Provance byla až ta poslední volba. Jenže když v kruhu o poloměru 1000 kilometrů od UB hlásili déšť, déšť a déšť a já jsem postupně škrtal Frankenjuru, Rakousko, Slovinsko a nechtěl jsem jet třeba do Arca a navíc v Provance slibovali Sluníčko s tím, že nezdechneme vedrem, rozhodl jsem se po pěti letech do Orpierre vrátit.
Než se začnu, opojen vzpomínkovým optimismem, rozplývat nad krásami místní přírody, chutí místního ovoce, ostrostí kůrek místních baget a psát květnaté a vzletné věty o místním lezení, mám jednu hodně špatnou zprávu. Je to fakt daleko. Kurefsky daleko! 1450 kiláků na jeden zátah v autě znamená asi 14 a půl hodiny řízení (čistého!). Takže i když ráno vstanete o půl čtvrté a snažíte se, jak to jen jde, tak do Orpierre budete přijíždět někdy kolem 20:00. Masakr, obvzláště, řídíte-li to celé sami. To by bylo, co se týká negativní energie asi tak fšecko, protože, jakmile sjedete z hlavního tahu na vedlejší, vedoucí k Orpierre, ocitnete se v jiném světě. Ve světě pohodičky, klídečku, skal, a všech těch dalších kýčovitých klišé. Romantyčka do nekonečna! Takže, prvních a posledních 17 hodin zájezdu vynechám a začnu rovnou ve Francii.
Mont Aiguille, láska na první pohled!
Cestou, již ve Francii, projížděli kolem jednoho z divů Dauphiné. Magická stolová hora Mont Aiguille se tyčila do výšky přes dva kilometry a svým plochým vrcholem se téměř dotýkala nízkých mračen, halících do podivné šedi sluncem spálenou krajinu Provance. O to silněji je přitahovala k sobě jako magnet. Omámeni kouzlem této hory, si ji zařadili do svého seznamu "To musíme vylézt!" a teď doufají, že si ji brzy odškrtnou. A zdaleka nebyli první, kdo se toužil projít po jejím rozlehlém, travou porostlém vrcholu.
Historicky první první alpinistický výstup vůbec na ni nařídil již v roce 1492, Karel III. Výstup uskutečnil jeden z jeho služebníků, jistý Antoine de Ville a to za pomoci kombinace žebříků, lan a dalších umělých pomůcek. Na vrcholu jej v následujících dnech (nahoře bivakoval 8 dní) navštěvovalo mnoho členů šlechty.
Orpierre je vesnicí, ve které lezení zachránilo život. Před pěti lety, při mojí první návštěvě, na mne působila jako vybydlená, polorozpadlá dědina. Dnes tepala životem. Ale takovým tím poklidným, francouszko-vesnickým. Všichni jsou příjemní, odevšad voní levandule, všude jsou skály a skoro vše je povoleno a je to na dosah ruky. V nadmořské výšce mezi 800 až něco málo přes 1000 metry je lezení pohodové i v létě. Když je horko opravdu velké, je dobré počkat si na odpolední stín nebo jít lézt brzy ráno.
Orpierre, to CHCEŠ!
Spali jen tak nadivoko v zákrutě prašné cesty vedoucí do skal. Stěny šedého a oranžového vápence je hlídali ve spaní a, když šli v noci močit, viděli, jak na ně shlíží z výšky nad ležením. Měsíc putoval kolem svého superúplňku nad protějším hřebenem a ozařoval noční krajinu takovou silou, že vše tvořilo ostré stíny a vidět bylo skoro stejně daleko do krajiny, jako za dne. Zprvu horká noc tepala životem. Hmyz, hlavně cikády a sarančata vrzala v neúnavném rytmu, z usedlostí pod nimi se ozýval štěkot psů a fičel ostrý vítr. Postupně vše utichalo aby nad ránem, kdy teplota často klesala i ke 13 stupňům a oranžová linka nad východním obzorem ohlašovala příchod dalšího rána, se vše znovu zrodilo do nového dne, který jim dá okusit čerstvé, patro strouhající, bagety, sladké nektarinky a výrazný sýr k svačině pod skalami, na kterých odkrojí další lezecké metry ve fantastické skále.
Všechny místní skály jsou rozděleny do několika sektorů. A všechny jsou perfektně popsány v posledním místním průvodci z tohoto roku, kterého pořídíte v místním infocentru za lidových 26 eurokaček. Průvodce je aktuální, tudíž i aktualizovaný, uvádí většinu výstupů v Orpierre, zmiňuje zakázané sektory, uvádí i průvodce na místní ferratu (rodinná trasa má obtížnost AD je asi na hoďku a půl, sportovní uvádí obtížnost D a délku průstupu na asi 2 hodiny), která je orientovaná na sever a východ, takže ji lze v pohodě absolvovat i horkém dni. Použitelný je ale i průvodce od RockFaxu France, Haute Provance z roku 2009, který obsahuje i další vyhlášené oblasti v Provance jako legendární Buoux, Volx, Ceuse, St. Legere nebo St. Julien. Tento průvodce ale není úplný a pokud si chcete Orpierre užít naplno, doporučuji místního fírera zakoupit.
