25. října - 2. listopadu
Balkán mě láká už nějakou dobu, asi od té doby, co vyšel průvodce po Bosně a Hercegovině, který jsem následně doplnila o průvodce po Srbsku a týden před odjezdem o Černou Horu, ten vyšel letos.
Pravidelně sleduji předpověď počasí ve všech lezeckých oblastech, které chceme navštívit, tak aby byl zážitek s ohledem na počasí maximální. Požadavek je sluníčko bez větru.
Směr určuji v den odjezdu. Jedeme první do Srbska. Má tam být sice jen 12° C, ale jasno. V Bosně má být stejná teplota, zataženo.
Krajina v Maďarsku a velké části středního Srbska je velmi jednotvárná, rovina kam oko dohlédne, sem tam sýpka. Až když jsme zamířili od Bělehradu na západ, k Bosenským hranicím, začínaly lesy a kopečky, ale zas už byla tma a houby vidět. Pro zpestření jsme alespoň poslouchali Ziburovy cestovní zážitky pro Evropě. Pěkně nám těch 8,5 hod uteklo. Ani na Srbských hranicích jsme se moc nezdrželi.
Grdoba & Džaveri
Naše první lezecká oblast. Parkujeme na parkovišti nad skalami, kde se evidentě i kempuje. Je tu ohniště, lavky i stoleček. Pěkně si to prohlédneme za svitu měsíce, který je téměř v úplňku a těšíme se na zítřejší lezení.
V noci začíná pršet! Kontroluji počasí a nestačím se divit. Všechno je jinak. Hlásí déšť. Kukám na Bosnu a tam hlásí jasno. Nechápu, asi špatný zdroj informací. Ráno je mlha a mží. Jdeme zkontrolovat skály, sektor Psího. Cesty pěkné, ale buď jsou těžké (dlouhé) nebo velmi lehké a to s jištěním po metru, po celé délce 10 m. Tady nýty nešetřili. Škoda. Ostatní sektory nekontrolujeme, pod skalami je bahno. Jestli sem ještě někdy zavítáme, těžko říct.
Přejíždíme do další oblasti 45 km vzdálené. Navigace ukazuje, že tam budeme za 1,5 hod? Kontrolujeme to ještě s Mapy.cz a výsledek stejný. Po tom, co nás to už potřetí nutí odbočit na šotolinovou cestu lesňačku, 2x jsme to odmítli, přeci jen nemáme offroad, tak lituji, že nemám klasický autoatlas. Řešíme to tak, že vybíráme větší města kam vede silnice s číslem a tam jedem. I tak se se šotolině nevyhnem, část cesty se opravovala. Za 2 hod jsem urazili těch "45" km.
Soko Grad
lezecká oblast u Srbsko-Bosenských hranic, které tvoří řeka Drina. Parkujeme u monastery St.Nikolaj. Rozsáhlý komplex nově vybudovaný v roce 1994. Momentálně prázdný, ale bylo vidět, že se v létě využívá. Nicméně venkovní altánky byly už ve značně špatné kondici. Na lezení to není, tak alespoň jdeme na procházku, volíme cestu víry na kopec s křížem. Cestou se modlím za hezké počasí a mé motlitby byly vyslyšeny, na vrcholu ustupuje mlha a my se můžeme kochat velkolepou krajinou, která hraje všemi barvami. Je to tu samý kopeček s listnatými lesy a skalami a sem tam domeček. Co kazí dojem, jsou všudypřítomné odpadky, kdybychom si vzali velký pytel, cestou bychom ho zaplnili plechovkami a flaškami.
Od kříže jdeme do nejbližší vesnice. První nás vítá chlívek s prasetem, takový velký růžový čísťoučký čuník. Dům vypadá opuštěný. I zbytek vesnice se zdá prázdný, až na pár výjimek. Nicméně jsou zde ovce, slepice, prase, vypadá to, že za nimi jen někdo jezdí bez toho, aby zde trvale bydlel. Lituji,že jsme nikoho nepotkali, abych si vyzkoušela, jak budou rozumět mému Dobro dan. Alespoň jim pomůžu se sklizní hroznů a ořechů, těch je tu opravdu hodně. Vypadá to, že je i někdo sbírá, protože na zemi jich zas moc není.
Cestou zpět začne svítit sluníčko naplno. Skály jsou impozantní. Bohužel z průvodce zjišťujeme, že na nich se neleze. Na ty které se leze, se zase bez mačety nedostanete, ale směr, kam máte jít, je značený hezky. Jedná se o sektory Zagor, Disko a El Clasico. Sectory Promenada a Time to go, jsou kvaky. Co asi bude stát za to, je sektor Vodopad, ale chce to lézt 6b.
