Le Bloch (ová) v Le France

 

Prý se mi tam bude líbit a líbilo?

Cesta ubíhá rychle, tož aby ne, když skoro furt spim a když ne, tak se divím kolik ořechových sadů je kolem. Dokonce je zavlažují. Bylo to v oblasti kolem Lyonu. My máme jeden ořech a máme problém sklizeň udat a tady je jeden sad vedle druhého. Zajímavé. Musí to dávat do všeho, jinak to není ani možný.

Cíl prvního dne je Claret. Spaní je vyřešeno. Vyjedeme na kopec, dvakrát odbočíme a jsme na místě, kde to voní tymiánem a mateřídouškou. Dokonce tu kvetou orchee. Sice z místa nic nevidíme, ale je tu klid. Večer je stále přes 20°C. Cestou bylo 26°C, ještě před 3 dny bylo v HN -2°C po ránu.

Sluníčko nás budí i následující den. Odhadujeme, kolik aut bude na parkovišti u skal. Já hádám 5 a Marek 3. Není tam ani jedno. Později pochopíme. Už v 10 hod je 21°C a skály jsou na slunci. Do největšího pařáku vylezu 3 cesty, ale ty jsou luxusní. Lehký, po chytech a dlouhý. Zbytek dne prospím pod stromem a doléčuju nachlazení, které mě sužovalo víc jak 2 týdny. Aspoň k něčemu je to dobrý, protože lezení balíme, už i na Azbesta je to hodně a ten toho snese dost. Škoda, že jsem se nepodívala do průvodce, kde píší „Lots of sun“ a „in warm weather not enjoyable climbing experiance“. Hm, za všechno může jistič 😊

 Jdeme do města nebo spíš dědiny. Včera jsme cestou zahlédli otevřenou kavárnu. Dnes teda není. Aspoň se projdeme 400 m po hlavní a jediné třídě, tam a pak zase zpět. Vedro. Ve stínu hrají staříci i mladíci petangue. Můžu si tedy odškrtnout ze seznamu, co bych chtěla vidět ve Francii. Vzdáváme to a jedeme do skutečného města, kde je to fakt hezký a dle očekávání.

V jednom obchůdku měli nádherný nástěnný hodiny, second hand, ale líbili se mi.   Aji vim, kam bych je pověsila, ale přece nenakoupím hned v prvním obchodě, do kterýho vlezu. Nemám svoji excelovskou tabulku s vyhodnocením všech možností. Nu což, starého kozla nepředěláš, analýza musí být. Ach jo. Marek sliboval antik v Millau, proto ta nerozhodnost. To ještě nevím, že byl zrušen. Místo nad krbem i nadále zůstává prázdné a čeká, až mě něco osloví. Tedy taky Marka, byl to jeho nápad koupit hodiny ve Francii. Já je chtěla jak jinak než hned. Nač čekat do Francie, když ani nevím kdy tam pojedu. Naštěstí jsem nemusela být trpělivá neúměrně dlouho 😊

Druhý den je zase teplo, ne tak velký, ale i tak se rozhodujeme, že přejedeme do Gorges du Tarn. Jedeme furt po klikatých silnicích do kopce v národním parku Le Savana (píše se Des Cévennes, nemůžu si to zapamatovat, savana je lepší). Park je obrovský a součást Unesco dědictví. Lesy kam oko dohlédne, dokud nevyjedeme na náhorní planinu, kde pro změnu není nic, sem tam nějaký stromek. Jsme ve výšce kolem 1000 m n. m. To, ale není ta krajina, kterou vysílají na Tour de France. Vůbec se jí nepodobá. Tudy, asi Tour nevedla, jinak bych věděla, že to tu vypadá jak na Šumavě, Marek říká jak v Orlických. Prostě na horách. Taky, když sjíždíme dolů, vidíme zbytky sněhu.

 Národní park Dec Cévennes

Z planiny odbočíme vlevo do údolí Tarnu. Je pod náma. Musíme sjet do vesnice Le Malina (píše se Le Maléne). Aji bych se kochala, ale nemůžeme se kochat oba, někdo musí sledovat silnici a vydávat zvukové znamení, když si myslím, že jsme moc blízko kraje a propasti pod námi. Jedeme až ke skalám. Místo, které ještě před 10ti lety bylo jako spací parkoviště, bylo změněno k nepoznání. Zbytky budov obehnané páskou na jedné straně a nové parkoviště s růžově kvetoucími stromy a kamenným záchodem na druhé. Ten stojí za bližší zmínku, neb jsem se s takovým ještě nesetkala. Jedná se o suchý záchod, kde do mísy, v které je pás, vykonáš potřebu a pak 3x šlápneš do pedálů a tvůj výtvor odjede bůhví kam a je relativně čisto. Pás je trochu hnědý.

