Fofo - Dolomity

Články psát neumím, tak aspoň totok. Pro ty co nemají Facebook přidávám fotky z Dolomit.

A kind of MAGIC!

Tohle léto bych označil za kouzelné úplně celé. Po suché Juře mě čekal vypečený Kotečnik s Jenysem, následovaly nádherné Dolomity a vše jsem zakončil trháním kůže ve švýcarském Magic Woodu. Jak píše průvodce SwissBloc1 - lepší a výstižnější název tohle místo nemohlo dostat!

Je sobota brzy ráno a my vyrážíme s napakovaným autem, které tentokrát obsahuje i 3 bouldermámy za lezením. V Hluku ještě rychle vyměníme bombu s plynem na benzínce a pak už jen šutr na podlahu a hurá na Vídeň, Solnohra, Mnichov, Vadúz, Švajc! Jedinou vadou na kráse je nutnost koupit si roční (jinou nemají) vinětu na švýcarské rádoby dálnice, po kterých jedeme snad jen 120 km. Po téměř 900 kilácích a asi deseti hodinách (z nichž minimálně dvě byly přičteny k našemu účtu díky prázdninovým kolonám) odbočujeme z křivolaké horské silničky přesně v místech, kde šipka hlásá to bájné sousloví: Magic Wood.

Víc snad ani nemá cenu psát. Fotky vám tedy budou muset stačit:

Bodhi camp

Tak co zitra dáme?

Přes tenhle most se vstupuje do kouzelného lesa

Konečně bouldering!

BOULDERING!

A ZASE BOULDERING!

O restdeji jsme si odskočili na pláž k řece

Fláj or dáj za 6C

Nádherný traverz 6A

Matěj ČISTIČ

Informace o kempu BODHI: http://www.bodhi.ch/bodhicamping

Fíreři:

     - internetový (značně neúplný a nedokonalý): http://sloper.climbing.nl/pdf/

     - papírové: SwiSS Bloc 1 (Röker), Alpen en bloc 1 (Panico)

 AŹ NA VĚKY OHEŇ! 

TRE CHČIME ... (oddílový výlet do Dolomit)

Vedro, že se člověk zpotí jak prase i z ležení (prosím věnujte zvýšenou pozornost háčku nad písmenkem "z" v posledním slově před závorkou!). Vedro, že žádná lišta nedrží. ME za náma, MČR daleko. Okurková sezóna v plném proudu. A doprostřed toho všeho marastu vyjíždějí neohroženě 4 vozy HOUBařů směrem na Cortinu dan PECO. Tento rok se jede na oddílový výjezd do Dolomit! A cílem není nic méně profláknutého než tři věže - TRE CHČIME DI LAVARÉDO (nebo tak nějak).

To jsou ty slavné severní stěny profláklých Třech čim...

Protože jsem prozřel a teď už vím, že největšími odborníky na lezení jsou pánové Aspon tak, Shut UP!, Kozlák, Ste banda tupců, PS a Tak a je to a protože už taky vím, jak správně nastoupit Zlínskou a v kolika letech dozrávají lezci u nás na Slovácku, rozhodl jsem se, že to nebudu nijak dramatizovat a vše popíšu po pravdě. Takže na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, bylo to asi takto:

Vstáváme s Jenýskem 3:59 po téměř probdělé noci. Chceme být na nástupu opravdu včas. Pro nás to laláček prostě není. Plně si uvědomujeme, že zas taková prdel, abysme vyspávali do desíti, to nebude. Cosi do sebe na silu narveme (snídaňa), vypijem čaj, hodíme na sebe batůžek s matrošem a nové Jenýskovy roupy a jdem. Pomalu začíná svítat, takže ani nepotřebujeme čelofky. Ze sedla pod Picolisimou vidíme do severních stěn. NO TY KOKY! Nástup je jasný. Eště se pořádně vy...., abysme sa náhodů nepo.... ve stěně. Na obrovském vápencovém kvádru tak sedí jako vrány dva HOUBaři a poslouchají, jak pleskají jejich výtvory o kameny dole. Jak si tak utírám prdel všimnu si, že z druhé strany běží po suti další závodníci. A už jsou na nástupovém stupínku nad sněhem. Nevadí, aspoň nám ukážou cestu. Počkáme než odlezou a Jenys už to hrne za nima. První štand, druhý štand. Tady z té police začíná série sedmičkových délek. Než se však Jenys pustí do té první, je třeba se maximálně odlehčit.

Tady z té police...

...začíná série sedmičkových délek.

A proto je třeba se odlehčit... (TRE CHČIME!)

