ARCamazonia

Je středa odpoledne a já vyrážím deštivým podzimem směr Amazonia. Na mojí cestě mě má doprovázet pravá amazonka, kterou ale do svého autíčka naklopím až těsně u hranic. Nebudu nudit klasickým průběhem cesty, to zná každý, kdo někdy někam jel. Zkrátím to na: bylo to dlouhé.

Po přistání jsme velmi příjemně šokováni teplotou, která tu panuje. Je půlka listopadu a tady je tak teploučko… Ukládáme se ke spánku a já se uvnitř sebe těším na zítřek a zároveň se tak trochu bojím. Je to rok, co jsem si pochroumal prst na levé ruce tak, že už se to nikdy nesrovná. A je to rok, co jsem naposledy pořádně lezl. Budu to vůbec ještě umět? Amazonka mě uklidňuje, že tohle se nezapomíná. Uvidíme.

Ráno je trochu chladnější, ale my nikam nespěcháme a v poklidu si snídáme snad do půl jedenácté. Pak sjedeme z vršku dolů a krátce jdeme pod nástup do Amazonie. První lezecké kroky jsou nejisté, ale po dlouhém traverzu druhou a třetí délkou se zahřívám. Lezení začíná vlastně teprve tady. Na začátku čtvrté délky. Lezu jako první a je to super. Užívám si každý pohyb, každý krok. Skála je nádherná. Leze se v pevném a neoklouzaném vápenci. Nádherné lezení. Cítím se šťastný a svobodný a užívám si to na max. Střídáme se ve vedení a v předepsaném čase v pohodě dolézáme na vrchol stěny. Mám báječný pocit. Uvědomuju si, jak moc mi to všechno scházelo, jak moc miluju lezení, a že díky všem těm zraněním a totální neformě jsem nahlédnul do cesty, o kterou bych jindy ani nezavadil. A jaká by to byla škoda! Vychutnáváme si krátkou siestu na vršku. Výstup slavíme čajem z termosky a tyčinkou. Je to prostě nádhera. Sestup je nejdřív spíše výstup, ale pak už to jde a za chvilku jsme u auta. Míříme k našemu tábořišti, vaříme večeři, popíjíme medovinu, řešíme ty nejzásadnější otázky světa a někdy kolem sedmé unavený včerejší devítihodinovou pilotáží, dnešním lezením a alkoholem zalézám do spacáku. Tento můj odchod do pelechu nese amazonka pěkně nelibě. Za trest nebo na dobrou noc nebo snad abych měl zajímavější snění (těžko jsem to v tom stavu rozeznával) čte mi úryvky z knihy Pražské porno (Nebo jak se to jmenovalo - Pražské orgie? Ovšem o jáhůdkách to stoprocentně nebylo). Usnul jsem rychle…

Topo cesty AMAZONIA - odkaz zde

Další den míříme do vyhlášené oblasti nad údolím, kterým vede dálnice. Jindy tu nejspíše bývají mraky lezců, ale teď je pozdní podzim a navíc pracovní den a tak si celou oblast můžeme přivlastnit sami pro sebe. Trochu se vytrápím a vybojím v některých cestách, které bych ještě před zraněním lezl s prstem v nose, ale užívám si to. S každou další cestou se cítím lépe a lépe. Odměnou mi je určitě nejkrásnější cesta dne. Téměř čtyřicetimetrového 6a+. Dorážím se v závěrečném 5c, které si vyloženě vychutnám. Lezení je nádherná disciplína!

Cestou do „kempu“ se stavujeme v supermarketu, kde působíme na domorodce jako totální exoti. Ale i to si užívám. Včetně veselého placení v automatu. A pak večeře a místní vínko, na kterém je nakreslené, že ho nemožů tlusté ženské a k němu arašídy a klid a nikde nikdo. A spát jdu tentokrát až kolem kolem desáté. I přesto si amazonka ještě čte při čelovce…

V noci prší a ráno taky. Chvílemi víc než dost. A chvílemi skoro vůbec. Volíme alternativní program v podobě geokešingové vycházky, která nás vede mezi suťovými poli až k základům jakéhosi středověkého hradu. To místo vypadá naprosto impozantně. Hledání kešek je docela zábava. Když už jsme téměř u auta, prudce se rozprší a mi definitivně promoknem. Naštěstí byl ten slejvák jen krátký. Míříme do města, obcházíme lezecké obchůdky, kterých tu od mé poslední návštěvy zase spousta vyrostla a zjišťujeme, která picérka otvírá nejdřív. Máme času, že bychom s ním mohli obchodovat. Obchody už nás nebaví. Máme hlad. Chceme svou picovou odměnu jako tečku za krásným výletem. Čas je ale proti nám. Táhne se jako hustý sopel. A tak si ještě vyjdeme křivolakými uličkami do parku nad městem a kocháme se tisíci světýlek zářících do noci. Je tu nádherně. A i ten kostel je dneska krásnější než jindy. Konečně sedíme u stolu a objednáváme jídlo. Je to mňamka – jako vždycky.

Ráno vstáváme v 7. Snídaně a hurá do mašinky a směr dálnice. Jenže ouha! Asi 30 kilometrů za Bolzanem nás zastavuje policie – dálnice je uzavřené, musíte se vrátit po okrskách a jet přes sedlo. No jo, ale kama? Naštěstí se dokážeme pověsit na jakési hodné Jihočechy, kteří nás přes sedlo převedou. Když však amazonka uvidí tu obří anakondu, po které máme jet v navigaci, div, že se nepozvrací jen z toho pohledu. Asi nemá ráda hady. 