Gorges du Tarn

Ke skalám jsme se dostali 10:20 a byli jsme mezi prvními. Marek zvolil rozlezový sektor s kratšími vesměs 15metrovými cestami v sectoru Club House. Dáváme 6 cest do 6b. Máme prolezený prsty a i když je ještě brzo končíme. Jdeme k řece. Perfektní den na koupačku, studenější (na chlazení piva ideál) a opalovačku. Letos si sluníčka užíváme od února. Paráda. K tomu to okolí kaňonu, stěny, věžičky a různé skalní útvary ve svazích. Najdeš tu převisy i kolmáče, jednodélky i vícedélky. Po horších i lepších chytech. Asi jsem se zamilovala. (promiň Marku).

Jedeme do kempu. Volíme obecní kemp v Malině – Le Pradet za příjemných 14,40 € pro 2 osoby a noc. Místo máme u řeky a v televizi dávaj francouzskou rodinku u řeky na jedničce a španělský lezce s dodávkou a obytňákem na dvojce. A když TV nebaví, lze využít sprchy s neomezeně teplou vodou a i záchody jsou čisté.

kemp Le Pradet v Les Maléne

Spíme pod širákem, jediní v kempu. Převládají tu bydlíky různých velikostí. Některý i na kuřích nožkách. Ráno se budíme do oblačnosti, která se mění v 11 hod ve slunečno. Nemilé je, že jsem se celá opupinkovala, že by to bylo z řeky. Píšou, že jsou tam nějaký shluky ve vodě, které můžou být nebezpečný pro citlivé jedince. No, ale zas informační tabule je ve francouzštině, takže kdo ví.

Mezitím co jsem si šla čistit zuby, Marek se ztrácí a vrací se s novým průvodcem. To je moc dobrý nápad neb se nám otevírají další obzory.

Sektor, který jsme si vybrali je Foetus, ten si bohužel vybralo, ještě spoustu dalších lezců a po první rozlezové cestě to balíme a jdeme do Pas de Soucy Noir Desir. Jsou tam spíš 6bčka, tak doufáme méně lezců. Dávám horko těžko 6a+ na prvního a zbytek se vezu. Nu což. Neudržíš madlo, shoř. Je potřeba potrénovat. I trochu morál. Někde jsou nepříjemný odlezy.

Bonus oblasti je informace od prý sličné francouzky, že se všude škrábám, protože jsem přecitlivělá na chlupy housenek, které jsou všude. Jejich chlupy se šíří vzduchem, dostávají se do oblečení a při kontaktu s pokožkou může dojít k alergické reakci. Jsem jak poštípaná od blech a nevím kde se podrbat dřív. Dobrá zpráva je, že se na to neumírá. Později narážíme i na informační tabuli. Následky jsem si nesla ještě další tři týdny.

housenky mrchy

Po 4cestách zalézá slunce za kopec a my jdeme zase k řece. Já už se jen sluním, Marek koupe a kujeme plány co dál. Další den má být hezky a pak déšť. Zvládnu 4tý lezecký den? Samozřejmě. Ten den se už nic zajímavýho nestalo.

