínal usmívat palec:) No na to jak ve Slovinsku lezení populární, tak nás nemile překvapilo zboží v lezeckém šopu. Měli tam snad jen pět párů lezeček a ještě k tomu to nebyla žádná hitparáda.  

rozcestník u skal

No pokračovali sme na Kotečník. Navigace hodila příjezd za půl hoďky, ale nakonec to byla hoďka a půl. Frajeři totiž uzavřeli dálnicu a celou ji svedli na okrsky, ale na okrskách byly taky nějaké omezení, takže sme stáli, popojeli, stáli, popojeli a pořád dokole..prostě paráda, hlavně ve totálně rozpáleném autě.
Když sme dojeli na Tratnik bylo tam nějak živo. Jak sme sa zorientovali, sme zjistili, že je tam svatba. Nina sa vdává. Ty kokos to bude večírek. No naštěstí nebyl. Po dřívějších zkušenostech vím, že bych totiž v nedělu nevylezl ani ze spacáku.

pozdrav z Kotečníku

No něco sme zase vylezli. A jeli dom.

Jenys

13.5.14

HOROHADŘÍKY A VYBAVENÍ PAMIR7000 a FARAMUGO

Po 20. letech jsme se vrátili k šití horo-věci. Strojově jsme špičkově vybaveni. Vše najdete www.faramugo.cz. Ceny pro lidi z HO Sokol UHB na vyžádání mailem, telefonem nebo osobně.


O co jde?

  1. Pamir7000 je určen do hor. Špičkové materiály od předních světových výrobců - voděodolné zipy YKK, softshell Pontetorto, membrána Vivatex s lepenými švy. Matroše jako fleeece, tecnostretch, softshell, nowind, membrána aj.
  2. Faramugo nabízí hadříky na skalky, překližku a pro turistiku, plus tréninkové aktivity-běžky, kolo aj. – z bavlny, pružného denimu apod.
  3. jsme schopni na zakázku cokoli opravit (zipy), ušít dle Vašich představ. Třeba i oddílová trička (bavlna, modal, bambus). Máte –li speciální požadavek (a nepošleme Vás do řiti), upravíme třeba délku rukávu či kombinaci barev.
Nic není šito horkou jehlou, otestujeme, vyladíme jako pijáci Pardála. Pak se nabízí dál. Každá z bund „sofstšelek“ a „membrán“ byla na pár kopcích nad 6 a 7 tis. v Asii. Decentně se vyhrazujeme všudypřítomné Číně – vše samozřejmě šito na Moravě, materiály z Evropy (pokud to lze).

SOUTĚŽ!!

Odpověď na jednoduchou otázku Vás vnoří do stáda stejně úspěšných a z těch na tréninku (před svědky) vylosuji šťastného výherce.

Otázka: čí jméno či přezdívka posloužily jako inspirace pro název inkriminovaného produktu?

Výhra: 1x lezecké bavlněné ¾ kalhoty Kedul, barva modrá, velikost přizpůsobíme výherci. Tzn. S (doporučuji, ušetříme na materiálu), M, L, XL. XXL nenabízíme, hroši patří do jezera a ne na lezecké stěny.

Mail pro odpovědi: info@faramugo.cz.

Podmínka: platí jen pro členy HOUB.








Vláďa Bureš

28.4.14

Suicidal tendencies?

Byl jsem teď na na jaře 2x na Kozlovi. Pokaždé narváno až k prasknutí. Skoro jako na Vertikonu v prvních lednových dnech plných předsevzetí. A pokaždé jsem se nestačil divit. To je mezi lezci opravdu tak málo odpovědnosti k vlastnímu životu a k životu jejich kamarádů? Pominu to, že přijede parta, které jeden člověk tahá všechno a ostatní se vezou. Pominu i to, že si lano dávají přímo do vracáku, místo aby použili 2 presa proti sobě, a že dělají přes několik samostatných linií jakousi šílenou pavučinu. O to tu nejde - i když i tohle je podle mého názoru špatně. A i když se do značné míry ztotožňuji s následujícím výrokem, vězte, že důvod, proč psát tenhle text je ukryt v tom, že většina "lezců" okupujících Kozla nemohla riskovat, protože dle mého soudu nedokázala absolutně vyhodnotit situaci a způsob svého chování se v lezeckém terénu.

Žít znamená být odvážný. Žít znamená něco riskovat . To live is to risk. Kdo nemá odvahu, nežije. Charles Houston

Jde totiž o to, že vedoucím takové skupiny je dost často někdo, koho bychom mohli s klidem zaměnit za Aloiza Nováka - známého recidivistu z intra od horkýže Slíže. Nebezpečný sobě i svému okolí. A při tom je to člověk, kterému ti ostatní naprosto bezmezně věří. Nechápu, proč si ti, kdo dělají náš úžasný sport nejdříve neprostudují trochu jeho historii. Především tu smutnou historii. Neměli by to dělat z nějaké nostlagie, ale proto, aby se poučili z chyb, které před nimi udělali jiní, často mnohonásobně zkušenější borci. Naučit se jak správně cvakat expresky do kruhu, jak do nich cvakat lano, aby se minimalizovalo riziko jeho vycvaknutí, proč nemít lano omotané třikrát kolem nohy, jak jistit druholezce, jak se navázat, jak slaňovat, ... Prostě těch pár základních dovedností, které ze slepého riskování udělají riskování vědomé. Riskování, které podstupuji občas i já, ale s naprosto jasným vědomím, že teď jsem udělal něco špatně a měl jsem k tomu zřejmě sakra dobrý důvod a počítám s rizikem, které mi to přináší. Proč? Prostě proto, že

Čím lépe věci rozumíte, tím lépe dokážete rozpoznat nebezpečí.

