Konečně sa naplnily slova předsedy a výlet do chorvatské Paklošky se letos nesl ve znamení jeho pověstné věty, že „stejně hovno lezeme“.
Tradiční kodrcání tam nám „zpříjemnila“ naprosto nepochopitelná kontrola na Slovinsko – Chorvatské hranici, kde jsme stáli ve štrůdlu nervózních řidičů víc jak hodinu, aby si pak nějaká nána klikla naše doklady, aniž by se vůbec podívala, kdo v kočáře přebývá.
Pak už ale pohoda po volných dálnicích Chorvatska, skrz hřeben
Velebitu na pobřeží Jadranu (k móřu, dámy a pánové, k móřu) do Starigradu
na náš oblíbený plácek v kempu Vesna. Těsně před usnutím ještě doběhl pan
domácí oděn pouze ve slipech, jestli Všechno
dóbro?, a protože všechno dobro bylo, mohli zme zalézt a spat.
Po vydatné snídani (protože každý lezec, paní Kavalcová, ví, proč vydatně snídat), ke které nám pán domácí (tentokrát už aj ve svém oblíbeném tričku, co ho nosí už těch 20 roků, co sem jezdím) donésl fíkovů marmeládu, startujeme směr lezení. Inflace se rozjela úplně fšade, takže je to letos do Paklošky zase asi za trochu víc kaček, ale kdo by to řešil, když ide o lezení. Parking a direkt směr Kozí řitě, což je sektor, do něhož cesta jest nesnadná. Pod stěnou zjišťujeme, že kromě inflace dorazilo do Chorvatska aj to globální oteplování. Horko je jak sviňa. Rozcvička a rozlez v celkem pěkném, ale natahovacím 6a+ a pak už to jede.
Bohužel Žarko sunce žarko bude moset na přelez eště počkat. Na Fildu moc dlůhé kroky a já sem byl unavený z řízení, to je jasná výmluva. Když nelezeme, tak sa váláme pod skálů v kozích bobkách (takže vlastně lezeme hovno!) a hledáme stín.
Před čtvrtů už sme tak vytahaní, že to balíme a ideme vstříct bábě, jejíž sms zpráva informující o jejím stavu a poloze po tom, co přešla Velebit tam a zase zpátky, je hodně zajímavá: Jsem u baru, kde jste vy? Je tedy jasné, že i ona dnes lezla akurát to hovno.
Eště před večeřů běží Filip do místního supermárketu, kde v tomto
čase bývá výprodej hřbitovních svící. Letos vybírá tu s Máriů a Ježiškom,
páč ten loňský Ježíš měl hodně pekelný výraz. U svíšišky dáváme večeřu,
prohrábnem struny, nejaké to pifko a únava nás zaháňá poměrně brzo do stanů.
Další den je ten den D! Z parkáča ideme direkt do obřího skalního okna zvaného Hram, kde se zakloňenýma hlavama očumujeme ty naše směry. Z nejakého naprosto nepochopitelného důvodu volíme rozlez za rohem v dlouhých lehčích cestách. Hned po tom, co Filip s peprnými slovy slézá ze 6a s tým, že větší humus v životě neviděl, dere sa do šestbéčka. No ty koky, estli do tohoto šestbéčka naleze někdo, kdo to má na hraně, tak sa asi posere. Zeus 6b je pro Filipa fakt cenný onsajt a snad eště cennější flash pro mňa. Po tomto hrůzostrašném zážitku sa vracáme do Hramu. Filda zhazuje triko a nastupuje do Funky Shit (leze hovno a eště k tomu zhulené hovno, Masik musí byt v sedmém nebi). První kroky v cestě vypadají naprosto beznadějně. Nástupový boulder je rébus složitý jak sudoku v killer levelu. Konečně nachází Filipes řešení a postupně prolézá celou cestu až k topu. Nezdá sa, že by to cítil na přelez. Na řadě su já. Ve Svantevitovi si rozjebu ukazovák na pravé a nasraně sjíždím na zem. Po svačince nastupuju do sedmbépluska co prolézá celým Hramem zezadu dopředu. Hustá, silově-vytrvalostní darda, ve které sa trápím, ale s nejakým tým odsedem sa došontám ke slaňáku. Já mám dneska dolezené. Prsty zedrané, tělo unavené, formu sem měl před týdnem. Fčíl lezu hovno. Ale aspoň bude předseda spokojený, že naplňuju jeho slova.