My jsme možnost okusit zdejší lezení neměli neboť ráno neočekávaně pršelo (ale nemělo). Balíme a míříme směr Černá Hora za lepším počasím.
Srbsko - postřehy
- v restauracích se kouří
- v západním Srbsku nemají hřbitovy, téměř u každého baráku je hrob, ne jen křížek, ale mramorová deska, náhrobní kámen, sem tam i holubička. Hodně také vytesané portréty. Někde mají vyhlídku, někde jen lavičku, jsou pod stromy, v sadu, oplocené, ale všechny honosné a udržované. Člověk by si řekl, že do nich investují víc než do svého obydlí
- všude odpadky a pokud nemáš na zahradě vrak auta nebo zemědělského stroje, nejsi Srb
- plantáže ostružin, malin a borůvek, hlavně v údolí řeky Driny. Ostružiny a maliny se pěstují stejně, jak u nás vinná réva
- portréty Putina a Miloševiče, je to spíš rarita, ale i tak to překvapí. Třeba to bylo jen tím, že se konaly volby
- když máš štěstí jako my, tak ti defekt pneu opraví za 10 min a 10 eur. Měli jsme v gumě vrut, teď tam máme knot.
- Zlatibor - populární pohoří Srbska, kde najdeš panoramatickou lanovku Gold gondola, která vede z města na vrchol hory Tornik (1496 m.n.m). Tam se nachází lyžařský resort. Zvláštní na tom je, že vede 8 km po rovině a pak až 1 km na kopec. Lanovka je kabinková, cesta trvá 25 min a v půlce si můžeš vystoupit a udělat procházku kolem jezera.
Vodopád Sopotica
Z Grdoby do Podgorice je to 324 km a má to trvat 6 hodin. Cestou děláme zastávku u vodopádu Sopotica, téměř 7 km do kopce po uzoučké asfaltce, míst na vyhýbaní moc nebylo a cesta je bez svodidel, skutečně musím vidět každou zajímavost, kterou si smyslím? Ten sráz vedle se mi fakt nelíbí.
Vodopád, sám o sobě, stojí za návštěvu, avšak barevné listí podzimu, mu dodává až magickou atmosféru. Takové místo být u nás, museli by postavit novou silnici. Tady jsme potkali jen 2 auta, naštěstí . Jistě bylo pondělí, ale i tak. Kolem vodopádu je 2km okruh. Tato zajížďka se opravdu vyplatí.
Černá Hora
Ze zemí, které jsme navštívili, jsou nejblíže přijetí do EU. Platí se tu Eury, ale bordel mají stejný jako v Srbsku. Do cílové oblasti Lovka se jede přes Podgoricu a místní getho, člověk by řekl, že se ocitl v cigánském táboře. Větší chudobu jsme viděli jen za Dreveníkem, kde měli navíc ohýnky v sudech. Zde se jedná o bývalý uprchlický tábor Vrela Ribnička z dob balkánských válek. Jsou zde zejména uprchlíci z Kosova, Albánie a hlavně romové. Bohužel na skály se nedá dostat jinudy než přes tuto část. Byli jsme ostražití, ale strach jsem kupodivu neměla. I později, když jsme si místo googlovali, tak psali, že je to chudá oblast, ale nijak zvlášť nebezpečná. I tak jsme jezdili nakupovat jinam než do Podgorice.
Lovka
oblast v údolí kaňonu Cijevna. Ke skalám se může jak ze spodu od řeky, tak shora z obce Lovka. My jsme si vybrali sektory Lovka south a east. Takže jsme vyjeli do kopců a zaparkovali za vesnicí u poslední pouliční lampy, která naštěstí nesvítila (ne našim přičiněním). Místo pěkné a čísté, pokud jste nešli dál do keřů, kde byl vyvezen snad veškerý odpad z dědiny. Místní zatím tolerantní. Všude kolem byly keře s granátovými jablky. Bohužel ne moc dobrými (asi planá verze). Navíc tu kvetly bramboříky. Při návštěvě záchodu jsem si vybírala místa, kde jich bylo nejvíc, protože to tam vždycky krásně vonělo :-)
Lovka south je 400 m pás skal s cestami až 37m dlohými a ráj pro 6c-7a lezce. Ostatní si zde taky zalezou, ale výběr je menší. Autoři cest jsou vesměs Rakušani (lepené borháky) a Francouzi (nýty). Cesty do skal jsou upravené, tam kde by člověk musel krkolomě slézat, jsou poskládané šutry tak, aby tvořily schody. Značení mužíky je přehledné a nikde nebloudíte. Místo pod cestamy vyrovnané, aby bylo pohodlné pro jističe i děti. My jsme zde strávili 4 lezecké dny a ještě bychom mohli den pobýt, než bychom vyplenili všechno do 6b+. Cesty jsou dobře odjištěné a bez záludností, ani převisy, ani plotny, přesně ten styl, který mám ráda. Ideální sektor na podzim a jaro, celý den se tu opírá slunce a i když jinde hodně fouká, tady jste téměř chráněni proti větru.