Přátelé chcete-li lézt, vězte, že dobrý horo/lezec je živý horolezec. Sápání se po skalkách je v zásadě bezpečný sport. Možná i bezpečnější než jízda osobním automobilem. Ale stejně jako při řízení vozu, i v lezení platí jistá pravidla, která není záhodno porušovat. Nemuselo by se to totiž vyplatit. A následky bývají při automobilovývh nehodách, stejně jako při lezení, často fatální. Lze jen doufat, že ti, kteří neustále opakují jednu chybu za druhou, nemají zdravý úsudek a nedokáží kriticky odhadnout své schopnosti, se ve svém pomatení mysli a opojení výškou nevydají ještě dál - do vysokých stěn či hor. Ale dost keců. Věřím, že našeho oddílu se tohle netýká. A tak se s vámi rozloučím už jen jedním citátem a pod ním seznamem doporučené literatury, kterou není nutné číst komplet, ale nahlédnout do ní určitě nikomu neuškodí.

Pravda neosvobozuje, dělá vás jen méně populárním. Sol Stein

Porcházka Vladimír et al.: Horolezectví, Olympia Praha 1990 - už asi nesehnatelná základní bible lezení v českém jazyce
Schubert Pit: Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu, Freytag a berndt Praha a KLETR Plzeň 1998
Schubert Pit: Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu II. díl, Freytag a berndt Praha 2002 - oba díly jsou hodně zajímavým čtením o tom, že i ta nejméně představitelná chyba se může stát
Frank Tomáš, Kublák Tomáš et al.: Horolezecká abeceda, Nakladatelství Epocha, Praha 2007 - zatím poslední česká bublikace probírají horo a lezení ze všech možných stránek

-teaČR-

25.4.14

Velikonoční Arco

 Jestli se ptáte proč zase Arco, nechejte si odpovědět následující fotkou:
Zasněžené vrchoky okolních kopců a zelené palmy v údolí - to je kolorit velikonočního Arca.
Stejně jako posledních 10 let, i letos jsem se rozhodl vyrazit na Velikonoce do Arca. A podobně jako v mnoha předchozích letech, i letos mělo stejný nápad spousta dalších členů HOUBu. 

Naše auto - auto plné zvěře!
Jet na Velikonoce do Arca a zahájit tam lezeckou sezónu, to je něco jako svátek. Všude okolo spousty nádherných kopců se sněhovými čepicemi a pod nimi Lago di Garda a údolí řeky Sarca na jehož úbočí najdete nepřeberné množství skal s cestami všech sklonů a obtížností. A ta zmrzlina v Arcu na náměstí a ta pravá italská pizza, obchody přeplněné zbožím, pro které si sem jezdíme. Ono třeba 70 metrů lana za dva a půl litru - tomu říkám dobrá cena. 

Takže prostě i letos se jelo. Celkem 4 auta s 19 lidmi na palubách. Mezi nimi i naše drobotina. Jedni lezli dlouhé vícedélky, jiní zkoušeli onsajty a další pokusovali projekty. Ne úplně vše se povedlo podle představ, ale zalezl jsem si - jako každý rok - parádně. 

Hned první den vybíráme klasifikačně hodně přijatelnou oblast Val d´Algone. Na rozlez ideál. Přístup od auta cca 66 vteřin, pak přeskokem přes potok a jste tam:

Jenys leze, ...

... Macek leze, ...

... teaČR leze, ...

... ale co to tady dělá Řízek, to fakt nevím...
Další den tráví naše a Honzovo auto v Massone. Moje trápení ve vytrvalostním převisu pokračuje. Musím si tu prostě něco nechat (k Mackově velké nevoli) na další roky. 

Za zmínku však jistě stojí následující restdejové dopoledne v Massone, kde se sešli všechny 4 vozy našeho zájezdu. Původně mělo pršet a (taky) původně jsme měli namířeno někam úplně jinam, ale nepršelo nebo teda pršelo, ale ne v Massone, takže se valilo do Massone a tam se valilo na výkony. Tedy alespoň někteří. Nejlépe si vedla trojka Jenys, Pólo a Dalek. Jejich 6 sedmiček je především pro poslední dva jmenované nadstandart - jak v obtížnosti tak v počtu cest za jeden den. U Jenysa to není nic k obdivování, pro toho jsou sedmičky laláček, ale Pól a Dalin? Tady jasně plyne ponaučení - netřeba kohokoli podceňovat!!! No, zkrátka si ti dva po úderném dopoledni mohli do svých deníčků zapsat Muller-Thurgau, Chardoney, Rulandské šedé, Ostravský kahan, Veltlínské zelené a jakési Rosé na OS! Ve stínu tohoto výkonu zůstali i Řízkovi onsajty a fleše za 7a a 6c+ z prvního, druhého, třetího i následujícího čtvrtého dne. Zkrátka a dobře - kdo umí, ten umí a trénink dělá mistra!

Koho tihle 4 vyhlíží je jasné. Že, Kikuš.
Tradiční večůrek v picérce byl pojat jako oddílová schůze. Mírně šokována z toho byla jen servírka, které jsem oznámil, že nás bude devatenáct. Jediným bodem zasedání bylo odhlasování zahájení neřízené žranice a pijatiky. 19 pro, 0 proti, nezdržel se nikdo. Jednomyslně přijato, objednáno, snězeno a vypito až do dna!

Všichni jsou pro!
Poslední lezecký den jedeme nad Pietru Muratu do sektoru Camerette (tím my myslím opět naše a Honzičovo auto). Pěkné lezení. Dlouhé cesty. I nějaké ty hezké onsajty zase padly. Na těžší věci nebyla síla nebo vůle, možná shcázela vytrvalost anebo jsme už byli unavení.

