Oddílové TATRY 2016

Sluší se napsat aspoň pár řádek.

Proč vlastně? Jelikož výjezd do Tater se plánoval k 30. výročí založení horolezeckého oddílu HOUB. Jo, ono se to nezdá, čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy…! Jak zpívá Kája Gott.

Termín byl jasný 31.8.2016 – 4.9.2016. A proč? Byl to jediný termín, kdy jsme se mohli ubytovat v Chatě při Zelenom plese všichni, resp. ti, kteří chtěli jet. A nebylo nás málo. Výjezdu se nakonec zúčastnilo 23 dospělých a 5 dětí. Chata je totiž po celý rok kapacitně vytížená. Není jednoduché najít termín pro tolik účastníků najednou. Ale podařilo se. Organizaci měl na starosti Masik, díky mu za to!

Šutr u Brnčálky

Každý si denní program volil dle svých možností a momentálního rozpoložení – lezení, turistika či jen relax při chatě a okolí. Bylo to na každém. Lezci samozřejmě chtěli lézt, turisti chodit. A mohli jsme všechno, počasí bylo nádherné po celou dobu. Že se jeden den zakabonilo a bylo pod mrakem…, to nikomu náladu nezkazilo. 

Každý den se dal trávit pojídáním borůvek a malin. Zrovinka zrály těšně u chaty a byly vynikající.

K Jastrabim vežiam

Pohodička u plesa

Na Póla přišla únava

V pátek 2. září 2016 jsem šla lézt. Meďoš mě vzal do dvojice a ráno jsme vyrazili ke skalám. První Cesta cez Knihu (V). Pěkná cesta, zajištěná i se štandy. Nelezli jsme až na vrchol, ale slanili jsme nad Knihou. Chtěli jsme vylézt ještě jednu cestu. Jelikož jsem lezla v horách poprvé a po dlouhé době vícedélky, tahal vše Meďoš. A dle toho jsme volili obtížnost a lezitelnost cest. Druhá cesta J pilier (III, V) po hřebeni. Z nákresu jsem si nevyčetla, jak bude dlouhá a nakonec mně to překvapilo. Když jsem vylezla asi ke 4. štandu zadýchaná jak lokomotiva, ptala jsem se, kdy budeme nahoře. Ještě to byly 4 délky s lehčím, ale pěkným lezením. Z vrcholu pak byly krásné výhledy na slovenskou stranu.
Začátek cesty s lezením po skále, trochu trávou, trochu kosodřevinou. Ale k vrcholu se dolézá skálou. Za námi lezla další naše dvojka – Martin z Lóze a Jarda vlčnovský. V lezení délek se střídali a dýchali nám u štandů na záda. Žádné flákání!!!
Dolezli jsme pod vrchol, kde jsme se neslyšeli. Meďoš, že zajistí zbytek a pak polezeme. Ale tady už bylo jištění zbytečné - kousek po skále a pak chodníčkem k vrcholu. Byla jsem šťastná a zároveň nervózní, protože nás čekal sestup. Komínem, který byl dost prudký a rozchrastaný. Prý se pár metrů dá slanit. Na vrcholu jsme posvačili, napili se a pak nás mužíci navedly k sestupovému chodníčku. Komínem dolů po pěšince, dobře znatelné. Pak jsme viděli dalšího mužíka, ale chodníček byl už mizerný a skála prudká. Tepová frekvence se se strachem zvyšovala. Měla jsem nahnáno, že to budu muset sejít. Martin ostřížím zrakem našel pod oním mužíkem slaňák. Hurá!!! Zvolala jsem. Byla jsem zachráněná a ostatní taky. I když ti se tak nebáli. Měli jsme dvojčata, tak jsme slanili na dvakrát. Po cestě byly tři slaňáky. Nám stačily dva. A už jsme stáli na chodníčku u skály. Sbalili jsme věci a šupky dupky k chatě. Cítila jsem se zničená jak Hirošima i Nagasaki dohromady. Bezva den byl za námi.

Lezení J pilíře

Slanění sestupovým komínem

Nesluší se napsat, ale stojí za zmínku. Přibyl nám na seznam Skokanů roku Bob! A to díky svému parkurovému kousku s nekontrolovaným dopadem mezi šutry. Poškrábaný byl snad po celém těle a na noze měl díru. Naštěstí parťáci z oddílu se blýskli a zranění mu ošetřili. Jinak se nikomu nic vážného nestalo. A to s námi byly i děti! Foto nemám, škoda.

Autor článku a nejspíš i fotek: Linda