Lovka east má asi stejnou délku, jen cest do 6b+ je zde podstatně méně. Cesty jsou rozmanitější a sluníčko tu svítí do 14 hod. Nám nesvítilo vůbec, ale ani nefoukalo. Přesto to bylo na tričko. Jsem měla černé houbařské a černé elasťáky a mimořádně se mi dařilo, prostě black mamba. Vylezla jsem 7,5 cest (nojono, jeden pytel, jsem chtěla onsightnout i to poslední 6b). Někdy to prostě sedne. Bohužel druhý den, jsem byla už zase jen stará žena (Což je mimo jiné cesta za 7a)
Tuto oblast můžeme opravdu doporučit. Jedno z nejlepších lezení na Balkáně a za 4 dny jsme ve skalách potkali jen jednu lezeckou dvojici a to jsme lezli i v sobotu. Na parkovišti se střídali auta z Rakouska, byli tam i Švýcaři a Albánci, ale nějak jsme se ve skalách míjeli. Vzhledem k tomu, že na lezci není žádný zápis z Lovky, řekla bych, že jsme mohli být i první češi, kteří zde lezli. Jen bych si přála, a to si přeji spousty let, lézt standardně 6c a to se mi každým rokem vzdaluje, fňuk.
KPČ (kulturně poznávací činnost) - rest day
- koupání v moři - jsou zde oblázkové i písečné pláže
- Budva - za návštěvu stojí historická část s úzkými uličkami a atmosférou
- ryba na oběd dobrá, ale grilovaná zelenina na přepáleném oleji nic moc, hlad mě donutil sníst vše (22 Euro)
- mezi Budvou a Centije jsou jen kopce a autobazary (my jich napočítali 6 a vesměs s franzouskými auty)
- pobřeží je docela čisté, když stavební suť nepočítám jako odpadek
Počasí se kazí i v Černé Hoře, vyrážíme směr Bosna a Hercegovina.
Cestu si rozdělíme. Vyrazíme po lezení a přespíme v kempu u města Nikšič. Už fakt potřebuji teplou vodu, nejen se koupat v řece a moři, mýt si vlasy vodou z kanystru. Kemp je opuštěný, až na roztomilé psy a kočku. Volám majiteli, ten nám dává požehnání, druhý den pak házíme peníze do schránky. 20€ za noc, ale čistá sprcha a teplá voda je k nezaplacení.
Ostrog monastery
Je 31. října a zítra jsou dušičky. Je potřeba si ověřit, jak to slaví Černohorci.
Klášter je vybudován ve skále, vysoko v kopcích, jak jinak. Je to poutní místo pro všechny křesťanské konfese (pravoslavní, katolící ) i muslimy. No a všichni ti lidé jsou, zde i v den naší návštěvy, přišli se zřejmě podívat na ostatky svatého Vasileje a přespat. Je tu narváno, všude rozložené deky a to nejen vevnitř, ale i venku. Zas to tu vypadá jak v cigánském táboře. Deky jsou volně dostupné pro všechny, ve vnitř jsou místnosti, kde si je můžete nafasovat. Jsou to tuny a tuny textílií. Co vím, tak má pršet, Marka by zajímalo, jak to vyřeší ti, co spí venku mimo přístřešky. Asi to berou jako součást pokání. To mi připomíná, že někteří absolvovali cestu z dolního parkoviště do kláštera bosky. Já to vzala v botech a bohužel v kraťasech, ale střážci vstupu, byli ostražití a už na mě mávali zástěrou. Vypadali jak toreadoři, jen místo býka odchytávali krávu :-) abych jim to neznesvětila. Ostatky Vasileje jsme neviděli, tak nějak jsme cítili, že sem nepatříme, takže jsme přišli o možnost zajistit si zázračné uzdravení a schopnosti.