Filda de na pokus do Funky Shit. Krásně nastoupí a nachází koleno, pak zbytečně padá. Dvacet minut oddechu, obléct dlúhé gatě (aby koleno tak nebolelo) a nový nástup. V nejtěžším místě nástupového boulderu dává Filouš koleno tak perfektně, že nám može zamávat oběma ručičkama. Eště pár těžkých tahů do místa, kde sa cesta láme do totálního stropu, tam sa dá sklepat. Filda odpočívá aspoň deset minut. Pak tahy ve stropě, po lištách a hadici a nakonec mohutný skok do madla s vypuštěnýma nohama. DRŽ TO! Drží! Dobré nohy tady diktují. Pomáhá si vysokou patou a za mohutného povzbuzování krauluje ke slaňáku. Ty kokos, on to dokázal, vylézl hovno! Funky Shit 7c+ je tam. Hrdost otce nezná mezí! Loni to byly dva dost marné pokusy, letos to šlo třetím. Super. Dneska sa bude v kempu slavit. Dáme si fšeci jedno pivo. Teda, fšeci kromě Filipa.
Úspěšný den opět zakončuje pan domácí, který se svou věčnou otázkou zda všechno dobro nám přinášá půllitřík čerstvě vylisovaného olivového oleja.
Třetí den máme rest, takže po vzájemné dohodě volíme odpočinkový výstup na Mali Čuk cestou za 5a. Jsou to 4 délky krásného a dobře zajištěného lezení. Po obědě jdeme na pláž, abychom si užili aj to móře, holky v bikinách a nekteré aj bez bikin. Co vám budu vykládat. Krása střídá nádheru!
Poslední lezecký den nejdeme do kaňonu Paklenica, ale míříme do oblasti, která je asi 40 kilometrů po místních okrskách. Jedná se o nádhernou a obrovskou jeskyň, ve které nejtěžší cestu za 9a dlouhou snad 50 metrů vylezl Adam Ondra. Přístup k jeskyni je trochu delší (jdeme necelou půlhodinku do kopce), ale stojí to za to. V jeskyni čumíme jak puci. Ty kokos.
V našem fírerovi (2017) je tak pětina současných cest. Naštěstí tu jsou dva místňáci, tak sa máme koho optat na více jak 70 směrů v mohutné klenbě. Moc se není v čem rozlézat, tak se jen rozhýbeme a už to tam hrneme. Velebitski golemash je nádherné vytrvalostní 7a, které Filouš mlaskne jako nic na OS. Já už asi potřebuju tu rozehřívací cestu, takže kousek před slaňákem sedám, ale pěkné lezení. Pak ideme hned vedle Maratonac 7b. Filouš drtí jak o dušu, nahoře pod slaňákem trochu boj s horšíma chytama a ty koky aj přes ty holubí hovna (Masi, zase zme lezli hovno!) cvaká slaňák na OS. Lepší by ten výlet pro něho ani být nemohl. Pocit hrdosti na syna opět zaplavuje moji hruď. Su z teho jeho výkonu tak omámený, že si v Maratonači odsedávám, ale po obídku a válení na paloučku na Slunku si to lusknu na PP s pocitem, že by to klidně mohlo mět eště 5 metrů navíc. Tak aspoň jeden zářez. No, spíš zářezek :-). Zkoušíme ještě jedno 7b, ale sil už néni a ani kože na prstoch sa nedostává. Balíme a vracáme sa do kempu s tým, že příště polezeme 3 dni tady a v Paklošce enom jeden den na nejaků vícedélku, tentokrát snáď už konečně v Aničce.
Ráno využíváme posunu času a kolem osmé, vykostění o inflačně navýšený poplatek za kemp, už fičíme po dálnici směr domov.
Až na věky oheň!
teaČR (s laskavým schválením Filipa)
Energii našim lezeckým výletům dodávají včelí produkty přímo od včelařů beeSTRONG!
Žádné komentáře:
Okomentovat