čtvrtek 5. září 2019

HOUBaři v HoheWandu


Máme tady poslední víkend letních prázdnin. Předpověď počasí hlásí tropické teploty a my se rozhodujeme, že vyrazíme za lezeckým dobrodružstvím do Hohe Wandu (lezecká oblast pod Vídní). 
To sem píši pro ty, co jsou na tom podobně jako já, která tam byla poprvé a ještě pár dní před odjezdem hledala na mapě, kam se to vůbec pojede. Na místo určení jsme dorazili totálně upečení asi v 5hod.odpoledne. V autě nám nefungovala klimatizace a tak jsme mohli sedačky v autě ždímat. Jarda si celou cestu stěžoval, že už má nafoukané v oku a z těch našich holčičích písniček mu asi brzy přeskočí. Za Vídní dokonce prohlásil, že to asi raději dojde pěškyJ
První den jsme chtěli vyběhnout HTL steig feratu, ale než jsme postavili stan, který jsme v podstatě ani nepotřebovali, protože se obě noci spalo venku, tak bylo 6 a lézt po tmě se nám nechtělo.  Pobrali jsme lezecké cajky a šli pod skálu ozkoušet ji.  Vůbec jsme nestudovali kde a jak co lézt…prostě jsme přišli na parkoviště a uviděli pěšinku, která se klikatila lesem ke skalám. Dovedla nás k cestě, označené cedulkou Schlüsselerlebnis. Nástup byl položená plotna. Vylezli jsme si první délku. Skála krásně držela a i přes přetrvávající dusno a nastávající soumrak jsme šli ještě do vedlejší první délky Steinbockalarm. Slanili jsme od stromu a spokojení s večerní rozcvičkou a natěšení na vícedélky, které nás čekají následující den, jsme se vrátili do kempu. Přivezla jsme si z netu vytisklého průvodce, ale ani jednu z výše uvedených cest jsem v něm nenašla. Asi po 22hod. přijelo druhé auto (Luďa, Leoš a Miki), kteří měli průvodce a hlavně Miki měl perfektní přehled o lezeckých oblastech, cestách a jejich obtížnostech, protože to tu měl asi dost prolezené. Rozdělili jsme se do dvojic a vybrali lezení na sobotu. Luďa s Mikim si zvolili Puzzle pro pokročilé (Puzzle Für Fortgeschrittene –obtížnost 7), Jarda s Luckou chtěli dolézt Steinbockalarm obtížnost 7- (jejiž první délku jsme si vyzkoušeli a byla výborně odjištěná a příjemně se lezla) a já s Leošem jsme šli do Smoky Joki (6-) prostě proto, že se nám líbil název.
Ráno nás přivítal překrásný pohled na sluncem osvícené skály. Nikam jsme nespěchali. Ke skalám jsme došli zhruba o půl 11. Hledání cest nám chvilku trvalo. Myslela jsem, že všechny budou tak hezky označené, jak ty včera, ale to jsem se spletla. Naštěstí zkušenější Luďa s Mikim nás správně nasměrovali a lezení mohlo začít. Nástup Smokyho byl lehký a mi zvolna stoupali čtverkovým a trojkovým terénem vzhůru. Vedro bylo přímo neskutečné, ale vůbec nám to nevadilo. Výhledy stály za to. Nad hlavami nám kroužili paraglaidisti. Čekal nás nejtěžší úsek cesty ( 5,6-,5+) Podívali jsme se k přelezu hladkou stěnou, který vedl za roh, kam jsme již neviděli. Právě zde zápasila na život a na smrt německy nadávající a zcela vyčerpaná lezkyně. Po dobrých deseti minutách, kdy jsme s Leošem  seděli ve štandu a poslouchali její pláč, nadávání a pak zoufalé prosení (táhni) ..kdy padala do lana a nemohla se vyškrábat ani pomocí presek, které měla ještě prodloužené o smyce, jsme konečně mohli pokračovat. No upřímně nás to trochu vyděsilo J, ale usoudili jsme, že slečna nejspíš dosáhla vrcholu v 3. délce a teď již to bude jen lepší.  Byla jsem ráda, že délka vyšla na Leoše. Začátek byl dobrý, hezké chyty,  ale v úseku 6- jsem to nevydržela a chytla se presky. Ono když tam prostě je, tak nejde odolat. Vyškrábala jsem se pod nepříjemný převis. Chvilku jsem přemýšlela, kudy dál.  