Na závěr je třeba napsat, že on i ten deštíček, který nás trochu lechtal u žaludku, vyšel tak nějak dobře, že to vlastně ani nevadilo. A za to jsme rádi. To kvůli tomu vysmátému slunci, vlčím mákům a nádherným skalám s úžasnými liniemi, to kvůli tomu se sem stále vracíme. RomanTyčka jak má byt!

To já jen, abyste věděli, že fotky jsou od Fialice.
PS: Prosím, kdo má nějaké další fotky - teba z vícedélek - pošlete mi něco - rád bych to sem přidal.

-teaČR-

14.4.14

Nejen o lezení s Michalem Rožkem

Začátkem dubna se v Uherském Brodě vyhlašovali nejlepší sportovci města. Anketa odborníků vyhlašuje své výsledky vždy jednou za dva roky. Je velkým štěstím, že druhým v pořadí (a nutno podotknout, že druhým za první Šárkou Pančochovou) byl vyhlášen Michal Rožek, člen HOUBu. Za štěstí to považuji především proto, že lezení je sport, který většině lidí mimo tuto disciplínu nic neříká. Pro většinu veřejnosti je to o dobývání Everestu, případně dalších osmitisícovek. Tomuto štěstí šel však Michal cílevědomě naproti. Po pauze zaviněné zraněním se vrátil do sportovního lezení a dokázal prorazit mezi domácí závodní špičkou (rok 2012 celkově 2. v ČP, rok 2013 celkově 3. v ČP) a nominovat se do reprezentace. Díky tomu nejenže absolvoval několik závodů SP, ale také se zúčastnil MS a ME. Michal má za sebou celou řadu prvovýstupů všech obtížností a to hlavně v Chřibech a v Jevišovicích. Na skalách je jeho nejtžší cestou na PP Bububu 10/10+ a 7c+ OS, které si převzl z Frankenjury. Velkým štěstím je také to, že Michal souhlasil a odpověděl mi v e-mailové korespondenci na několik otázek, které doplnil i o pár zajímavých fotografií. Vznikl tak tenhle rozhovor. A tady ho máte:

Michale, první, taková obligátní otázka: Kdy jsi začal s lezením?
V roce 1998 ve svých 19 letech na Osvětimanských skalách v Chřibech.

Michal ve své cestě Deratizace 9+/10-, Jevišovice
Jaké ty začátky byly – lezl jsi hned osmičky nebo to šlo pomalu a máš vše vydřené?
Žádný velký talent jsem nebyl, vše jsem poctivě vydřel stupínek po stupínku, ale je fakt, že rychleji, než bylo běžné.

Na ČP ve Zlíně - rok 2013
Bál jsi se, když jsi začínal lozit a jestli ano, jak ses s tím vyrovnával?
Nikdy jsem neměl při lezení zásadní pocit strachu, v začátcích už vůbec ne. Většinou jsem lezl sám, free solo v teniskách a s křídou v pytlíku.

SP v Chamonix
Kdy jsi se rozhodl pro těžké sportovní cesty a kdy pak pro kariéru závodníka?
Lezení těžkých sportovních cest byl přirozený vývoj, do závodního lezení mě zasvětil Dalimil Janků. Zprvu jsem to bral jako zpestření a v roce 2008 jsem začal závodit intenzivně.
 
V klíčovém místě cesty Jebem ti hrob 10-, kterou Michal v roce 2009 udělal
V minulém roce jsi byl vyhlášen nejlepším lezcem HOUBu za rok 2012, letos jsi skončil druhý v anketě Sportovec Uherského Brodu, kde jsi byl druhý za snowboardistkou Punčochovou. Co pro tebe znamenají tyto úspěchy ve srovnání s přelezy těžkých cest nebo úspěchy v ČP?
Nedá se to moc srovnávat. Na skalách je skvělý pocit, když dáš cestu na OS, nebo ji máš vydřenou na několikátý pokus, to jsou nezapomenutelné chvíle. Na závodech získáš určitá umístění a ty se pak samo projeví na konci roku či let při vyhlašování takovýhdle anket, kde se většinou hledí na tuhle závodní složku. Vážím si všech těžkých cest, oceněních v anketách a umístění na jednotlivých závodech, ale asi nejvíce je pro mě vítězství na Slováckém oupn v roce 2012, kdy jsem se po dvou letech vrátil do lezení, navíc jsem nikdy na Oupn nezávodil a podařilo se mě vyhrát. A v anketách jednoznačně 2. místo -  sportovec za rok 2012 – 2013 města Uherský Brod.
 
Na rybách se synem - kapr měl 53 cm a 3,7 kg
Co tvoje reprezentační kariéra – světový pohár, MS a ME – jak to hodnotíš?
Když jsem se dostal poprvé do reprezentace v roce 2009 a tudíž mít možnost lézt SP jsem netušil, co všechno to obnáší. V Brně na SP téhož roku jsem si pokazil závody sám a i tak jsem byl schopen lézt s ostatními. Věděl jsem, že na to mám, ale po dvouleté pauze zapříčiněné zraněním jsem po návratu do SP viděl, jak mě ujel vlak. Ještě jsem dobře pocitově zalezl na SP Chamonix 2012, ale pak už to nešlo. Myslím, ža hodně konala hlava a špatná rozlezenost před samotnými cestami. Samozřejmě na SP je kvalifikační cesta 8b.

