3M a Linda na fesťáku

V pátek dorážím k Masikom se zpožděním. Přejela jsem poslední odbočku a po vyhodnocení, že široko daleko nejede auto, jsem se rozhodla couvnout do křižovatky. Kde se tam vzala ta babka na přechodu, netuším a to auto asi taky nejelo předpisově, jinak si nedovedu vysvětlit, kde se tam tak zčista jasna vynořilo. Paní přežila a řidiči bílého auta (kdyby si to náhodou četl) se omlouvám. Ani netroubil.

U Masiků řeší dilema. Lindě se udělalo zle. Abych jim ulehčila rozhodování, ujišťuju Lindu, že to určitě přejde. Mám zkušenost. Martině bylo minulý týden taky špatně a za 3 hodiny bylo po všem. U Filipa s Matějem to probíhalo stejně.

Linda jede. Cestou šustí přichystaný sáček, ale mě to rozhodně nemůže rozházet. Za poslední 2 měsíce mi v autě blinkaly 3 děti a vyhazovala jsem nespočet plných sáčků. Linda to však zvládla. Což je dobře, protože v Olomouci jsme nabírali Martinu a její žaludek není tak tolerantní.

V pátek večer na Fesťáku vystupuje Anna K. Po půlnoci jdu spát. Cestou mi vypovídají nohy, jazyk se mi moce a vůbec jsem dost unavená. Brzké ranní vstávání, práce, řízení, jedno malé ovocné pivo a tanec mně odrovná. Ani nejsem schopná jít rovně, jen se tomu směju. Možná by se zdálo, že jsem opojená alkoholem, ale byla jsem střízlivá – přísahám.

Sobota ráno. Vstáváme a jedeme lézt na Křižák. Masi hlásí, že dnes se moc necítí. V noci potkal Pecáka. Zašli na panáka a u jednoho nezůstalo, včera přišel dnes o půl čtvrté.

Lezení na Křižáku prý není taková vražda jak v Ádru. Prý je to sportovnější. Masi sondoval u Pavla Urbánka, co lézt. Martina to tam taky zná a už má něco vylezeno. Navíc má průvodce. Já se jen vezu. Nepochopila jsem to jejich sportovnější. V jakém smyslu? Linda je ráda, že žije.

Přišli jsme k první doporučené cestě. Podle mě je to vražda. Převislá spára bez jištění! Tady nelezu, maximálně na druhém. Hrůza. Bohužel svoje pocity nelibosti nedokážu nechat pro sebe, až mě Martina s Masikem musí okřiknout, dělám jim ostudu. Místňáci ze mě mají srandu. Těm se mimochodem hluboce klaním. Teda všem kdo tam lozí a zakládají jakési smyce, kdoví jestli to drží. Převislou spáru nelezem. Nikomu se do ní nechce. Je za šest.

Další věž je Očko a nějaká Otcovská cesta za V. Na hoře jsou 3 holky. Martina s Masim se dohadují, kdo to poleze. No já si to prohlížím a říkám si, první hodiny ty neprovleču. Jednou rukou uvázat protisměrný uzel je nad moje síly, ale ty druhé hodiny nejsou tak vysoko. Ne výš než v Juře, k tomu dolezu. Pak jsou tam vodorovné spáry, tam bych mohla vnutit nějaký ten uzlík, i když jsem to nikdy nezkoušela. To je asi v polovině cesty a pak už je to nezajistitelné, ale lehké. Taková výlevka. Cesta mě láká, ty holky ji taky daly a pak se slyším: „ Tak já to teda vylezu.“ Nemůžu uvěřit, že jsem to řekla nahlas. No nic jdu do toho. Cestou ještě provlékám jedny digitálky, obouma rukama, lýtka mně bolí ještě teď a je to tam. Hodiny by sice nevydržely, ale to já ještě nevím. To mi řeknou až dole. Mám ohromnou radost.

Macek na vrcholu Očka

Martina leze na Očko

S jídlem roste chuť, zkouším ještě 2 cesty, obě za šest. První vzdávám, ještě než dolezu ke kruhu. Nejde mi nic založit do spáry pod kruhem, úplně mně to rozhodí, a u druhé šestky dolezu sice ke kruhu v půli cesty, ale zase se od něj nemůžu odlepit. Ruce se mi potí a kalhoty na zadku se mi lesknou, jak se do nich pořád utírám.