Ráno bez restu jdem lézt. Vybíráme oblast z nového průvodce -   De que fas aqui? Jsme tam sami. Rozlez nebyl vhodně vybrán. Sedím v první expresce, mám zmrzlý nohy, nevím, jak to vyřešit, kdo to kdy viděl lézt čtyři dny po sobě. Takový nápad a ještě kolmáč, na rozlez! Další cestu si vybírám sama. Je to 40 m 6a+ po odštěpu. Dle lana to mělo jen 35 m. Kdo má sílu vola, leze na sokola. Jsem unavená, ale cesta mi učarovala. Určitě to bude lehčí, jen za vytrvalost. To dám. V průvodci píšou, že je v tomto sektoru potřeba 15-25 expresek. Jsou tam až 90 m cesty. Nic nepodceňuju a beru všech 25 presek. Stačilo jich 15. Cesta byla přesně taková, jakou jsem čekala. Na sokola s dobrýma chytama a světě div se, když jsem viděla odlez, byla jsem ráda, že to bude pohodový lezení po madlech. Bála jsem se, ale radost z cesty to nepřehlušilo. Jsem královna všech moří (Lindi, promiň, že jsem si přisvojila tvoji hlášku, ale vyjadřuje přesně to, co člověk cítí). Jupí. Čirá euforie. Na vlně dávám ještě jedno 6a+ a pak zhasnu jak svíčka. Došla energy. Ani ořechový dortíček (už vim proč pěstují tolik ořechů) nepomohl. Navrhuji Markovi (po 4 dnech), že si může zajít tedy na nějaký svůj projekt, že mi to nenapadlo dřív. Má se mnou božskou trpělivost a zatím nezdrhl i když ho Masi varoval 😊. Marek si překrokuje 7b+ a se slovy, že dnes už to nepůjde, balíme.

Předpověď počasí na středu až pátek je pro Tarn déšť. Co teď, den je ještě mladý a je třeba využít krásného počasí. Jedeme do Millau, antikvariát (který už není) a most. Viděla jsem dokument o jeho stavbě a bylo to boží. Most má 2460 m a nejvyšší pilíř měří 343 m. Je vyšší než Eiffelovka.

Most v Millau 

Mimo jiné si odškrtnu ze seznamu: korzovačku městem, kafíčko v kavárně a návštěvu infocentra (mapa zdarma a tip na výlet), návštěva náhradního antique, kde to smrdělo a nic zajímavýho tam nebylo. Nejvýznamnější počin, stejně byl nákup krému na housenkové pupínky. Není místo, kde by mě to nesvědilo. Ještě je Millau významným centrem ručně dělaných kožedělných výrobků. Ušijou vám rukavičky, jemňoučké na vaše ručičky. Pěkné.

Jak jsme řekli slečně v informacích, spát jedeme do Le Bofi, už jsme jí neřekli, že tam žádné ubytko není, jen parkoviště u skal uprostřed, bohužel borovicového lesa s odpornými housenkami. Stavíme tentokrát stan. Dle letáku, bychom se v takovém prostředí, právě z důvodu housenek, neměli pohybovat od října do června.

Předpověď se ani ráno nelepší a vypadá to, že náš výlet ve Francii končí. Že bysme přejeli do Frankenjury? Vyrážíme tedy směr domov nebo že by to ještě nebyl konec? Co zkusit Chauzon. Je to po cestě a na čtvrtek hlásí déšť ze 70% a v pátek 36%. Je tu šance a nám se ještě z Francie nechce. Dovolenou mám celý týden a chci si to užít.

Nekřesťansky drahou dálnici ignorujeme a následujících cca 200 km zvládáme za 4 hodiny jízdy. Je pravda, že jsme museli stavět, abychom vyfotili domečky na úpatí řeky (foto nic moc), skály v Le Joint s vícedélkama (možný oddílový výlet?), nekonečné pláně (jako, že fakt nekecám s tou Šumavou), starý most v St. Enemie a obchody se suvenýry atd. atd. Naštěstí se nikam nehoníme a tak moje fotománie (z prvních 5 dnů nemám žádné fotky, kromě 2 orchideí z prvního dne) nevadí.

suvenýry v St. Enemie

městečko St. Enemie

Do Chauzonu jsme dorazili za zamračeného leč nepršícího počasí, a nakonec sem tam na nás vykoukne i sluníčko. Kromě mraků se na obloze prohání i stíhačky Mirage 2000. Docela nízko, další dny je slyšíme, ale nevidíme. Jdeme okouknout lezení v údolí řeky Ardeche. Kolem řeky je docela husto, ale stačí vyjet výš na kopec, dál od civilizace a narazíme na krásné místo u vodárky. Večer zase prší, ale náš optimismus je nekonečný a věříme, že v pátek zalezeme.

Ráno mrholí, přestat pršet má dle přepovědi v 10 hod, pak v 11, 12, 13 atd.  Naštěstí jsou to jen přeháňky. Jdeme koupit bagety. Normálně bagety koupíte denně čerstvé i v neděli i na Velikonoční pondělí, což je fajn, protože na druhý den jsou gumový.