Zkusila jsem na něj nějak nalézt a šlo to …sláva jsem za nejhorším úsekem…jsem si myslela (to byl velký omyl). Opět jsme zaštandovali a rozebírali přelezený úsek a onu lezkyni před námi. Teď už nás mělo čekat jen pohodové lezení čtverkovým terénem až ke sky walku. Šla jsem první, byl to v podstatě choďák až jsem přišla k něčemu, co mohlo být štandem…nad sebou v koutě jsem uviděla borhák s karabinou a prusíkem. Křikla jsem na Leoše, že lezu ještě k tomu. Skála byla nakloněná, nohy hezky držely, ale na ruky tam vůbec nic nebylo. Až teď jsem zjistila, že tam nejsou dva body, které bych mohla spojit, ale jen ten jeden borhák s karabinou. No nic dál už se mi nechtělo, tak jsem dobrala Leoše. Dívali jsme se na cestu koutem nad námi. Leoš lezl a jen jsem slyšela: doháje tady se není čeho chytit. Křičím na něj…to by měla být čtverka. To je na pohodu. No nebylo! Nešlo mi do hlavy, jak to mám jako přelézt. Kousek nad touhle hrůzou následovala plotna, kde jsem myslela, že to snad bude v pohodě, ale zase omyl. Žádný chyt, žádný stup. Celou cestu jsem si říkala, je to jen zasraná čtverka, to není normální! No nebudu kecat..prostě jsem to přelezla na prasákaJ a málem si u toho káklaJ. Vylezla jsem nahoru a nechápala, co jsme to vlastně lezli. Leoš taky ne! Ty kráso, do čeho jsme to nalezli? Pocity byly neuvěřitelné. Nahoře už na nás mávala Lucka s Jardou. Nemohla jsem zavřít pusu. Mlela jsem a mlela, jak to bylo boží a neuvěřitelné a o tom, že jsme se v těch čtverkách málem posr…li, a že vystupuju z krůžku….to je má oblíbená věta…když musím přelézat čtverky po preskách.J Až později v průvodci jsme zjistili, že jsme omylem nalezli do jiné cesty Sonnenuhr pfeiler (7) právě v její nejtěžší pasáži  (5+, 7, 6 a 5+). Chvíli po nás dolezli taky Miki s Luďu napravo od nás. Všichni jsme plni zážitků a dojmů přešli do hospody, abychom to dnešní dobrodružství hezky spláchli pivkem.
Z vrchu stolové hory vede příjemná sestupovka. Vůbec se mi nechtělo vracet do kempu. Asi v polovině jsme uviděli na vrchu skály kříž. Nejraději bych si zkusila k němu vylézt. Nevypadalo to obtížně, ale byla jsem přehlasována…šlo se zpět do kempu vařit večeři. Noc byla zase příjemně teplá a při nějakém tom vínku, proseku, pivku a slivovici jsme listovali průvodcem a plánovali, co polezeme ráno. Původní plán vylézt feratu jsme zavrhli.  Jarda s Luckou šli do cesty Osterhasi (7-), kterou tuším Jarda už jednou lezl, ale asi nedolezl, Luďa s Mikim si dali Traum und Wirklichkeit (7-), což mi bylo přeloženo jako sen a něco…to už si nepamatuju a já s Leošem jsme si chtěli odpočinout v nějaké lehké pětkové cestě. Vybrali jsme si Duettsteig (5-), která se napojuje na Draschgrat (5+).  
Když jsme ráno dorazili k nástupu cesty Duettsteig, bylo tam pěkně narváno. V cestě byla jedna dvojice, nalézala druhá a dole čekala třetí. Tak jsme nastoupili vedlejším rohem…Draschgrat odspodu, kde nikdo nebyl. Nástup byl nepříjemně oklouzaný. Připadala jsem si, jak na skalce u Trenčína. Položíš nohu a ta ti ustřelí. Kameny se hýbaly no hrozné. Ještě po malém včerejším flámování jsem si nebyla vůbec jistá. Leoš se nabídl, že půjde první. Super. Nakonec nepříjemný nástup přelezl, ale souhlasil se mnou, že to teda bylo dost hnusné. Cesta vedla víceméně po hraně, což mělo za následek nádherné výhledy, ale na druhou stranu, tím že to byla lehká cesta, jištění bylo řidší a tak jsem nechtěla domyslet, jak bych dopadla, kdyby mi uklouzla noha třeba na úseku, kdy jsem šla po hřebeni a jištění bylo asi 8m za mnou. V podstatě se nám líbila až závěrečná pasáž, kde se lezlo po kolmé stěně a krásných chytech. Nahoře jsme byli první. Asi po 10ti minutách dolezli Lucka s Jardou, kteří taky neoplývali nadšením. Do cesty jim totiž vlezla dvojice, ze které jeden ztratil lezečku (spadla mu), a tak lezl naboso a Lucka s Jardou museli hrozně dlouho čekat. Taky už jim docházely síly. No a Miki měl taky nějaké ty krizovky.
Hohe Wand mě osobně nadchl. Kdyby tam tekla řeka, tak bych mu dala 100bodů ze 100. Takhle má jen 99J. Je to nádherné místo, kde je nespočet lezeckých možností a už se těším, až se tam zase vrátím.

Lenka

Pohled z kempu


Cesta Smoky Joki (pasáž 5, 6- )


Leoš v cestě Smoky Joki 


Lucka, Jarda, Leoš (pohodička)

Topo Smoky Joki


Nástup cesty Daschgrat


Miki s Luďů v cestě Traum und Wirklichkait


Sky Walk


1 komentář:

  1. Zážitky mají být silné. A to se, jak se zdá, splnilo. Pěkný report. Takový naturalistický.

    OdpovědětVymazat