Kromě mojich marných pokusů tahá cestu ještě Martina krásnou spáru za IV. Bohužel ji nemůžu popsat, protože usínám u prvního zvolání p… . Bylo to šťavnaté. Holt každý, se vyrovnává se stresem jinak :-)

Dialog na věži:

Linda (šeptem): „Dívejte na ty kožky“ a ukazuje na kluka a holku, co dole leží a vypadají, že spí, ale nespí.

Koška I: „Co říkáte?“ a zároveň Martina (je botanička, ale zajímá ji i zoologie) nahlas: „Jaký kočky?“

Macek odpovídá Kožce I (taky šeptem, krásně se to nese): „Říká, dívejte na ty kožky.“

Linda nemá sílu nic vysvětlovat, řehtá se na celé kolo a my s ní. „Kožky“ už nejsou kožky, protože jsou úplně vzhůru a nechápou (mimochodem ani kočky). Je jim, ale evidentně jasné, že se bavíme na jejich účet. Horší jak nějaké puberťačky.

Nicméně „kožky“ byly tak hodné, že mi dovolily, že můžu slanit na jejich laně. Po slanění děkuju, že jsem mohla slanit na jejich laně. Švarný mládenec odpovídá: „Nemáte zač.“ Se rozhlížím, kde je nás víc, všichni jsou nahoře a pak mi dochází, že mi vyká. Trochu mně to rozladilo, že by to bylo za ty „kožky“? Později si stěžuju Masimu. Ten mně usadí, že už jsem holt stará. Jsem, to tušila, ale smířit se s tím nějak nechci, ale píšu si. - Smířit se, že už nejsem nejmladší, ach jo.

Ale jestli někdo ostatním lezcům vykáte, nedej bože lezkyním, tak se přimlouvám za tykání :-)

Jdeme hledat další cestu, která pustí, ale všechny se tváří, že dneska by to nešlo. Tím je naše lezení u konce.

Na večer se přesouváme do Teplic. Nejdřív jídlo a pak kafe. Zjišťujeme, zda se Řízek dostal do finále bouldrových závodů. Nedostal, ale nevadí. Jdeme se podívat.

Řízek v kvalifikaci. Foto Standa Mitáč.

Potkáváme Kuba (malého Kubu od Kolína). Dáváme se do řeči a kromě jiného zjišťujeme, kam zítra jdou lézt a zda se k nim můžeme připojit. Kub nedokáže říct ne :-) a tak máme prvolezce na zítřek zajištěného. Jupí.

Finále boulderingu je parádní. 4 bouldry. Podle prvních finalistů se zdá, že jsou nelezitelné, ale Stráníci jsou famózní. Martin je dá všechny na OS a Štěpán, kromě jednoho, taky, nebo naopak? Úžasný.

Pak jdeme na filmy. Ten první je z Himalájí. Nezdařilý výstup Španělů. Zajímavý, ale trochu zdlouhavý. Za to „A Line Across The Sky“ je výtečný. Jedná se o traverz Fitz Roy dvouma Amíkama. Je v tom sportovní výkon, humor, riziko. Všechno. Povedený dokument.

Den zakončuje nebo spíš zahajuje skupina Echt! Jdu spat až v nedělu.

Ráno se budíme brzo. Tentokrát jsem ta zlá já (střídáme si role s Martinou), když okřikuju jakousi slečnu, co neempaticky, na celé parkoviště prozpěvuje jakýsi song od Anny K. Fakt mně vzbudila. Ještě, že odešla pryč, protože přestat nehodlala, i když ji přítel upozorňoval, že paní ještě spí. Ještě, že jsem to neslyšela!

No nic, aspoň jsme vstali brzo a mohli na domluvený sraz s Kubem.

Kub nám vytáhl 2 nádherné VIIB. Takže on to vytáhl, za ním lezla Hanka a Katka, co přijely s ním a pak 4 Broďani (teda 3 + Martina). To nám stačilo na celý den.

Kub na nástupu

Po lezení jsme šli na výtečný oběd, králíček se zelím. Jestli byl strakáč, se Lindě nepodařilo zjistit. Vyzpovídali jsme Kuba a Hanka se něco dozvěděla něco o jeho temné minulosti. Příjemné setkání. A pak jsme jeli dom.

Něco z Kubovi temné minulosti :-) Jako chůva se osvědčil. Svěťák v Brně  2008.

Až na věky oheň.

Macek