V Jeseníkách - přechod se záhrabem, únor 2013
Jsi známý svým přístupem k tréninku a k dodržování závodní váhy. Kolik jsi schopen kvůli závodům shodit, za jak dlouho a kolik pak zase nabereš v odpočinkovém období?
Experimenty z let 2008 -2009, kdy jsem byl schopen přibrat o vánocích za 3 týdny 13 kilo a
následující rok sundat váhu o 16 kilo jsou pryč. Je to opět vývoj a i kdybych v tomhle věku chtěl, tak tělo by nechtělo. Samozřejmě zdravé to rozhodně nebylo, i když stravování si myslím, že mám dobré. Závodní váhu mám okolo 66 kg, trénovací 68 kg, odpočinkovou 73 kg. Jsem schopen bez úbytku síly shodit před závody kilo týdně.

Traverz 7C na Koryčanském Hřebeni
Jak zvládáš trénink, rodinu, práci?
Tohle je snad nejtěžší ze všeho. Je to o prioritách a čas je k nezaplacení. Spousta věcí, které jsou pro normálního člověka běžné jdou bokem.

Vím, že jsi prodělal v minulosti i nějaká zranění a i letos tě zastavili zdravotní problémy. Co bys nám řekl k tomuhle?
Poslední dva roky jsem intenzivně trénoval skrz závody a přiznejme si, věk nelze zastavit.
Tělo nemělo už z čeho brát. Chronický zánět achilovky, z toho záněty v orgánech a absolutní
vyčerpanost, proto jsem po ČP v Praze přestal lézt. Týden jsem ještě cvičil pro údržbu, ale pak už to též nešlo.

Osvětimanky s rodinkou
Kdy se zase vrátíš k tréninku, lezení a závodění?
Ke cvičení bych se rád vrátil po nynější detoxikační kůře – ovoce, zelenina, voda, kombucha a to po 20.4. Lézt budu moct, pokud nebudu mít zánět v té noze, ale to může ještě trvat klidně další měsíc, či dva...

Jaké máš cíle pro letošní sezonu?
Prvotní cíl je být zdravý. V září je MČR v Praze. Pokud budu vědět, že se nestihnu v klidu připravit, nepojedu a začnu závodit po novém roce. Vše zlé je k něčemu dobré, protože bych si mohl více užít lezení na skalách, které mě chybí. Skrz závody jdou skály bokem. Nesměl bych pracovat, abych při rodině zvládal naplno i tuhle část lezení.

Co bys doporučil těm, kteří s lezením začínají? Jak by měli postupovat, pokud chtějí být úspěšní?
Nejvíce je důležité, aby je to bavilo a šli svou cestou bez ohledu na výsledek. Jen tak můžou být v budoucnu úspěšní. Znovu se budu opakovat, pokud chceš v lezení dosáhnout více, než ostatní, jde hodně věcí stranou. Při dosažení vrcholné úrovně se dá opět k věcem vracet, jako u mě s rybařením. Skrz lezení jsem rybařinu pověsil na hřebík a teď můžu jít na ryby a přitom se i dobře připravím na závody.
 
Co pro tebe znamená „být úspěšný“ v lezení?
Mít výborný pocit ze sebe samého! Pokud tenhle pocit chybí a hlavně delší dobu, nemůžu jít dále.
 
Michal při petanque


Máš mnoho prvovýstupů. Kterých si ceníš nejvíce?
99 procent prvovýstupů mám v Chřibech. Spoustu z nich jsem dělal s Markem Zavřelem a nějaké též s Vlkem, Markem Čajkou a Jarou Blatným. Dvě cesty v desátém stupni UIAA  mám zapsané v Jevišovicích na Znojemsku.
Pro mě je nejhodnotnější prvovýstup Severní stěna 9+/10- UIAA na Osvětimanských skalách v Chřibech a dále cesta Jebem ti hrob 10- UIAA v Jevišovicích.
 
Existuje někdo, nějaká osobnost, tvůj vzor, trenér, rádce – prostě někdo, kdo ti v lezení pomohl dostat se tam, kam jsi se dostal ty?
V začátcích jednoznačně Dala Janků z Uh. Hradiště. Byl jediný kdo na konci 90 let lezl stabilně 8b na skalách a jezdil na závody. Ujal se mě, trénovali jsme spolu, bral mě na závody. Troufám si tvrdit, že jsem po něm později převzal štafetu. Rád bych ještě uvedl Marka Zavřela, Sviště, Vlka a Helču Lipenskou s Tomem Mrázkem. Tihle lidé mě dali mnoho do lezení i do života.
 
Na plese HOUBu, začátkem roku 2013, byl Michal vyhlášen Lezcem roku HOUBu za rok 2012
A co nějaký typ na dobrou lezeckou oblast? Třeba tvoje nej oblast u nás a v cizině?
U nás určitě Chřiby. Různorodost lezení na kvalitním pískovci a to vše vsazeno v nádherných bukových lesích. V zahraničí je má nejoblíbenější oblast Arco v Itálii.   

ptal se teaČR

autoři fotografií: M. Zavřel, J. Mynář, J. Rožek, D. Pavlinec, J. Antl, M. Rožková, B. Lebloch





13.3.14

(* BIG TURKEY *) aneb Můj výlet se strejčkem Mikim (jinak taky s Leblochy na Gayparty 2014)


Skončila nám plesová sezóna, OUPN je za náma a první výjezd za sluncem vyhřátými skalami taky. Účastníci: za HOUB: Miki, Macek, teaČR + olomócká náplava Fialice.

Následující popis událostí je složen z přepisu deníku doktorky Fialice (černě) a silně osobně laděných postřehů učitela (modře ve žlutém pozadí). Na skutečně věcné poznámky o lezení v této fantastické oblasti se budete muset podívat na Lezci či jiném internetovém zdroji.