Místní flóra a fauna je nádherná. A to i ta na té druhé fotce! (I když, ta vlastně není místní.)
Probouzelo je Slunce a nedočkaví lezci projíždějící zákrutou k parkovišti, aby stihli ranní chlad. Snídaně a káva je nakoply do nového dne. Zajeli do údolí pro bagetu a sýr, ve stínu stromů někde u řeky poobědvali a u oběda mezi blankytně modrými bodláky je navštěvovali obrovští tesaříci. Později po obědě vyrazili do skal. Pod nohami jim uskakovala sarančata s modrými a červenými křídly, z cesty před nimi prchaly ještěrky. Ty drobné, hnědé, ale i obrovské ještěrky zelené, vyvedené do neuvěřitelných barev, se s šustěním schovávaly v křoví pod nízkými, pokroucenými duby. Jejich boty rozechvívaly uschlé rostliny podél cesty, jejichž semena chrastila v suchých obalech jako ocasy chřestýšů. Všude poletovali motýli v nádherných barvách. Ponejvíc admirálové, velcí otakárci a občas i ještě větší jasoni červenoocí.
Nejnavštěvovanějším a nejstarším, a tím pádem také nejoklouzanějším (na kras to ale nemá!), sektorem je Chateau, které najdete přímo nad Orpierre. Většina stěn je orientována na východ, takže ve stínu jsou cesty po obědě. K nejbližším cestám jdete 10 minut, k nejvzdálenějším asi 15 až dvacet. Neduhem sektoru jsou v některých cestách umělé chyty (lepené nebo sekané). Parkuje se u hřbitova. Stačí zprava objet kostel (ten větší) a jste na parkáči. Lépe vyjet na ten horní. Na parkáči jsou záchody a voda. Ke skalám stoupáte po jasné cestičce až k větvení, kde doleva jdete do části Racines du ciel s cestami od 4c do 6b+ v délce od 20 do 35 metrů, většinou v položeném. Doprava postupně procházíte pod dalšími částmi Chateau: L´etrangleur (6a až 7c, 25 až 35 metrů), Mission impossible (6a+ až 8c, cesty kolem 30 metrů), Hurlement (6b+ až 8b, kolem 25 metrů), Anticlinal (5b až 6b+, některé cesty s technickým krokem, délka od 15 do 35 metrů), Cascade, le mur (je ve stínu již od rána, orientace na SV, 5c až 7a, většinou do 20 metrů), Cascade, les dalles (podobně jako předchozí část, s orientací na SV, lehké, položené cesty, zajištěné líp jak na stěně od 4a do 6a, oklouzanost není tak hrozná, jak by si jeden mohl myslet, přímo pod skálou protéká potůček, což výrazně zlepšuje klima, rostou tu stromy, poskytující příjemný stín, úplně nahoře vodopád a kamenný lavor vhodný na koupačku, vpravo od něj poslední část Cascade (resp. celého Chateau - la plage s kratšími cestami 4a až 6b+).
Lezení v Chateau, vlevo v části Mission impossible Filda v 7b+, vpravo Mates na Cascades v cestě za 5c.
Večer sestupovali unaveni lezením zpět k autu, aby zamířili k říčce, kde studená voda odplavila z jejich těl pot, prach i únavu. Příjemně osvěžení se vraceli zákrutami prašné cesty do "své" zatáčky k večeři, vtipkování a další jasné noci, která pozvolna ochlazovala vzduch, až se nad ránem choulili do svých spacáků až po uši. Když procitli ještě před úsvitem a měsíc už byl kdesi na západě, temnou oblohu zdobili miliony hvězd svým chladným světlem přicházejícím z hlubin vesmíru, přímo nad jejich hlavami půlila noc Mléčná dráha a kdesi z poza kopce vykukovaly oje velkého vozu.
Přímo pod ferratou, v krátké docházkové vzdálenosti je stinný, na sever orientovaný bejby sektor Ladoux s cestami od 4a do 5b. Za Cascade pokračují skály sektorem Belleric, což je relativně velká plotna s jedno, dvou i třídelkovými, sportovně zajištěnými cestami mezi 5a a 6c. Úplně vpravo na plotně pak najdete lehké jednodélky od 3a do 5a+.
Z tohoto místa se dá také dojít k nástupům do východní stěny mohutného Quiquillonu s vícedélkami od 6a do 8a+ dosahující až 150 metrů.
Vlevo Quiquillon z Chateau.
Když se rozhodli vzít útokem velkou stěnu nad bivakem, museli si přivstat, aby je v cestě nesežehlo slunce. Spěchali klikatou strmou cestičkou pod masiv Adrech s lanem a vybavením na výstup. jejich prsty se zakously do vápna cesty Reve du papillon a oni projeli 150 metrovou cestou jako nůž máslem, propojeni rudou pupeční šňůrou jejich lana. Ranní vzduch byl nekonečně průzračný a chladivý, cesta úchvatná a lehčí úseky šly mírně do převisu. Klíčová plotna nabízela fantastický balet po bočácích a malých škrabkách s často nejistými nohami. Ten pocit na vrcholu je vždycky úžasný. Ještě úžasnější, že je spojoval nejen společný zážitek, ale i společná krev...