Cíl výletu je Pont du Arc. Přírodní most přes řeku Ardeche. Pěkný místo na piknik, nebýt tam toliko lidí. Následuje prohlídka Vallon pont du Arc. Architektonicky nic zásadního, ale má to atmosféru. Těch obchůdků se suvenýry, šaty, regionálními výrobky (mýdla, hrnčířské výtvory, levandule atd.) a kavárničkami, člověk neví co dřív. A pak to přišlo. Do obchodu nemůžu, mám zmrzlinu, ale už z venku vidím naše hodiny. Celou dobu na náš čekaly, už i pavučinka na nich byla, tím mě trochu zmátly, protože jsem na chvíli zaváhala, ale Marek řekl, že jsou to ony a byly. Později jsem se do nich doma zamilovala. Tím ovšem naše designérská činnost neskončila. 

 

 Le Pont d´Arc

Vallon-Pont-d´Arc

zákoutí Vallon pont du Arc

hodiny

Pozdě odpoledne, kdy už svítí toužebně očekávané sluníčko, jdeme k řece Ardeche, kde jsou: opalující se lidi, kajakáři, kanoisti, turisti, hadi vodní i suchozemští (asi užovka, ale vypadala přinejmenším jako zmije) a obrovské i malé valounky, různých barev, který by se nám skvěle hodily do obýváku. Navíc jsme autem a pašování nebude tak složité, porovnání s letadlem. Musím prásknout, že já jsem, co se týče šutrů troškař, protože Marek si vybral valoun, který by se mi váhou vyrovnal. Na chvíli se změnil v soumara a vynesl náš nový dekorativní prvek, na parkoviště na kopci. Šel v předklonu, vypadal, že je to fakt těžký, ale blažený úsměv, když batoh uložil do auta, to vynahradil. Mě se zvednout nepodařil, má to jednu výhodu, obývák uklízí Marek.

Večer je krásný, z kopečku u vodárky je výhled na nekonečnou svěží jarní zeleň okolo. Příroda je tu už o kousek dál. Čeká nás poslední den lezení a počasí má být luxusní 22 °C a slunečno.

ubytko u vodárky

Ráno raníčko nás budí sluníčko. Hupky nakoupit sváču a ostatní zbytnosti pro rodinu a kolegy a šupky na skály. Marek azbestový se nezapře. Vybírá cesty na sluníčku. Oblast je taková podkova, lze lézt i ve stínu, ale tam je to prý oklouzaný. Na rozlez mi dá vybrat 5 nebo 5+ (ano tak hluboce jsem klesla, to už není ani céčkový team). Vybírám si 5+ (aspoň to plusko navíc). Cestou si chrochtám, jak je to příjemné a cestu chválím a v ten moment se to změní a já si sedám!!! Že bych byla dobrý lezec a našla si problém i v lehké cestě? Asi to tak bude, jiné vysvětlení nemám. Přelezu to, ale jsem překvapená tvrdostí klasy nebo mýma schopnostma dobrého lezce 😊

Chauzon

lezení v Chauzon

Nebo, že by to bylo tím sluníčkem, které ze mě vysává energii? Dáme ještě 6a na poprvé jako Pája a pak zalezu do stínu a nevylezu, dokud i cesty nejsou ve stínu. Pak už to jde jak po másle. Vybírám si cesty lehčí s převažujícím koutovým a sokolíkovým lezením. Kdo má sílu vola, leze na sokola. Je to takové horské lezení, lépe zajištěné. I když někdy jsou i tady odlezy. Jinak je tu hodně cest položených, těm se ale vyhýbám. Po šesti krásných cestách se kocháme a loučíme s údolím Ardeche. Je to krásný místo, lezecky ne tak super jako Tarn, ale když je v Tarnu, hnusně tady se dá pěkně zalézt a i počasí je přejícnější.

Večer, když si zapisuju cesty, zjišťuju, že 5+ se křížila s 6b, což mi bylo zatajeno. Nicméně to vysvětluje potíže. Uf, asi to se mnou nebude tak špatný a mohla bych se probojovat aspoň do béčka 😊

Tož a jaký je závěr. Miluju Francii i když je trochu z ruky a určitě to nebyla naše poslední návštěva a za všechno jako vždy může jistič. Že to vymyslel, vybral nejlepší oblasti, kde by se mi mohlo líbit, často na úkor vlastních ambicí a dával mi jistotu, že když se něco nepovede, je to ještě on. Děkuju.

Hore zdar

Macek