Já bych jako rád začal takovýma těma klasickýma kecama o balení, které bývá spojeno s problémama, jak nacpat do báglu oněch povolených 30 kilo žrádla, včetně kafemlejnku a mokovače - nepostradatelných to pomůcek každého lezce cestovatele. Budu ale muset začat asi o 12 hodin dřív tím, že jsem ještě v pátek stihl absolvovat (již značně zdravotně nalomený) cestu DN – Trutnov – DN. Po této příjemné projížďce jsem byl nalomený ještě víc. Nejen fyzicky (teklo mi z nosu, plíce se trhaly, chrblal jsem jak tuberák), ale i psychicky – je to v …, však víte gde. Takhle jsem si návrat na slavnou Gejpárty nepředstavoval.

Věci nakonec do těch dovou báglů nějak narvu a už si to míříme do Staráku pro Fialici, která přijíždí akurát na čas. Frčíme do Ježkova a jdem se krátce vyspat. Brzo, ale fakt brzo ráno vstáváme, snídáme a jedeme na letiště. I přes menší orientační problémy jsme tam včas. Až moc. Odbavujeme si zavazadla a čekáme na Mikiho. Přichází mi od něj sms a za chvílí ho již vidíme, jak se probíjí davem letuchtivých přímo k nám. Je mi stále hůř. Už abych ležel v nějaké pohodlné posteli.


Na letišti bylo nutné ještě zabalit batohy do potravinářské fólie. Zichr ist zichr!


28.2. - pátek
Nestíhám, po pijatice a probdělé noci v Libických luzích převážím 3 další lidi a modlím se, ať neusnu za volantem. V Olomouci mám 3 hodiny na to, abych se zabalila a stihla vlak, ve zmatku jen doufám, že jsem si nespletla den odjezdu. Ve Staráku na mne čekají Lebloši a jejich batohy. Marcelin má 30 kg, prý ji ho tak pěkně nabalil Břeťa, Břeťův je jen o něco lehčí. Jedeme do Ježkova, kde vyfasuju Fanyho postel, naštěstí bez Fanyho, a propadám se konečně do slastného bezvědomí (bohužel na dlouhou dobu posledního a navíc značně krátkého).

1. 3. – sobota - Miki není fantom
V 1:45 vstáváme, Marcelin bratr nás veze do Vídně za zvuků/skřeků Rytmuse, zčásti prokládaného popěvky od ohně. Fany je trochu zmaten, první mylné odbočení jsem prospala, další odbočení následuje až po několikátém výkřiku se zvyšující se intenzitou (z toho nejmírnější je paní v GPS). Ve 4:15 jsme vysazeni před letištěm a doufáme, že Fany nebude Vídní bloudit až do dalšího týdne.
Přichází Miki, jedná se o skutečnou postavu. Představení probíhá následně:
Miki: „Zkamasi
Martina: „Fialová“, se zdvořilým úklonem dodatek „Martina
Macek je jak Alenka v říši divů, prvně na letišti, v průchodu k letadlu se dotazuje, zda to je již letadlo, no to bude vejlet! Vzlet do mraků, Fagaraš v Rumunsku, turbulence, takže na kávu si můžeme nechat k naší nelibosti zajít chuť, Istanbul, přestup, opět turbulence, vápencové masívy, tisíce skleníků a foliáků, Antalya.

Fitingy byly naštěstí na svém místě a v pořádku
Na letišti nás vyzvedává borec z kempu, pasažérů je víc, než míst v autě, neb přijely nadbytečné Němky. Poprchává. Antalyí projíždíme po hlavní štráse, ve třech pruzích jedou čtyři řady aut (minimálně), největší terno je pak jezdit tak, aby dělící čára byla přímo pod středem auta a nikdo nás nemohl předjet. Cestu lemují staré polorozpadlé baráčky, ohrady s kozama na prodej, za nimi „moderní“ výstavba se soláry a barely na střechách a rozbahněným okolím. Za městem skleníky s rajčaty, sady citroníků a pomerančovníků, na hácích visí poražené kozy či co, terén se zdvihá, silnice plná serpentýn, okolo pichlavé chřáčí a vápencové útesy. Vzduch v kempu voní borovicema a vzdáleným mořem.
Němka z kempu nám vysvětluje pravidla a upozorňuje, že právě končí highlinefestival a že bude party (skvělé, po dvou probdělých nocích bude třetí!), všude spousty podivných lidí s dredy, čepkami, čelenkami a v různých hávech, existencí mnohem pochybnějších, než jsme my. Korunu tomu nasazuje týpek v puntíčkovaném pyžamu.
Máme chatku na muří nožce, co v ní Břetislav byl už vloni. Zdá se maličká, ale překvapuje svými vnitřními rozměry a přítomností koupelny a záchodu. Nově vybílená, se dvěma manželskými postelemi. S těmi má problém Marcela, resp. s matracemi. Během usínání si neustále stěžuje, že prý tam jsou tvrdá péra a když se proti nim mluví, tak to zní. Dál se ptá, zda jsou v chatě nějaké volné buchty. No to zas bude zájezd! V noci mám pocit, že přichází útok marťanů, duní celá chata, až do časného rána. Nechápu, jak ostatní mohou spát. Miki si během noci oblíbil i něktré písničky, co na party zazněly (předpokládám, že už stahuje).

Chaloupka na muří nožce s koupelnou a záchodem a dvěma manželskými postelemi s večně tvrdými péry.
2.3. – neděle
Ráno je solidní počasí, tak hned mizíme na Alík Balík, pod námi údolí s pučícími platany dél potoka, spousta zajímavých kytek, dominují pryšce, všem se líbí zvěšinec a já objevuju česneky. Zlatým hřebem dne je pozorování ptáka - zedníčka sklalního. Chvílema fičelo, až lano stálo kolmo ke skále, trochu sprchlo. Zničeni odcházíme poměrně brzy do kempu a zjišťujeme, že počty stanů prořídly, což slibuje trochu klidnější noc.