Přesun do Bosny se neobejde bez malé zajížďky (asi 100 km). Z Nikčiš si to valíme do Mostaru, do další lezecké oblasti Blagaj. Navigace google maps, mapy. cz i silniční ukazatele udávají nejkratší cestu přes hraniční přechod Krstac (BiH). Po odbočení z hlavní silnice E762 to bylo na hranice 45 km. Silnička to byla malá, ale asfaltová (na rozdíl od těch Srbských) a dalo se vyhnout autům do protivky. Mrholí, všude samé kopce a zatáčky, na kolo ideální. Z deště se stal sníh a my jeli v rozbředlém sněhu, naštěstí už na zimních gumách. Přechod je totiž v horách, kopečky kolem mají kolem 1000 m.n.m. Asi 4 km před přechodem, nás zastavuje auto z protisměru ze Slovinskou SPZ. Oznamují nám, že přechod je pro cizince uzavřený, projedou jen místňáci. Takže házíme zpátečku. Možná to tak bylo lepší, protože ta nejhorší část se nachází až za hranicemi v Bosně. Nejvyšší místo a užší a méně kvalitní silnice, samá zatáčka.
Mostar
- parkování na 3 hod 10€
- unikátní jednoobloukový kamenný most, symbol města, zničen během bojů v roce 1993 a znovu obnoven 2004. Žádné skokany do vody, jsme nepotkali. Asi už na ně bylo chladno. I tak skákat z výšky 24 m, chce odvahu
- krámky s kovotepanými cetkami, keramikou, suvenýry z nábojnic, po obou stranách Neretvy ve starém městě, moc pěkné
- všude restaurace, velmi chutné telecí ražniči a telecí řízek na víně
- monoteistická náboženství - křesťanství, islám i židovské na jednom místě, trochu z toho padá tíseň, když si člověk uvědomí, kolik zla napáchá uznávání jednoho boha
- muzeum války
- fasády stále se známkami po střelbě
Míříme do Blagaje a když už jsme byli v pravoslavném klášteře, tak musíme navštívit i ten muslimský, no ne.
Dervish monastery Blagaj Tekija
Tentokrát si před vstupem dovnitř, musíme zout boty a já zahalit vlasy. K dispozici jsou šátky, já si nasazuji kapucu, je nás víc, tak asi cajk. Dervišové jsou mystická větev islámu. Takový mírumilovní. Klášter je také ve skále, ale navíc, hned vedle vyvěrá z jeskyně řeka Buna. Jde o jeden z největších a nejmocnějších krasových pramenů v Evropě (v době největšího přítoku je 43m3 za sekundu a celá řeka má jen 9 km). Co mě ještě zaujalo, byla nízká umyvadélka se stoličkami v místnosti vedle záchodu (tureckého). Vypadalo to tam, jako v pohádce o Sněhurce a trpaslících. Večer si to vyhledávám a zjišťuji, že to slouží k islámskému rituálu umývání (Wudú), které muslimové provádějí před motlitbou, manipulací s Koránem nebo před jinými náboženskými úkony. Má to dokonce svá pravidla a protože poslední krok je mytí nohou, mají umyvadla nízko, aby jim tam někdo nepřišel k úrazu, kdyby si rval nohy do normálního umyvadla. Pozor, rituál musíte provést znovu, i když si jen pšouknete.
Blagaj
Spíme na parkovišti u hradu. Je to trochu z kopce, ale nijak dramaticky. Ráno si vyběhnu na hrad. Chodíme spát se slepicemi. Tma je už v pět a v osm už není moc co dělat, ráno normálně vstávám po 7 hod. Tady máme poprvé strach, že by nám někdo mohl vykrást auto, ale riskneme to a míříme do sektoru Rebro. Cestou potkáváme pasáčka koz. Chlapík si pouští muziku a je vidět, že své kozy má opravdu rád, co chvíli jim zohne větvičky, aby se dostaly k nejlepším soustům.
Sektor Rebro je na kopci a dalo by se přirovnat k žraločí ploutvi. Místo je to kouzelné. Náhorní plošina v sevření vápencových skal. Místní lezci si zde postavili dřevěnou chalupu s výhledem do údolí. Idilické místo. Jinak skály bych rozemlela na cement. Jsou to ukloněné hladké plotny, kde z prvního 5c slézám od druhého. Jde o spáru v kombinaci s plotnou. Toto fakt ne. Nechci to vzdát, přeci jen je to poslední lezecký den a vybírám si ještě jedno 5c, tentokrát celé v plotně a to dobojuju. Přestože svítí slunce, tak tu začíná být nepříjemně. Začíná bora. Ještě jsme zvažovali přejezd do Chorvatska, ale i tam má být dost větrno.
Míříme domů. Kde se i po 11 hod ocitáme. Sbohem Balkáne, určitě se ještě uvidíme.
Lezení zdar.
Macek
