Vedro, že se člověk zpotí jak prase i z ležení (prosím věnujte zvýšenou pozornost háčku nad písmenkem "z" v posledním slově před závorkou!). Vedro, že žádná lišta nedrží. ME za náma, MČR daleko. Okurková sezóna v plném proudu. A doprostřed toho všeho marastu vyjíždějí neohroženě 4 vozy HOUBařů směrem na Cortinu dan PECO. Tento rok se jede na oddílový výjezd do Dolomit! A cílem není nic méně profláknutého než tři věže - TRE CHČIME DI LAVARÉDO (nebo tak nějak).
 |
| To jsou ty slavné severní stěny profláklých Třech čim... |
Protože jsem prozřel a teď už vím, že největšími odborníky na lezení jsou pánové Aspon tak, Shut UP!, Kozlák, Ste banda tupců, PS a Tak a je to a protože už taky vím, jak správně nastoupit Zlínskou a v kolika letech dozrávají lezci u nás na Slovácku, rozhodl jsem se, že to nebudu nijak dramatizovat a vše popíšu po pravdě. Takže na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, bylo to asi takto:
Vstáváme s Jenýskem 3:59 po téměř probdělé noci. Chceme být na nástupu opravdu včas. Pro nás to laláček prostě není. Plně si uvědomujeme, že zas taková prdel, abysme vyspávali do desíti, to nebude. Cosi do sebe na silu narveme (snídaňa), vypijem čaj, hodíme na sebe batůžek s matrošem a nové Jenýskovy roupy a jdem. Pomalu začíná svítat, takže ani nepotřebujeme čelofky. Ze sedla pod Picolisimou vidíme do severních stěn. NO TY KOKY! Nástup je jasný. Eště se pořádně vy...., abysme sa náhodů nepo.... ve stěně. Na obrovském vápencovém kvádru tak sedí jako vrány dva HOUBaři a poslouchají, jak pleskají jejich výtvory o kameny dole. Jak si tak utírám prdel všimnu si, že z druhé strany běží po suti další závodníci. A už jsou na nástupovém stupínku nad sněhem. Nevadí, aspoň nám ukážou cestu. Počkáme než odlezou a Jenys už to hrne za nima. První štand, druhý štand. Tady z té police začíná série sedmičkových délek. Než se však Jenys pustí do té první, je třeba se maximálně odlehčit.
 |
| Tady z té police... |
 |
| ...začíná série sedmičkových délek. |
 |
| A proto je třeba se odlehčit... (TRE CHČIME!) |
|
Jenys nastupuje do traverzu první těžké délky. Fírer hlásá 7, já bych klidně za těch prvních pět metrů plusko přidal. Ale až vyzraju, bude to maximálně 7-. Dolezu za Jenysem a jdu další délku. Je výrazně lehčí. Pak zase Jenys a znova já. Moje délka opět trochu přitvrdí - vytrvalostní nářez do kopce s přelezem do plotny - docela zajímavé - klidně bych dal víc než psaných 7-. Poslední sedmičková délka má být za 7 a přijde mi lehči i s batohem.
 |
| Jenys v poslední sedmičkové délce Cominíka na Grandu |
Následující 3 délky spojíme tak, že z toho vyjdou 2 + krátký přelez pod mokrý kout. A tady teprve začíná pořádná veselice. Komín je mokrý jak sviňa. Fakt se mi do něj nechce ani za nic. Ale co možu jako dělat? Nadechnu se a du. Prvních pár metrů položeného je zývačka, ale pak se to ztopoří a začne sec mazec.