Miki slaňuje v sektoru Alabalik balkon
Já, Macek a Miki odcházíme k dědkovi pro pomeranče. Nemocný Břeťa předstírá horečku a zůstává zalezlý a navíc po nás požaduje, abychom pomeranče ukradli, jenže my zbývající jsme moralisti a tedy krást nebudeme. Cesta za pomeranči je delší, než jsme čekali, Macek objevuje opravdovou kost (ale neví se, zda je pravá nebo levá).  Nakonec nakupujeme u malého kluka, co se na nás pouze zubí, čtyři kila pomerančů. Marcela po něm požaduje, aby jí cenu napsal do prachu na zem nebo do sešitku, co se válí opodál, kluk však urputně ukazuje čtyři prsty, až to i Macek pochopí. Nazpět, poté, co padne tma, jedeme stopem s místňákama, Marcela sedí ve vodě, Miki to vychytal vedle řidiče.
Večer zjišťuju, že jsem v chatě s největšíma ospalcema na zemi, spát chodí se slepicema a po mne požadují, že si mohu číst pouze do deseti a s přibývajícími dny mě nutí chodit spát čím dál dřív! Stejně v deset začíná další party, jakýsi ignorant hraje na bicí a stále zesiluje hlasitost, č…! Naštěstí mu síly stačí pouze na hodinovou produkci, které naslouchám, zatímco všichni už opět spí.

3.3. – pondělí
V noci sprchlo, ráno nás budí borci, co se rozhodli, že si na naší verandě budou balit stan, batohy a pak u nás na verandě i posnídají. Nevyženou je ani mé zlostné pohledy a jasně mířené poznámky. Při jejich označení bych se musela opakovat.

Vlevo Sarkit, uprostřed jeskyně Magara, ve které vznikly první cesty v oblasti, vpravo Anatolia
Jdeme do sektoru Sarkit, který je v děsně dlouhém vápencovém útesu tyčícím se nad údolím. Už tu je rodinka Čechů, krásné převisy, vápencoví hadi. V cestě Lu zjišťujeme, že všichni uděláme provaz. Ve dvě nás ze skal vysvobodil déšť. Břeťa, ač chorý, vylezl 7a+, já úplné kulové, naštěstí však Miki tahá pěkné cesty a tak lezu na druhém.   
Miki leze cestu Lu 6b, Sarkit
teaČR v cestě Zalia 7a+, Sarkit
Miki nemluví často, o to víc však překvapí. Na chatě mě m.j. označí za „esenci negativismu“. S Mackem si čteme ďáblovu knihu Kuranderu, Břeťa ji chce zničit, neb si čteme nahlas. Miki se raději uvolní hrát s námi karty, než by to poslouchal, Břeťa předstírá spánek. V noci leje.

4.3. – úterý Stěhování do Hobitína
Konečně jsem se jakžtakž vyspala, ráno jsou mraky protrhané a svítí slunko. Jdeme do sektoru Geyik, který je v dlouhém útesu tvořícím hranu údolí, s Mikim lezeme nejprve dvě dvoudélkové cesty. Když sedím ve štandu, slyším ránu a pak šílený ryk, o dva sektory dál spadla holčina, prý projela partnerovi při spouštění, neb měli krátké lano. Sanitka tu byla poměrně rychle a holčina prý žije.
Mezi dvěma body útesu je natažená slackline, fuj, tam bych asi nevlezla. Po převislé cestě běží ďábelskou rychlostí veverka s oranžovýma nohama. V další cestě se mi nad hlavou ozve: „Děvko!“ Zatím si to neberu osobně, ale pokud se to bude opakovat, případně s obměnou typu „prodejná …“, tak budu hledat nového spolulezce. Navíc Miki začíná mluvit a to nepřetržitě. Před Marcelou a Břeťou však zarputile mlčí a oni mi nechtějí věřit.
Dnes se taky stěhujeme, opouštíme bungalov a přemisťujeme se do karavanu. Jde o tzv. hobití minidomeček, s miniprostorem, minizáchodem a minisprchou. Všichni máme omlácené hlavy.
5.3. – středa Rest day, možná spíš exhausting day
Noc v hobití chýši proběhla nad očekávání dobře. Trocha slunečného rána a pak už jen mraky a stále se stupňující déšť. Jdeme na stopa a jedem do města Cekilar, dál busem do Antalye, přestává pršet, začíná lejt. Nabijeme kartu na tramvaj, je na ní ovšem napsáno pouze TAM, tedy jsme zvědaví, jak se dostaneme zpět. 

Barvy, chutě a vůně Turecka
Šalina zvenku moderní, zevnitř nic moc a navíc tak trochu saunička s pářičkou. V restauraci ochutnáme místní speciality a přemísťujeme se na krytý bazar. Bazaru dominují trika adidas, nejsem si jistá, zda se správným počtem proužků. Trocha koření, čajů, tureckého medu. Břéťa šíleným tempem probíhá obchůdky a hledá dědka, co u něho nakupoval minulý rok. Prodávají tu turecký med fialové barvy, na což bleskurychle reaguje Miki s poznámkou, že ta fialová vypadá děsivě. Dědek nám dává ochutnat čaje z granátového jablka, čaje na spaní, zdraví, erekci. Břeťa i Miki si dle své potřeby nakupují výše uvedené čaje. Pak běžíme na informace, zjistit, kdy nám jede bus, bába se tam líčí a krom Antalye nezná jiné místo, není ochotná se podívat ani na net, zřejmě ji ještě nikdo nevysvětlil, že internet lze využívat i jinak než k surfování, zejména pak v práci. Na druhý pokus se před námi raději v budově informací zamkne, ale s Mackem se nám podaří dobušit dovnitř. Stejně se ale nic nedozvíme. 
Karta do Antálské tramvaje - pouze na cestu TAM?

