pondělí 1. dubna 2019

Mallorca report


Normálně mě postihuje žravá, ale teď se na mě vrhla psavá. Nebudu labuť a podělím se.
Letos se kluci konečně dočkali. Poprvé poletí letadlem za sluncem, i když jako dárek k vánocům to vzali celkem vlažně. Křížovka se zašifrovanou letenkou na Mallorcu byl přeci jen kus papíru.
Pravé nadšení nastalo týden před odletem, dokonce si Filip dělal domácí přípravu. Psal si anglický i španělský fráze a slovíčka, aby se domluvil. Nebyl jediný, později jsme zjistili, že Michala vládne plynnou katalánštinou.
V sobotu ráno jsme vstali ještě v noci. Budík zazvonil v 2:00 a pak to šlo jak po másle. Naštěstí si Lekeši vytiskli letenku už ve čtvrtek a zjistili, že čas na e-letence a palubním lístkem se liší. Z původních 17:50 jim přesunuli odlet na 7:30, ani jim nedali vědět.

Vídeň nás přivítala mrazivými -2°C a letadlo 20 min. zpožděním. Výhodou bylo, že v  tuto brzkou hodinu moc lidí neletělo a kluci si mohli vybrat, kde budou sedět. Nakonec v poloprázdném letadle seděli všichni 4 na 3 místech. Start okomentovali jako dost dobrý, přistání už nekomentovali. Zas tak hustý to prý nebylo. Takže let nijak zvlášť neprožívali. Odměnou za ranní mráz bylo teplo a slunečno.
Auto jsme zvládli půjčit bez problému, i když Lekeši se trochu potrápili, než pochopili, že capital letter není dopis od kapitána.
V pronajatém domě (což jsem předem, některým účastníkům, nezdůraznila, a proto se třikrát ptal, kdo ještě s námi bude bydlet a opravdu máme celý dům k dispozici) jsme paní domácí ujistili, že se pokusíme nic nerozbít a neprotopit majlant. To jsem nevěděla, že hned druhý den naše ratolest samozřejmě nechtě rozbije lampu a občas zapomeneme vypnout topení na noc.

Dům byl úžasný. Hned jsme se občerstvili na naší slunné terase a užívali si pohodu. Kdybychom nemuseli nakoupit, sedíme tam celé odpoledne. A když už bylo tak krásně, byla by škoda to nevyužít pro večerní grilovačku. Aji Terka se Zdendou přišli. Party time J
Ráno po konzultaci s Velkým Vezírem, kapitán rozhodl, že nejlepší bude rozlézt se v Cala Magraner. Krásné zátoce, kde se děcka můžou vyblbnout v moři. Abych se furt neopakovala, řeknu to hned na začátku. Celý týden jsme měli azuro a teploty ve stínu 18-19 °C.




Co se týče lezení, tak to v mém podání prošlo rychlým vývojem. První cesta 6a+, kterou jsem nedolezla, jakýsi bouldr, zahazuju lezečky, druhá cesta na druhém, musím se přece rozlézt, to půjde, třetí cesta, je to tu ňáký těžký, tvrdá klasa, čtvrtá – nepůjdem se okoupat, je vedro, lézt se nedá.


Moře bylo studené, ale osvěžující. Jak v něm mohli kluci vydržet celý den? Pravda měli i přestávky na sbírání a zdobení šutrů, které nám později za velké peníze prodali v dražbě.
Po malém zchlazení usuzuju, že musím udělat krok zpět (hodně velký), abych třeba zítra mohla 2 kroky dopředu. Very nice beautiful V+ a maximální spokojenost.
Zítra bylo lezení taky u moře, ale nedalo se k němu dostat. Místo toho jsme se mohli kochat pohledem na skalní útvar s údajně nejtěžším DWS za 9b – Es Pontas. Oblast Cala Santanyi.
Co říct k lezení, 2 kroky dopředu nebyly. A to jsem měla 2 týdny zpět formu. Pravda je, že jsme měli omezený zavazadla a ani malá formička se tam nevlezla. Za to Michala si lupla krásnou 5+
Nevzdala jsem se a nenechala se rozhodit poznámkou od jističe, že netušil, že to 6a+ je pro mě projekt, po tom co jsem ho vyzvala k tichu, abych se mohla maximálně soustředit. Žádný smysl pro dramatičnost.
Druhá cesta byla z celých 2 dnů nejkrásnější a s jídlem roste chuť, tak proč si nezašpásovat v převise. Jištění sice vysoko, ale to se nějak vyřeší. Vyřešilo a s pocitem, že teď už to bude jen za odměnu, si to šinu dál. Potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejdřív se mi při zvednutí vysoké nohy vyklubal zadek z kalhot a pak to byl boj o každý postupový jištění. Kdyby mi jistič nezařídil fotografa (fakt to nebyl můj nápad), tak bych si dávno sedla, ale tak. Moje čest mi nedovolí chlubit se fotkou z cesty, v které jsem seděla. Musím to dolézt. Byl to boj, ale nahoře jsem byla sama se sebou spokojená i s dírou na zadku.