 |
| Na začátku krásného psycha za 5- |
Asi nejsem ve formě. Ale jak bych mohl, vždyť forma je jen mýtus! Nohama tlačím do dolomitu takovou silou, že snad i vyrábím důlky, ve kterých jako zázrakem všechno ustojím. Vzduchem letí všemožná slova - hlavně ta hodně sprostá. To se opakuje stále dokola. Zapnul jsem aj 3 rezaté mrchy a založil jeden frendík. Ten se mně momentálně kýve hluboko pod nohama a lýtka, která drží celé moje tělo na skále začínají dostávat křeč. No ty pííípčo! No totok! Do pííípči! Ke štandu na polici metr a půl a já se nemůžu pohnout. Snažím se to rozdýchat. Ale vzduch je řídký!!! Tak znova nádech, výdech, pravá hnáta hóódně vysoko a nasoukat se přes ni tělem do širočiny, znova se vydýchat a převalit tělo na polici jak v nějakém mantlu ve Fontáči (nebo to byl jenom pocit?). "Ty pííípčo, JÁ ŽIJU!", hulákám na Jenysa. Druhou půlku tohoto nádherného komína přenechávám jemu. Evidentně si ji užívá dost podobně i když je to lezení lehčí. Problém je v tom, že z vrchu začínají padat kameny. Jenys schytá líznutí po noze na štandu a borec pod náma dostane prdu do ruky. Naštěstí mu nic není a leze směle dál. Štandujeme nad výrazným převisem na malé polici, po které se traverzuje hodně výrazně doleva. Traverz je na mě. Jdu po polici kousek rovně, pak nahoru a uvidím štand z napřímení. Dolezu k němu. Napřímení je sice těžší, ale úsek do kopce je hustě zajištěn skobami a zbytek dobře odjistitelný vlastním. Jenys se ve správnou chvíli podívá doleva a odbočí ke štandu z původního výlezu. Poslední délka tak zůstává na mně. Zajištěn pár skobami a jakýmsi kamarádem úspěšně dolézám na polici odřezávající vrchol Grandy od šestisetmetrové podstavy. Jsem nahoře!
 |
| Jenys na vrcholu |
 |
| Já na vrcholu |
Po výstupu následuje obcházení věže. Chodník je místy úzký, jinde nízký (máte nad sebou stropovitý převis, takže jdete po čtyřech) a pak se zcela ztrácí a navíc zrovna na tom nízkém úseku. Docela zábava. Jakmile dojdeme na západní stranu a překlopíme se na Jih, je to, jakobychom ani nestáli na vrcholu věže. Obrovské suťovisko a pohodlný chodníček. Slanění po nových slaňácích je sranda pro děcka a trvá nám i s čekáním na ty před námi asi hodinu a půl. Ze sestupu mám ještě jednu zajímavost. Když totiž při sestupu na jakémsi štandu zase tlačíme na taliány před sebou a borec, s kterým si Jenys minimálně na dvou štandech v Comičim vykládal, se ho zeptá, co jsme lezli a po odpovědi, že Comiciho, se zatváří, jakože frajeři, přemýšlím, kam odešla jeho krátkodobá paměť. Holt taliánsko!
Tak, to je všechno. Těším se na kritické poznámky výše jmenovaných i dalších odborníků, kteří rozjedou parádní diskusi. A taky doufám, že o dalších přelezech a zajímavostech zájezdu napíše někdo další. Nebyli jsem tam totiž s Jenýskem z Brodu sami. Bylo nás 16!
AŽ NA VĚKY OHEŇ!
PS: Když jsme pod Sellama lezli v převisech, pozorovali jsme záchranku na stěnách naproti. Jenysovi se podařilo vypátrat, co se tam stalo. Tak čtěte pozorně, abyste nezapomněli, že ono je to v těch kopečkách občas fakt o držku (překlad s pomocí Mistra Googla - volně upraveno):
Trento,
02.8.2013 - 65-letý Seveso, Alessandro Gabriele Spinelli se stal obětí
nehody, když dnes odpoledne spěchal západní stěnou na Pordoipass v Dolomitech. Muž na posledním lezeckém úseku Via Fedele, který je považován za relativně
snadný, náhle ztratil pevnou půdu pod nohama a spadl přibližně 30 metrů.
Udeřil se o skalní hranu a okamžitě zemřel.
Jeho dva lezečtí společníci, kteří byli na místě činu, byli událostí šokováni a okamžitě vyhlásili poplach,
bohužel marně. Tělo postiženého bylo transportováno vrtulníkem Dolomit alpinista Aiut
Alpin z horské služby Alta Val di Fassa do údolí.
Podle některých zdrojů ho ještě oživovali, ale neůspěšně.
 |
Vrtulník s podvěsem, který vyprošťoval postižené družstvo ze stěny - foto Jenys.
|