Při dobíjení karty TAM nazpět Marcela málem umoří prodavače opakujícím se dotazem, kolik euro to bude stát, prodavač se marně snaží vysvětlit, že eura nebere. Jedeme zpět na bus. Břeťa odchází za roh hledat místo, odkud to jezdilo vloni, mezitím přijede bus do Cekilary, Marcela s Mikim přemlouvají řidiče, aby neodjel, já běžím pro Břeťu, celí promoklí odjíždíme, v Cekilaře čekáme na další bus, ten nás málem mine, neb řidič přes zamlžené sklo nic nevidí, všichni, včetně místních, i těch s holemi běží za busem, křičí a mávají, dokud nezastaví. Vystupujeme na poslední chvíli u odbočky na Josito kemp, neb se do poslední chvíle nemohu rozhodnout, který ze dvou čudlíků mám zmačknout.
V naší hobití chatě krom toho, že nemáme držák na mýdlo, neteče teplá voda, tak taky nemáme topení jako Lebloši, tak se zachrujem do dek a já v noci pěkně klepu kosu. Naštěstí si Miki koupil skutečně pouze čaj na spaní.



6.3. – čtvrtek Trebena
Krásné, slunečné ráno si vysvětlujeme tím, že učení z Kurandery zabralo. Jdeme lozit do Trebeny, kde si Miki s radostí uprdne nad mou hlavou a spokojeně leze. Má touha vyměnit spolulezce se začíná stupňovat. Jsou tu krásné jeskyně a krápníky, odpoledne začne pršet, ale my jsme zalezlí v jeskyních a lezeme ostošest.
Poté, co večer oznámím, že si jdu na našem společném loži číst, se začíná Miki děsit. Po zjištění, že nebudu číst nahlas, se uklidní.

Pohled od Magary do Trebeny

Po restdeji se cítím mnohem líp – už tak nekašlu, hlas se mi spravil. Jdu okusit vyhlédnuté céplusko do Trebeny. Pár lehčích na zahřátí a první letošní pokus o 7b OS nevychází – nevadí. Jdu na to céplusko. Celkem to krokuju a cítím, že by to mohlo jít. Je třeba zvolit taktiku. Zbývají mi už jen 2 dny. Vše vsadím na to, že si dáchnu, dám pokus a pokud to nevyjde, půjdu odpočívat a zkusím to zítra. Cesta by chtěla očistit – je pěkně zasraná od mága a na malých lištách je to dost problém. Nemám kartáček. Nevadí – jestli to nedám druhým, tak zítra obětuju ten, který mám na zuby. Na zuby nas…, hlavně, že se leze se! Jak si to naplánuju, tak se i stane. Takže v pátek zase stojím pod cestou a jdu do toho. Ještě pod nástupem zjistím, že kartáček je moc dlouhý a trčí mi z maglajzáku tak, že mi zavazí. Zkušeně zasunu konec kartáčku do úzké spáry a trhnutím do strany odlomím kus plastu na požadovanou délku – jóó – zlatý český ručičky! Leze se mi skvěle, jen mám studené prsty, což do těch lišt není úplně ideál. Navíc v kruxu nechávám založenou patu, místo abych nohu posunul a pak už s tím nic neudělám.  Jdem s Mackem na její cesty a pak svačíme. Po svačince si dáchnu pod převískem a pak hurá na pokus. Prsty už docela pálí. Lezu celkem dobře, ale v bouldru mi dojde síla, rozum, nohy, tělo zklame a já se odporoučím k zemi. Gravitace je sviňa. Celkem dobře to dolézám. Nahoře přemýšlím, co s tím? Nakonec vyberu presa a rozhodnu se zítra raději dát pár dalších cest na OS. Jsem trochu zklamaný, ale na druhou stranu vím, že mít trochu víc času a nebýt po nemoci, tak by to šlo – jo, tohle by šlo – jenže na kdyby se nehraje a zítra je poslední den. Před odjezdem jsem vůbec nic neočekával – byl jsem prostě brutálně nemocný, ale teď – cítím, že bych ještě mohl něco zajímavého lousknout. Snad. Musím zabojovat!

teaČR se rozlézá v cestě Oh la la 5c+ na Trebeně
7.3. – pátek
V noci stále prší, ráno je zamračené, volím strategii přelezů lehkých cest nad kempem, se začínajícím deštěm se pak postupně nasunujeme opět do jeskyní. V jeskyni je u lehčích cest nával, ale stačí, když se kysele zachsichtím a už se to uvolňuje, paráda, není nad to vypadat neustále přísně a nasraně. Lebloši se už poflakují v chatce, tak jdem k nim, hrajeme kytkové karty o chalvu, škoda, že Miki za celý večer neochutnal. (Můj návrh hrát přebíjenou zvláště chráněných druhů z Vyhlášky a ohrožených z Červeného seznamu přijde vniveč. Nechápu proč, neb by to byla jistě dobrá zábava.) Chalvu, případně chuť na ni, zapíjíme pivem.

8.3. – sobota
Poslední lezecký den, počasí krásné, až úmorné, nejdřív trochu prodírání se pichlavým chřáčím pod Břeťovým vedením, v sektoru Barbadossa upozorňují dvě Němky Mikiho, že mne špatně jistí, Břeťa mu hned poradil, aby jim odpověděl, že se mně chce už beztak zbavit. V sektoru Ottoman pak lezem nádherné 40ti metrové cesty. Ve vedlejším sektoru ze stěny vodpadne šutr, ale nikomu se nic nestalo, tak se v klidu leze dál. Pod skalou leží i koza, asi se jí smekla na vršku kopejtka, dívá se jedním okem a dle Mikiho i smrdí, já nic necejtím.