Po exkurzi na umělém jezeře, kde kluci vyrobili několik ostrovů, každý má své jméno, balíme a jdeme do Natural Park Mandragó – 76 druhů ptáků. Hned po příjezdu jsem viděla dudka. To byl nejsilnější zážitek, další ptáci se schovali, hledala jsem všude J  Tak jsme aspoň rychle proběhli krátký okruh k pláži, kde jsme si vykoupali nohy a mazali dom.
V úterý nás čekal rest day. Na doporučení Velkého Vezíra jsem zařadila do programu vycházku kaňonem do Port de Sa Calobra. Na netu zjišťuju, že je to tak na 1,5 hod. Velký Vezír říká něco o 4 hod, ale nevěnuju mu pozornost. Kdo ví, jak je na tom s AJ.
Parkoviště nacházíme bez problémů, máme v plánu, že zavezeme jedno auto do Portu, abychom se pak mohli vyvézt.
První a zároveň poslední rozcestník nám ukázal, že Velký Vezír je na tom s angličtinou poměrně dobře. I když my jsme to zvládli za 3,5 h. Jedním z důvodů, byla obrovská chuť našich dětí jít v čele výpravy. Filip byl obzvlášť zarputilý (nechápu, kde se to v něm bere) a tak, aby ho náhodou někdo nepředešel, valil až o závod. Z bezpečnostních důvodů a v rámci zachování alespoň trochu klidu, si kluci museli hlídat svojeho dospělého a nevzdalovat se od něj. Já vyfásla Filipa a tak jsem metala za ním.


Cesta byla špekulantská, úzký kaňon s obrovskými stěnami a velkými šutry v cestě. Některé jsme přelézali, jiné obcházeli a některými jsme dokonce prolézali. Fakt dobrodrůžo. Kaňon ústil do moře, kde se kluci museli vykoupat i když už slunko nesvítilo a Španělé tam chodili v péřovkách.
Po krátké procházce tunelem ve skále, jsme všichni nasedli do naší Fiesty. Ano všech 8 a frčeli serpentýnami nahoru. S krátkou zastávkou. 
Ráno vstáváme a nenápadně zjišťujeme, jestli i ty druhé bolí stehýnka. Nakonec všichni dospělí přiznají, že trochu jo.
Další oblast je jedna z nejlepších na Mallorce Sa Gubia. Jediný problém byl, že v našem průvodci bylo asi tak 50% cest a prakticky jsme nevěděli, co lezem. Vylezli jsme 2 cesty a přenechali lezení ratolestem, asi je tolik neboleli nohy. Shodujeme se na tom, že další den bude zase rest day.
Hurá dračí jeskyně, s koncertem vážné hudby, pizzou, nákupem slamáku, pohledů a suvenýrů.
Na odpoledne jsem vybrala na mapě suprovou zátoku. Nevede k ní silnice, musí se pěšky. Nikdo tam nebude, tam se vyvalíme a budeme se rochnit v moři. Parádní plán.
Zastavili jsme o kus dřív, než jsme plánovali, neb cesta byla samá díra. Ano nikdo tam nebyl. Ano někteří se koupali: Ne na pláži se nedalo vyvalit, nebyla vyčištěná. Vzali jsme tedy za vděk skalní římsu, kterou oblévalo moře, římsa byla ostrá a i kluci šli na ostro.
Podle mapy kousek dál měla být ještě jedna pláž s dunama. Po čtvrté zatáčce, kdy zátoka byla v nedohlednu, už se mnou nikdo nechtěl jít, ale já tam došla, skoro a pláž jsem vyfotila a vrátila se k osádce. Opravdu tam byla.
Následující den jsme se vrátili do Cala Magraner. Kapitán usoudil, že spokojenost posádky je důležitější a nestojí o žádnou vzpouru. To bylo tak, Kapitán ranní ptáče chodil brzo spát a posádka večer do noci kula pikle, které pak Velký Vezír podsouval Kapitánovi. A ten v rámci zachování klidu a pohody to pojal za své.
Aspoň jsem vylezla zbytek lezitelných cest a mohla oblast uzavřít. Taky jsem zabojovala v 6b+ a zase se podivovala nad tím, že musím udělat dynamický krok do dalšího chytu a to nad jištěním (fuj), chyt vypadající jako madlo, není madlo a z pozice, kdy se držím levačkou tutového chytu, opravdu slaňák necvaknu. Naštěstí mám schopnost sama sebe přesvědčit, že to zvládnu, ona taky není jiná možnost, leda tak hodit tlamu a vybojuju to. Zase jsem spokojená. Jen do moře se mi už nechce, je pozdě večer a slunko už tak nepraží.