Jenys nastupuje do traverzu první těžké délky. Fírer hlásá 7, já bych klidně za těch prvních pět metrů plusko přidal. Ale až vyzraju, bude to maximálně 7-. Dolezu za Jenysem a jdu další délku. Je výrazně lehčí. Pak zase Jenys a znova já. Moje délka opět trochu přitvrdí - vytrvalostní nářez do kopce s přelezem do plotny - docela zajímavé - klidně bych dal víc než psaných 7-. Poslední sedmičková délka má být za 7 a přijde mi lehči i s batohem. 

Jenys v poslední sedmičkové délce Cominíka na Grandu

Následující 3 délky spojíme tak, že z toho vyjdou 2 + krátký přelez pod mokrý kout. A tady teprve začíná pořádná veselice. Komín je mokrý jak sviňa. Fakt se mi do něj nechce ani za nic. Ale co možu jako dělat? Nadechnu se a du. Prvních pár metrů položeného je zývačka, ale pak se to ztopoří a začne sec mazec.

Na začátku krásného psycha za 5-

Asi nejsem ve formě. Ale jak bych mohl, vždyť forma je jen mýtus! Nohama tlačím do dolomitu takovou silou, že snad i vyrábím důlky, ve kterých jako zázrakem všechno ustojím. Vzduchem letí všemožná slova - hlavně ta hodně sprostá. To se opakuje stále dokola. Zapnul jsem aj 3 rezaté mrchy a založil jeden frendík. Ten se mně momentálně kýve hluboko pod nohama a lýtka, která drží celé moje tělo na skále začínají dostávat křeč. No ty pííípčo! No totok! Do pííípči! Ke štandu na polici metr a půl a já se nemůžu pohnout. Snažím se to rozdýchat. Ale vzduch je řídký!!! Tak znova nádech, výdech, pravá hnáta hóódně vysoko a nasoukat se přes ni tělem do širočiny, znova se vydýchat a převalit tělo na polici jak v nějakém mantlu ve Fontáči (nebo to byl jenom pocit?). "Ty pííípčo, JÁ ŽIJU!", hulákám na Jenysa. Druhou půlku tohoto nádherného komína přenechávám jemu. Evidentně si ji užívá dost podobně i když je to lezení lehčí. Problém je v tom, že z vrchu začínají padat kameny. Jenys schytá líznutí po noze na štandu a borec pod náma dostane prdu do ruky. Naštěstí mu nic není a leze směle dál. Štandujeme nad výrazným převisem na malé polici, po které se traverzuje hodně výrazně doleva. Traverz je na mě. Jdu po polici kousek rovně, pak nahoru a uvidím štand z napřímení. Dolezu k němu. Napřímení je sice těžší, ale úsek do kopce je hustě zajištěn skobami a zbytek dobře odjistitelný vlastním. Jenys se ve správnou chvíli podívá doleva a odbočí ke štandu z původního výlezu. Poslední délka tak zůstává na mně. Zajištěn pár skobami a jakýmsi kamarádem úspěšně dolézám na polici odřezávající vrchol Grandy od šestisetmetrové podstavy. Jsem nahoře!

Jenys na vrcholu

Já na vrcholu

Po výstupu následuje obcházení věže. Chodník je místy úzký, jinde nízký (máte nad sebou stropovitý převis, takže jdete po čtyřech) a pak se zcela ztrácí a navíc zrovna na tom nízkém úseku. Docela zábava. Jakmile dojdeme na západní stranu a překlopíme se na Jih, je to, jakobychom ani nestáli na vrcholu věže. Obrovské suťovisko a pohodlný chodníček. Slanění po nových slaňácích je sranda pro děcka a trvá nám i s čekáním na ty před námi asi hodinu a půl. Ze sestupu mám ještě jednu zajímavost. Když totiž při sestupu na jakémsi štandu zase tlačíme na taliány před sebou a borec, s kterým si Jenys minimálně na dvou štandech v Comičim vykládal, se ho zeptá, co jsme lezli a po odpovědi, že Comiciho, se zatváří, jakože frajeři, přemýšlím, kam odešla jeho krátkodobá paměť. Holt taliánsko!

Tak, to je všechno. Těším se na kritické poznámky výše jmenovaných i dalších odborníků, kteří rozjedou parádní diskusi. A taky doufám, že o dalších přelezech a zajímavostech zájezdu napíše někdo další. Nebyli jsem tam totiž s Jenýskem z Brodu sami. Bylo nás 16!

AŽ NA VĚKY OHEŇ!