V údolí je dvanáct nad nulou, tady už jen pět a o kus výš máme nulu a pak mínus dva a sněhu jak na sjezdovce. Severní strana hor vypadá ještě lépe. Z lyžařského hlediska ovšem. Zdárně vše překonáváme a znovu se těsně před Brenerem napojujeme na dálnici. Vše další probíhá v pohodě až na drobný incident u Vídně, kdy mi místní policisté za 20 Euro vysvětlili, že policejní auto se nepředjíždí. No, budiž. 20 Euro je za fundovanou odpověď slušná cena :-) .

A na závěr malé odhalení:

AŽ NA VĚKY VĚKŮ OHEŇ!!!!!!

Velikonoční Arco

 Jestli se ptáte proč zase Arco, nechejte si odpovědět následující fotkou:

Zasněžené vrchoky okolních kopců a zelené palmy v údolí - to je kolorit velikonočního Arca.

Stejně jako posledních 10 let, i letos jsem se rozhodl vyrazit na Velikonoce do Arca. A podobně jako v mnoha předchozích letech, i letos mělo stejný nápad spousta dalších členů HOUBu. 

Naše auto - auto plné zvěře!

Jet na Velikonoce do Arca a zahájit tam lezeckou sezónu, to je něco jako svátek. Všude okolo spousty nádherných kopců se sněhovými čepicemi a pod nimi Lago di Garda a údolí řeky Sarca na jehož úbočí najdete nepřeberné množství skal s cestami všech sklonů a obtížností. A ta zmrzlina v Arcu na náměstí a ta pravá italská pizza, obchody přeplněné zbožím, pro které si sem jezdíme. Ono třeba 70 metrů lana za dva a půl litru - tomu říkám dobrá cena. 

Takže prostě i letos se jelo. Celkem 4 auta s 19 lidmi na palubách. Mezi nimi i naše drobotina. Jedni lezli dlouhé vícedélky, jiní zkoušeli onsajty a další pokusovali projekty. Ne úplně vše se povedlo podle představ, ale zalezl jsem si - jako každý rok - parádně. 

Hned první den vybíráme klasifikačně hodně přijatelnou oblast Val d´Algone. Na rozlez ideál. Přístup od auta cca 66 vteřin, pak přeskokem přes potok a jste tam:

Jenys leze, ...

... Macek leze, ...

... teaČR leze, ...

... ale co to tady dělá Řízek, to fakt nevím...

Další den tráví naše a Honzovo auto v Massone. Moje trápení ve vytrvalostním převisu pokračuje. Musím si tu prostě něco nechat (k Mackově velké nevoli) na další roky. 

Za zmínku však jistě stojí následující restdejové dopoledne v Massone, kde se sešli všechny 4 vozy našeho zájezdu. Původně mělo pršet a (taky) původně jsme měli namířeno někam úplně jinam, ale nepršelo nebo teda pršelo, ale ne v Massone, takže se valilo do Massone a tam se valilo na výkony. Tedy alespoň někteří. Nejlépe si vedla trojka Jenys, Pólo a Dalek. Jejich 6 sedmiček je především pro poslední dva jmenované nadstandart - jak v obtížnosti tak v počtu cest za jeden den. U Jenysa to není nic k obdivování, pro toho jsou sedmičky laláček, ale Pól a Dalin? Tady jasně plyne ponaučení - netřeba kohokoli podceňovat!!! No, zkrátka si ti dva po úderném dopoledni mohli do svých deníčků zapsat Muller-Thurgau, Chardoney, Rulandské šedé, Ostravský kahan, Veltlínské zelené a jakési Rosé na OS! Ve stínu tohoto výkonu zůstali i Řízkovi onsajty a fleše za 7a a 6c+ z prvního, druhého, třetího i následujícího čtvrtého dne. Zkrátka a dobře - kdo umí, ten umí a trénink dělá mistra!

Koho tihle 4 vyhlíží je jasné. Že, Kikuš.

Tradiční večůrek v picérce byl pojat jako oddílová schůze. Mírně šokována z toho byla jen servírka, které jsem oznámil, že nás bude devatenáct. Jediným bodem zasedání bylo odhlasování zahájení neřízené žranice a pijatiky. 19 pro, 0 proti, nezdržel se nikdo. Jednomyslně přijato, objednáno, snězeno a vypito až do dna!

Všichni jsou pro!

Poslední lezecký den jedeme nad Pietru Muratu do sektoru Camerette (tím my myslím opět naše a Honzičovo auto). Pěkné lezení. Dlouhé cesty. I nějaké ty hezké onsajty zase padly. Na těžší věci nebyla síla nebo vůle, možná shcázela vytrvalost anebo jsme už byli unavení.

Na závěr je třeba napsat, že on i ten deštíček, který nás trochu lechtal u žaludku, vyšel tak nějak dobře, že to vlastně ani nevadilo. A za to jsme rádi. To kvůli tomu vysmátému slunci, vlčím mákům a nádherným skalám s úžasnými liniemi, to kvůli tomu se sem stále vracíme. RomanTyčka jak má byt!

To já jen, abyste věděli, že fotky jsou od Fialice.

PS: Prosím, kdo má nějaké další fotky - teba z vícedélek - pošlete mi něco - rád bych to sem přidal.

-teaČR-