Miki leze z díry v cestě Barbarosa, sektor Barbarosa

Poslední lezecké ráno vstávám levou nohou. Všecko je na hovno (tady se to prostě jinak napsat nedá). Snažím se s tím nějak srovnat, ale prostě to nejde. Macarát je naštvaná, že nechce do Magary a já tam tak moc chci. Nakonec razíme dolů na Mevlanu. V sektoru Barbarossa lezeme vcelku pěkné rozlezovky. Pak jdu zkusit béčko do Mevlany na OS – tahle cesta mě vyškolí – toto ne – toto není můj styl. První boulder dám, ale pak se dál trápím - sedám asi pětkrát než jsem u řetězu. Na OS sedmbéčka potřebuju komplítly maj stajl, jinak nemám šanci. Po obídku zkusím áplusko – ty vole, jaktože sem spadl – já sem ale debil – to bylo prostě zadara a já se nepodívám na nohy – bych si lištil! No, aspoň jsem trochu vychladl ze svého vzteku. Zatímco si Macek vybírá něco na Ottoman, jdu se podívat do jeskyně Poseidon. Po cestě potkávám ležící kozu, která pěkně smrdí a obletují jí muchy. Asi jí holce nahoře ujely kopejtka – to je hned, to se ví. Se mi tam na kraji sektoru, už mimo jeskyni, ale stále v pěkném převísku, líbí dvě cesty áplus a bé. Vracím se odjistit Macka do do její sedmičky rozhodnutý zkusit obě cesty. Po Mackově úspěchu jdu nejdřív áplus a spadnu v posledním možném místě – zase nohy – ale fajt obrovský to byl – fakt že jo – prý bylo vidět, že moc chci, že opravdu chci – no, chtít nestačí. Pak leze Macek krásné dlouhé šestbéčko a leze fakt parádně. No a pak ještě několik hlubokých nádechů a jdu do poslední šance v letošním Turecku něco pořádného dát. Cesta se jmenuje Big Turkey. Už ze země jsem si vyčetl 3 těžká místa. První celkem přeběhnu, ale nad ním se trochu lekám – naštěstí jen lekám – nohy si kontroluju a je to ok. Pak je převislá deska. Tady se musím vrátit a změnit sekvenci rukou. Mám už trochu naběhlo, ale zarvu tělem, podržím se nohama a přelézám do odpočinku. Vyklepávám snad 10 minut – asi ne 10, ale prostě dlouho. Závěrečná pasáž není od pohledu zadarmo. Budu muset pořádně zarvat. Šecky chyty na jednu stranu a eště daleko. Musím nabrat jakýsi hnus. Je tak hnusný, že takový hnus jsem prostě nečekal. Vracím se do lepšího. Nechce se mi do hnusu, hledám možnost, jak to udělat. Nakonec se rozhodnu neváhat a napálit to přes hnus. Podrtím ho, zvednu si nohy a drtím znova. Zarvu tělem a beru další chyt. Zase rychle nohy nahoru a MADLO! TY VOLE!  MADLO, ŘETĚZ A NESKUTEČNÝ POCIT ŠTĚTÍ A SATISFAKCE ZA TRÉNINK, NEMOCI A JÁ NEVÍM CO JEŠTĚ. MILUJU LEZENÍ!!! A AŽ NA VĚKY OHEŇ!!!!!! ... tak ňák to je, když se sny stávají skutečností ...


9.3. – neděle
Vyklidíme Hobitín, v kanceláři sedí zmatený Tobias, který ze tří početních úkonů provede tři špatně, ve svůj neprospěch, sekne se o 1 až cca 100 euro, ale my mu to přiznáme (dokonce i Břeťa, no teda vlastně spíš Marcela). Ještě víc ho zmatu tím, že ho nechám podepsat na pohled, co posílám kolegům, a oznámím mu, že v pohledu píšu, že je mým novým spolulezcem. Pobavení to vyvolá zejména u ostatních přítomných lezců.

Velká čtyřka
Chlapík z kempu nás veze na letiště, anglicky neumí, když přečtu na displeji, že hraje rádio Kral, tak to postřehne a má radost, snažíme se mu vysvětlit, že czech král je king, ale vznikne z toho jen opakování slova králíczech. Pak postřehnu, že na billboardu je lákadlo na místo Kunda, tak z toho má taky radost a vysvětluje, že to jsou hotely a pláž, já se o český překlad už raděj nepokouším.
Na letišti procházíme několika kontrolami, kdy nám asi padesátkrát kontrolují již kontrolované útržky letenky, ale že do letadla proneseme přes všechny kontroly plné flašky vody, to nikomu nevadí.

Na zpáteční cestě se z nás stali sběratelé razítek
Ve Vídni se nakonec sejdeme i s Fanym, na zpáteční cestě dom, se nás snaží přesvědčit, že se nám všem chce spát, abychom mu nekecali do řízení. A taky po nás požaduje svačinku, no to se teda netrefil.
V Olomouci mne na cestě z nádraží vítá nově otevřená prodejna pravého tureckého kebabu, s rudě šlehajícími plameny ve výloze.

Výlet se strejčkem Mikim (a samozřejmě i s Leblochy) to byl pěkný. Miki mi dokonce sdělil, že když budu hodná, tak mně příště vezme zas. Tak to jsem teda fakt zvědavá!

- text teaČR a Fialice, foto Fialice -