PS: Když jsme pod Sellama lezli v převisech, pozorovali jsme záchranku na stěnách naproti. Jenysovi se podařilo vypátrat, co se tam stalo. Tak čtěte pozorně, abyste nezapomněli, že ono je to v těch kopečkách občas fakt o držku (překlad s pomocí Mistra Googla - volně upraveno):

Trento, 02.8.2013 - 65-letý Seveso, Alessandro Gabriele Spinelli se stal obětí nehody, když dnes odpoledne spěchal západní stěnou na Pordoipass v Dolomitech. Muž na posledním lezeckém úseku Via Fedele, který je považován za relativně snadný, náhle ztratil pevnou půdu pod nohama a spadl přibližně 30 metrů. Udeřil se o skalní hranu a okamžitě zemřel.
Jeho dva lezečtí společníci, kteří byli na místě činu, byli událostí šokováni a okamžitě vyhlásili poplach, bohužel marně. Tělo postiženého bylo transportováno vrtulníkem Dolomit alpinista Aiut Alpin z horské služby Alta Val di Fassa do údolí.
Podle některých zdrojů ho ještě oživovali, ale neůspěšně.

Vrtulník s podvěsem, který vyprošťoval postižené družstvo ze stěny - foto Jenys.

Jak jsem už přestal honit vlak aneb Jura 2013

Na úvod trochu upravený přepis rozhovoru dvou mírně podnapilých HOUBařů:

HOUBař č. 1 (pracovní označení Inženýr - mluví dost nesrozumitelně, neboť jazyk si po tom množství alkoholu už dělá co chce): Týýý čo, slyšels, že tááá ..., víš kerá, ne(?), dala 7C?
HOUBař č. 2 (pracovně raději ani neoznačen - mluví možná ještě hůř jak inženýr): Ty kkot, já na to "škit"eru, já už na to nehraju!

Místní květena je skoro jako z deštného pralesa

No, a o tom to vlastně celé bylo. Přestal jsem si hrát na honění rychlíků, pendolín, écéček a íceček o šinkanzenech a tégévéčkách ani nemluvím. Stěží doženu i starou udýchanou parní mašinku, ale je mi to (už) jedno. Nejlepší na lezení stejně začínají být diskuse o přelezu či nepřelezu (záleží, kdo diskutuje) nějakých kvaků v Chřibech, takže co. Jura je prostě dycky parádní! A lezení je dycky parádní. Zkrátka jet na výkon je super, ale vždycky jde o to hlavně si to užít...

Ano, po náročném večůrku se vyspává dlouho... prostě HOUB na výletě.

A už sedíme v rychlíku a mažeme si to po dálnici směr Prag, Pilsen, Bavory. Cesta ubíhá a já pomalu usínám v autě plném spáčů. Naštěstí jsem neusnul úplně a ve Špajzu ulehám k první letošní jurské noci. Návrat do druhohor začal! Jsme kdesi mezi Triasem a Křídou... *

Jeden z obědů kdesi v Juře

Po lezecky prachbídném jaře (to to počasí!) se necítím kdovíjak připravený na jurské dírky, ale což - rozlezem se a uvidíme. Projíždíme lesy a vesnice a hledáme ty naše vybrané oblasti. Mrskáme si tu naši ligu na "OS nebo smrt!" a to včetně těch nejmenších.

Užíváme si to svoje lezení "OS nebo smrt!"

Ve dnech volna absolvujeme bazének v Potenštajnu a vycházku na jakýsi kopec, kde se taky leze, ale to lezení je takové nic-moc (deset špatných cest mezi 9000, to je vlastně nic) a taky je tam nahoře obrovský krýž a na něm zářivková světla - to aby byl v noci pořádně vidět (Tady bych jen rád poznamenal, že chřestítka mají opravdu poněkud pocuchaný vkus - jinak nic proti nim, ale naše AŽ NA VĚKY OHEŇ má alespoň jakýsi punc originality i bez zářivkové reklamy.). Oblíbené destinace s místními třešněmi jsou opožděné minimálně o 14 dnů. Kirše se nekonají, ale nahradí je hrach, který zaměstná i masožravé srnky na docela dlouhou dobu. Obědy si vaříme na dětských hřištích, koupeme se v knajpově bazénech v ledové vodě. V mezičase unikáme ze spáru a obležení vesmírných lidí (o tom vám budu jednou vyprávět osobně). Spát chodíme v deset, vstáváme mezi osmou a devátou. Ráno pár cest, pak oběd a dalších pár cest. A klidně i v jiné oblasti. Prostě podle nálady a pocitu. Nakonec dojde i na jakési výkony - nebo něco, co se tomu podobá (deníček na Lezci mám stále veřejný).

Masožravé srnky a hrach, pokterém se i maskot IM natahuje...

Byl to jen takový delší týden. Sedm lezeckých dnů, dva restdeje a k tomu cesta. Ale bylo to super. člověk našel alespoň na okamžik tu svoji vnitřní rovnováhu, parádně si zalezl a užil si léta. Žádný vlak už asi nedostihnu, ale to se prostě nedá nic dělat. Lezení mě prostě baví!

Lezení mě prostě baví...