Sobota, po včerejšku mám v plánu konečně prásknout ňáký dech beroucí 6b/b+. Jsem rozlezená, natěšená a v oblasti, kterou jsem vybrala, nebude horko.
To jsem ještě nevěděla, že mě čeká emoční peklo. Ráno vstanu dřív, nachystám snídani a sváču, ať můžeme brzo vyrazit a mám dost času na své snažení.
Snídaně. Mluvčí skupiny mi nadhazuje, že se v noci domlouvali, že bychom dnes jako skončili s lezením dřív, nejlíp už v 14 hod, abychom stihli jít do města, které jsem naplánovala. Za celou dobu jsme nebyli v žádném historickém městě. Na lezení je vyhrazeno 2,5 hod.
Nemůžu uvěřit, co slyším, jak dřív, vždyť dnes je můj velký den, sakra. Stavujeme se ve městě nakoupit. Lítost přechází v naštvání. Dojedeme do skal. Oblast není tak jak bych si představovala, spousty cest u silnice. Není to zrovna ideální. První cesta mi nakope, druhou dávám, ale asi to lezu blbě. Kluci chtějí lézt, jaké překvapení, když Filip zjistí, že má jen jednu lezečku. Půjčuje si druhou od Matěje.

Vybírám si krásné 6b. Aji by to šlo, nebýt závěrečného velkého převisu. Nádherná cesta. Co dál, ostatní to chtějí už zabalit, ale velkoryse mi dávají příležitost lézt. Co teď, nic co by mě zaujalo, ale nechce se mi ještě končit, poslední den (fňuk). Druhá osádka to balí a jedou dolů do přístavu. Kluci by rádi za nimi. No nakonec se rozhodnu, že na to kašlu. V přístavu se najím, nálada stoupá, dám si kafe a mám nápad. Půjdu nahoru pěšky. Je krásně, mám ještě spoustu nevybité energie, tak stoupám po serpentinách vzhůru a užívám si. Když mě zbytek vyzvedává, jsem maximálně vyladěná a spokojená.
Ve Valdemosse je karneval masek a bubeníci. Je to super. Zatrsáme, projdeme město, utratíme poslední peníze za dárky a jedem dom na grilovačku. Život je krásný, skvělý, nádherný a já mám tu nejlepší rodinu a přátele. Mám to ale štěstí.



Malý mráček výletu se přehnal, když jsem zjistila, že druhá Matějova lezečka zůstala na skalách. Takže máme od každého páru jednu lezečku. Pozitivní je, že máme aspoň levou a pravou.
Na cestě dom už není nic moc zajímavého.
Děkuji spoluúčastníkům, klukům a Velkému Vezírovi za skvělou dovču a podporu.
Macek

1 komentář:

  1. Krásný článek, tu pohodu cítím až sem! :) Markéta

    OdpovědětSmazat