Tím se dostávám k vícedélkovému lezení, které najdete jak na Quiquillonu, tak také na masivech za ním, směrem k východu. K těmto stěnám je nejlepší přístup z parkoviště Adrech (směrovky jsou u hlavní silnice před vjezdem do Orpierre). Vše začíná východní stěnou Quiquillonu s až 170 metrovými cestami od 5c do 7a. Quiquillon - Mur bleu a Mur jaune nabízejí kratší sportovky od 5c do 7a+, mezi kterými se občas schovává nějaká dvou až třídélka. Masiv Quiquillonu, pokračuje dále k východu částmi Ramier (vícedélky do cca 100 metrů 5b až 6a+), Jungle en folie (převážně vícedélky až 150 metrů do 6b, některé i s úseky technického lezení). Další část masivu se nazývá 4 heures. Z parkoviště Adrech sem dojdeme asi za 20 minut, leze se povětšinou na jednu délku do 30 metrů v obtížnost od 4b do 7a+. Za 4 heures je masiv přerušen krátkým údolím s lesíkem a pokračuje asi po 100 metrech masivem Adrech. V údolí nad 4 heures je sektor Ascle, kde najdete několik vícedélek do 90 metrů s lezením do 6b+/A0. Jižní stěna Adrech poskytuje pěkné plotnové lezení ve vícedélkách do 160 metrů a obtížnosti 6c. Východní stěna je pak čistě sportovní záležitostí s liniemi v obtížnosti 6b až 7c+ v délce kolem 30 metrů.
Vlevo a uprostřed lezení na Proi jaune, vpravo já v cestě Major fatal v Secteur de l´ombre
Další části masivu je Les Blaches, který je rozdělen na několik částí. Vlevo jsou spíše lehčí a položené cesty (5 až 7b do 30 m + nějaké lehké vícedélky do 70 metrů), úplně vpravo je pak část Paroi jaune s až 50 metrovými sportovkami od 6a do 8b v krásném oranžovém a převislém vápenci. Přístup sem je z parkoviště dlouhý až 25 minut a lezení je vhodné hlavně na brzké ráno nebo odpoledne od 14. hodiny. Několik málo cest je na východ a dají se lézt dříve. Paroi jaune je nasvícena nejdéle.
Lezení v Paroi jaune nabízí dlouhé, táhlé převisy a nádherné výhledy do údolí pod vámi na vzdálené vrcholy Hautes Alpes.
Večeřeli v prachu zatáčky domácí konzervy, popíjeli místní pivo, a když bylo chladno a fučel příliš silný vítr, rozmotávali své myšlenky při čaji s citronem a medem. Takhle by si mohli žít napořád. Dva dny lezení v kouzelné krajině, den volna u vody nebo ve městě...
Jenže život už zdaleka není to, co býval kolem roku 1840 na západě, na dnešní Mexicko-americké hranici a i svobodu lezce a cestovatele je dnes možné v Evropě pro většinu smrtelníků pouze vykoupit každodenním přikrmováním systému, vzornou docházkou do práce a plněním plánů, nejlépe na 120 procent. Aby pak, jednou za čas, mohl člověk prožít své Orpierre, ať už se nachází kdekoli...
Volné dny lze využít k návštěvě bližších i vzdálenějších měst. Nabízí se Gap (autem asi 40 minut pod legendární oblast Ceuse se světovými cestami), Sisteron (lezení mezi vztyčenými deskami prastarých vrás) nebo Avignon (asi 1:45 hodiny automobilového kroužení kolem Mt. Ventoux (znají hlavně fanoušci cyklistiky) až do rovin pod Alpami). Z Orpierre se dá snadno dojet i do jiných oblastí. Nejblíže je Sisteron (asi 30 minut jízdy autem), asi 40 minut je St. Julien, kde se leze na sportovkách v soutěsce, kterou hnal svou armádu při tažení Evropou Hanibal nebo nad městem na fantastickém rozeklaném hřebení nad městem s vícedélkami (dlouhé nástupy). V dostřelu je Ceuse nebo St. Legere, kde najdete lezení vhodné i na horké letní dny. Samotný průvodce na Orpierre popisuje ještě oblasti Baume rousse (vhodné spíš na zimu) a Sigottier (plotnové lezení od 4b do 7a u soutěsky nad stejnojmennou vesnicí - oblast populární již v 80 letech, nově přejištěná).
Vlevo aktuální průvodce Orpierre (2023), vpravo výběrový průvodce na oblasti Hautes Provance z roku 2009, který zahrnuje i neúplné Orpierre.
A to je všecko, bobánci. Spisovatel už ze mňa nebude, ale to je hlavně vaša škoda!!!
- Břeťa teaČR Lebloch -
ENERGII NAŠIM CESTÁM DODÁVAJÍ MEDY A DALŠÍ VČELÍ PRODUKTY OD beeSTRONG
.