A na závěr? Ne, že by v oddíle nebylo pár silných, mladých a nadějných. ALE CHTĚLO BY TO VÍC VEN, DÁMY A PÁNOVÉ, VÍC VEN!

PS: Výše zmíněná TA měla tři pásky na rukách. Zda zůstala až do neděle, se ale neví.

PSSSSSS: ON JE FŠADE!!!

AŽ NA VĚKY OHEŇ!!!

 * Trias, Jura a Křída jsou geologické periody druhohorního období...

 

Cizím vstup zakázán!

Na červen jsem se těšila opravdu dlouho. Na období, kdy budu mít za sebou přijímačky a budu moct zase pořádně lézt a jezdit o víkendech na skály.

Musím přiznat, že posledních pár měsíců měla moje lezecká motivace tvar sinusoidy, kdy jsem jeden týden trénovala jako o život a pár dní na to skončily lezečky na dně krabice v nejčernějším koutě našeho sklepení.

No, možná ne ve sklepě, ale zahozené pod stolem určitě.

Tak jsme se rozhodli vyjet na víkend na Bor a poměřit naše síly s lištami, dírkami a hlavně sami se sebou.

V sobotu 15.6. jsme nacpali auto třema bouldermatkama, lezkama, kouzelným práškem a už jsme frčeli směr Svitavy.

Kolem jedné jsme na místě, ostatní se už rozprchli do skal, příště prostě musíme vstávat dřív.

Já jsem na Boru poprvé. První dojem kouzelný - odolávám pocitu si sednou do krásně měkké trávy a šlapu do kopce. Něco mi říká, že odolávám jenom proto, že někdo za mnou už půl hodiny brblá, jak jdeme pozdě a že tam bude svítit už slunko a že se nebude s kým dát rozlézt a že......

Ve skalách potkáváme bandu fajn ostraváků, bratry Stráníkovi, Momo a pár dalších nadšenců.

V sobotu se tedy víceméně rozlézáme, okoukáváme bouldry na zítra. Já zjišťuju, že i v 6C se prostě nemusím odlepit od země. Ondra si vyhlídnul hodně údernou šestimetrovou linku za 8A+ a já jenom doufám, že 4 bouldermatky budou stačit.

Ke konci dne Ondra dává Wrestlera 7C, krutý převislý bouldr s blbým dopadem.

Večer rozděláváme táborák, dáme špeka -ček a jde se spát.

V neděli zamíříme do jiného sektoru, který se mi líbí mnohem víc. Hodně zajímavých bouldrů na rozlez, dáváme moc pěknou hranu za 6B+ a nějaký traverz téže obtížnosti.

Ondra odbíhá na Saulu za 7C a já s ostravačkama zkouším nějaké 7A.

Po cestě potkám Momo, která mi ukáže krátký bouldr za 7C, který mě natolik zaujme, že beru bouldermatku a jdu zkoušet. Dvoumetrový problém o třech krocích ideální pro menší lidi s tenkými prsty. Asi na čtvrtý pokus to dávám- zdvih přes oblou kapsu do fakáčové dírky, těžký posun nohou a skok do hrany. Jupíí.

Oba máme dodřené nohy a díravé prsty, je čas jet domů.

MRKVA

ČP Zlín 18.5. obtížnost - aktualizace

   Český pohár ve Zlíně proběhl úžasným stylem! Řekl bych, že ani na svěťáku se nedostává pohoštění pro všechny přítomné. O každém závodníku se obecenstvo dozví i něco jiného, než ze světa lezení. Jinak super cesty, skvělé ceny, peníze pro nejlepší, krátké rozhovory se všemi finalisty, přítomná Česká televize a já nevím co ještě. MČR do Zlína patří právem a už teď se těším!
   Jinak Jsme byli dva z Uherského Brodu společně s Martinem Řezníčkem. Jsem rád, že si jel vyzkoušet takový závod a je to pro něj určitě velká zkušenost a doufám, že i přínos!
  

     Já jsem zalezl jsem asi historicky nejlíp kvalifikace a šel jsem z druhého místa do finále, kde jsem si to trochu pokazil zaseknutím se v dolní části. I tak jsem ale vybojoval 3. místo!

     Jelikož jsem se nominoval do reprezentace průběžným druhým místem v poháru, tak se zůčastním v půli července ME v Chamonix ve Francii. Udělám maximum na přípravu a na ME pak lézt dokud to půjde, hlavně se nezastavovat.

     Jestě posílám fotky z vyhlášení posledního závodu ČP. Na podzim bude na zdejší stěně i MČR a i když je to ještě daleko, tak Vás srdečně zvu, protože to bude stát za to, ale v pohodě, vím jak je to z náročností času v dnešní poblázněné společnosti...

Tož tak...

Michal Rožek