Na čtvrtek, pátek, sobotu i neděli hlásí docela mizernou předpověď. Je to důvod vybrat si dva dny dovolené a vyrazit na Petráč. Je třeba prověřit zuby barakudy a nechat si od ní i dalších místních vodních organismů ostrouhat kůži na bříškách prstů.
Středeční pekelná jízda po D1 nebyla zas tak pekelná, protože jsme vyjeli docela pozdě a eště sme se stavovali u obrovského několikaposchoďového bordelu pro Jenýska. Auto narvané bouldermatkama, bílým práškem a nějakým tím domácím alkoholem (dnes již s jistotou mohu říct, že byl bez methanolu).
První noc spíme pod tisíciletým dubem s kmenem o průměru 4 metry (nebo tak nějak) a ráno nás budí píseň "Píču, píču", po které následuje víc jak hodinový konferenckól o zapínání počítače a grafech o zásobách hliníku v milliónech dolarů (já ani Jenys tak debilní a vulgární vyzvánění nemáme!). Po této vydatné snídani valíme na Mlýňák, kde má prý bydlet ta kousavá rybička. Místo kousavého zástupce třídy
Pisces se plazíme na obrovského zástupce mořských savců (zřejmě ňáký vorvaň).
 |
| Jenys bruslí ve Velrybí spáře a já mu mávám (ruka vpravo) |
Jenýsek pokusuje i jedno krásné 7B v dýmové cloně našeho ohýnku na rozehřívání promrzlých prstů. Kůže na prstech se trhá a odlupuje. Jdeme na druhou stranu kopce. Tady někde je ta rybiška. Nenalézáme, ale přelézáme Staré pušky (Jenýsek na flaš) a Jenys zkouší alespoň AUMAX pravý 7A (nebo +). Asi třetím nebo tak nějak udrtí první dva smrtelné tahy a pak už to nejde pustit. Večírek nedaleko hlavní ve směru na KVary je u ohýnku zajímavý. Nebojte se, stihli jsme pomluvit úplně všechny! :-)
Ráno se rozpršelo, takže vstáváme až přestane. Loudáme se a je nám čím dál tím větší kosa. Jedeme do Jesenice doplnit zásoby jídla a piva. Kupujeme i špeky (prý jsou netradiční a to tím, že je v nich 70% masa - dobrý ftip!). Piva je dost, jest je taky co, takže hurá hledat bouldry u Žihle, kde bylo poslední padání. Bloudíme jak magoři. Orientace je nejasná, objížďky šílené. Neustále přejíždíme hranice mezi Plzeňským, Ústeckým a Karlovarským krajem a furt jsme někde v Tramtárii. My ale nechceme Tramtárii. Chceme bouldry u Žihle. V momentě, kdy vyměníme navigátora, začíná se vše (až na oblohu) krásně vyjasňovat. Konečně parkujeme v lesíčku plném šutrů. Jakmile si hodíme na záda bouldrmatky, začne pršet. Jakmile je shodíme pod prvním šutrem, začne sněžit. "Ne, já su tvrďák! Du do toho!", zvolávám neohroženě. Neohrožený jsem však jen do té doby než vyklouznu z jakéhosi 5B. Sněžení je hustější a hustější. Hledáme nějaký převis. Převísek máme, ohniště taky. Nalámeme větvičky ze smrku, škrtneme sirkou a začneme tančit válečný tanec a tanec na odvolávání humusu, který bouldrování nepřeje. Fšecko marné.
 |
| Zmoklé slépky, pivo a oheň bude svítit, bude hřát! |
Jenys si tedy bere v zoufalství do ruky svůj dobře nabroušený nůž a mizí v lese. Když se vrátí, drží v ruce 3 opékačky. Protože veverky neulovil, vytahujeme 70% maso. Špeky nám spraví náladu a pivečko jakbysmet. Bílé zlo však nepřestává padat. Pochčijeme ohýnek a jedeme domů. Opět se trckáme po dálnici D1 a opět v Brně odbočujeme k tomu obrovskému, do dálky růžově zářícímu bordelu a o pár ulic dál vyhazujeme Jenysa před jeho privátkem. Jo, ale bylo to krásné - to skákání do madraček.
(foto a 1. navigátor Macek)
